U nás

Slavný „Oberamt“ na zámku náchodském vydal „Bewilligungsschein“, a tak ohlásil koncem masopustu v padolském kostele kazatel po třikráte vždycky po kázání láskám přítomných z Padolí a z kolatury, že v stav svatého manželství vstoupiti míní poctivý mládenec Josef Klimeš, syn Josefa Klimše ve Vysoké Srbské, s počestnou vdovou Františkou Šimkovou z Padolí.

Svatby nebyly hlučné, ale veselé. „Zelený strom“ dostal nového hospodáře, mladého, přičinlivého, jenž si každého hosta všiml, s každým uměl promluvit, ať byl vesničan, ať soused půlpánský nebo cizinec.

O velikonočních svátcích toho roku 1836 došel faráře Havlovického od bratra z Uher list, tentokráte dvojím jazykem psaný, česky a německy. To německé místo, napsané k vůli staré mlynářce, aby nesrozuměla, kdyby náhodou dostala psaní do rukou, bylo jako zburcováním v tiché dřímotě.

Farář se poslední dobou netrudil úvahami o dolování, ač jej projekty bratrovy dříve tak lákaly i to, co svatoňovický šichtmistr u žďárecké jámy zrovna prorokoval. Farář nedůvěřoval dost svým a bratrovým silám; i ve chvílích, kdy jej bratrův plán oslňoval, připlížily se obavy a ty dusily jako husté mraky jas budoucího podniku.

Německé místo v bratrově posledním listu jej zase vyburcovalo. Šichtmistr psal, že pilně ukládá, aby farář taktéž činil, on, šichtmistr, že nechá za tři, za čtyři léta služby v Uhrách, do té doby že ještě nějaký tisíc uloží, a pak že přijede a že začnou.

Toho dne farář skoro na nic jiného nemyslil nežli na toto místo. Divil se bratrově vytrvalosti. Neměl by jí, uvažoval, kdyby nebyl tak přesvědčen. Je znalec, rozumí tomu, ví, může-li to podniknout. Když by opravdu začal, jak ho nechat, a když by dílo opravdu mohlo míti požehnání. Ale těch starostí z toho a snad i zápasů! –

Jiskrné ráno vyjasnilo i farářovu mysl; sám si domluvil, nač by se zas už staral, kdož ví, jak se za ten čas bratr sám rozmyslí.

Pak nastaly polní práce, poslední úprava cesty za farou do vrchu, když loňského roku dokončil nejtěžší práci zasypav s pomocí srbeckých a zličských sedláků hlubokou strž ve stráni; to i služba kněžská a ve škole i poučování mimo ni a poslední čas také politika odváděly myšlení od dolů.

V ten jarní čas začalo se mnoho mluvit o nastávající korunovaci, kdy bude konečně vyhlášena a na kterou dobu. Farář nepustil své myšlenky podívati se do Prahy. Léta jí neviděl. Měl tam nejednoho známého ze studentských let i dobrého přítele, jenž po filosofii vstoupil do řádu křižovnického. Někdy si psali, léta však se již spolu neviděli.

Jaké asi změny v Praze za ten čas; literatura se vzmohla a divadlo se vzmáhá, když vlastenci si zařídili soukromé na Malé straně. Podívat se na všechen ten ruch vlastenecký zblízka za tak vzácné slavnosti, a uvidět korunovaci českého krále!

I to mu připadlo, co mu loni Teller felčar řekl, když mu ukázal malování malého Hilmy, kdyby takhle nějaký umělec v Praze to posoudil, a že by se tam třeba našel mecenáš.

Hilmu sice uvedl pro jeho jistotu na krejčovství, to však si chtěl farář zjistit, nezakopává-li se tím vzácná hřivna. Sám byl o ní přesvědčen, zvláště když za nějaký týden poté, co se Hilma dostal do učení, zastavil se u Čejchanů, u mistra Fidéla Hanuše.

Přibledlý, hubený hošík oháněl se jehlou; mistr si ho chválil a zvláště stará Čejchanka, že se netoulá, že nikam nejde, že nejradši čte v kalendáři nebo tak, co si někde sežene.

„Obzvlášť rád rejsuje, jemnostpane, to v neděli celý odpoledne u toho vysedí, a pěkně umí malovat, opraudu.“

Hilma musil pro nejnovější své dílo. Přinesl je z komory a ostýchavě podal. Nach prokmitl jeho tváří, když farář překvapen, nahlas pochválil, to že je zase lepší, opraudu. Více mu však neřekl, o malování nic, aby ho planě nepobouřil; v duchu si však řekl, to že opravdu něco je a že by byla věčná škoda, kdyby hoch měl ve svém nadání zakrnět.

