U nás

Byl to starý Plšek, jenž se díval z okna malé chaloupky na Dušánkův povoz. Díval se i jak zajíždí, ale nepoznal těch u vozu; ani neviděl, že Dušánek na něj kývá. Přepadlá starcova tvář, churší, jak Doubenův bystrý zrak i s cesty rozeznal, zmizela brzo od okna.

Plšek se zas odploužil k posteli, chudých peřin v modrých, uválených cíchách, která teď celý den byla odestlaná. Polehoval. Jaro mu nesloužilo. To ještě, jak ho farář Havlovický navštívil, byl chlapík. To ještě i do vsi došel pro mléko, sem tam se i stavil, na toulku. A tu všude a skoro po každé žvatlavě vypravoval o padolském faráři, jak u něho byl, že ho jemnostpán navštívil, to že je laskavý člověk, a jak umí se starým člověkem promluvit a jak člověka potěší.

Ve statku u Benešů, kam si pro ten krapet mléka chodil, se i hovorně přiznal selce, která mu přála, to že mu vzal padolský farář kámen se srdce, že se mu jemnostpán o funus postará, a sám že to povídal, tím že mu odpadla veliká starost, oh –

Pak se jen usmál, když Beneščina dcera, velká, na vdávání, jež máslo tloukla, mínila, a co by se tak o funus staral, však že ho má od mládenců poříčských přislíbený, že když je svobodný. Usmál se, hlavou zakroutil, to že je planá řeč, na to že není spolehnutí, to že ho jen ta chasa tak zlobí, ale jináč jistě že by ho nechali ležet jako chcíplou kočku, ale teď že to má jisté, že bude mít funus jako křesťan.

Věřil v to a tím se těšil, na to doma často vzpomněl a nejvíc v noci, když spaní k němu nemohlo trefit. Myslil na konec, na smrt, ale ne už se strachem, že bude mrtvý obci za obtíž, že jej odtud nějak odtáhnou. A na faráře Havlovického vzpomínal, kdy asi přijede zase do Poříčí na cvičení, modlil se za něj za těch bezesných nocí i ráno a navečer kleče na lavici, nebo odpoledne, kdy sedě u stolu říkal růženec.

Modlil se za faráře a přál si toužebně, kdyby mohl do městečka zase jednou do kostela na jemnostpánovo kázání a na mši.

Ale ostatek zimy, jak scházela, jak nerada ustupovala jaru a to jak ji jaro těžko přemáhalo, její bouřlivé větry a plískanice, její sychravé mlhy, zle mu dělalo. A nejhůř vysoký věk, jak se dosýpal čas.

Plšek nemohl dlouho ven; až pak, když slunce hřálo do stěn, do sedničky přes zelený trávník před okny, jenž se probělával husími kvítky s rudými poupátky, nutil se z toho svého vězení. Zatoužil po práci jako po chlebu, musil si něco vydělati, protože obcházela chudou, nízkou jeho chatrč druhá starost, ten druhý strach, jenž nejčastěji zvečera, za soumraku vplížil se do jeho chudé světničky, v níž ani hodiny netikaly, když Plšek, nemoha už po světnici ani po síni šukat, sedal nehybně jako pavouk zapředený houstnoucími stíny.

V tom teskném šeru a tichu plížil se strach k bělovlasému starci, jenž sedal přihrben na kraji postele nebo na lavici u stolu, a připomínal mu, opakoval mu víc a víc, že je zle, že si už hrůzu neděl ani nezakouřil, že všechno došlo, brambory i ten trošek mouky, v jarmaře že není ani kousek chleba, jen staré uschlé kůrky, na které nemá zubů, a že už v přítruhleti všecko vybral, že už tam nemá ani groše z toho, co mu farář dal, a co tak dlouho chránil.

Co teď bude, jestliže si něco nevydělá, co ho čeká: než aby šel od síně k síni.

A tu ho začal ten strach až dusit, že pouštěl nevěda růženec na stůl, že přestal říkati modlitbu, kterou se tiše modlil, že začal v duchu stýskati, co to pán Bůh na něj seslal, nač mu tak věku prodlužuje, to že má za všecku klopotu, za všecky krvavé mozoly.

