U nás

Strašlivý host chvátal od Orlických hor dovnitř země. V listopadu začal už hubiti Prahu. Počet morem zchvácených rostl tam i po krajích a skoro polovina jich umřela všude. Nejvíce v chrudimském kraji. Rok dokonával v rozčilení, v očekávání plném strachu, jenž rostl děsivými pověstmi. Do Padolska ten mor ještě cesty nenašel. Blížil se však k jejich prahu, stál už za dveřmi.

Nouze a hlad ho čekaly, nejvíce v zapadlých vesnicích, v dusných tkalcovských jizbách, ve kterých tak smutné, mrtvé ticho, když stavy nehlučely. Farář Havlovický ulevoval, jak mohl. Dával sám, sháněl dary a pomoc. Ta od vrchnosti přinesla větší úlevu, stačila však jen na čas. Farář viděl, že se už děje, čeho se obával. Lidé se v té nouzi a v tom strachu měnili. Ti tupěli, ti byli plaší, a často postihl tvrdost, které by se byl nenadál. A to bylo ještě, nežli vrazila na ně hrůza smrti.

Přástvy přestaly, zpěvy umlkly, vánoce přešly tiše, jako by nebyly, a nový rok vítal každý se strachem. Z toho strachu pili kořalku ti, kteří ji pívali, i ti, kteří si na ni nikdy nevzpomněli. Láhev jí plná s jalovcovými zrny stála všude na okně a z ní se sílili zrána proti blížící se nákaze. Také Doubenus, než ten beze strachu, s plnou chutí. Rovněž Mityska konšel; ten však ne tak hrdinsky. Ale koutky po ní přece jazykem ometal. Černý Vacek sahal po sklence i za dne, jako leckdos, z chuti i z obavy, kterou však tajil.

Zrána také i navečer vyvaloval se dým z jalovcových haluzí zapálených, jež praskajíce hořely, až z nich plameny povívaly jako pentle, jak s nimi jizbou chodili. Ostrý zápach roznášel se s dýmem jalovce a pronikal všecka stavení, a ven až mezi ně.

Koncem ledna nového roku 1832, jednou v noci, k ránu, zaječel do tmy a hlubokého ticha zvonec na síni padolské fary. Farář první jej uslyšel. Rychle vstav otevřel okénko v okně a zeptal se, co je. Hlas venku ze tmy prosil, aby šel s Pánem Bohem do Zbečníka Petrovi, Janovi. Farář se lekl. Včera si dal Petra zavolat, jak uslyšel, že se vrátil z Prahy a že tam přestál choleru. A teď už na smrt – To se mu nemoc vrátila, jak bývá! A choleru přinesl.

Farář se zachvěl. Povzdechl, ale hned se začal strojit. Vtom, jak chtěl vykročit, přišla panímáma poloustrojená s planoucí svíčkou v ruce. Nepověděl, komu jde s Pánem Bohem. Nechtěl ji polekat, když neměl jistoty.

V plášti, v teplé čepici, ve vysokých botách spěchal do kostela, sám, aby se nezdržoval, a z kostela ke Zbečníku, do hustého šera a sychrava.

Stará mlynářka již neusnula. Nešlo jí z hlavy, že syn se nevypravoval jako jindy, že byl jako popletený. Nemohla se ho dočkat. Dlouho nešel, ač neměl daleko a nemusil přes kopce. Již bylo světlo, když se vrátil. Byl nad obyčej vážný, zamyšlený, a hned požádal vody, umyl se a dal vyvěsit plášť i kabát ven do mrazu.

„Proboha, Josefe!“ Úzkostlivý pohled matčin dopověděl.