Proto, když se farář chystal do Prahy, umiňoval si, že nějaké to hochovo malování vezme s sebou a že se pokusí, aby tam zvěděl jistotu.

V první polovici června jednou odpoledne, před samým slunce západem, vracel se z pole svého i z cizího. Byl se podívat na jetel, na brambory, na obilí na těch lánech, které sousedé osili podle jeho příkladu jetelem, dříve tu nepěstovaným, které osázeli brambory za hákem podle jeho návodu a které osili, jak on učil a sám dělal, do první brázdy. Jindy dřeli se na úhoru, třikrát, dvakráte nejméně jej zdělali, teď zorali jeteliště a hned do něho sili.

A zdařilo se, obilí krásně stálo, vysoké a jako kožich husté, brambory také krásné a jetel, radost pohledět. Proto farář točil spokojeně holí a chystal se, že panímámě, kteráž nad jeho novotami také někdy hlavou zakroutila, o tom poví, a že ji vyzve, aby se šla podívat, že ji to bude těšit. Ale nepověděl jí to a nevyzval jí.

U schůdků potkal poslíčka, jenž přinášel z Náchoda poštu, dva listy a noviny. Farář nahlédl do nich hned venku a hned také chvátal do fary, sháněje se po panímámě. Uslyšel, že je na zahradě; a hned jak byl, v klobouku, s holí, s novinami, hnal se do zahrady.

Matku zastal s Krůčkovou; hovořily přes plot s učitelkou Černou.

„Paní učitelová,“ zvolal farář docházeje, „kde je pan učitel? Zavolejte ho, ať také slyší novinu. Je doma? Zavolejte ho.“

Ale pan učitel už tu. Stál na síni a slyšel vše. Přiběhl jak byl, beze všeho, bez čepice, v černé vestě po krk zapjaté.

„Tak už je to tu,“ oznamoval farář vzrušeně, „korunovace, už je ohlášena.“

„Kdy bude?“ ptal se učitel.

„Na den to ještě není; ale poslouchejte.“ Farář vzav číslo Pražských novin, jejichž čelo zdobil český lev ve štítku pod svatováclavskou korunou, a jal se čísti u plotu mezi zahradami, farskou a školní, utěšenými bujnou, jarní zelení stromů a vysoké trávy, té chvíle v růžovém přísvitu čistého, krásného západu:

„My Ferdinand První z Boží milosti císař rakouský; uherský, český, lombardský a benátský král – – atd. atd.

Všem i každému věrnému a poslušnému poddanému Našemu ze stavu prelátského, panského, rytířského též městského, jakékoliv důstojnosti, ouřadu neb podstaty –“

„A sedláci nic,“ přištípl tlumeně učitel nachýliv se ke staré mlynářce, ale hned se zase vzpřímil drže se tyček v plotě, a zase jakoby nic, aby nevyrušoval.

„Věrní milí!“ četl farář. „Poněvadž jsme uzavřeli v první polovici měsíce září při budoucím novém Sněmu zemském Korunování Naše, jakožto Král Český, i také oné nejmilejší paní Manželky Naší Jasnosti a Lásky před sebe vzíti; tak vám s nejmilostivějším nařízením to oznamujem’, abyste se vesměs na ten den, který ustanoviti My si ještě vymiňujem’, ráno v královském hlavním městě Našem v Praze v místě obyčejném toho hradu pražského jistotně a nepochybně najíti dali, tam obyčejnou přísahu dědičnou složili a následovně při korunování Našem, jakož i oném nejmilejší paní Manželky Naší Jasnosti a Lásky poslušně přítomni býti, jakž na vás nejmilostivější důvěrnost Naši složujem a povinnost vaše toho pohledává. Na čemž se nejmilostivější vůle i oumysl Náš vyplní – Dán v hlavním – –

Ferdinand –“

„Tak to by bylo až po žních,“ počítala stará mlynářka.

„No tak vidíte, maminko, že musím jet,“ farář zatřepal vesele novinami, „tady to stojí, v ten a ten den abych se dal v Praze na královském hradě vynajít.“

„To je, to tam je, ale pro pány preláty,“ žertem odbyla stará mlynářka, „ale jeď si, Josífku, jeď, s pánem Bohem.“

„To nám pak bude jemnostpán vypravovat,“ těšila se učitelka. Muž její sebou živě hnul, jak si na hudbu vzpomněl:

„To bude muziky! Tu mši bych chtěl slyšet o korunovaci, ta bude jistě extra skládaná, a hlauní zpěváci a zpěvačky na kůře, a sola – bože! A opera, čmerte, to bych chtěl taky slyšet a vidět, v divadle bude taky extra muzika –“ a oudy mu to zrovna zahrálo.