Ale ještě se chtěl bránit a živit, jak se bránil za mlada, když na něj nepojezdná, tvrdá půda křičela: Žiu se! Proto, když cesty vyschly, když slunečko hřálo, vytáhl na síni putnu, očistil ji, u řeky omyl (celé půldne na tom ztrávil), a druhý den, bylo před svátkem Nenebevzetí Páně, oblékl se, vzal svůj jediný starý klobouk, třírohý a promaštěný, vzal z kouta dlouhou hůl a na záda čistou tu putýnku.

Vyšel, jak chodíval pro kvasnice, aby měl nějaký výdělek, k němuž selky přidávaly tu trochu mouky, tu kus chleba, trochu tvarohu.

Ale putna přes zimu jako by ztížela. A skoro co krok jako by olova do ní někdo přidával. Plšek sehnutý víc a víc se ohýbal, výš a výš nad něj rostla dlouhá hůl, o kterou větší a větší tíhou se opíral, povzdechuje, vydechuje. Ale nohy vázly, jako by dřevěněly a putna stláčela nepružný hřbet bez vlády, bez síly, jako kostlivec v té pohádce.

Plšek přes hranice do Čermy do pivovaru nedošel; ani ne na půl cesty, ani ne na čtvrt. Kus za chalupou, u toho travnatého břehu, nad nímž vznášely staré buky s javorem své širé, mohutné haluze, zarazil, k Bohu povzdechuje. Usedl, musil, a pak, když chtěl vstáti, nemohl.

Sbíral se vší mocí, ale sklesl při tom na záda, a ležel tak chvíli bez vlády, s očima k nebi vyvalenýma, úzkostně ztrnulýma. Tak ho našel Rydl, vychrtlý sedlák, jak šel kolem. Pomohl mu, pozvedl ho, putnu mu sdělal.

Plšek dál nemohl, sám to uznal. Byl tím pádem jako zmatený, tím pádem a jistotou, že to již nejde a nepůjde, že je konec.

Rydl musil putnu sám vzít a Plška domů zavést. Udělal to bez velké chuti a cestou starci domlouval, co ho to napadlo, co chce on, osmdesátiletý člověk, ještě tohle. Domlouval mu, k prahu dovedl, putnu na síň pohodil a dost. Odešel, nezeptal se, co a jak, proč to dělal, proč se tak pustil, on, osmdesátiletý. Staroch zmatený, sklíčený, si ani neposteskl, netroufal si, bál se hospodáře, nevyznal se, že nic nemá, nic, že ho nouze vyhnala, že jde už hlad –

Namáhavě přelezl vysoký práh a čmolouchal se jako opilý k posteli. Ležel pak celý den; tělo, všecky kosti ho bolely, a druhého dne těžko se doploužil k oknu. Tu uviděl Dušánkův povoz, který nepoznal, a od kterého zase lhostejně obrátil mdlé, vybledlé, modré oči.

Odešel od okna, k posteli, usedl na ni a seděl sehnutý, tiše se modle, až ho hřbet začal opět bolet. Ulehl napolo ustrojený, a ležel až k poledni. Pak se vypravil s vysokou holí v jedné a s hrníčkem ve druhé ruce do statku k Benešom za krejcar pro mléko.

Když se navrátil, zamodraly se řídké kotouče dýmu nad jeho chalupou; dlouho však nestoupaly do jarního, prozářeného vzduchu. Pak už netopil ani navečer ani nazejtří ráno. V poledne si zašel opět pro mléko, ale to již neplatil, to selku požádal, nejistě, jako se strachem, aby mu uvěřila.

Neodbyla ho a přenechala mléko na dluh. Doma nasbíral trochu chrastí, co ho ještě měl na síni, svařil si mléko a rozmáčel v něm starou kůrku, kterou vybral z hromádky zeschlých kůrek v staré almaře, plné malování, tulipánů, růží a divných, pestrých ptáků, zobajících ovoce živě malované.

