U nás

Do samého konce měsíce září přinášely noviny zprávy, pořád opožděné, o pražských slavnostech, o vyznamenáních, jež král udělil, pak o jeho odjezdu z Prahy přes Český Brod, Čáslav, Německý Brod a Jihlavu do Rakous.

V lidu zase ticho. Naposledy mluvili na Padolsku o svatbách, když broumovští svatebníci se vraceli z Prahy a jeli Padolím i noví manželé i ti staří po zlaté své svatbě. A zase všední lopota, práce podzimu, hakování, setí, kopání bramborů. Tkalcovští tovaryši, kteří na Velký pátek mrskali svícinky na lojové svíčky na znamení, že jich nebude již třeba, že nebudou již svítit, už je zas odprosili, hned na Anděla Strážce a po něm, aby svícinky zase konaly službu.

Bylo jich čím dále tím více potřeba, neboť den se krátil a tmy přibývalo valem. Pašeři se zase více hýbali, jak s podzimem šla posvícení a byla větší poptávka po koření, po cukru i kávě.

Hlaváček v Slaném, v pruské vsi, měl v ten čas znamenitý odbyt. Pašerové přicházeli na koupi a kolikrát se jich sešla hodná kupka, sotva že měli v sednici místa. Byl sice pohodlný čas, jasný podzimek, ale sedět venku na zahradě nebo na záspi již nemohli. Sednice byla z večera milá; a tak jen tam sedali, než „nafasovali“, i pak, čekajíce na noc, aby měli dobrou přecházku přes hranice.

Staří známí si zase pohovořili, ten onen přinesl novinu; z kraje nejvíce nahořanský Žabka, jenž pašoval ze Stroužného české bible a u Hlaváčků se někdy stavil, když přicházel z kraje, z Opočenska nebo až od Hradce.

Také o hospodářství mluvívali, o setí, nejvíc o bandorách, jaké budou, že je letos mnoho chrastavých a že málo podsýpají; také o tkalcovině s posteskem, že plátna nejdou, že ta bavlna začíná přece jenom zle dělat.

O tom nejvíce rozkládali na večer ve čtvrtek před císařským posvícením; starý Čejp vychrtlý, jenž šňupal z březovky, všem připamatoval, že je to jistotná pravda stran těch výdělků, aby si vzpomněli, že letos na sv. Maří Majdalenu nebyl žádný vítr, ale že když je na ten den vítr, že toho roku jde moc tkalcovina, to že byl nebožtík starý Vomela vždycky smutný, když na Maří Majdalenu ráno vyšel ven a vítr nefoukal.

„A jednou,“ vzpomněl starý Čejp šňupnuv si z březovky, „před dvaceti lety, to bylo ještě za napolionský vojny, byl na sv. Maří takovej vítr, až se stromy lámaly a střechy to bralo. Z toho měli tkalci takovou radost, že se vám sběhli v Kostelci jako na zavolání a pili celý den, celý den pili na to, že budou vejdělky. A taky pak byly. Plátna šly zrouna na pochmátku, vydavači nic nepřehlíželi, jen se po kusech sháněli, všecko brali, jen když to byla kopa. Kolikrát zabalili tkalci do ní všelicos; náchodskýmu Pikoj odvedli kopu a v ní scíplou kočku.“

Pak bloudili pašerové v snech, neboť seděl s nimi Matěj Prouza, „doktor“, jenž nejen léčil a masti dělal, nýbrž i sny vykládal a lumera do lutrie sestavoval. Kolozubý Dvořáček věřil mu teď nejvíce, to od té doby, co ho „strnadi“ loni na přecházce chytili a jak byl proto zavřen. Tenkrát se mu v tom vězení zdálo, že přišla k němu jeho žena a povídala mu, že jde pryč, že je doma zle, ale jeho že domů nepustí.

A žena odešla, umřela, jeho nepustili ani na funus, ač dost prosil i mračil. Od té smutné doby věřil ve sny, ale nesázel, protože neměl co, protože mu nic nevybylo z pašování, z těch chatrných výdělků, když doma živil tři krky. Dvě z těch dětí, holky, si dosud nevydělaly ani na sůl. Ty a bratra jejich, když odcházel „na druhou stranu“, v chalpě zavíral; někdy však bral hocha s sebou, aby pomohl nést, aby se zaučoval.

