U nás

Prostřed Slatinské hospody v jizbě stál dřevěný sloup, do tmava hnědý, hodně očazený. Podpíral ohromný trám, jenž se nesl nad celou prostornou světnicí černého, povalového stropu.

U tohoto sloupu stála uvázaná bradatá, strakatá koza mlčky, ocáskem potřásajíc. A jestliže snad zamečela úžasem v té neobvyklé místnosti a společnosti, nikdo jí z těch dopilkubů neslyšel a nedbal. Basa to všecko přemáhala a pronikala. Starý Dušek, v zeleném kabátě úzkých rukávů, na ni hrál opodál tmavého šenkyše, stojícího v rohu vpravo ode dveří. Hrál – jezdil divoce šmytcem po strunách, až mu prameny sivých vlasů, které od týla přes temeno k čelu česával, se třásly i volně poletovaly. A basa hučela, bručela, vrčela a zase flažoletem žalostivě až ječela.

Ostatek muzikantské bandy, dva klarinety, Macek, bleděmodrých, vykulených očí, a Falta, tenkého nosu a širokých tváří, oba mladí, oba v plantách, pak dvě trumpety, bratří Šimonové, starší holohlavý, mladší trochu šilhavý, a Středa, lesního rohu mistr, krátký, vyvstalých ramen, s ohrnutými pantalony a s čepicí skoro až do nosu sraženou, stáli kolem starého Duška a jeho basy, všichni jako všechno kolem v polosvitu.

Bylo časně ráno toho dne, co našli na Boušínské faře frátera na zemi povaleného. Všichni se vraceli ze Lhoty ze slavných svateb; od outerka tam hráli, od outerka tam pili a teď, už doma, ještě se stavili a dušičku zalévali. A notně. Tři dni mokli pod sklínkou, a teď, nadobro zmoklí, smáli se a shýbali se k Duškově base, arci ne na pevných nohou. Ba Šimon mladší, blikavý, s trumpetou na zádech, se o bratra opíral, jak se skláněl k base, do jejíchž velikých es podivně šilhal, jako by chtěl její temné nitro prozkoumat, co tam dělá zelená žabka.

Bombardon vedle, dlouhý a tenký Postupa, nevyspalý, rozcuchaný, v pikové vestě, měl svou velikou troubu před sebou, před nohama na korpus postavenou, a volal, ruce v kapsách, nohy do kolen, jako nalomený:

„Sólo! Zelená panenka, sólo!“

To volal na podivnou tanečnici, které nebylo vidět, ale která té chvíle, kdy Duškův šmytec na hrubých strunách tak řádil, jistě hodně vyskakovala. A tomu se smáli. Jen starý Pašťalka ne. Ten, také sám jediný, seděl na židli, vedle Postupy, maje starý lesní roh na klíně, a klímal. Tu třetí noc bylo znáti na tváři všech i na účesech a silně také na Postupově pikové vestě, kterou mu žena dala, když šel na ty svatby do Lhoty hrát, čistě vypranou a pěkně vykoulenou trdlem a deskou. Této ranní chvíle vypadala skoro tak jako loni o masopustě, když Postupa o muzice na Hořičkách, zapomenuv na ni, vlezl pro švandu do komína a vzal hospodskému kolik šrůtů uzeného masa.

Kápo všech, kantor Šolta, čtyřicátník, za stolem u okna, v hřebíčkovém kabátě, s černým šátkem na krku a v černé zapjaté vestě, se s nimi nesmál. Hlavu černých vlasů, do zardělých spánků česaných, opíral o dlaň a něco mumlal, jako by se s někým přel. Ale seděl sám a nevšímal si jako ostatní dvou starších sedláků, svatebních hostí, kteří se s nimi vraceli ze Lhoty a kteří stáli u šenkyše proti sobě, také ne pevně, takže se pořád potrhovali, jako by si poklony dělali. A pořád si do řeči skákali. Ten starší, v nedělním šosatém kabátě zelené barvy s persiánkou na hlavě, pořád uraženě sebou potrhoval a vyrážel, maje dlaně na prsou:

„To mně?! Tak mne zneuctít před celou společností? Já se nemám za to hanbit? Já, starý Hornych?“

A protějšek, také v takovém kabátě, bral starého Hornycha pořád za knoflík a mluvil do něho zcela něco jiného:

„Já ho nehaněl, ty ho nehaníš. Poslouchej, jaký on má kvalt. Jak by tě jednou chyt, tak seš jeho.“

