U nás

Toho dne pozdě večer, a již bylo na noc, seděl slatinský mlynář sám u stolu v šalandě a četl. Chasa byla ve mlýnici nebo v Náchodě na poutě, u muziky, panímáma spala již vedle v sedničce. Mlýn šel, a neúnavný hukot a klepot jeho stlumeně plnil prostornou jizbu jen slabě osvětlenou. Jediná svíčkaj na stole nestačila svou zardělou září do všech koutů a na tmavozelená kamna i na velkou, bílou pec u nich. V tom hlukotu bylo v šalandě ticho; ledaže stromy zašuměly venku ze tmy vlažné, srpnové noci druhým otevřeným oknem, jímž také zabloudila do jizby bílá můra světlem přivábená.

Mlynář ve spodkách jen a košili, za poslední dvě léta zešedivělý, bedlivě četl ze staré knihy, kterou před sebou držel. Jak měl tvář pochýlenu, oči pod obočím nápadně hustým a dosud tmavým, v knihu upřeny a rty sevřeny, vypadal hladký jeho obličej, nosu dosti značného a ohnutého, přísně, četl a četl a nepozvedl očí, když venku někdo zaklepal železným klepadlem na dveře. Ale klepadlo, sotvaže přestalo, znovu cvakalo do hřebu, jimiž dveře byly pobity.

Mlynář čta, stáhl husté obočí nevolí, cože nejde někdo z chasy otevřít; okamžik čekal naslouchaje, až se dal zase do čtení. Sotvaže přeříkal řádek, dva, otevřely se dveře a jimi vrazil do světnice z mlýnice hluk a hřmot nezkrocený, ale náhle se zas stlumil a byl jako prve, jak kantor Šolta vešed zavřel. Vešel kvapně, udýchaný, po osmahlých spáncích i po čele zardělý.

„Dej pán Bůh dobrý večer!“

Mlynář pokývl hlavou, upřel šedé oči na příchozího v nedělním hřebíčkovém kabátě a optal se přísně klidný, cože tak pozdě.

„Letím zrouna k vám,“ hlásil vzrušeně učitel.

„Sedněte.“

Šolta však jako by neslyšel; nesedl, jen černé vlasy hladil po spáncích a oddechuje ještě, rychle přistoupil ke stolu.

„To nesu noviny!“

„Odkud.“

„Z Boušína. Byl jsem tam na faře, navštívit Barušku, sedíme venku před farou a vtom přijede farář. Z Náchoda, byl tam na poutě, a přines‘ – Revoluce!“ vyhrkl Šolta, nemoha dočkati; zardělý obličej i oči mu zrovna zářily. „V Paříži! Frančané jsou vzhůru!“

Přísné rty mlynářovy se hnuly úsměvem, šedé oči upřel tázavě i nedůvěřivě na učitele, jenž utíraje si modrým šátkem zpocenou hlavu, sedal proti němu, a hned se hájil, vida, že víry nenalézá.

„I na mou, pane otče! Dyť bych přece takhle – Jak jsem to uslyšel, dal jsem tam dobrou noc a pryč, a rovnou, cestou necestou, sem, až jsem klopýtal. Je to prauda, přišlo to na děkanství,“ a pověděl obsah novin vrchního Essentra.

„Je to jistý? Vojsko, povídáte, že přešlo, a král se poděkoval, a garda zas, povídáte?“

„Tak, ušecko tak, inu je to prauda. Takovéhle věci by si vrchní nevymyslil,“ ušklíbl se. „Vejvodkyně mu psala, taky snad ujíždí z Francouz. Vždyť by to nepovídal, a na děkanství a tomu panstvu!“ Černé oči se mu jen smály.

Mlynář odstrčiv knihu, prudce vstal. Jeho tváří rozlil se pojednou svit spokojenosti a radosti.

„A vrchní to musel oznámit.“ Zasmál se zkrátka a ne tuze nahlas po svém způsobu. „A byli tam ze zámku?“

„Všichni. Důchodní, justiciár, kontribuční –“

„Co říkali, co vrchní –“

„Byli prej celí zmatení.“

„Aha!“ Šedivé oči pod hustým obočím zasvítily, „to věřím. Potvory! Přece jednou!“

„A Mettrnich! Ten on!“ připomínal Šolta v škodolibém pošklebku. Mlynář pokývl hlavou, přivřel oči a usmíval se.

„To se to teď taky jinde hne,“ mínil učitel. Mlynář zase kýval, až oči otevřev zeptal se, a kdy to bylo.

„Asi tři neděle, koncem července.“

„To bude proslavenej červenec! Z toho bysme se mohli dočkat něčeho dobrýho. A Frančané! Ó copak Frančané!“ Jmenoval je tak Šolta podle novin.

„To mám z nich, pane otče, radost. Já bych to byl doma nevydržel. Žena bude myslet, že jsem v hospodě, že piju.“ Zasmál se. „No, to nic.“ Vstával a bral čepici. „Já vám to musel říct, ulevit si.“

„Už jdete? No, je pozdě. Ale počkejte. Já bych teď neusnul, půjdu s vámi kousek.“ Vzal plantu na sebe, čepici, hmátl na okno pro dýmku a jak ji cpal, usmíval se a opakoval si:

„To věřím, ti karabáčníci, ti oni se lekli. A co pak takhle – Ale když –“ Uplivl se. Docpal, zapálil o svíčku a vyšel s učitelem ze šalandy. Za prahem houkl něco do hlomozné mlýnice, nějaké připomenutí, a vyšli ven. Bylo pod mrakem, temno, ale vlažno, zrovna teplo. Mlýn se jen slabě probělával mezi černými stromy na sadě u řeky, za níž v pozadí zdvíhala se příkrá Červená Hůra, černá lesem. A les vpravo ve stráni i na dole pod mlýnem u řeky také stopen v černo, v tiché, vlažné černo. A z něho se nesl a v černu zase zaléhal hlas mlýna i šumění řeky.

Mlynář i kantor nedívali se, neposlouchali, jen hovořili a rozkládali, jak šli kus dolů, podél řeky, jak se zastavovali a zas se obrátili, pořád v revoluci, pořád s Mettrnichem a tím tuhým jeho řádem, žehrající, ale přece potěšení, obveselení nadějí v uvolnění, jež se z té červencové revoluce usmívalo.