Toho večera seděl Hanuš „Čarabár“, jenž léta sloužil u těžkých kyrysarů, obr, teď v krátkém, hnědém kožíšku a ve vysokých botách, mlčenlivý a jen dýmal. Hned jak po slunce západu vstoupil k Hlaváčkom, ptal se na Málka, je-li tu, a když Hlaváček řekl, že ten týden tu nebyl a minulý také ne, zaklel z temna, co chlap dělá, to že snad stůně, jináč že by doma nevydržal. Nic na něm nechtěl, nečekal ho pro nic, jen že ho dávno už neviděl, a Matěji Prouzovi řekl upřímně, že se mu po tom starém „mařenkářovi“ nějak stýská, snad že opravdu leží.

Neležel; Málek, patron Hilmy sirotka, přišel, když už u Hlaváčků svítili, když louč čadíc hořela a pitvorné stíny pašerů sedících u stolu, na lajci u stěny, u kamen spočívaly divně lomené na vybílené stěně roubené nebo se po ní protahovaly. Nejprudčeji v koutě u stavu, kdež na podválce seděl, jako vždycky, dlouhý a divoký Matějka, jenž se rád pral a pořád si hleděl své dřevěnky, a Kozák, kterýž jako voják dostal se až do Padovy a modlil se v kostele sv. Antonína, všech pašerů patrona.

Hanuš „Čarabár“ všiml si osmahlého Málka, hned jak vcházel, že je churší, přepadlejší a nějak ohnutější, že dlouhá jeho hůl trčí nad ním výše nežli jindy. Obořil se na něj, co dělá, že tu již tak dávno nebyl.

„Pane, marodím,“ vysvětloval Málek klidně, „dech je pryč. No, nevím,“ přidal sedaje k Čarabárovi na lavici, „jak dlouho budu mezi vás chodit.“

„Ale mlč, to říkáš už dáuno!“

„I pane, jsem opraudu ňáko hůř na dech. No, rád bych nepřestal, to víš,“ přihnul si ze skleničky, kterou mu Čarabár podal, „nerad bych přestal, to je mý živobytí,“ mínil pašerství, „a nerad bych byl komu na vobtíž. Prosit by se mně nechtělo.“

„Mně taky ne,“ přisvědčoval drsně Čarabár, „to bych to radši spravil jako nebožtík starej Drábek ze Rtyně. Toho jste neznali. Taky někdy chodil. Hodinky, pistule a ftáci, to byla jeho záliba. Měl stříbrný hodinky, na ty si ušetřil, a pistuli, pěknou, na tu se často díval, jako chasa na párání, prohlížel ji, kohoutek natahoval, ale střelil málokdy –“

„J – j ja – ký ftáky – mměl –“ zabreptal Hubka, aby o nic nepřišel.

„Číže a stehlíky. Ty taky tak hlídal a opatroval, ty byly jeho radost jako hodinky a pistule. A všeucko si to nechal, i když měl nouzi, kdy nemoh’ už na nohy a tuze neviďal. Začal i prosit, ale lidi ho odbejvali; bodejť měl hodinky a pistuli a ftáčky živil. Odbejvali ho a on si naříkal, že jsou nemilosrdní. A když to tak obcházel, jednou upad’, jak bejvá, starý člověk a málo viďal, a tím pádem si rozbil hodinky. Na kramatyku se mu rozbily, kolečka se rozběhly, ani to ušecko nesesbíral, bodejť poloslepý; a tak mu vostali jen ftáci a pistule. Vo ty hodinky se trápil a taky k vůli lidem, jak jsou bez srdce, a že jim nebude na obtíž, poudal. Šel domů, pustil ftáky z klece, pak pořádně nabil pistuli a dobelhal se až k lesu, a na kraji lesa se zastřelil. Tak mu jen ta pistule svědčila, ta mu vostala věrná; hned bylo po něm.“

„Tt – to – že bbys – taky uďál?“ zabreptal Hubka.

„Taky,“ přisvědčil Čarabár klidně.

„Je to zlý, když člověk rád ven a nemože se hnout,“ vypravoval Málek jako by byl Čarabára neslyšel, „to se vám stejská a obzvlášť, když je člověk uvyklý tak cikánsky chodit jako já. To se stejská po pašeráctví, když jsem mezi vás nemoh’.“ Dodal ne měkce, ale pravda z toho zvučela.

Hlaváček také vzpomněl na toho hocha, sirotka, a zdali ho už nechal.

„Nenechal, ale když jsem nemoh’. Lhoták tu nebyl?“

„Před tejdnem; poudal o tom hochoj, že je na krejčovině, ty žes na Lhotáka tak šturmoval, ať ho dá na učení, ale že mu řemeslo taky nesvědčí tak jako soukání, hoch že je prej jako zelinka.“

„Je-li to prauda. Já se zas na něj podívám.“

Té noci vytrhl Málek s ostatními směrem ke Kramolně; Padolí ostalo mu hodně stranou. A pak tam nemohl až tu neděli po padolské pouti. Zastavil se nejdřív u Lhotáků, kdež uslyšel o Hilmovi sirotkovi, co mu o něm řekli u Hlaváčků v Slaném.