„Nelekejte se, maminko, ale co jsme čekali – Už jsem viděl choleru.“ Pověděl, kde byl, a dodal: „Jak to jde strašlivě rychle! Navečer začal stonat, a když jsem já přišel, už ležel vysílený, na oudech malomocný. Přestal už zvrhovat, ale celou noc dávil a bolestně, kůži už měl studenou a skvrny na ní a oči obracely se v sloup. To za těch pár hodin. A to bylo hrozné, všichni od něho utekli, byl v podruží, jen sousedka u něho zůstala. Zapalte jalovec, maminko, peřiny ven, nezapomeňte pak okna zotvírat, a sama, prosím vás, napijte se kápku a dejte ostatním. S pomocí Boží všecko přestojíme.“

„Ale ty! Ó Bože, ty v tom budeš pořád!“

„Slyšela jste, že kněží nejmíň mrou.“

Za chvilku zvonili na mši. Když ji odsloužil a vracel se na faru, už se ta děsivá novina rozletěla. Zastavovali ho, ptali se, je-li to pravda –

„Je, lidičky, je. Teď se jen braňte. Žijte střídmě, jen střídmě a ve všem čistotu a nemějte strach a všude to připomínejte; jen se ne bát, strach je nejhorší.“

Posnídal, pak, jak ho únava zmáhala, sedřiml si. Asi za hodinu vstal a chtěl jíti do čeledníku k matce. Vtom sama vběhla, všecka vyjevená.

„Jsou tu zas,“ vyrazila.

„Petr umřel –“

„Umřel, ale ta ženská, co u něho ostala –“

„Proboha!“ zvolal, jak ho leknutí zmohlo. Nezdržel se však, a jen se posla optal, je-li opravdu se Zimovou tak zle. Jak uslyšel, že je jako s Petrem, chvátal do kostela. Když zardělý přibyl do Zbečníka a blížil se k chalupě nemocné, zahlédl, že z ní vyběhla mladá ženská, že letí k sousedovi, ale že marně tluče na zavřené dveře. A doma byli. Spatřil dvě hlavy rozcuchané u okna.

„Strach!“ pomyslil. „Už mění srdce v kámen!“

Mladá žena, dcera onemocnělé, uvítala ho s pláčem. Když vešel do nízké sedničky, chudé a těsné, byla Zimová ještě při vědomí, i „Potila se?“ ptal se farář.

„Nemůže přijít do potu.“

„Hned sežeňte cihly, zahřejte je a horké je dejte matce do postele, po stranách, a pytlík horkého popela na život, pod nohy taky cihly a do rukou ohřáté kameny.“

„Vody!“ zalkala nemocná slabým hlasem.

„Ne, to ne, pít ne, nechcete-li mámě smrtelně ublížit; vody jí nedávejte, a kdyby vás proboha prosila,“ poroučel klidně, poslušen jsa náhledu a naučení lékařských. Pak sám nemocné domlouval, ač mu srdce zatrnulo, když zase mdleji zaúpěla: „Vody!“ Vzpomněl, aby jí sehnala teplou, ječnou vodu, tu že smí pít, a melissu nebo teplý bez.

Domů přišel před polednem; když se smrákalo, přišel Doubenus s novinou, že Zimová ve Zbečníku je už v Pánu.

„Za třináct hodin, poudali, je na prkně,“ dodal vážně a tmavá očka se mu údivem rozšířila.

Ty dva pohřby byly najednou. Co farář hroby vykropoval, pospíchal kaplan zase do Zbečníka a zase k nemocnému cholerou.

Za týden ohlášen první případ z Poříče, za nějaký den druhý a mezitím se nemoc ve Zbečníku šířila. Neumírali už tak rychle jako Petr a Zimová, a neumírali všichni, než den co den vyzváněli s padolské bedněné věže vesnickým pohřbům. Mrtvé přiváželi na saních, pak, jak v únoru sníh roztál, přijížděli s vozy. Ale ani za saněmi ani za vozem nechodilo jich tolik jako jindy. A skromné ty průvody pak ještě řídly. Nejvíce mrtvých přiváželi ze Zbečníka a z Poříče. Pak, bylo 9. února, přiběhli ze Dřevíče na faru, že tam je cholera, že mladý Vít se na smrt rozstonal. A 12. ráno hlásil Doubenus, že na dolejším konci Vojnar se roznemohl. Už byla v Padolí. Od onoho dne lkal umíráček přes tu chvíli, ne však už tak dlouho jako jindy. A často, sotvaže přestal za jednoho, začal už za nového mrtvého –

