U nás

Panna Aninka na boušínské faře vzpomněla toho podzimu často na padolského faráře a teskně, s toužebným povzdechem, kdyby tu byl, kdyby je zas navštívil, to že by bylo sluníčko pro jemnostpána. Toužila tak proto, poněvadž nemohla zapomenout, jak na jaře, když je farář Havlovický navštívil, jak jemnostpán zrovna okřál, oživl, jak byl všechen jiný, když Havlovického jen shlédl. A pak, když s ním jednal, když s ním zašel ke včelám!

Ona sama by potřebovala také potěchy, a Havlovický by ji potěšil, slovo jeho zrovna jako balšám. Chodívala teď na ni tesknota, úzkost i sny mívala těžší o duších v očistci, jejichž muka vídala ve snách častěji, nežli kdy před tím. Zdálo se jí, že je teď tak opuštěná. Šoltova Tonička byla jí sic ochotnou pomocnicí, ale jaká pak řeč se splašenou, s mladým bláznem, jíž bylo pořád do zpěvu a jež se pro každou hloupost rozesmála, rozchechtala, až kolikrát musila utéci z kuchyně.

Ty starosti a tu tesknotu měla hospodyně k vůli jemnostpánu.

Farář Ondrášek scházel víc a více, a také na duchu nebyl čilejší. Často usedl a seděl, seděl, obzvláště venku na lavičce u ořeší blízko frátera a ostatních oulů, zamyšlen a tak nějak sklíčený.

Když uhodilo horší počasí, hledíval zamříženým oknem přes měsíčné růže, jichž si teď ani nevšiml; upíral oči do deště nebo do běla, do mlhy, když zatopila les i pole i stavení v sousedství a pro niž nebylo vidět ani na ouly před okny. Někdy jej hospodyně opět zastala, že otvírá kde jakou zásuvku v obou svých vybílených světnicích, že šuká a něco shání. Zeptala-li se, co hledá, podíval se na ni jako ze sna, a nic, co by hledal, ani slova. Nemohl si vzpomenouti.

Kdykoliv začala o faráři Havlovickém, vždycky rád o něm slyšel a mluvil, připomínaje si, to že je pastýř, ten že má srdce, že má včely rád. Ale když naposledy se mu o něm zmínila, zasmušil se a starostně před se, jako by sám sobě povídal:

„Jestli pak on Josífek nezapomene. Povídal, že si včeličky dušičky veme na starost. A rukou dáním –“ Umlkl a jako by hospodyně neslyšel, když se nitky chytila a chtěla dále rozpřádat, a co pak pan farář padolský, to že je, jeho slovo jako skála. Farář už zapomněl a nedbaje hospodyně vzal čepici a vyšel ven.

Chodíval ke včelám nebo na zahradu; i tam někdy přecházel, jako by něco vyhlížel nebo hledal. Jednou i podvečer se z nenadání vytrhl a chtěl ven, ač pršelo a vítr vál. Panna Aninka ho měla co držet a vymlouvati mu, když pořád opakoval, co včeličky dušičky, že se musí podívat.

Od té chvíle jej hospodyně nespouštěla s očí a nařídila Toničce, aby si všímala, když by jemnostpán vyšel z domu, aby dala pozor.

Jednou, bylo září měsíce, dopoledne, slunce krásně svítilo a bylo bezvětří, vyběhla Tonička z fary podívat se, kam jemnostpán odchází. Zůstala u prahu pod starým ořechem nad zašlou studní, protože farář zůstal u včel. Chtěla již opět zpátky, vtom ji zavolal.

Nebylo jí to nic divného, kolikrát se s ním dívala na ouly a poslouchala ho, když jí vykládal o včeličkách dušičkách, třeba že už totéž po kolikáté.

Na jeho zavolání přiskočila. Stál u „frátera“, který už tak nekřičel svými barvami, ale jenž stejně černě vyvaloval oči k nebesům, sám pod placatým kamenem plným zeleného netřesku. Bylo u něho a též u ostatních oulů ještě dost živo a rušno. Včely poletovaly, odletovaly, u česna se tlačily, bzučely.

„Vidíš, Toničko, jak včeličky dušičky pospíchají –“ mluvil farář s tichou radostí. „To je přičinlivost, bože, aby ještě nasbíraly, co je, dokud je poslední kvítek řasy. To je veselé sháňky! No, až z jara –“ náhle se zamlčel a zasmušil. „Až z jara,“ opakoval volněji, „to já jich neuvidím, už ne; neuvidím, jak se vyhrnou na boží slunce, jak se rozletí na kvítí. A pak na lípy –“ Vtáhl nosem dvakrát ostřeji vzduch, jako by vůni lip cítil. „To já už budu pod lipami,“ mávl v tu stranu hřbitova, nutě se do úsměvu, „už jo, v zemi, a včeličky dušičky budou nade mnou v lipách bzučet. Jestli pak ony –“ Nedomluvil, upřel oči na rojící se včely, zapomenuv na Toničku.

