U nás

Jiskrné ráno jasně ukázalo všecku zkázu minulé noci. Farář Havlovický vypravil se dolů do městečka hned po mši. Ranní větřík roznášel těžký zápach spálenišť, a bylo jej daleko cítit. Nebe bledě modré, zářící vznášelo se nad padolským „náměstím“ do pola vroubeným zničenými příbytky, hromadami uhlí, rumu, popele, černých, ohořelých trámů, z nichž tu tam ještě povívaly proužky čpavého dýmu. Kolem spálenišť mokro od rozšplíchané vody, rozdupané bláto, rozdupané uhlí, oharky smíšené s kamením.

A všude lidí, na městečku, na spáleništích, za těmi na zdupaných zahradách pokácených plotů. Pod stromy prořidlých korun ve spadlém listí vynesený nábytek, u plotů tu tam uvázané kozy, kráva. Děti je hlídaly i nábytek, děti ubledlé probdělou nocí, strachem i chladem listopadového jitra. Staří rozčilení, zmoření, učernění hrabali po spáleništích, prokopávali se spoustou rumů a uhlí do sklepů, kam v noci v prvním leknutí zanesli oblek a peřiny a odkudž pak musili prchnouti. Ale požár ani tam ničeho neušetřil. Všecko tam sdutlalo za strašlivého žáru i v pevných sklepeních, a nejedna žena znovu se rozbědovala, znovu se rozplakala, když vynášela poslední svůj majetek zničený, k nepotřebě. Nejedna rodina byla polonahá, nemajíc nic, nežli co odnesli na svém těle.

Přicházeli sousedé i z blízkých vesnic podívat se, než i také s pomocí. Jen „právo“ se neukázalo. Ani rychtář ani konšelé, z nichž nikdo nevyhořel, nevyšli ze svých stavení. Zato farář s učitelem a s jeho pomocníkem starali se o pohořelé. Přijímali dary, jak docházely hlavně na chlebě a šatech, a rozdělovali je mezi potřebné. Slyšeli vzdechy, nářky i kletby i lání zbrklé děvečce Foglarově, jež pospíchajíc k muzice, nedbala, když se na komoře při světle strojila, že řeřavý uhel louče padl do pazdeří. Odešla; nežli si však pořádně zatančila, utekla z kola v hrůze a zděšení.

Ji proklínali, jí láli a „právu“; Vacek, zmožený, v popáleném, umazaném burnuse, v popálených botách vysokých holinek, chodil po spáleništích a bouřil, štval a hrozil.

Co se na první chvíli sešlo na pomoc a podporu, nestačilo. Bylo potřeba sbírky, a tu zase farář s učitelem podnikli. Mnoho práce, mnoho starostí z toho vzrostlo. Farář nelenil; sbíral po Padolí, po „půlpánech“ hned nazejtří a toho týdne ještě zajížděl do vsí do zámožnějších statků.

S dolejším mlynářem vypravil se do Náchoda na zámek poprosit na kanceláři o podporu. Rychtáře s sebou nevzal, poněvadž se k tomu neměl a na takové věci nebyl. Vrchní Essentr přijal poselstvo blahosklonně a slíbil pomoc. Hned druhého dne přišel do Padolí Prouzáček s vyřízením rychtářovi, a také farářovi zvlášť přinesl oznámení, že vrchnost povolila pohořelým třicet korců žita a padesát korců bramborů.

Listopad ubíhal v samých starostech, v samé práci a v pochůzkách. Při kostelní službě a škole bylo ještě ouředního i neouředního psaní a přímluv za pohořelé, nadto často rovnání mezi nimi a sousedy a často velmi nepříjemné; Havlovický za ten čas sotva vzal knihu do ruky. Ani noviny pořádně nečetl jako jindy.

Když v druhé polovici listopadu došlo číslo „Květů“ vydané v Praze dne 17. t. , chtěl je také jen letmo přehlédnouti a pak odložiti na příhodnější chvíli. Ale zarazil se, jak první řádek první strany přečetl, a číslo zůstalo mu v ruce.

„Pomněnka na hrobě Karla Hynka Máchy“ stálo v čele básně podepsané K. Sabinským.

