U nás

Nový rok 1839 přinesl z Prahy gratulaci. Mladý Hilma přál; a tentokráte zvláště vřele za všecko děkoval, jmenovitě za stipendium paní vévodkyně, které mu Havlovický k vánocům oznámil, a z kterého i část poslal. O svém zdraví nepsal Hilma nic, ale o své práci, že pilně kreslí a že už začal také malovat, to že má nejradši, že se již vždycky těší na ráno; jen kdyby dni byly delší a noci ne tak dlouhé a kdyby už jaro nastalo. Znělo to jako toužebný povzdech, jenž maně za hovoru zavane. Farář se nad tím řádkem zastavil. Snad z ohledu na své zdraví se nemůže jara dočkat? Vymluvil si to, že by Hilma přece psal, a když ne on, že by se alespoň Kalinův Jeník zmínil.

Nedlouho potom vypravil se farář do Náchoda na zámek se žádostí, aby slavný patronát povolil mu novou faru. Cestičku měl už poněkud utlapánu, když sám vrchní již uznal, „že se musí něco stát“. Farářovi běželo také o to, aby žádost byla rychle vyřízena. Všichni mu slíbili a všechno, takže spokojeně se vracel ze zámku dolů do města.

U děkanství potkal slatinského mlynáře v kožichu a v šedé beranici.

„Ani slechu ani dechu o vás, pane otče,“ žertoval farář, „jako byste ani nebyl na světě.“

„I jsem, a budu ještě nějaký čas, pane faráři. Musím: já dřiu musím ještě na funus, ale tomu jistýmu se odtud nechce.“

„Medle komu!“

„Metternichoj; toho se musím dočkat, až ho poženou, abysme si trochu oddechli.“

„Pane otče, to budete, myslím, ještě dlouho živ.“

„Mysleli by?! Já už taky někdy zoufal, ale co jsem viďal, jak je mezi studýrovaným mladým lidem – Ó, holenku, tam to kvasí a jinde taky. To, pane faráři, musí jednou prasknout, musí!“ Šedivý, skoro již bílý mlynář přimkl víčka pod černým ještě obočím, hned však zas otevřel oči a přísná tvář se mu vyjasnila úsměvem. „Tuhle jsme byli veselí,“ vzpomněl.

„Aha, že vím. O svatbách Toničky učitelovy. Šolta mě taky pozval.“

„To měli přijet, to byla veselost. Šolta měl zas deklamaci, to se rozumí, a pak jsme si spolu zazpívali tu pražskou, vědí?“

„Kde domov můj.“

Mlynář usmáv se, pokývl hlavou a dodal: „Škoda, že nemoh’ taky přijet Václav Šoltů; ale psal, že přijede až v létě. To nám zas něco poví, co nesmí do novin.“

„A toho je hodně. No tak pozdravujte doma a také učitelovy.“

Začátkem půstu měl farář Havlovický zase jeti do Náchoda a zase s peticí. Lekl se, když ho došla. Bratr Vincenc ji poslal, podepsav ji, a žádal na bratrovi farářovi, aby učinil totéž. Byla to žádost o kutací licenci, aby správa panství svolila, jak tehdy bylo její právo, hledati v Padolí kamenné uhlí, a žádost tuto aby pak předložila distriktuálnímu, báňskému soudu v Kutné Hoře.

Farář seděl jako přimrazený, hledě do německé žádosti. Bratr o ní už kolikrát psal, léta ji hlásil, a farář, přesvědčen důvody bratra Vincence i vlastním studiem, nezamítal nikdy bratrova návrhu. Jednal s ním o tom podniku už jako společník; ale když pojednou měl s bratrem vykročit, zarazil se a váhal.

Očekávalť, že bratr přijede a že zakročí, sám že začne. Takhle to chce! Ze služby již vystoupil, od nového roku je ve výslužbě, má však ještě nějaký obchodní podnik v Uhrách, pro který se zdrží, poněvadž má jistou naději, že vydělá ještě slušné peníze. Přijede až koncem roku; do té doby by žádost mohla býti vyřízena a hned na jaře roku příštího by s Boží pomocí začali.