Ruce se mu chvěly, jak lovil ta namočená a ne zcela rozmočená sousta dřevěnou lžicí z babníčku a bezzubá ústa a stařecky vyvstalá brada se mu házely, jak kůrky přemílal a přehazoval. Pak se mu nohy třásly, když příštího dne šel zase do Benešova statku pro hrneček mléka a zase na úvěr. Selku nezastal, děvečka mu mléko naměřila. Neřekla nic o penězích, ale zaslechl, jak odcházel, že volala do sednice za selkou:

„Starej Plšek zasejc neplatil.“

Zarazil u prahu, hrneček se mu v ruce třásl, a čekal o hůl schýleně opřený, že selka snad za ním vyběhne. Nevyběhla, ani nezavolala, a přece odcházel jako vinník. Pro mléko si už příštího poledne nešel. Bál se. Jedl už jen kůrky ve vodě namočené, aby konejšil žaludek, jenž mu zůstal věrný a dobře sloužil, či dobře chtěl sloužit.

Plšek slábl, cítil to, žaludek se svíral, nohy se třásly. Přes tu chvíli polehoval, pak opět seděl a začínal se modlit, pána Boha prosit z úzkostné duše, aby se smiloval, aby to nějak obrátil. Na padolského faráře vzpomínal, ten kdyby věděl, ten že by ho tak nenechal. Kdyby tam mohl dojít. Ten by dal najíst.

Maloval si, co by dostal, jedl, kus chleba, hodný kus – – Na jídlo myslil, jako mu teď myšlenky pořád za ním utíkaly. A jak na farskou pomoc připadl, odvážil se ven, namáhal se, zkusil to. Nedošel však ani na kraj Padolí, a již nemohl s místa. Stěží se domů doplahočil, stavil se u sousedů a vyzvídal, vědí-li, bude-li v neděli cvičení, přijede-li pan farář. V neděli ne, slyšel, až za týden, že je tak s kazatelny hlášeno, ale že to není jisto, přijede-li farář nebo kaplan, ale nejspíše že sám farář.

Mrzelo ho, co mu to povídají, že snad kaplan přijede, co by kaplan, vždyť farář povídal, že se tu staví. A pak se Plšek optal, plaše, jako by se styděl, jestliže by mu soused nepůjčil bochníček chleba, nebo alespoň kus.

Soused, tkadlec, neměl ani bochníček ani kus, vymluvil se, že jim chlebíček došel, a nahoře v městečku že ještě žádný nebyl. Dívali se za Plškem, jak se těžko drápe do své chaloupky, jak tam zalízá, a povídali si, že je nějak přepadlý, a co že si někoho pro chleba nepošle, však že na něj má v přítruhleti grošů dost, co že si nepošle, když sám nemůže.

To bylo ve čtvrtek. V pátek ho sousedé neviděli po celý den. Před chalupu ani nevylezl a také netopil. Seděl, polehoval, v peřinách nohy ohříval. Zábly ho, a cítil, že mu také ruce stydnou. A hlava ho začala bolet. Hlad dorážel –

Plšek se rozpomínal, že by mohl něco prodat, aby mohl nahoře u Benešů zaplatit, aby si mohl mléka nebo chleba koupit. Ale co, co. – Zapadlé oči (toho dne se již podivně leskly), rozhlížely se chudou sedničkou a neshlédly nic. A jak dál vzpomínal a myslí svůj majetek probíral, nenašel nic nežli putýnku na síni. A té prodat nechtěl, nemohl, jak si říkal, kdyby přece –

Hlad se již nedal ošidit, a Plšek už nic na něj neměl. Poslední kůrku namočil do hrníčku vody.

Ráno, bylo v sobotu, začal se modlit, ale přestal, jak vzpomínal, že je sobota a že by se mohl najísti, kdyby – Začal se strojit, pak vytáhl z prázdné truhličky šátek a nesl ho na stůl, jako by břímě nesl. Ten modrý, plátěný šátek byl po nebožce sestře, v něm z městečka vždycky chleba nosila, krásně vypečený, s bílou, zamoučenou kůrkou spodní; a tak krásně voněl – A boží dar v něm vždycky v neděli přinesla, kolik kousků, žemličky a podbělky; byly takové měkké. Ta vůně chlebová mu stoupala zrovna do hlavy, a chuť čerstvého pečiva hlad jen ještě více dráždila.

Když ten šátek z truhličky vynášel, nebyl ještě rozhodnut, ještě se bránil.

Ale nebylo zbytí ani pomoci. Zavzdychal bolestně a víčka mu krvavě podběhla, když šátek do uzlu vázal. Nebylo jiné pomoci, ač se bránil, seč byl; sám nic nezmůže, už musí jiné poprosit. Tak si řekl a tak se rozhodl.