Ten mladý spisovatel umřel! Rychle obrátil číslo, hledaje na konci nějakou zprávu. Než kromě té básně nic ani řádky, kdy, kde skonal a co se stalo, že tak mladý – Umřel-li v Litoměřicích – Farář slyšel, když byl v Praze, v knihkupectví u Pospíšila, že se mladý poeta chystá za amanuensa do Litoměřic.

Tenkráte znal jen málo z jeho plodů; ale Pospíšil mluvil s obdivem o jeho básni „Máj“. Tu si Havlovický přivezl a četl ji doma za zářijového, slunečného odpoledne na zahradě v besídce.

Faráře klasicky vzdělaného, jemuž antická poesie byla vrcholem umění básnického, leccos zaráželo i odpuzovalo ve verších mladého básníka. Zaráželo jej svou novostí i látkou i nejasností, jak se mu místem zdála, mlhou, jak to jmenoval, které neznal ani z klasických básní ani ze Schillerových. A přece hned při prvním čtení přiznal, že je pravda, co mu Pospíšil o „Máji“ řekl, jaká v něm řeč, jaká líčení, že to dílo opravdivého básníka.

Dychtivě čekal na „Pražské noviny“, jakou přinesou zprávu. Číslo vydané v Praze dne 20. listopadu na samém svém konci na nejposlednějším místě ohlašovalo:

„Aumrtí. Milownikům české literatury dáwá se truchliwá zpráwa o aumrtí pana Karla Hynka Máchy, genž dne 5. listopadu 1836 w šest a dwacátém roce swého věku po dwaudennj nemoci w Litoměřicjch skonal.

Pěkné schopnosti zemřelého a aučinná horliwost jeho pro zwelebenj drahé wlasti wzbuzowaly w prsau wlastenců neyskwělegšj naděgi, která nynj bohužel tak bolestně zmařena gest.“

V Litoměřicích umřel, to noviny mu dotvrdily, ale proč v tak mladém věku, to jen nejasně naznačily. Když pak Havlovický zanedlouho psal do Hradce Pospíšilovi staršímu o knihy, neopominul se přeptat, ví-li něco zevrubnějšího o smrti mladého básníka. Dříve však, nežli Pospíšil odepsal, došlo první dny prosincové nové číslo „Květů“ s novým žalozpěvem nad smrtí Máchovou.

Havlovickému se verše líbily. Podíval se na konec na podpis. Nové jméno. „F. L. Rieger“ četl.

Začal znovu a četl dál ohlas vlasteneckého zármutku. Uvažoval, jak tam v Praze těžko nesou tuto ztrátu. Zamyslil se a maně upřel zraky ven, kdež se probělávalo od padajícího sněhu. Padal ne hustě, ale vířivě mrazivým vzduchem. Lipovou alejí bíle už poprášenou bral se Hilma sirotek v beraničce v krátkém kabátku nesa uzel v ruce od chladu červené. Šel ke kostelu a jde jistě do Zlička za les s hotovým dílem, jak jej mistr poslal. Hoch slabý, přibledlý. Farář se za ním díval. „Duch umění také v něm dříme,“ pomyslil. „Bude-li možná, bude-li možná –“

V starostech končil rok a v starostech počínal se nový, 1837. Po těžké zimě nepřineslo jaro úlevy, zvláště ne pohořelým. Bylo nutno se dáti do díla, stavěti.

Padolí se v svém rynku měnilo. Stará, dřevěná stavení s podsíněmi sloupů divně vyřezávaných, jež pocházela z minulého, osmnáctého století, zmizela ze dvou stran docela. Místo nich rostly zděné domky bez podloubí, pod šindelovými střechami.

Požár ublížil také poříčskému učitelskému. Tomu s Langrovskou hospodou shořel „sál“. Jiného v Padolí nebylo a tak přestaly muziky na dlouhý čas. Učitelskému ubylo tím na výdělku; než ten by oželel, ale nemohl se scházeti s Aninkou Dušánkovou. O té muzice loňského roku, o které ten oheň vypukl, dostál po prvé slovu. Hrál jí do kola a také pak, opustiv kolegy muzikanty, vedl ji do kola a pěkně si s ní zatančil.

