U nás

Toho adventu zimy neulevovalo. Mrzlo tiše a jasně, v studeném světle bílého, nízkého slunce. Ale tak jasně ne dlouho. Sněhové oblaky připlížily se a hodily po všem dusivý stín. Povětří se zkalilo, až pak zbělalo sněhem.

Padal, padal, rovně, tiše nebo zas u vířivém honu a reji, a nastaly dni, kdy sněhem se jen prášilo. Vítr vál, sníh v proudech rozmítal, že šikmo šlehaly, že navály závějí na kolik sáhů vysokých, na cestách, v ouvozích, ve stráních, všude. V širém bylo zle.

Poslední metelice chytila kolik formanských vozů, takže nemohly dál. Kola, paprsky plné sněhu, přestávala se točit a koně byli v té ostré vánici jako slepí. Formani stěží dorazili na osamělou Střezinu pod lesem. Tam uvázli.

Druhého dne ráno stál farář Zeidler u okna a díval se ven. Válo zas, či ještě. Vzpomínal na čihadlo, s tím že je amen, bouda že je jistě pryč, a konec, tam že se již letos nepodívá. A ptactvo, ptactvo – tomu je zle.

Podíval se na hodiny rokokového ciferníku. Bylo deset, a na devátou byl ohlášen pohřeb ze Zlička nahoře. Deset! A nepřijeli. To nemohou pro závěje, kdepak nahoře v Kocournici!

Šel do čeledníku, přehlížel klece, volné i zastřené, přiložil do kamen, zase pozoroval, naslouchal; když se vrátil do svého pokoje, bylo jedenáct. A funus nikde. Až před samým skoro polednem, vějavka se zatím ztišila, probrodili se s vrchu od farského lesa zachumelenou strání, s těžkými saněmi a žebřinami, na kterých se dva voršoufy klátily.

Sedlák v kožiše, v obličeji rudý jako rak, vpředu sněhem ošlehán, seděl na podsedním koni, jenž měl, tak jako náruční, srst a hřívu plnou sněhu.

Nebožka v rakvi plachtou zastřené ležela na saních a nejbližší příbuzná, v bílé, smutkové zástěře, seděla ve velkém šátku schoulená na rakvi. Ostatní průvod, bylo ho málo, muži a ženy v šátkách, kožichách a burnusech, šli za saněmi, ubrouzdáni, unaveni těžkou chůzí ve sněhu svahem dolů, jak museli cestu prošlapávat a voršoufy ji prohazovat.

Farář se hned ustrojil a do kostela. Po tiché, smuteční mši vynesli rakev ke hrobu, který včera s námahou v umrzlé zemi vykopali. Byl sice prkny přikryt, ale sněhu se do něho nachumelilo, že rakev spustili jako do bělostného peří.

Zvony dohlaholily, pohřební píseň rozvanula v mrazivém vzduchu, hřbitov sněhem zasypaný osaměl.

Ticho ve stráni, ticho na dole.

Uhodila opravdivá zima; sněhu dost a mrazy tuhé zavíraly lidi do sednic.

Vsi jako zaklené.

Za dlouhých večerů padaly z nízkých oken, pařezy zarovnaných, zardělé pruhy na stromy, na ploty sněhem zaváté. Dlouho tu zůstávaly, do nocí, a dlouho hlučel z chalup v pusté ticho tkalcovský stav. Vsi jako zaklené. Na cestě nikdo. Jen opozdilá přástevnice mladá mihla se mezi příbytky nesouc si kolovrat a chvátala k osvětlenému statku, odkud už zaléhal zpěv družek.

Perný mráz panoval za hvězdnatých, tichých nocí i za jiskrných jiter. V jejich zářivém světle svítily se koleje cest, kdež skřípal a vrzal sníh pod kročeji formanů v ovčích, květovaných kožichách, v beranicích přes uši stažených, ve vysokých ohrnovačkách, z nichž až nad kolena vyčnívaly pestré okraje ohromných punčoch. Sníh skřípal a vrzal pod jejich vysoko naloženými, rachotnými vozy, jež táhli koně zsedlí po srsti i v uších jinovatkou, dvojí spřežení v každém, ve vysokých chomoutech s rudou vytírkou, s jezevci koží, v řemení, jež svítilo mosaznými kotouči a kroužky. Šedavé oblaky par nesly se před povozy; kouřilo se z koní, mraky šly z jejich nozder a růžověly zardělým, ranním světlem.

Za takových jiter vycházel z fary Doubenus ve své ošumělé beranici, v burnuse, ve velkých botách nevysokých holínek, čerstvý po zdravém spánku. Šel, mráz mu tváře hodně do červena maloval, Šel volně, špičky ven, paty k sobě, nastavoval uši, naslouchal, ozve-li se prasečí kvikot a kde, kde tu kvíčalu z krmníka vytahují do mrazu, na zabití.

