U nás

Umrzlé hrudy zarudlých měkkot, do temna hnědé ouhory, vybledlá luka i stráně zasmušily se v tupém, zkaleném světle zatažených nebes; a lesy černaly. Šedá oblaka visela nízko a bez hnutí. Mráz ulevil, ale všude tesklivé ticho, plání i dolem, a ve vzduchu mrtvo, ani hlasu. A přece jako by se něco dálo, jako by mělo něco přijít.

Rostl sníh.

Nesla ho sněhová oblaka, až pak, bylo odpoledne, zabělaly se povětřím první peřité chomáčky. Kmitaly se bludně, tiše a řídko, poletovaly porůznu, točily se, kroužily, víc, hustěji, běleji, rychleji v neklidném letu, vířivé, jako by se honily, stíhaly, až zbělalo od nich povětří. Honily se, vířily a v tom chumelení nesly se a připadávaly tiše k zemi.

Dalo se do sněhu, sypal se bílými oblaky a pokryl cestu měkkým pokrovem, bez poskvrny bílým.

V tu chvíli pospíchala stará učitelka Kalinová ze školy od syna domů, do svého příbytku. Byla dohlédnout na synovu panickou domácnost, jak občas činívala. Zachuchlaná ve velký, vlněný šátek, klopila hlavu, přimhuřujíc oči před sněhem; nezastavila se až před svým stavením.

Ploty jeho zahrádek, stromy jejich, vše ve sněhu; cestička mezi zahrádkami plna ho až po sám skoro práh. A šlápoty k němu od bot, a body, čmáry vedle nich jakoby od hole. A stopa čerstvá!

Kdo by teď k nim? Radostné tušení padlo jí do duše. Jako mladice pospíchala ke dveřím, oklepala se střevíců sníh, chvatně, co jen o práh zavadila, vkročila do šeré síně a dychtivě otevřela dveře světnice.

Je to on! Antonín! Přišel!

Slušně urostlý mladík, tmavých vlasů, kulaté hladké tváře, v tmavém kabátě, v nohavicích do bot, stál u stolu, na němž měl rozložený vak, kožený pinkl zánovní, hodně plný, jak se na pořádného tovaryše slušelo. Vybíral, pochýlen, z něho různé balíčky a mluvil přitom vesele, s úsměvem na mladší sourozence. Klečeli za stolem, nachýleni přes tabuli, s tváří vzrušenou, s očima plnýma živé pozornosti, sledovali každé jeho hnutí a dychtivě čekali, co z hlubin svého vaku zase vytáhne. Anince, jež jako Lojzík držela v ruce bratrův dar, kulatý obrázek v rámečku, až se tváře rděly.

Ani si nevšimli, že matka vešla. A ona neviděla jich. Jen staršího, Pražana.

„Jezus! Hochu!“ zvolala hned u prahu hlasem radostí prochvěným, vznesla ruce a chvátala ke stolu. Nedošla však. Syn se naráz otočil a jí naproti zrovna skočil. Chytla ho, objala, a on jí líbal měkké, uvadlé rty.

„Hochu! Hochu! Co jsem se tě načekala, kdys přišel?“

„Teď, maminko, před chvilkou.“

„Inu, Marjápanno, kdo by se nadál? Odskočila jsem k Janoj, a taky jsme o tobě povídali. A v tenhle nečas, chudáku – bože, bože. A co žes dřív nepřišel?“

„Nemoh jsem, maminko. Byl bych rád přišel na posvícení, dost jsem se těšil, ale najednou se mistr roznemoh, a tak to neslo, nechat ho, a žádal mě –“

„No, jen když jseš tu. Děti, Lojzíku, Aninko, to máte radost! Viď a vyrostli, Aninka; a co strejček pražský?“

Antonín sotva vyřídil vzkaz, a již se učitelka vyptávala, je-li ušlý, a litovala ho, že měl zlou cestu v takové vějavce.

„A hlad máš.“

„Ne, maminko.“

„Ale abys se zahřál; hned, hochu, zatopím, bude to hned, a kafíčko, když nepřišels na posvícení.“ Nabízela s milým úsměvem vzácnou tehda lahůdku.

„To ne, maminko, to radši kyselo, to je mně vzácnější.“

„A to tě pěkně uctím.“ Teď teprve si všimla, že jí Aninka i Lojzík ukazují svůj dar, kulatý obrázek: vypouklé, lesklé olověné poprsí sv. Jana na modré půdě. Jen pověděla, jaký to pěkný obrázek, už volala v radostném překvapení panenku Marji, a tože je krása, takový růženec že jí Antonín přinesl, a ten křížek, jak je krásně dělaný.