Té bylo starce líto, nevěděla však co říci, co dělat. Chvíli stála vedle bělovlasého faráře, jenž s hlavou v ramenou přikrčenou včely hemžící se v slunečné záři pozoroval, pak tiše se odplížila a hupky přes práh do síně a do kuchyně k panně Anince. Ta povzdychla, teskné oči teskně obrátila, dala ruku v bok, jako by krotila „pškaní“, náhle zas zahlodavší, pak šourala se ven.

Vtom farář už přicházel s čepicí v ruce. Nic na něm nepozorovala, žádný smutek; jen podotkl starostně, že letos bude asi potřeba včely dřív zadělat, že uhodí brzo mráz.

Dobře hádal; ošklivý podzim nastal, sychravý, větrný, plný dešťů a hustých mlh. Boušínské lesy a zarostlé stráně nad Oupou dole skoro pořád v jejich závoji; lípy na hřbitově a nad jeho obrubou, stromy na zahradě u fary šuměly bez odpočinutí. Vítr jim nedal poklidu, kolébal jejich koše, klátil jimi, rval jejich listí, rozfukoval je, rozháněl. Spadlé listí starého ořechu nad studní šustělo až po sám farský práh.

V ty smutné, kalné dni přicházel na faru Šolta kantor skoro každého odpoledne nebo podvečera. Už dříve sem někdy zavítal, když zaslechl od Toničky, že pan farář nějak schází. V ten nevlídný čas vzkázala mu sama panna Aninka, aby přišel jemnostpána někdy navštívit. Učinil tak ochotně a rád, z vděčnosti, že se pan farář Ondrášek ujal Toničky a že na syna juristu také občas nějakou peněžitou podporou vzpomněl.

Farář v čas návštěvy sedal ve své vybílené světnici u kamen, v nichž příjemně praskalo a hučivě táhlo, jak polena plápolem hořela. S počátku vítal učitele dost netečně; ale pak už na něj čekával a sháněl se po něm, když se v obvyklý čas neukázal. Přinášelť Šolta noviny z okolí, ze světa, leccos ze synových dopisů v Praze, nejvíce však z novin slatinského mlynáře „berana“ (ale tento pramen zatajil), huboval na ministra Metternicha, soudil vysokou politiku, vypravoval o Francouzích v Alžíru, jak je Abdul Kader tam prohání, o sjezdu monarchů v Mnichově Hradišti; při tom prohodil tu tam nějaký šprým, něco k smíchu.

Nejvíc a nejlépe však pochodil s „včeličkami dušičkami“, o nichž začal nenápadně, zpolehoučka. Tím faráře celého dostal. Ten, jenž více mlčky sedal a víc poslouchal, rozhovořil se, vzpomínal na tu onu příhodu včelařskou, na ten onen roj, co mu vyvedl, vypravoval o tom onom prohlášeném včelaři, až všechen rozjařen učiteli, když odcházel, tiskl ruku a zval ho, tak aby přišel zas, zítra, no, že bude moci snad přijít, jen aby přišel.

Tak se za těchto hovorů vzpružoval; než to bývalo jen chvilkové zplápolání. Pak opět ochabl. Panna Aninka tajně povzdechovala pozorujíc jej, jeho jednání a nejvíce proto, že se tak tratil a ve tváři měnil.

Ouly ztichly. „Fráter“ a všechny špalky stály jako zakleté za těch plískanic, za těch zachmuřených dnů, kdy studený vítr harašil v stromech i v hustém malinoví u plotu.

Farář Ondrášek přes to přicházel ouly navštěvovat. Obcházel je, postál u nich, třeba že bývalo sychravo a mokro. Kolikráte musila pro něj panna Aninka, nebo když sama se bála větru a větřice, poslala Toničku, aby jemnostpán šel domů, aby se nenachladil.

Koncem měsíce října rozbouřil se jednou večer vichr a rejdil a dul kolem osamělé fary boušínské až strach. Ze tmy hučely klátící se stromy na zahradě a ořech u dveří, ze starých lip od hřbitova nesly se proudy bouřlivého šumotu jako příboj; fara jako by stála v rozkaceném vlnobití.

Panna Aninka modlila se s Toničkou v kuchyni za duše v očistci, ustávajíc každou chvíli a v úzkosti naslouchajíc, kdy vichr srazí komín, v němž lkalo a úpělo, nebo kdy odnese střechu. Pak vyšla majíc hlavu dobře zachuchlenou na síň s Toničkou, jež nesla planoucí louč, ke dveřím farářovým. Chtěla zaťukat a podívat se, co jemnostpán dělá. Ale jen vykročily z kuchyně, zahlédly ho na konci síně bez světla, tápajícího, jako by hledal dveře. Byl v střevících a v domácí čepičce, na sobě však měl starý burnus soukenný, jejž brával do bryčky, když jel někam přes pole.