Měl každého vepře, alespoň na hořejším konci Padolí, jako v rejstříku, věděl, kde mají jednoho, kde dva, kolik ve „dvoře“ a také kde kdy budou zabíjet. K tomu zabíjení se vždycky namátl se svou ochotou; „doskočil“ pro to, ono, pomohl pařit, pomohl jíst (snědl vše, co mu dali) a ještě si odnesl hrnek drobové polévky a trochu výslužky.

O takových hodech rokovával také sněm u Čejchanů, za těch zimních večerů skoro pořád úplný, někdy s mimořádnými, dočasnými členy. Staroušek Kliment s copánkem v týle také přicházel, když nebyla vějavka, a někdy také starý Khom s hřebenem v bílých vlasech.

A tu všichni pilně sněmovali. Šimůnek z ulice, krejčí, s vousy pod bradou, měl jako vždycky nezbednou hubu. Šilhavý Šulitka se však více nežli jindy usmíval a konšel Mityska, zpravidla povříslem přepásaný, se ještě víc oblizoval, když kolem rokovali, jak se kde které prase zabilo, na kolik prstů mělo sádla a jaké byly droby.

A Matěj Koníček se jen řehtal, hlavu vzhůru, když Šimůnek krejčí naschvál před konšelem Mityskou povídal, že nejlepší jelita, žemlová i kroupová, umí dělat Černý Vacek, toho aby si vzal, až budou zabíjet, a když konšel na to na lavici u pece sebou mrzutě vrtěl a prudčeji nežli kdy jindy potahoval. Nezapomenul dosud na ten soud na zámku a na posvícení i pavlač před tím soudem a jak pak toho Vacíčka všude vítali, když přišel z arestu a jemu, konšelovi, jak se ještě šklíbili.

Tak to u Čejchanů všechno míchali.

V tyto labužnické hovory přinesl ten onen nějakou událost, jaké mají ve mlýnech za těch mrazů nesnáze s mletím, a v dolejším že chytili vydru do želez, starou, morckou, že ji nemohli ani utlouci, nebo zas, že dvorským padla kráva a dvě ovce, všecky jeden den.

Ale někdy se Čejchanův sněm u pece a kolem kamen ztišil a umlkl v napětí, v živém účastenství: to když vzpomínky vešly do jizby zamrzlých oken, na nichž se třpytil květ na květu v odlesku borové louče a lojové svíčky Fidéla Hanuše. Ten šil, ruka se mu jen kmitala, ale přitom vodil besedníky „dolů“, do Itálie, kde jejich regiment bojoval, do krajin fíkových hájů a vinic, nebo šli za hospodářem Čejchanem, granatýrem, daleko na půlnoc, do Ruska, když tam byl se Švarcenberkem, jak táhl tenkráte před desíti lety Napoleon na Rusa. Slyšeli, co tam Čejchan a všichni zkusili zimy, jak si vždycky rozdělali oheň, jak se u toho ohně postavili vždycky dva zády k sobě. A když tak u sebe stáli zády, vzal jeden druhého pod paždí za ruce a vyzdvihovali se u ohně a tím se tak zahřívali.

Na ruské kozáky vzpomínali, jak tudy, Padolím, táhli a zpívali, jak jedli nezralé ovoce a jak děti chovali a kolébali. Ale nejvíc věděl a vypravoval starý Kliment s copánkem v týle, on a starý Khom. Ti mnoho pamatovali, jak bývalo v Padolí za starodávna, když rychtářové ze vsí a Padolský také musili každý s „právem“ v bílém šátku na zámek do Náchoda slíbit mladému, novému knížeti poddanství a člověčenství.

Znali také tu starou, hroznou robotu, i „leberii“ selskou pamatovali, když z Polička vedl rozvzteklené sedláky Karel Dostál ze Lhoty za Machovem a když bylo ve Rtyni na rychtě „guberno“ celé té rebelie. A jakých hrůz, jakého žalostného času zažili předtím za sedmileté vojny!

O tom starý Khom a Kliment často povídali, jak tenkráte české vojsko ze Slizka utíkalo, co raněných do Padolí přivezli po veliké bitvě, co jich tu pomřelo a jak pak nastal v Padolí a po vsích mor toho roku osmapadesátého, že v samotném Padolí pochovali půltřetího sta lidí, že někde vymřela celá stavení, jako v čísle 7. rodina Plundrova, a že ten statek musel ujmout Václav Jírovec, otec podkostelního Jírovce.

A o Prajzích co věděli, o jejich králi Fridrichovi, jak tu a všude drancovali. Oba také před nimi do lesů a do skal utíkali, aby je nesebrali na vojnu, do pruského munduru, oba také znali, jak chutná chléb z mlýnského prachu a jedli tenkráte spařenou pýřavku a spařené kopřivy a lebedu, když uhodila tenkrát ta hrozná drahota a pak ještě hroznější hlad.

Císaře Josefa znali, oba jej viděli, ba starý Kliment s ním i mluvil, když před pěti a čtyřicíti lety znenadání na koni přijel od Náchoda do Padolí. Na městečku zarazil, v třírohém kloboučku, v zeleném kabátě, s oficíry, bylo jich kupa, zrovna nedaleko statue koně zarazili, ráno to bylo, na podzim, ten týden před sv. Ludmilou, a tu se císař ptal, kudy na Turov.