„Je stříbrný, maminko, a tadyhle paní teta vám posílá,“ Antonín rozdělal jeden z balíčků a rozložil pěkný, hedvábný šátek na stůl.

„Tak si na mě vzpomněla, to je hodná.“

Ale učitelka po lesklém, pěkném šátku nesáhla jako prve po růženci. Hledíc na světle modrou půdu jeho, na bělavé květy v okolku, povzdechla a zakroutila hlavou.

„Hochu, to ne, to už pro mě není, pro mě tak smutek –“

Zamlkla, do očí skočil vlhký lesk.

„Už do školy nešels, viď,“ povzdechla, „už tam pantáta –“ Nemohla dál a syn, jenž usedl na židli, pochýlil hlavu. Tvář, do té chvíle radostí jasnou, zasmušil stín smutné vzpomínky.

„Co se na tě navzpomínal, chudák! Přes tu chvíli o tobě mluvil.“

„Že jste mně dřív nepsali! To mě trápilo, že jsem tatínka už neviděl.“

„A když pořád říkal, ať nic nepíšeme. Antonín by se zbytečně polekal, to byla jeho řeč, on by se třeba rozběh domů, a nač ho vytrhovat z pěkného místa. On si chudák nemyslil, že tak brzo; a my taky ne. Kdo by se nadál –“ Oči se jí zalily slzami. Syn se optal na otcovu nemoc. Přejela zástěrou oči, stiskla nos, jenž za pláče zarudl, a vypravovala o posledních chvílích nebožtíkových, a že jí bylo útěchou, že dlouho neležel a netrápil se.

„Na Květnou neděli už nemoh do kostela. To uleh, jak se bránil a přemáhal. A pořád na to myslil a staral se, jak to půjde v kostele, jak bude s pašijemi. Musila jsem mu dát knížku po dědečkovi a v té si četl. Však jsem si ji pak vzala a nechala na památku, ostatní partesy ostaly všecky nahoře ve škole, Johan má všecko, ale tuhle –“

„Kterou to, maminko?“

Šla k polici a přinesla odtud sešitek z tuhého papíru bez desek, nehrubý, na rozích zvarhaněný, písma dost vybledlého. Učitelův syn ho vzal a pochýliv se k oknu četl na vrchní stránce:

„Officium dominicae palmarum prout in ecclesia parochiali Aupicensium observatur. Ao. 1723. die 3. Martii. Cohaerens Joanni Kalina pro tempore cantori organistaeque ejusdem loci –“

Jak sešitek prohlížel, vykládala učitelka, že je to ta po dědečkovi, t. j. pantátovu dědečkovi, po Antonínovu pradědečkovi, ten že byl, jak pantáta říkával, kantorem v Oupici.

„Jsou to zpěvy na Květnou neděli a na velikonoční týden, maminko.“

„Proto on to tatínek chtěl. Čet v tom o hrubé na Květnou neděli, ale pak jsem už musela já mu číst, sám už chudák nemoh. To bylo na Bílou sobotu před vzkříšením. To taky tolik vzpomínal. Tuhle,“ vzala sešit a hledala, až vzadu našla; „tuhle píseň: Vstalť jest této chvíle. ‘ Ale tatínek zakroutí hlavou a povídá: ,Ne, jsem rád. Vzkříšení, maminko, víš, shledáme se –’ a vzal mě za ruku.“

Zas už dál nemohla. V ten okamžik smutného zamlknutí, kdy také Antonín vážně před se hleděl, ozval se Lojzík, že půjde do školy oznámit Janovi.

„Půjdu tam sám.“

„A ne, Toníčku, dřív si odpočiň a musíš se ohřát.“ Učitelka se vzchopila a hned k peci, kde se louče sušily. Vzala jich několik, lámala je, chystajíc se že zatopí, a vybídla mladšího, aby šel. Lojzík narazil čepici na hlavu a ze dveří ven, do chumelenice. Ale Aninka také, tak jak byla, bez šátku.

Antonín se optal na bratra učitele a bude-li se ženit.