Od Lhotáků šel, byly právě nešpory, nahoru k Čejchanom, kde ostával v podruží Fidél Hanuš, krejčí. Hocha zastal doma a zrovna v síni na dřevěných schodech vedoucích na půdu, an právě četl. Do knížky byl tak zabrán, že starého pašera ani hned neviděl, jak stanul zrovna u prahu.

Málek se nadál po těch řečech, že kdož ví jak vypadá. Byl přibledlý, ale ne tak přepadlý, jak povídali, zvláště Lhotákovi. Málka to nemrzelo a potěšilo jej, jak se hochovi radostně zablýskly oči, když se pozvedly a jej tak znenadání spatřily.

Málek se na hocha vyptal a uslyšel jen samou chválu i od mistra Hanuše i od staré Čejchanky, kteréž mistr, maje kostěné okuláry na očích, četl v královském snáři a rokoval o kombinacích čísel. Její syn granatýr nebyl doma. Hoch, když Málka na kus vyprovázel přes draha ke Žďárkům, také nestýskal; liboval si, že je mistr hodný a stará Čejchanka že jemu, chlapci, kolikrát přilepší, i kafe hrníček dá.

„A jak, Honzko, se řemeslem. Tos snad už uvyk’.“

Hoch přisvědčil, ale jen kývnutím hlavy, bez úsměvu, jakoby překvapen.

„A co rejsování. Rejsuješ?“

Hoch se usmál a ochotně přisvědčil, že někdy, takhle v neděli.

„Na papír máš?“

„Mám, ze zpropitnýho a ještě si skládám.“

„No, když jseš tak šátrný, tak tu máš.“ Málek přidal mu desetník a při tom jej napomenul, aby se jen hleděl, aby nekouřil, jako učedníci dělávají, že by mu to škodilo, že beztoho není žádný kylysar.

Hilma se chvilku díval za Málkem, který jej tak překvapil svou návštěvou a který, jak jej prve po delší době zase shlédl, zdál se mu nějak jinačí, churší, starší, ohnutější. Připomenul si, když jej viděl s vysokou holí zacházet, že mu zas chválil krejčovinu, aby si jí hleděl, zrovna tak jak ho nabádal mistr i pan farář.

Poslouchal, pořád poslouchal, dával si na všecko pozor, co mu mistr okázal, i dělal, jak mu řekl. Šlo mu to, nepracoval však s takovou chutí, tak rád, jako když kreslil. Kdyby to bylo malířství! Kolikrát na to myslil, proč jej na to nedali, to že by se mu jináč líbilo, jak by třel barvy, jak by vypíral štětky a štětečky a teď že by už taky maloval. Kolikrát si to tak představoval nahoře na půdě, když ležel v čiré tmě na posteli u komína.

I teď zas, když vraceje se hleděl výšinou, pustými poli, vybledlými lukami. Listopad byl, studeně foukalo, lesy po kopcích při hranicích, na Boru, na Vrchmezí a všude černaly, slunce zapadalo za Zbečníkem v šedých mračnech, jimiž sotva sírově žlutý pruh prorazil. Smutek vanul krajinou.

Hoch kráčel suchou cestou mezi ouhory a strništi pod chlumem Homolkou zpátky k padolským drahám. Bylo mu smutno. Již se po Málkovi neohlížel; jen na řemeslo myslil. Připomenul si, jak ráno, ještě za tmy, mistr dole v síni zavolá nahoru na půdu, na něj, ať vstává, a jak on vstane do studena, a jak dole hned zas usedne u svíčky a jak bude šít, šít nebo párat.

Nerad si na to vzpomněl. Útěchy neměl ani naděje. Farář Havlovický se mu ani slovem nezmínil, když se z Prahy navrátil, co podnikl. Také si pro něj neposlal včera v sobotu, když došlo na faru psaní, jež jednalo o něm, Hilmovi, sirotkovi.

Přítel křižovník oznamoval, že nedlouho po začátku vyučování na akademii zašel k profesoru Mánesovi, jemuž ty chlapcovy kresby i malby ukázal a vše o hochovi pověděl. Profesor že se tuze divil, mlčky i nahlas, o mnohé kresbě řekl, že není možná, aby ji takový klouček bez návodu a vzorů udělal. Sumou uznal nadání neobyčejné a že by hoch, kdyby měl náležité vedení, vyspěl jistě v dobrého malíře, to že je talent a že by byla věčná škoda, kdyby měl zajíti.

