U nás

Počátkem léta 1830 noviny se již častěji zmínily o strašlivém moru ve východním Rusku, jak hrozně tam pustoší kraje, jak se prudko rozchází dále na západ, jak běží, přeskakuje děsivými skoky celé krajiny, a jaká to zoufalá práce chtíti jej zastavit, zarazit. Oznamovaly, že marně tam vojskem obklíčili zamořené vesnice, marně že nařídili pod trestem smrti, že nesmí nikdo ani z nich ani do nich. Nic naplat kozácké pikety, nic platno, že psaní z těch končin docházejí probodaná, prokouřená, že podávají je v kleštích, že myjí nádobí i peníze v octě.

Cholera šla dál jako strašlivý přízrak, jehož nelze ani ubodat ani spoutati, šla dál svatou Rusí, dál, až k jejímu srdci, bělokamenné máťušce.

Farář Havlovický zprávy ty pozorně stopoval, i to, jak je s pokusy mor zadržet, sklíčit a omezit. S matkou o tom však nikdy nemluvil a skoro s nikým. Nechtěl napřed lekati a plašit. A jinak ty děsivé zprávy sem nedocházely; nikdo se jich nedočítal, protože novin neměli. Tak nerušeně zůstaly všední klid, obecné starosti, denní všech práce a lopota. Jak bylo loni, letos zas.

Mezi tkalci zůstávalo také při starém; po trzích si nikdy nechválili, protože kupci nepřidali a nebylo na to ani naděje. Leckdes jim klnuli, jací to dříči, klnuli jim a bavlně. Neznali toho svého vyvstávajícího nepřítele, jak o něm slýchali, ale jeho rostoucí moc už pociťovali, jeho škodlivý vliv na trhy a dílo.

Jen „světáci“ nenaříkali. Ti, jak jezdili, a již skoro všichni na vozích, trakařů nechali, po lázeňských místech, do Prahy, do Plzeňska i dál, dost prodávali a hodně tržili. Dušánkovi zvláště štěstí přálo; i starý jeho pomocník, Nácek Trnečků, jenž ušima hýbal i vlasy, jenž dovedl rozesmát a jenž si ze světa přivážel divných věcí a jimi mezi padolskými synky šachroval, ustřádal si pěkných pár dvacetníků.

Znamenité výdělky Dušánkovy bylo znát i na jeho domácnosti. Až si o ní lidé vypravovali v Padolí i dál, jak Dušánková teď dobře strojí, jak zve často své kamarádky a sousedky na kafe, a co všeho doma mají, víno také a rosolku, co drůbeže chová, jak je z toho požehnání až nešátrná.

To také hrubě opakovali, že teď je do práce lehtivá, ani že sama nevypere jako jindy, na to že má Kozačku, že tam je teď bytelně, ta úlisná vdova že teď je jako její tajemnice. A co již dostala a co odnesla k jídlu i na své děti! Bylo teď u Dušánků všeho dost; kusy cukru se tu válely a babky měli pořád upečené. Ani koláče již tam nebyly vzácné.

Na večer před sv. Annou přišli padolští muzikanti, celá banda, a zahráli Dušánkové, když měla svátek, jako jemu o sv. Václavu udělali „štandrle“ a jako oběma zahráli časně ráno prvního máje. K Dušánkom ovšem neopomenuli přijít, protože po každé, když dohráli, musili do sednice, kdež je znamenitě uctili jídlem, pitím a ještě penězi.

Farář Havlovický o tom hospodářství také slyšel a nerad. Naposledy tohoto roku před samými žněmi, kdy se Dušánek zase vrátil ze světa. To se farář chystal do kostela na kázání, když ho panímáma pojednou zavolala k oknu, aby se šel podívat.

Lidé již chodili na hrubou, pod lipami míhaly se živé barvy vesnických krojů i půlpanské mládeže. A vtom proudu nesla se Dušánkova rodina. On v klobouku jako pán, hedvábný, černý šátek na krku a v pantalonech; bunclovek už nechal. A ona ve zlatém čepci, v salupu, samé skoro hedvábí a vedle ní dcerušky po městsku, po pansku vystrojené.