Dušánek, pláteník, v rohu u stolu mezi předními sousedy, pansky kouře doutník, si toho hrubě nevšiml, za to Dušánková. Nerada to viděla a měla černé oko na spomocníka, sledujíc každé jeho hnutí, jak na dceru mluví, jak všechen záře na ni usmívavě hledí zpod sklopených víček (byl vyšší nežli tanečnice), a jak Aninka k němu vzhlíží rozjařená, vesele, smějíc se. Aby si tak začala –

Po tom ohni byl nějaký čas pokoj, t. j. Anina s učitelským málokdy mluvila; ale často jej vídala, neboť chodil často okolo, do Padolí. Asi dvakráte, třikráte se i u stavení zastavil, jak se mu Aninka do cesty namanula. Po prvé to měl za náhodu, pak už tušil, a to pomyšlení jej rozradovalo, že nebylo jen tak maně. Tušila to i Dušánková, a jak je ze sednice postřehla, hned klepala na okno a po druhé i na síň vyběhla, ostře volajíc na dceru, aby šla domů. Dušánek, když mu žena žalovala, s počátku se jen usmíval, pak i mrzutě mávl rukou, jaké má žena hloupé starosti, jak si jen to může myslit, snad že by Anina nebyla tak nemoudrá.

Z jara, když se všecko zazelenalo a kvítí rozkvetlo, učitelský z Poříče už tak často nahoru do Padolí kolem Dušánkových nechodil; za to se Aninka kolikrát z domu ztratila. Když se Dušánková po ní sháněla, dopátrala se, že ji viděli s poříčským učitelským, že šli nahoře v městečku stezkou okolo řeky.

Dušánková na dceru uhodila a zakázala jí, ať s tím kantorem hladovým nemluví. Hlídala ji, každý její krok, když všedního dne vyšla ze stavení, ale do kostela jí bránit nemohla. A z kostela vedla Padolím nejen silnice, ale i stezka za řekou, za vodou pod olšemi a tou se pěkně chodilo zvláště po nešporách, kolem Medhuje, vedle obilí až ke starému „dvoru“. Tou stezkou Aninka ráda chodila a poříčský spomocník Kalista také.

Chodili tudy spolu; tu jí svěřil, že začal pro ni psát a malovat modlitební knihu, jak to rád dělá, jak při tom na ni myslí a vzpomíná, a odtud si přinesla v modlitbách bělostný lístek se zlatou ořízkou, na němž prostřed byly krásně, jak se jí zdálo, namalovány růže a pomněnky a nad nimi začáteční písmeno jejího jména. Když té neděle (Dušánek byl tou dobou s plátny ve světě) docházela domů, vyšel od nich nevelký mužík asi padesátiletý v modré soukenné kazajce, v černé placaté čepici, v nohavicích do vysokých bot, o holi. Měl zatuplý nos, chytrá, tmavá očka.

Pekelníček! Znala jej od vidění, slýchala o něm, že shání svatby, že opatřuje ženichy, nevěsty. Ten človíček, jenž znal děvčata na vdávání po celé kolatuře a dál široko daleko, jenž věděl, jak kde je s jměním, kam který z hochů chodí „na frey“, za kterou chodí, vesele ji pozdravil a hned jí také polahodil, že je jako květ, jako květ.

„Něco jsem vám přines’,“ dodal významně i tajemně, „myslím –“

Nechala jej stát; nevyčkavši konce jeho noviny, vběhla do stavení jako laštovice. Tušila hned, proč přišel; popudilo ji to. Nemýlila se. Ženicha jí přišel ohlásit, Dušánková jí to řekla hned. Ale jak chtěla o něm zevrubněji povídat, nevyslechla Anina ani jí a utekla do sedničky.

Do večera však přece zvěděla. Dušánková začala zas a zvědavost děvčete jí pomohla. Dušánková, nabídnutím Pekelníčkovým patrně opojená, živě hlásila, že Domáňův z Bezděkova vzkázal, směl-li by přijít, Domáňův, ze statku, jediný syn, že se mu Anina líbí, že by ji tuze chtěl, synek ze statku, a žádné dluhy, to že by bylo místo, a mladý že by ji, Aninu, tuze chtěl.

„Ale já ne jeho!“ odbyla dcera zostra.

„No!“ V tom slůvku bylo všecko mínění Dušánkové: i že nevěří, i že si dá dcera říci, a ne-li, že uvidí.