Od sousedů ho viděli, jak vychází s tím uzlem přes levou a v pravé ruce hůl, jež nad něj vysoko trčela, nad jeho hlavu dlouhých, bílých vlasů pod třírohým starým kloboukem. Překračoval zvolna, s namáháním svůj vysoký práh a těžko, jako by s břemenem, zacházel do vsi.

„Snad nejde prosit!“ zvolal soused od stavu.

„To snad ne – dyť on –“

„Ale je sobota a jde s uzlem.“

„A tule si kus chleba vypůjčoval.“

„Opraudu; inu, na mou, tak on Plšek taky nemá, a prauda,“ vzpomínal soused, „dyť celou zejmu nide nebyl, nic nevydal. A teď on – Inu, cák taky, Jezus Marja, starej člověk –“ rozhodl resignovaně nepřekvapen tím osudem starých mozourníkův a trhnuv brdem, začal kvapněji pohazovat člunkem, jako by chtěl dohonit, co za tu chvilku zameškal.

Ale tkalcová, jakoby zmámena tím osudem starého souseda, nehýbala se od okna, dívala se upřeně za Plškem a v tom mluvila:

„To už je tak – že von chudák musí, na starý kolena – dlouho se bránil.“

Plšek šel, musil na žebrotu, z nouze, z hladu. Nastalo, čeho se tak dlouho bál. Sousedovu chalupu minul i druhou, až do prvního selského statku se obrátil a kráčel k němu zvolna, šouravým, váhavým krokem. V klenuté bráně z červeného pískovce se zastavil, hned se však vytrhl, když ohlédnuv se, spatřil za sebou pod stromy starou Kosařku a s ní starou Vojtěšku, žebravé báby. Jak přecházel nádvořím, klopil hlavu, neboť zahlédl, že se pacholek i sedlákův syn od vozu, který chystali, po něm ohlížejí a na něj ukazují. A pokora jako by s ním, za tím jeho uzlem šla a nutila ho. Hned na záspi smekl, a s obnaženou bílou hlavou vešel do síně, ztěžka, kudy jindy chutě a směle chodíval, a ozval se sníženým hlasem, zachvěl se a prosil o boží almužnu.

Selka stanula na prahu světnice.

„A bože, Plšku, vy!“ divila se upřímně a ne šetrně, „cák to, že taky vy –“

Umlkla však, když shlédla, že starcova zardělá víčka se zamíhala a že slze se mu svezly po vrásčité, přižloutlé tváři. Začal, že už nemůže dělat (brada se mu třásla), že se dost bránil, tuhle že chtěl zas pro kvasnice, a soukat – že není co –

Selka mu dala brambory do uzlu i kus chleba. Děkoval ze síně až na zásep, a neviděl ani, že ty dvě báby, Kosařka a Vojtěška, do kterých u dveří vrazil, se na něj tak černě podívaly. Šel o stavení dál, sehnutý, s uzlem, minul ten, onen příbytek, počítal, kdyby ho neodbyli. Až k Benešom do statku došel.

Beneška teprve žasla, když ho s uzlem, u prahu shlédla, ale ta se nejmíň vyptávala. V duchu starocha politovala, hned almužnu mu sháněla, a když zase tak bojácně začal se omlouvat, že za to mlíko přinese, jak jen – odbyla ho zkrátka, ale dobrosrdečně, co by o tom mluvil, ať si jen zas přijde, každé poledne. A do světnice musil; usedl na lavici u kamen, kamž mu přinesla na misce kysela, teplého kysela s brambory, a to tak chutnalo a hřálo v útrobách.

„Zaplať pán Bůh, naděl pán Bůh,“ děkoval vroucněji nežli kde jinde, nasycen, a ještě více potěšen, že Beneška je na něj tak hodná, že nic neomluvila a ještě že ho pozvala, aby si jen přišel.

Před polednem doplížil se do své chalupy o hůl opřen, s plným uzlem na ruce. U sousedů si ho všimli, jak se vracel, i toho, že k večeru se nad Plškovým baráčkem z komína kouřilo, po prvé po několika dnech, a povídali si, co si dnes asi strojí, jistě že si vaří bandory.