„Tak mě zahanbit! Jozo, Jozo!“

V to basa bručela, vrzala. Postupa v pikové vestě tleskal rukama a volal:

„Sólo! Zelená panenka, sólo!“

Učitel Šolta seděl pořád stejně, maje plecháč u ruky, pořád v monologu, pořád reptaje, až začal před sebe mluvit, vykládat přerývaně a ne hbitým jazykem:

Umlkl, ale za chvilku opakoval před se a hlavou pokyvuje: „Kdo má len, ten může příst – příst, ale len, len!“

Vedle protějšek starého Hornycha horlivě vykládal, silně se dopředu chýle:

„Tak tě veme a ty se budeš točit jako na talíři.“

Bombardon Postupa odstrčil šilhavého Šimona, klekl u basy a díval se do jejích es; pak vykřikl:

„Panenka nechce tancovat! Muziky, hrejte!“

Chytl svůj bombardon; ostatní poslechli také. I starý Pašťalka se vytrhl z dřímoty a přiložil mechanicky svůj sešlý lesní roh k ústům dlouhých, jako zvarhanělých pysků. Byl bezzubý, a proto nemohl troubit; ale brali ho ze starého kamarádství, neboť léta letoucí chodil s nimi po muzikách. Teď „hrál“ už jen svým hlasem. A jak Postupa vykřikl, začal hned svým „esprmprm“ přizvukovat. Oči však pořádně otevřít nemohl. Muzika kolem basy spustila zelené panence, sólové tanečnici, žabce, která, když sem na úsvitě ze svateb šli a u potoka pod olšemi odpočívali, skočila na basu a esem sklouzla do basy. S hlukem ji sem přinesli, starý Dušek jí pak hrál, až „káču“ šmytcem mrskal, aby se ta tanečnice zbláznila.

Teď jí hráli všichni až na Šoltu. Ten zůstal za stolem, jak byl v trpké náladě, jaká na něj chodila, když byl víc nežli „na půl muže“.

Kmotři u šenkyše mleli také svou a sotva se ohlédli, když pak první klarinetista Macek začal lít do basy pivo a křičel na zelenou panenku, aby si zavdala. To se již ve světnici rozednilo a venku zářil jasný den. Toho vsak nikdo z rozjívených muzikantů nedbal a také jich z jejich koncertu nevyrušil Marek, Boušínský hrobař.

Stanul ve dveřích, rozhlížel se; jak postřehl Šoltu, rovnou k němu ke stolu. Pozdravil, stanul před učitelem. Ten se ušklíbl a mrskl očima po hrobaři.

„Jen si sedněte, Marku, aby vám kapsa nevisela. Vítám vás, pěkně vítám, sedněte.“ Učitel zval horlivě, ironicky. „Vy se k nám slavně hodíte, vy jste ke vší barvě.“

Marek byl na okamžik v rozpacích a vytahoval z vesty svou březovku.

„I,“ začal sedaje, „takové řízení — a to tu jste veselí!“

„Slavíme — zelenou princeznu a tamhle kozu. Jdete taky něco protáhnout volátkem?“

„A to ne, pane učitel, ale hledám, tuze hledám volavé.“

Začal o Doubenovi a Padolském faráři. Chytil to za záminku. Šolta upíral na něj černé oči, zarudlých víček, zkoumavě a posměšně zároveň. Tím pohledem a svým hořkým, uštěpačným úsměvem ho mátl.

„Ikauce hledáte, volavé?“ opakoval, „hejly ne, hejly? A víte, Marku, slovo větrem učiněno jest. A co jemnostpán, co náš jemnostpán, co včeličky dušičky?“

Marek se toho slova chytil jako hladový sousta. Pověděl všechno, co se před chvílí stalo, o fráterovi, a přitom pozoroval kantora.

Ten se dal do smíchu.

„Čemu se smějete?!“

„Včeličky dušičky, ikauci, kvíčaly, mouchy — To jsou starosti! Pastýři, pastýři! No, no, to jsou důležitosti — kdepak dějeprava, kronika! To je hřích, to je hřích! Ale ikauci, včeličky,“ a uhodil plochou rukou do stolu.

Marek určitě nerozuměl, cítil však, že se učitel směje pánům farářům. To bylo dost, ale ne všechno. Chtěl vědět více a začal se vyptávat, nejprve zdaleka, zdali pořád ve Lhotě hráli.