Lidé vykuřovali, až se od jalovcového dýmu stmívalo, pili kořalku s jalovcovými zrny, vařili balšán i melissu. Než den co den otevřelo se v některém stavení okno, aby duše cholerou strhaného měla volnou dráhu. A kde nemocný ležel, jako by všichni ve stavení byli morem stiženi. Lidé jich nevpouštěli do příbytku, zavírali před nimi, štítili se jich. Strach smrti zdupal sousedskou lásku. Marně však dveře zavírali. Cholera se vedrala přec. Nemocných přibývalo i úmrtí.

Farář Havlovický nedal už zvonit, když šel on nebo kaplan k nemocnému, a také umíráček musil přestat. Ticho a pusto po městečku.

Byl sychravý, vlhký čas. Po cestách bláto, vzduch kalný a nebe v těžkých šedých oblacích. Pod černými ještě, holými lipami bral se k padolskému kostelu pohřeb za pohřbem, a farář i kaplan přicházeli k oltáři skoro jen v černých ornátech. Sloužili zádušní mše, při kterých kostel býval smutně tichý a prázdný. Jak odsloužili, aby šli vykropit nový hrob nebo aby chvátali k nemocnému. Oddechu nebylo. Někdy farář sotva se vrátil a převléknuv se, usedl, a již ho volali. Musil, nebo kaplan už nějaký den postonával.

Felčar už nestačil na městečko i okolní vesnice. Pojednou přišel do Poříče druhý, kterého tam úřady poslaly. O tom se však farář Havlovický doslechl a také sám se přesvědčil, že se bojí. Nesměle vcházel do stavení, bojácně se blížil k loži nemocného a nikdy nepřistoupil až k němu samému. Havlovického ta nesvědomitost v povolání popuzovala. Zato si chválil Doubena, který se osvědčoval jako hrdina. Všude došel, kam ho poslal; tu onde sám, dobrovolně, pomáhal opuštěným nemocným nebo ukládal mrtvé do rakve. A když hrobař nestačil, chytil se lopaty a pomáhal mu vydatněji, nežli kdysi hrobař, když o pouti vědra naráželi. „Kápce“ s jalovcovými zrny nepřestal důvěřovat, i když jiní pozbyli v ni víru.

Pojednou padla úzkost také na Kalinovu rodinu. Učitel, starší bratr hodinářův, se jim náhle rozstonal cholerou. Stará učitelka přiběhla k němu hned v noci, jak ho to chytlo; dělali vše všichni, co mohli, ale do druhého dne byl v Pánu, poslední učitel z Kalinova rodu, jenž na osmdesát let působil na padolské škole.

Smrt mladého ještě učitele byla by jindy dojala všecko Padolí. V ten čas však zpráva o smrti všedněla, a lidé ji vyslýchali s matným účastenstvím, až netečně. Teď škola, do které už děti přestaly choditi, teprve osiřela a pustě zmlkla.

Také Kalinovo stavení dole tichlo. Stará učitelka byla sklíčena smrtí synovou, mladá pak se strachovala o muže, který jako kostelník pořád musil k mrtvým a teď, co převzal po nebožtíkovi bratrovi kostelní zpěv a hudbu, ještě více, ještě častěji.

Sotvaže Doubenus pomohl učitele položit do rakve, už ho volali k jiné důležité osobnosti padolské: konšel Mityska se roznemohl. Jak ulehl, více nevstal a více se již neopásal povříslem. Když ještě stonal, bylo vídati Černého Vacka stát u domovních dveří nebo sedati na schůdku ke krámu. Sedal tak, jako by Mityskovo stavení pořád pozoroval, zamyšlený, zcela jiný Černý Vacek. Když Doubenus vycházel od Mitysků, volal na něj, jak je.