Přítelovo psaní faráře Havlovického dost vzrušilo. Byl rád, že se nemýlil, než z té zprávy padala na něj nová starost a nyní už, jak se domníval, jako povinnost o chlapce se starati. Kdyby byl malíř tak neuznal, bylo by po všem; hoch je opatřen a už sám na nic nepomýšlí.

Proto zpráva malířova jej i na okamžik zarazila. Znovu přehlížel přítelův list a zrak mu ostal na místě, kdež stálo, že by byla věčná škoda, kdyby takový talent měl zajít. Maně mu na mysli zatanulo místo z Grayovy Elegie na hrobkách veských, známé mu z Jungmannova překladu, povzdech básníkův nad těmi z mrtvých vesničanů, „jichž srdce božským ohněm druhdy hořelo“, ale před nimiž „Musa poklad zlatý, list dávní zkušenosti skrývala“ a jimž „oheň nouze udusila svatý a vtipu znikat zima nedala“.

Zde též vtip, nadanost, schopnosti neobyčejné, ale také zima, zima nedostatku a nouze. Musí se starati, musí. Co teď – říci to chlapci? Jen mu to připadlo, již to zamítl. Což kdyby to nepořídil, kdyby té „zimy“ nezmohl? Hoch je teď už odevzdán, a bořiti zase klid nejistou nadějí, ilusemi?

Hned toho večera začal uvažovati, jak sehnati potřebnou mu pomoc do Prahy. Trochu spolehal na křižovnický klášter, na přítele, který se sám v listu nabídl, že nějaký ten oběd by hochovi opatřil, a že profesor Mánes sám na to vzpomněl, že by takový mladík zasloužil všechnu podporu, že se snad něco dá udělat.

Nazejtří, v neděli pozdě odpoledne, zase o tom uvažoval, cestou, v polích, když jel ze Žďárek ze cvičení. Poněvadž po něm rozprávěl jako obyčejně s hospodáři i s vyrostlejšími synky, zdržel se; proto pak Mikula Rus hodně pospíchal.

Ze drah jeli mezi roubenými příbytky kus potokem, jenž byl i uličkou a jenž se vytáčel do rohu „náměstí“, a tu jak vyjeli koně zase na sucho, zahlédl farář Hilmu, teď už vytáhlejšího, jenž maje ruce v kapsách, přikrčen díval se k langrovské hospodě, k ozářeným jejím oknům, za nimiž se míhaly stíny tančících. Hudba vyrážela tlumeně až sem, zvláště hluboké, jako přerývané zvuky bručivé basy.

Hoch sebou škubl, jak okroč blízko něho zarazil a když uslyšel farářův hlas. Chvatně přistoupil maje smeknuto. Farář se ho vlídně vyptával, co dělal dnes odpoledne, kreslil-li. Když hoch pověděl, že četl a že vyprovázel Málka, pobídl ho, aby tu tak nestál, že je studeno, a on že je lehko oblečen, aby šel domů. Zdáloť se mu, že je hoch silně probledlý. Bylo mu ho líto a v ten okamžik jej svádělo povědět mu; měl už skoro novinu na jazyku, aby mu udělal radost. Ale přece nic neřekl.

Farář si zamnul ruce, když vstoupil do vytopeného čeledníku, a liboval si před matkou, že je tu příjemně, že si tu posedí, dnes že by nešel dolů, kdyby hráli i na zlaté housličky, ale mládež – že se toho hrne k muzice.

„A co pak ti z vesnic, co tu jsou a musí pak pozdě domů!“ vzpomněla mlynářka.

„V takové tmě a v tom větru! O zdraví jim nejde.“

„Poříčský spomocník je tu taky. Povídal Kalina, že jim pomože hrát; pěkně prej hraje na housle. A bubák není žádný, už se zná s ďoučaty,“ dodala vesele.

Farář tázavě na ni pohlédl.

„Šel z nešporů s Dušánkovou.“

„Aj medle!“ Farář se usmál. „To panečku nevím.“ Zamluvili to, večeřeli; po večeři za hodnou chvíli zašel Havlovický do svého pokoje a četl. Dýmku již vykouřil v čeledníku, ale pak mu přišla chuť ještě si zapálit. Cpal znovu, ale nedocpal.

Venku před farou náhlý hluk, zmatené hlasy, a hned pak blíž, na schůdkách u fary. Položiv rychle dýmku vyšel ven na síň, kdež v dřevěném, černém svícnu hořela louč. Kalina kostelník právě vběhnuv všechen od sebe, do něho vrazil.

„Jemnostpane –“ vyhrkl polekaně.

„Co je!“

„Neračte se lekat. Hoří!“