„Hráli, hráli a vyhráli tamhle toho ikauce.“ Učitel ukázal na kozu. „Toho snad nechá pást na mlynářově mezi? Víme? Snad to koze neublíží? Co myslíte, Marku? Vy tak –“

„Pane učitel, a tady jste nic neslyšeli?“ vyzvídal hrobař. „Copak jste nešli kolem fary? Vždyť jste museli něco vidět. Nic jste neviděli? Šli jste kolem!“

Učitel se na hrobaře ani nedíval, ale usmíval se posměšně a hlavou kýval, až pojednou se obrátil a vbodnuv tmavé své oči do Marka, spustil:

„Víte, Marku – slovo větrem učiněno jest, a – poslouchejte:

Tady ikauce nenajdete, ani – ani, víte, víte? Však vy víte koho – toho, co svalil – víte – toho darebáka.“

Vstal, chopil housle, jež ležely za ním na okně, zaklepal na jejich spodek šmytcem a zkřikl na muzikanty: „Trauermarš! Markoj Trauermarš!“

Na okamžik nastal zmatek v kapele, jež zase začala veselý kousek. Naráz neumlkli; klarinety dokvikovaly nejdéle. Hned se však všechno sbíralo, nástroj po nástroji, jak jejich kápo za stolem na housle zanotoval smuteční. Basa bručela, klarinet žalostně kvílel, Postupův bombardon otřásal okny, starý Pašťalka prskal do lesního rohu a přimhuřoval oči, koza počala sebou škubat a mečet. Žabka v base bůhví jaké smuteční skoky prováděla nebo se v temnu přikrčovala, vyvalujíc vyděšené oči. Starý Hornych, klátě se vpřed i vzad a chytaje svůj protějšek za kabát, teprve v ten okamžik podlehl kouzlu smuteční hudby.

„Já starý Hornych?“ opakoval plačtivě. „Já starý Hornych?“

Hlas mu přeskočil a oči se mu zalily slzami. –

Marek nevydržel ani do polovičky smuteční skladby. Hned jak spustili, vytratil se ze světnice. Ale ne z hospody. Na síni se zastavil všechen poplašen i popuzen a naslouchal. Ale jak za okamžik zahlédl v otevřené kuchyni hospodskou, hned tam a již ji zpovídal, co a jak, kdy ta banda opilá přišla, co s tou basou a kozou a je-li opravdu učitelova, koupil-li ji a zaplatil.

Uslyšel, že ji nekoupil, ale vyměnil s nějakým kmotrem tam o svatbách.

„Zač ji vyměnil?“ vskočil Marek do řeči. „Vždyť sám kozu nemá.“

„To je to. On s těmi štvanci tomu strejci namluvil, jakou má kozu vykrmenou.“

„Leda dřevěnou.“

„No však, právě tu, co mají na řezání dříví. A ten kmotr ze Lhoty si dnes přijde pro kozu.“

Hospodská se dala do smíchu. Marek si mrzutě šňupl, a zas už o noční cestě, kdy přišli, a byl-li Šolta pořád s nimi, nepřišel-li sám. O tom však mu hostinská světla nepodala. Nevěděla nic určitého. Nežli se na toto vše přeptal, dozněla ve světnici smuteční hudba, jež byla také pohřební jeho poslání. Valně nepochodil; rozmrzelý nad tím i nad tím, co mu kantor vyvedl, zamířil domů. Jedině to jej hřálo, že má co na něj povědět, jaký toho je rejstřík. A ještě se mu ten rejstřík protáhl, když zašel, co by kamenem dohodil.

Z hospody se vyvalil hlučně, s mnohým křikem, veselý průvod. Napřed kluk hospodského s mečivou kozou, vedle něho učitel, housle v jedné a uzlík se svatební výslužkou v druhé ruce, za ním oba klátiví kmotři, pak starý Dušek a Macek nesoucí basu a za těmi ostatní muzikanti. Ti hráli. Postupa, jemuž se bombardon na slunci blýskal a piková vesta své spuštění ještě více ukazovala, kráčel poslední, vedle starého Pašťalky, jenž svůj rozmačkaný roh tiskl k bezzubým ústům.

Lidé vybíhali ze stavení, ze stodol, děti běžely za průvodem; všude se smáli, ale také broukali, odvraceli se, a nejvíce starý Lazar s mosazným hřebenem v bílých vlasech, tohle že jsou mužové, a kantor, učitel?