„Co tě napadá, ten a ženit. Ten už ostane františkánem. Já mu to hospodářství tak trochu hledím, no, však toho mnoho nemá, drůbeže nemá a krávu by taky nedržel, kdybych mu polevila. On toho není milovník.“

„A vy, maminko, jak vy se máte?“ Vstal a zakřesal, zažehuje za matku louč. Když chytla, plamen její už jasně zaplanul a zář rozlil, neboť se počínalo soumračit. V jizbě víc než venku, kde prosvital šerem sníh padlý i tiše ještě padající.

„Buď pánbůh pochválen, a strejčkovi v Praze pánbůh zaplať. Mně by zle nebylo. Nazbyt nemám, to dá rozum, ale aspoň se do svého hrníčka směle podívám. Jenže se mně někdy přece jen zasteskne.“

„No, mlčte, maminko, až já vám tu začnu klepat kladívkem, bude hned veseleji.“

„Jezus, hochu, ty bys opravdu myslel?“

„Proto jsem přišel.“

„A co strejček?“

„Myslil, abych ostal ještě nějakou chvilku v Praze, ale pak už taky, abych šel, že to bude kvůli vám líp.“

„To je hodný, to je hodný,“ pochvalovala stará učitelka, potěšená novinou, že Antonín zůstane nadobro, že tu bude s ní.

Hrst nalámaných loučí hlasně praskala a čadila, jak všechny chytly a se rozhořely. Bylo nutno si pospíšit. Učitelka vyšla s ohněm v ruce ven, čiperně, rychlejším krokem, všecka osvěžená, pod komín, k nístěji zatopit.

Mladý hodinář se postavil k oknu, k tomu do silnice, odešel ke druhému v čele, díval se do chumelice, na zahrádku, k Lišákům do sousedství, rozhlížel se světnicí, která se opět stápěla v šero soumraku. Nebyla to jeho rodná, vstoupil do ní po prvé, ale byla matčina a měla býti jeho domovem. V kamnech zahučelo, zapraskalo od ohně. Hlas ten ozval se mile a zavál útulnou, milou světnicí v souzvuk s větrem, jenž venku zašuměl ve stromech.

Po dlouhé, namáhavé cestě větrem a mrazem širou silnicí z Prahy až sem, po bídných noclezích ve formanských hospodách, jak tu bylo všecko příjemné! Všecko tu dýchalo klidem tichého, útulného hnízda a mateřská láska oddaná, plná ochoty a starostlivosti, hřála tak a dojímala srdce.

Ticho tak hluboké proti pražskému hluku a hřmotu působilo konejšivě. Stíny matčiným vypravováním vzbuzené rozplynuly se, mladá, svěží mysl je snadno pustila. Tiché rozechvění rozvlnilo mysl mladého muže. Byl u matky, byl zase v domově, na který v Praze tak často, rád a toužebně myslíval. Těšil se na známé, příbuzné, na kamarády, jak se budou divit, až ho uvidí, až se jim ukáže.

Nejraději byl by se již na chvilku ven podíval, alespoň na kus městečkem. Chtěl na okamžik před stavení, mezi zahrádky. Vtom matka vešla, rozsvítila svíčku, ne louč – věděl, že jemu na počest – a zas už pršely otázky, dotazy, odpovědi.

Musil vypravovat o strýci, o tetě, zeptal se na kmotříčka, na jemnostpána; rád uslyšel, že chodí na čihadlo se strýcem Langrem, a zamnul si ruce, že bude s nimi také číhat. Zeptal se na Doubena a zasmál se, jak si na něj vzpomněl a když uslyšel, že mu žerno pořád ještě dobře bere.

Novin měl na uvítanou, a jakých! Nejprve uslyšel o posvícení jak bylo, jak chytili Lancutského, jak ho s Lišákem odvezli a jak pak všude tím víc slavili, řezník Vacek, on Černý Vacek, že se z toho až opil, na sále v pondělí posvícenské, tu že se i s rychtářem shádal a Mitysku konšela že shodil s pavlače na hnůj, a že se pak Mityskovi tolik smáli, jak se oblizoval, když se sbíral, ale Vacek že bude mít, že bude muset za to na zámek.

Antonín se dal nahlas do smíchu, když si připomněl konšela, jak býval povříslem opásaný a jak potahuje a se olizuje. A hned zase vážnější věci uslyšel: co vyvedli o posvícení helvitům, nejvíc on Šimůnek; o Lišákové, jak vyváděla o muže, ale teď že je jako kalous a že černí a všem Padolským nadává a hrozí.