Uhodit do nitra země, aby vydala poklad, pustit se do temnot.

Začal přecházeti pokojem. Pak zaslechl známý klapot matčiných trepek. Rychle se obrátil. Stála u dveří, starostně jej pozorujíc.

„Josefe,“ řekla měkce, „poslíček ti něco přinesl a ty z toho máš starost.“

„Mám, panímámo, mám, a podivíte se, kdo mně ji dělá.“ Usmál se. „Ale nic neříkejte nikomu, a nelekejte se: Vincenc. Ne, nic, je zdravý, a všecko, nic mu není,“ dodával kvapně, vida, že se matka přece lekla. „Pojďte, posaďte se. Přiznám se, že jsme vás trochu šidili, já i Vincenc; ten tomu chtěl, aby se to nevyneslo, a proto žádal, abych žádnému nic neříkal. Ale teď už –“ I pověděl, co bratr Vincenc zamýšlí, a že chce už začít.

Stará mlynářka nespouštějíc s faráře očí, maně sepjala své ruce, jak je měla na stole položené. Ani nehlesla, když syn vykládal Vincencovo mínění, že tu je uhlí a dost uhlí, že by nebylo obtížno ho dobývati, že není hluboko a jaké by z toho byly výdělky. Farář uváděl důvody, které by mohla pochopit; nejvíce příklady jí věc osvětloval, Svatoňovicí, Žďáreckou jamou a souvislostí tohoto ložiska uhelného.

Pochopila to, nejvíce však vydala víra v učenost a znalost obou synů, ač veliký, možný výdělek měl také dost záře, aby oslnil. Než mateřská starost měla také hlas, jenž se nedal utlumit.

„Co, kdyby uhlí se přece nenašlo.“

„O to není starost, maminko; to povídá Vincenc, to povídají také knihy. A jaký bude z toho užitek pro celou krajinu, co se lidí obživí, a při dolech rostou fabriky.“

„Ty ať radši ostanou;“ zamítla stařena, „a kdyby i krajina, jak povídáš. Ty vždycky, aby jiní, aby jiným to sloužilo, a tobě při tom sešediví hlava. Pamatuj, prosím tě, na sebe. A jak tomu nerozumím, do toho by byla potřeba fůra peněz.“

„Hodně, to je pravda. Ale do začátku by byly. Vincenc už léta na to ukládá a já taky něco mám.“

„Vrazíte všecko do toho a nezvede-li se?“

„To by člověk nesměl nic podniknout. Tady se dřív všecko uváží –“ nepozoroval, jak vřele brání to, čeho se před chvílí až lekl.

„No, já nevím, ale když myslíš i Vincenc – ale – Josefe – jak pak, nebude ti to škodit, víš, když jseš kněz?“

Sám o tom už dřív uvažoval, nicméně se ho matčina připomínka dotkla.

„Co pak bych při tom nekonal svou povinnost?“ odvětil bezděky ostřeji.

„To já nemyslím,“ chlácholila stařena, „ale jak nahoře.“

„Vždyť to není nic nečestného, a bude to kolatuře k užitku a ne na škodu. A kápo přece bude jen Vincenc, on to povede.“

„Už pro to hoříš, má řeč je marná. Tak tu žádost podáš.“

„O tom právě uvažuju. Hned teď ji podat se mně nezdá, když mám tu žádost stran fary. Až to by bylo vyřízeno, pak – Budu Vincencovi o tom psát.“

„Jak rozumíš, ale abych praudu řekla, já bych se toho bála. A Vincenc, anis mně nepověďal.“

Pověděl o něm a do týdne mu psal. Oznámil mu, že žádost hned nepodal a proč, navrhuje zároveň, aby se s ní počkalo, až by on, Vincenc, přijel do Čech.