Staré mlynářce se taková nádhera protivila. Ukazujíc na ni doličovala, co to je, co je na těch šatech, co to asi stálo, a že to není ani tady v Padolí šito, Dušánkové že už zdejší švadlena nestačí, to že dala všecko v Náchodě šít. A s jídlem co je! Kyselo už nejedí k snídaní, to pořád kafe.

Farář se zasmušil. Matka měla pravdu.

„Je na ženu slabý,“ řekl, „všecko jí povolí. On tak přičinlivý, snad přijel ze světa už s párem.“

„S párem, koně si přikoupil a eště prej by nestačil, eště si snad jednu fůrku pořídí, tolik spotřebuje zboží. A má ho. Tkalci mu ho sami nosí.“

„Má velký úvěr a velké výdělky, mohl by zbohatnout. Ale když ty ženské hloupé myslí, že v té parádě je všechno, a nepamatují na budoucnost. No, všichni nejsou takoví. Tadyhle Zbečnický Kopecký –“

„A co pak ten!“ živě přichválila stará mlynářka.

„Tam zas je taková šátrnost, jako tady rozhazují. Však mu taky přibývá, a jak taky při tom hospodářství zvelebuje!“

O těch poměrech měl farář Havlovický mnohem živější rozhovor nedlouho po tom v Náchodě, když tam zajel na pout, na děkanství, kam byl pozván. Přijel tam první z hostí; druhý byl kostelecký farář, a ten hned, jak se pozdravili, začal si mnout ruce a sladce rozplývavým hlasem se dotazoval, jak se Havlovický má, a co u nich, jak se mu daří, jak s hospodářstvím, že slyší, jaký je vzorný hospodář, a co jeho škola, že si dělá velké starosti.

„To mne všecko těší!“

„Rád věřím, rád věřím, každý máme nějakého koníčka, ale, pane bratře, jestli se vám to vyplatí, dojdete-li vděku.“

Farář Havlovický dohřát tím „koníčkem“, odvětil zkrátka:

„Na ten nečekám!“

„No ano, když – ale – stojí-li to, řekněm‘, za to kvaltování, za tu práci. Všem polepšit, to není možná, ne, a všichni aby byli vzdělaní – A jen to tak rozpařit, já nevím, já nevím, z toho bude jen nespokojenost. Co je platno, aby více věděli, to radši víc peněz,“ farář se krátce zasmál, „a když bude zas víc peněz, začnou rozhazovat, víme to, u nás taky tak.“

„To bylo, nebo je u vás a jinde, všude,“ vpadl farář Havlovický horlivě, „ale jsou také lidé šetrní, a těch je dost. A ostatek, o bohatství tu nejde, kdo jim je může dát? Ale to je potřeba, aby lid byl z nevědomosti vytržen, aby tolik prohlédl, aby si mohl hledat lepší, pohodlnější cestu, nežli teď každý má, aby měl možnost.“

„Jen zůstane-li pak tak věřícím,“ hladce naléčil kostelecký.

„To by bylo smutné! To by každý vzdělanec musil být nevěrcem!“ To znělo již ostře.

„Je jich mezi nimi dost.“ Kostelecký farář se jizlivě usmál.

„Ale, ale,“ chlácholil P. Ludvík, jenž tu s nimi byl, „snad byste se nepřeli –“

„To ne, já ne,“ hájil se s úsměvem kostelecký, bledý zlostným vzrušením, „já to dobře myslím, když tadyhle pan bratr chce obětovat všechen čas –“

„Ano, volný čas,“ vpadl Havlovický, vyciťuje to jemné bodnutí. Vtom vešel nový host, rtyňský farář, s děkanem Lukavským. Bylo zase vítání, pozdravování; v to zahlaholily slavnostně všecky zvony. Havlovický pány bratry opustil. Musil napřed do kostela, kde měl míti kázání.