Pak syn zase vypravoval o své cestě, a jak vstal a u stolu vykládal, upírala na něj oči rozveselené mateřskou radostí a myslila si, jak mu to sluší, jaký je z něho podobný mládenec.

Pak odběhla ven k nístěji, chystala jídlo, šukala ve světnici, v polici, uklízela pinkl, vyptávala se, jak je s prádlem, vzpomněla, že umřel dolejší Klugar, a Jírovcovi, podkostelnímu, že se narodil hoch. Pojednou jí kaput připadl, co mu Fidél Hanuš šil a co mu poslali, jak Antonínovi je. Pověděl, a že mu s neděle forman všecko přiveze, že to už má u „Zlatého bažanta“ v Praze, peřiny, šatstvo a také už hlavní náčiní do řemesla, ostatek, čeho bude potřeba, že si míní pořídit v Náchodě; kolikeré hodinky že si už teď přinesl, aby měl do začátku, že je v Praze lacino pořídil.

Učitelka tomu naslouchala jako pohádce, že se Antonín „udělá pro sebe“. –

Jak se chumelenice spustila, když všecko zbělalo sněhem, vyběhla mladá židovka, Justyna Lewitova, pod lípy. Měla radost ze sněhu, jak padá, hnala se jím jak byla, beze všeho, s rulíky po zádech spuštěnými. Vincina Frýdková přiběhla jako na zavolanou. Justyna ji jen zhlédla, shýbla se, nedalo jí, smáčkla sněhovou hrudu, a již to začalo.

Bělostné koule lítaly sem tam, dopadaly dobře i mimo; a tomu souboji, kde se vzala tu se vzala, přiběhla pomoc, té i té straně: kamarádka, dvě, a hrudy pak lítaly jen se prášilo, sem tam, podle stran, ale pak už zmateně, bez rozdílu, na tu, na onu, jak se která namanula do rány. A smích, mladý, bujný chechtot rozléhal se pod lipami.

Děvčata, s vlasy bíle poprášenými, se stopami sněhových hrud na zádech, na ňadrech, stírající sníh s tváří, chichtala se a smála, jako by se špláchala za letního večera pod olšemi v řece. Justyna, všechna zardělá, s vlasy navlhlými, ze všech nejhlasněji, nejupřímněji.

Pak naráz všechny ustaly. V boji, ale ne ve smíchu. Na farských schůdkách objevil se Doubenus. Sestupoval zvolna a bral se od fary dolů, vážně, jako by se nechumelilo. Šel, kroky sázel, špičky ven, paty hodně k sobě, a zůstavoval notné, obří šlápoty.

A těm se děvčata smála. Vincina volala, že dělá Doubenus rozmarýnku, aby se podívaly. Zardělou rukou ukazovala na jeho šlépěje v bělostném sněhu, odstávající jako obrovské listy na neviditelném proutku. Pak z bujného žertu hodilo jedno z děvčat hrudu; a padla druhá, třetí.

Doubenus, v opelichané beranici, červený, usmíval se, až se mu oči mhouřily – od děvčat si dal mnoho líbit – a držel; pojednou však se shýbl, aby zkusil své umění válečné. Mínil hodit na tu židovinku, ta se mu nejspíš líbila, ale jak se shýbl, sypaly se na něj hrudy jako krupobití, jen se prášilo, až nezbylo, nežli přidati do kroku. Jako bílý medvěd v pospěchu tratil se v chumelici.

Ještě ho bylo vidět, vtom hnal se nahoru pod lípy Kalinův Lojzík a za ním sestřička, oba jako diví, jako by se něco přihodilo. Když doběhli k vysokému javoru, jenž stál u cesty ke škole zasněžen, vykřikla Aninka na Frýdkovu:

„Vincino, náš Antonín přišel z Prahy.“

Naráz ustala sněhová vojna, i smích umlkl, a děvčata byla hned v hromádce. O učitelově Antonínovi se rozhovořily. Slovo měla Frýdkova. Vzpomněla hned, že k nim často přicházel na toulku, to že on bude teď chodit na přástvy. Z hlasu i očí bylo zřejmo, že je ráda, že se těší.

Za lipou, od domu, ozval se Lewitův hlas. Justyna sebou škubla. Ji volal. Stáhla obočí, hned se však otočila.

„Musím domů, spánembohem!“ Dala se do běhu. Slyšela za sebou Vincinin hlas:

„Tak přijď, Justynko!“