U nás

Až do podzima vytrvala ta hrozná návštěva. Když se pak vytratila, bylo ji všude znát a dlouho. Všecka krajina byla vysílena. Rány, jež utrpěla, bolely dosud, a život nemohl se vzpružiti, jak bývalo. Obchody se jen zvolna křísily a tím i tkalcovské dílo na Padolsku. Zápas s nedostatkem, nouzí oslábl, ale nepřestal.

I na faráře Havlovického jako by slabost padala po takovém ohromném napětí sil a ustavičném vzrušení. Teď teprve začínal cítit ochabnutí a malátnost. Tolik hrůzy zažil, tolik lidské bídy přehlédl, tělesné i morální! Plány jeho a dílo dosud odpočívaly. Nemohl se k nim hned zase vzchopit, a nebylo ještě ani vhodno. Někdy cítil prázdno v duši a teskno, a často vzpomněl za těch truchlivých soumraků podzimních na náchodský zámek.

V zimě ztratil svého nejbližšího a nejmilejšího souseda, P. Ludvíka, jenž se dostal za faráře do Studnic u České Skalice. Odstěhoval se tam v lednu nového roku 1833 a psal odtud až na jaře. Psaní došlo Havlovického, když se chystal do „far“, na pole. I četl list cestou. Přítel vypisoval, jaké měl a má v Studnicích nesnáze se zanedbaným kostelem a hřbitovem, ale těšil se, že mu přece zbude volný čas na staré zápisy a listiny, jak se na tu práci těší, „vždyť nemohou býti lhostejné památky zašlých časů vděčnému, vlast milujícímu synu. A bude-li zle, vzpomenu si, jak jsem si už kolikrát vzpomněl, na Tvého starého chalupníka, jak jsi mně o něm vypravoval, víš? ‚A žiu se znova‘ –“

Faráře Havlovického zajímala novina, kterou dále četl, že, jak přítel slyší, přijeli do Skalice nějací Němci, Slezáci, a ti že obhlíželi pod Skalickým dvorem pole a ptali se na cenu, a juž prý o koupi jednají.

„Proslýchá se, že chtějí tu vystavět továrnu či fabriku, totiž přádelnu bavlní, hnanou vodou i parou. Tak ten ohavný průmysl, který je beztoho na zkázu našeho plátenictví a našeho tak dost chudého tkalce, se už tady zahnízdí. Štěstí a požehnání sotva přinese. Stran té nové květiny jiřenky (Dahlia variabilis) oznamuju, že ji mám zamluvenu od prvního její u nás pěstitele a rozšiřovatele, dašického faráře Turka a že jsem ji také pro Tebe zamluvil. Budeš mít radost z její bujného květu krásně spořádaných a pestrých lístků –“

Když došel farář Havlovický nad březinu, zadíval se dolů na Padolí a na všecku pohorskou krajinu. Přítelovo psaní dotklo se duše a tím pohledem tu okřívala. Jako by tu mízu a sílu jarní, kterou krajina oživla a bujně se zelenala, začal také cítit. Náhle dojat, s láskou zase hleděl na chudý kraj. Jaké rány dostal za poslední dvě léta, „jeho dítě i pacient“, jak jej zrovna tu, před Ludvíkem, nazval. A on sám, jak byl těmi ranami odražen na cestě za svým úkolem! Co je zmařeno! Než leccos se přece ujalo, něco zase raší a vypučí, a ostatek – jak to řekl starý Plšek, když mu vzdorná půda vyhodila hák: „A žiu se znova! – – A přeci se to uďálo! –“ Musí tedy vydržet na té „nepojezdné“ zemi a třeba do oupadu –

Konec knihy druhé.