Farář se zcela neuklidnil, i když psaní odeslal. Tuze měl na mysli žádost za kutací licenci a dolování samo. V těch úvahách slyšel jen jako napolo, co panímáma Františce, dceři, vypravovala, že Kalinův Honzíček psal, Kalinová jí o tom po ranní vypravovala, jak se má hoch dobře, a taky o tom, že Hilma už dlouho u něho nebyl, že snad pořád rejsuje a maluje, že je jako divý do toho malování. Farář si to jinak nevyložil nežli jak slyšel, a to tím spíše, poněvadž Hilma v psaní k novému roku sám se vyznal, jak je dychtivý po malování, a že mu ani čas nestačí.

Ten čtvrtek po velkonocích oznámil Kalina kostelník v sakristii, když faráře strojil k oltáři, že jejich Honzíček poslal z Prahy psaní, ale že se nějak opozdilo, že mělo a mohlo být v Padolí na Velký pátek nebo na Bílou sobotu.

„No, a co Honcka píše?“

„Nestýská nic, jen na binování vzpomínal, to tam nemá. Ale máma mu zatím už poslala, to se psaní s Lokvencem potkalo.“ Kostelník při tom upravoval záhyby vzadu na farářově albě. A pojednou dodal:

„Co pak Honcka –“

Farář stoje rovně, maje ruce vztaženě položeny na černém prádelníku sakristie, rychle pohnul hlavou a kvapně se optal:

„A co Hilma – Píše o něm?“

„Píše, že stůně.“

„Tak! “.

„Píše, hoch, že Hilma je slabý a že pokašlává.“

„Oh!“ Farář zamávl dlaní. Jméno strašlivé nemoci plicní se mu kmitlo. Nevyslovil se však a jen to řekl, že bude psát ke křižovníkům, panu páteru Janovi.

Psal hned po snídani, žádaje přítele křižovníka, aby Hilmu navštívil a pak jemu, faráři, podal zprávu, jak je, a kdyby bylo nutno, aby se ujal nemocného. –

Toho dne odpoledne popěvoval si Fidél Hanuš jako kanár a šil za dva, maje po svátcích mnoho dodělávky. Šil, maje papírovou míru kolem týla na prsa; pravice se mu jen mihala. Ustávala jenom na okamžik, co nabral šňupec z kulaté tabatěrky, ležící před ním na stole vedle nůžek a polštářku s jehlami. Kdykoliv takto svůj nos osvěžoval, po každé otočil oči do koutu za stůl, nad nímž viselo několik obrazů na skle a pod nimi malý, ale ze všech nejhezčí, obrázek jeho patrona sv. Fidéla, dílo jeho bývalého učedníka Hilmy.

Mistr jen šňupl a již zase šil a dal se do zpěvu, který mu práci sladil.

Čejchan granatýr neležel na peci a nebyl ani ve stavení, pročež mohl jeho kamarád a podruh zpívati spokojeně, bez granatýrské užírky svou nejmilejší, jež mu připomínala jeho vojenská léta, kdy sloužil u Rohanského regimentu:

Čejchan, granatýr, tu sice nebyl, nicméně rychlonohý Fidél Hanuš své zalíbené písně nedozpíval. Kalina, hodinář a kostelník, mu to zkazil. Ale proto jej mistr přece rád viděl, poněvadž se nadál, že mu třeba nese nějaký vzkaz od Hilmy, na němž si zakládal, že býval u něho v učení. Sám se kolikrát u Kalinů stavil, když šel z kostela, přeptat se, co nového z Prahy, co hoši, co „jeho“ Hilma.

Dobře četl, Kalina nesl novinu z Prahy, tu, kterou ráno pověděl faráři. Mistr zavrtěl hlavou a šňupl si.