„No snad, no snad!“ odpovídal Doubenus, jenž za něčím jako vždy jindy „pospíchal“, paty k sobě, špičky ven. A když druhého dne navečer na něj Černý Vacek zase tak zavolal, Doubenus jen rukou zamával, zamítavě, že je zle, zle. A když se stmívalo, vyrazil z konšelova stavení nářek, a pak, když Mitysková sama opominula, přišla mátožným krokem stará jejich výměnice k maštálce oznámit staré šimle, že hospodář umřel. Černý Vacek to zaslechl a na okamžik ostal jako přimrazený. Hleděl vyjeveně k maštálce, z níž se šimla mdle probělávala. „Dyž on! Dyž on!“ šeptlo mu cos hrozivě do duše. A mihl se mu konšel u šimly, povříslem přepásaný, jak ho často zlobil a trápil, naposledy těmi zámeckými předpisy o koleře, mihl se mu, jak zlostně potáhl a jazykem vymetal koutky, jak hrozil: „Jen ty dej pokoj! Víš, víš, koho kolera nejvíc požírá. Šak ty se přestaneš vyšklebovat.“ Strach posedl Vacka, že na pijáky to chodí nejhůř, a Mityska jako by věděl, jako by ho volal. Otočil se, utíkal konšelovi s povříslem, zalezl do stavení a pak už ani nepostál u dveří ani u krámku.

Když Mitysku konšela odnášeli ke Všem svatým, Vacek se ani neukázal. Ani mluvit doma nesměli o Mityskovi, o funuse, o hřbitově. Smědý mužík, jenž se z rozkoše rvával, jenž měl hlavu kolikrát zašitou, začal se děsit smrti. Ven nevycházel, doma mu bylo ouzko a spánek jej opustil. Druhého dne po pohřbu konšelově, který se odbyl rovněž bez muziky, tiše, beze slávy, přivezli z Poříče, už samý večer, novou rakev. Ten bázlivý lékař v ní odpočíval. Dlouho nezůstal v těch svých straších. Ležel na drkotavém voze, bez průvodu. Jen tři muži šli vedle a za ním a svítili planoucími loučemi a lucernou.

Černý Vacek stál u okna trudně zamyšlený, zasmušilý; jak ten smutný průvod na rynku shlédl, beroucí se tiše tmou v mrkavé, rudé záři plápolavých světel, rychle se otočil a utekl ven až na dvoreček.

Od průvodčích zemřelého lékaře dověděl se farář Havlovický, že také v Náchodě cholery přibývá. Zeptal se, jak je na zámku, jak u důchodních.

„To jsme nic neslyšali.“

Farář byl hrozně unaven celodenní, rozčilující službou, zpráva však o tom, že také v Náchodě zkázy přibývá, živě se ho dotkla. Na důchodních myslil, důchodní že je teď asi ustavičně ve smrtelných úzkostech. A ona chudák – Jak je jí – Déle na ni vzpomínal, nežli mohl poslední dobou, ač neopominul za každé příležitosti se vyptati, jak je na zámku, to jest s ní. A ona jistě že se stará. Jak žádala, napomínala při posledním setkání!

Tak vzpomínal vraceje se večer z lékařova pohřbu, jejž vykonali při světlech. Pojednou se zarazil. Ze tmavých schodů u fary někdo vstal a blížil se k němu zkroušeně, ukláněje se a maje smeknuto.

„Vacku! Vy! Co je, rozstonal se někdo u vás?“

„Ne, jemnostpane, ne, ale ráčej odpustit, já – já, to je jako nemoc. Nemožu spát, nemám stání, pokoje, a strach mne nepouští, nemožu ani sedřímnout, už kolik nocí, a pořád Mitysku vidím, kamaráda – Napadlo mně, jemnostpane, oni všecko možou, dybych tu ostal, jen jednu noc –“

„U mne! Nu je možná, že by vám změna místnosti posloužila a když máte důvěru. S Pánem Bohem, pojďte, ostaňte u mne, snad vám spaní přijde. Ale musíme vzkázat vašim.“

Doubenus odešel s oznámením a Černý Vacek zůstal na faře. Pozvali ho na večeři, než on poděkoval a nevzal ani do úst. Pak jej uvedl farář do pokoje vedle své ložnice, v němž mu dal upraviti lože.