Hospodyně div nevykřikla. Přitisknuvši šátek víc přes tvář a pod bradu spěchala k němu. Tonička s loučí za ní.

„Jemnostpane, kam pak –“ volala hospodyně káravě.

„Ven, no ven,“ odvětil rozčileně, „a nemůžu trefit, nemůžu dveře nalézt.“

„Co ven, teď v tom větru.“

„Právě proto. Slyšíte? Mně se zdá, že to ‚frátera‘ porazilo nebo jiný oul. Stál jsem u okna, poslouchal, a tak to najednou bouchlo. To jistě tam – a vidět nic.“

„Pro Boha, jemnostpane, to není možná, ven nesmějí.“

„Proč, proč – Je-li některý oul poražený –“

„Není, ne, to se jim jen zdálo.“ Prosila, aby šel do pokoje, k oulům že pošle děvečku.

„A nic, nic, co Marjána, ta jen vystrčí nos a už tu zas bude, ani se pořádně nepodívá.“

„Tak půjdu já s ní,“ nabízela se Tonička.

„Ty? Ty?“ Farář váhal, „ale ne, taky si pořádně nevšimneš nebo s větřicí utečeš –“ a pošupoval netrpělivě čepičkou na hlavě.

„Tedy půjdu já.“ Rozhodla se hrdinsky hospodyně ze strachu o faráře i popuzená tou přehnanou starostí o špalky. „Mně přece uvěřejí.“

„No, ale – ta větřice –“

„Toničko, přines mně ještě šátek a lucernu,“ poroučela hospodyně, již bodlo, že ji farář nedrží, že ji pustí ven do té psoty, že má větší strach o včely než o ni, a že tak ochotně přisvědčoval:

„Lucernu, lucernu.“

„Ale oni musejí hned do pokoje!“ Hospodyně už poroučela. Poslechl teprve, až když Tonička přinesla rozžatou lucernu a šátek, který přetáhla hospodyně pres zabalenou již hlavu a vyšly ven.

Vkročily do husté, hrozné tmy, do hučivého přívalu, jenž bouřil vysoko v černé výši i vztekal se při zemi. Do ženských se opřel a div pannu Aninku neporazil. Dech se jí zatajil, ač měla všecku tvář až na šátky zachuchlanou. Chytla se Toničky, jež odhodlaně a chutě stoupala, svítíc na cestu. Nebála se, ano z té bouře zahrálo v ní zvláštní rozkoší a dráždilo ji, aby do toho hukotu a řevu vyjekla a zahoukala. Než, zdržela se pro pannu Aninku. Neslyšela její úzkostných vzdechů a že se nahlas marjuje, cítila však, jak se třese. Tiskla ji k sobě, držela ji a křičela, aby se jen opřela.

Světlo v lucerně se zmítalo, hasnouc a zas vyšlehujíc; pruhy rudé záře kmitaly se do černa po plotě, po harašícím malinoví, a najednou v ní ze tmy tmoucí vystoupil „fráter“ s vyvalenýma očima. Stál rovně a pevně.

Tonička vyjekla, jak pohlédla do strašně polychromované tváře, ale div že se při tom nedala do smíchu. Panna Aninka ji potahovala, ať dobře posvítí, ať se podívá na ostatní, není-li jim nic, stojí-li. Nic nebylo, stály. Ženské z fary se otočily a chvátaly do síně, kdež farář v burnuse stál zas u dveří, nemoha se dočkati.

„Jak, jak je –“ vyrazil dychtivě, když vstoupily a především přirážely dveře větru, jenž se za nimi dral a sukně a šátky i tu jim cuchal.

„Proč tu stáli, proč nečekali v pokoji! Nastydnou, a budou mít,“ kárala panna Aninka.

„Ale co; tady, nastydnout! Mám burnus. Tak co; leží, stalo se něco –“

„Nic, ‚fráter‘ stojí a všecky, ani kameny se nehnuly.“ Musela to i Tonička říct, a znovu se ptal; pak teprve odešel do pokoje.

Panna Aninka vkročila do kuchyně vzdychajíc; bála se následků, když musila do takového božího dopuštění, a dosud se mrzela na faráře, že měl to svědomí, ona že to odstůně.

„A ještě, bože, kdyby si už dal pokoj! A to, co ten vítr bude, ani neusne, nebude mít pokoje, a třeba by šel zas ven. To abych ani nechodila spat a číhala a vartovala ho. Ach bože!“

Po desáté však vítr polevil a nežli odbila jedenáctá, utišil se. Panna Aninka ulehla klidněji, neusnula však tak hned jako Tonička. Čekala pořád, že jí začne zase pškát v boku a loupat v hlavě. Než nedočkala se; modlíc se za duše v očistci, usnula do půlnoci.