„I krkána – a co myslíte –“ řekl v nejistotě, „v tom není nic kalého.“

„Ne, není. Jemnostpán už psal a žádal o zprávu, jak je. Jak něco zvím, vzkážu vám.“

Druhý týden poté počítal Hanuš a také říkal staré Čejchance, kteréž všecko vypověděl, že by psaní z Prahy už tu mohlo být, ale Kalina že nic nevzkazuje, to že se u něho v neděli po ranní staví. Ale v pátek před tou nedělí, pozdě odpoledne, vkročil k Čejchanom do sednice Doubenus, oznamuje usměvavě, že jemnostpán vzkazuje, aby tuhle Hanuš k němu přišel, a može-li, hned aby přišel.

Ten rovnou vyskočil, v leknutí si šňupl, pak odhodiv na lavici dílo, obul se a začal shánět nedělní kabát a čepici; když už byl v kabátě, vzpomněl, že nemá nic na krku. Čejchanka mu půjčila synovu, granatýrovu bělavou „půlku“, a tu si otočil a uvázal na uzel nějak divoký. A přece po veškeré té sháňce doklusal Doubena pod lipami u fary.

Farář měl před sebou na stole psaní, které mu poslal přítel P. Jan, oznamuje mu, psal česky, že mladého Hilmu navštívil a ten že povážlivě churaví, že kašle a slábne, tak že on, P. Jan, požádal jejich klášterního lékaře, aby Hilmu navštívil, a lékař že podal smutný referát. „Slábne a ten zlý kašel,“ povídal doktor, „a v noci mívá horečky a potí se. Der nächtliche Schweiss – to je zlá věc.“ To povídal doktor. Za tímto udělal páter křižovník tři pomlčky.

Vstoupil Fidél Hanuš uctivě, nejistě i s patrnou dychtivostí v očích, ve všem vzezření. Farář krejčímu vše naznačil, ač ne tak naplno, jak křižovník psal. Mistr sotva zamžikal víčky a poslouchal, otáčeje nevěda čepici v rukou od štítu kolem dokola.

„To je ňáko zle, jemnostpane,“ vyslovil svůj dojem, „to se mně taky nelíbí. Chudák Honcka – A je sám – Kdyby on – mh – kdyby člověk věďal.“ Začal přešlapovat, jako by neměl stání a chtěl zvětřit, a najednou se nabídl:

„Jemnostpane, já se na něj podívám.“

„Vidíte, Hanuši, to jsem si myslil, že uděláte. Pozdrav vás pán Bůh. To jsem rád, tuze rád.“

„Doběhnu tam a třá hned.“

„To snad nemusí být hned, ale kdybyste zejtra, pozejtří.“

„A to jistě.“

„Dám vám psaní, to dáte Hilmovi, a něco na přilepšenou přidám, takový nemocný potřebuje. Prohlídnete si ho a kdyby bylo možná sem ho dostat, tady by mu snad povětří líp sloužilo. Těšte ho. Snad přece tolik zesílí, aby moh’ na jaře sem. Taky se stavíte, prosím vás, v klášteře u křižovníků. Trefíte tam?“

„A bože, jemnostpane, všudy, vždyť jsem v Praze ležal kolik neděl, když jsem sloužil u Rohanského regmentu, a taky pak jsem tam byl, to jsem se tam rozběh’, když se tam rozstonal sestřin nejstarší hoch; ležal ve špitále.“

Když se s farářem o všem dohodl, chvátal domů. Tam neřekl nic o cestě a dodělával, co bylo nejnutnějšího, jakož i druhého dne v sobotu. Když téhož dne odpoledne vrátil se po druhé z fary, odkudž si přinesl listy do Prahy a peníze, svěřil se Čejchance, co hodlá. Nazejtří, v neděli, ještě za tmy vyrazil ve svátečním kabátě, v jedné ruce hůl, v druhé uzlík s kusem chleba a několika homolkami, a pustil se nejkratší cestou ku Praze. Nohy mu tak rychle nekmitaly, jako když naposledy, před patnácti lety, tudy pospíchal, než pořád ještě dost metešil. Pěkně se mu běželo; bylo v dubnu, cesty už vyschly.