„Tak, sousede, pomodlíme se spolu a půjdeme spat, a nic si z toho nedělejte, uslyšíte-li v noci zvonek. To víte, teď mě burcují přes tu chvíli.“

A burcovali zas i té noci. Farář musil k nemocnému. Když šel vedlejším pokojem, viděl, že Vacek spí jako zabitý. A spal až do rána. Vstal občerstvený a nevěděl nic, kdy se vrátil farář, jemuž se hluboce ukláněl, šedou, zašívanou hlavou i tělem a velebil, jak je jako znovu zrozený, a děkoval.

Toho rána se Doubenus na faře neukázal. Nesháněli se po něm, poněvadž se domýšleli, že někde pomáhá.

Také měl farář dopoledne čtyři pohřby a pátý čekal na poledne. Když se vrátil z kostela, oznamovala mu matka už před farou, všecka polekaná, že také Doubenus – že ho to v noci chytlo. Farář zamířil rovnou k němu přes „laje“ za řeku do chalupy, kdež byl v podruží. Ležel tam sám a sám, opuštěn, on, jenž se jiným tolik nasloužil. Když farář vstoupil, ležel Doubenus na posteli přepadlý k nepoznání. S jakou silou klával nejhorší pařezy! Teď sotva držel džbán o židli opřený a pil z něho a pil dychtivě, velikými doušky lokal ke džbánu jako přissátý, neslyše, nevida.

„Člověče, co to děláte!“

Ale Doubenus pil dále a přestal teprve, až farář stanul u lože.

„Hrozná žízeň,“ zavzdychal mdle, jako skosený, „žízeň –“

„Víte-li, že vás to může zabít!“

„Já už – piju od rána – jen dyby – bylo vody –“ Farář se zhrozil. Jiní pádem leží, a on ještě – Zeptal se na jeho nemoc, znovu radil a slíbil, že mu někoho pošle na noc. Byla to nesnadná sháňka, až si dal starý kamarád, hrobař, říci. Ráno vzkázal farář, jak je, a pil-li Doubenus ještě vodu. Hrobař přišel sám a hlásil, že líp, že je Doubenovi o hodně líp, ale vodu že pil, a dost, z konve, se džbánem že mu hrobař nestačil chodit, a voda, kdo by řek‘, že mu jde víc k duhu nežli jalovcová.

Farář se musel usmát. Odpoledne se šel sám přesvědčit. Doubenus už na posteli seděl. Matným úsměvem vítal faráře.

„Už je vyhráno, jemnostpane, a já četu, odpustěj, že mě ta voda vykurýrovala. Ale jsem jim sklepaný, zejtra, nevím, budu-li moct přijít.“

„Člověče, co si myslíte! Ani ne za týden. Ležte a děkujte Pánu Bohu a dejte si pozor, aby nebylo ještě hůř.“ O vodě se mu však už nezmiňoval, neboť začal sám už pochybovat o lékařské radě.

Za čtrnáct dní už byl Doubenus v Náchodě, a farář Havlovický se ho nemohl dočkati. Pokud byl doma, pořád ho z okna vyhlížel. Dychtil po jistotě, je-li pravda, co včera navečer zaslechli, že se paní důchodňová roznemohla na choleru. Bylo pozdě odpoledne, když Doubena zahlédl. Nečekal, vzal klobouk a ven, jemu naproti. Na konci aleje se s ním setkal.

„Jak je, Doubenus, stůně paní důchodňová?“

„Stůně, a na koleni, a je to ňáký zlý.“

„Co říkal pan důchodní?“

„Nic, toho jsem nevídal, on se pořád skovává, ani k paničce nejde.“

„Že nejde?“

„Ak; šak se kuchařka taky zlobila. Poudala mně to.“

„A povídáte, že je zle s paní?“

„No, k smrti snad eště ne, dyž jich zkázala pozdravovat.“

„Tedy ví, že jste tam byl?“ ptal se farář dychtivě, patrně vzrušený.