Starý Kliment, tenkrát ještě nejlepšího věku, směle předstoupil, s čepicí v ruce, a jadrně císaři odpovídal a nabídl se, že je povede, a císař že všechno pěkně vyslechl a řekl, po česku, neboť Kliment německy neuměl: „Tak pojď s námi.“ I vedl je; císař a oficíři jeli brodem, a on, Kliment, přes lajčku nad nimi, mostu tenkrát ještě nebylo, na druhý břeh.

Až k Podhornímu mlýnu, tehda ještě dřevěnému, je vedl, a zrovna pod bukem ve stráni nad cestou řekl mu císař: „Pozdrav tě pánbůh, můžeš jít.“ Pak už jeli sami do Roketníka a císař vylezl na Turov, rozhlížel se po kopcích, krajinou, a pak zase jeli zpátky, ale ne už do Padolí, nýbrž do Police.

O tom starý Kliment tuze rád vypravoval, to byla jeho chlouba, a jak kdo jen o to zavadil, hned začal, jak mluvil s císařem Josefem, co a jak tenkrát –

Tak trávili u Čejchanů jako všude dlouhé večery v těch starostech a jednáních o jídle a domácích zvířatech, o práci a mzdě, ve vzpomínkách na velké události, na svou minulost, na své mládi, na staré a známé, kteří už odešli nebo kteří stonali.

V ty hovory vplížila se někdy tichá hrůza pověry. Mluvili o duchách, divných zjeveních a můrách, v ty všichni věřili, o hastrmanu, kterého se Mityska bál i Šulitka, a jednou žasli všichni, když Vondra vypravoval, co mu zas dědek povídal, jak bylo u Klugarů, tam že nechávali každý čtvrtek večír hospodáříčkoj na míse jídla, až prý jednou dcera povídá tátovi: „Táto, jste-li pak vy hospodář nebo máme jinšího hospodáříčka? Já mu nic nenechám, já to sním.“ A snědla, nádobí umyla, jindy ho nemyli, ale jo, pane, pak, když lehla na pec! Přišel k ní z ničeho nic hrozný, chlupatý, huňatý kozel, a studený byl, a ten k ní přijde a vedle ní se položí; a tu ona se dala do křiku, a táta příběh z komory s jeřabinovou holí a začne toho kozla mlátit a honit. Ten skočil píckou, a jak tak skočil, srazil hrnec s kvasem, měli zakvašeno na kyselo, ven dveřma do chlíva a tam vpletl jalovicí do žlabu za žebřinu a udávil tu jalovici. Ale byl ten tam a víckrát se neukázal.

První čas po posvícení seděl v Šimůnkovi i ve Vondrovi tajný strach, že budou voláni na kancelář stran těch evangelíků. Starý Zejdl však nežaloval a rychtář a nikdo od práva nic neudal. Vždyť to těm „beranům“ dost přáli. Tak ta bouřka, kterou tenkrát ztropili, prošla bez památky. Ale v řečech, kde mohli, evangelíky rýpli.

Poslední však čas i krejčí Šimůnek polevil. Zato si vždycky, když se u Čejchanů sešli, vzpomněl na Šimka kostelníka, že schází, že se mu nějak převrací nátura, nemá-li snad úbytě. Bylo až podivno, jakou měl o něj starost, až mu Čejchan jednou rovnou hrábl až na dno těch starostí a přemýšlení:

„Chtěl bys být kostelníkem, nemožeš se dočkat, až umře, viď?“

Šimůnka hrubě nepopletl. Odbyl granatýra zkrátka.

„Ještě není kostelníka potřeba. A vostatek, copak bych to nezastal?“

„Vo to! Ale já bych tě nechtěl. To bych měl funus tuze drahý. A taky máš ztuhlá kolena, klečet bys nevydržal a neumíš dělat poklony. To by si pan farář vybral jiného.“

„Koho, tak koho?“ ptal se Šimůnek rychle, rozdurděně, a hned přitom vyzradil své tajné obavy, dodav o tón výš: „Snad ne učitelova hodináře!“

„A vidíš! Toho nejspíš!“ zvolal Čejchan a Vondra s ním:

„Farář mu přeje.“

Šimůnek se rozchechtal vysokým hlasem a v to mluvil: „To, to, ten bude – hihi – rabínem. Se židovkou už chodí!“

„S kterou?“ volali všichni až na Fidéla Hanuše.

„S tím Lewitovým ďoučetem.“

Dali se Šimůnkovi do smíchu.

„No, no, jen se smějte. Co jsem viďal, to jsem viďal.“ Víc se nebránil, a ostatní, protože to měli spíše za klevetu, dál se ani neptali. Šimůnek, který šel toho večera od Čejchanů rozmrzelý, také už o tom nemluvil; ale také se již nezmiňoval o nemoci starého kostelníka.