„To ví, kuchařka jí to řekla, že se poslali ptát, a měla prej radost, že si tak na ni vzpomněli, a ptala se, jak oni, jsou-li zdravej.“

To už vykládal, jak šli k faře. Před ní na schůdkách stála stará mlynářka s dcerou Krůčkovou; čekaly a hned se vyptávaly. Doubenus vypravoval znova. Farář mlčel, hleděl zasmušile do země a brzo odešel do svého pokoje v tichý soumrak již zacloněného.

Pozejtří musil Doubenus opět do Náchoda na zámek, zeptat se, jak je s paní důchodňovou. Havlovický byl by se raději sám tam rozběhl na slovo, na okamžik, aby viděla, že věrně na ni pamatuje, že se nebojí.

Než povinnost nedala. Ani chvilky neměl pro sebe jisté, a opustit faru teď v takových chvílích – Jen aby Doubenus mohl vyřídit, co má uloženo, přání, aby se brzo uzdravila, a že by on, farář byl už přišel, ale že dosud nemohl, jakmile se však dost málo uvolní –

Doubenus se vrátil odpoledne. Vyřídil vše a sám. Paní důchodňová jej pustila, a nikdo že u ní nebyl, vyřizoval, jenom služka. Paní důchodňové že je zle, ale že byla ještě při sobě a že měla radost ze vzkazu.

„Že děkuje, že ať si dají taky pozor. A dyž jsem poudal, že by přišli, hned panička do toho: ‚Ne, ne, ráda bych, ale ne, že prosím. ‘ Bylo mně paničky líto. Bože, jaká bejvala, taková křovatá, plná živobytí, a teď se tak spadla –“ Farář Havlovický byl dojat. Proč nechtěla, aby přišel, uvažoval, když Doubenus odešel. Proč – Strachuje se o něj, nebo nechce, aby ji tak viděl –

Za tři dny, když došla zpráva, že důchodňová zemřela, že bude zítra pohřeb, sklesl na klekátko ve svém pokoji, ruce sepjal, ale nemodlil se. Nemohl. Čelo mu padlo v ruce, a tak zůstal dlouhou chvíli. Hluboký vzdech zachvěl se v soumrak tichého pokoje. Když pak vstal, když vstoupil do druhého pokoje a pohlédl ke stolu, jako by se mu zjevila na místě, kde sedávala, svěží tvář v zlatých kadeřích, milý, jasný pohled modrých očí, a jako by k němu zavanulo její poslední: „Vy jste v nebezpečenství! Prosím vás, šetřte se!“ a zatím ona – Oči se mu omžily. Dlouho však se nemohl oddávati tomu dojmu.

Znenadání přišel zase noclehář, Černý Vacek, nanovo vyděšený, jak kolem zlý host hrozně zuřil. Nazítřek mělo býti jedenácte pohřbů, mezi těmi dvou kamarádů, Rojevského a Matěje Koníčka, jenž se vždycky tolik řehtal, hlavou vzhůru. Farář přijal Vacka vlídně, hovořil s ním i pomodlil se s ním. Ještě pak na loži říkal Vacek modlitby, až usnul. Ale tentokráte nespal celou noc. Po půlnoci se probudil. Slyšel, že farář vedle je vzhůru, ač nesvítil. Ale chodil po pokoji, sem, tam; ticho. A zase jde sem tam. Snad těch jedenáct funusů zítra, jedenáct mrtvých, a kamarádi, Matěj Koníček – Černý Vacek se přikrčil a pokřižoval –

Farář taky na ty pohřby vzpomněl, že nebude moci zítra na krok, a jak rád by do Náchoda, aby ji ke hrobu doprovodil. Nerada by umřela, řekla tenkrát, když je zval, ale proto přec že se nic nebojí, ať už – ať už – opakoval farář v duchu. Trpěla – a tak a pak – Jak odešla, jak zemřela – Nevěděl nic, ani na krok nemůže. Nepomyslil tenkráte, když byl na zámku říkat o výpomoc, že ji vidí naposled. Ale tak se s ní rozešel, a to pomyšlení bylo úlevou, tak pěkně se rozešli. A našli se v tom rozloučení –