U nás

Zima toho roku bláznila.

Ještě v postě byly tuhé mrazy a sněhu napadlo, že musili cesty prohazovat, a zmrzlé závěje stály pak jako hradby při silnicích. Zle bylo formanům pro ty necesty a vějavky a ještě hůře tkalcům, když musili s kusem do Police na trh.

Nejvíce stýskali ti, co přicházeli v beraničkách přes uši, v plachetkách kolem krku, kolem tváří od mrazu rudých, přes ústa uvázaných, od Hrádku a nad Novým Městem, tady z těch vrchů. Měli co povídat, co stýskat, to že je chůze těmi vánicemi, až dech se tají, závějemi často až po pás, že je tuze zle a nejhorší Siberie že je tady v královských lesích při hranicích, tam že sněhu na dva, na tři sáhy, jeleni že se odtud odstěhovali níž do lesů.

O těch končinách mluvili také v Padolí dole u Zejdlů, evangelíků, když mladý přišel z Police, z trhu, a vypravoval, co slyšel, jak je v těch stranách u Hrádku, na Krahulčím, ve Rzech a Tysu, na těch samotách, v těch osamělých chalpách, v dolích i na pláni, tam že mají teď i ve dne v sednicích ejipskou tmu, jak jim napadlo sněhu až do oken.

Starý Zejdl (scházel té zimy a jen se kamen držel) si hned na „bratry“ vzpomněl, obzvláště na bratra Škodu v Tysu, přečká-li zas zimu, když je tak churý, když je na dech pryč.

„A japak, mladý Pavel, víš, Lhotský,“ ptal se staroch, zarážeje kolovrat, u něhož seděl jen v košili, v nohavicích a bačkorách (soukal, když za stavem dělat nemohl), „je-li pak eště v Tysu, ptal ses?“

„Poudali, že je.“

„Už tu dávno nebyl; teď z jara dvě leta. Tak dávno – a doma jako ve Lhotě, četu, taky ne.“

„To ne, ne, nesmí k vůli vojančině, dyby směl, cák taky domy, dyž ten jeho nevlastní táta –“

„On, Víšek, pořád ten –“

„Poudal starý Kubeček, že nechce obrátit, že je pořád syn světa. A stavu si ani neušimne. Chodí jen do Prajska a porád vyvádí ‚strnadům‘ takové kousky všelijaké.“

Povídal o nich, jak o trhu slyšel, i o tom, co Víšek ve Zličku vyvedl. To se mladý Zejdl smál, i starý i nevěsta, mladého žena, všichni, jakkoliv byl Víšek „syn světa“. Ale „grencjegrům“ nepřál ani starý ani mladý, třebaže z Prajska nikdá žádný ani za groš nepřenesl.

Tak zima tuho držela.

Stýskali na ni leckdes; u Kalinů, u mladých nejmíň.

Leda někdy mladý, když přišel z kostela přemrzlý. Hned však zapomínal ve vytopené, čistě poklizené světnici, po jejíž stěnách tikaly a cvakaly visuté hodiny různých tváří, divných ciferníků, nové i staré a prastaré, z minulého století ještě, začuděné, jež přinesli na správku.

Venku mrazivé ticho, tu samé klapání, cvakání, jak kyvadla měřila čas, zvolna a rychle. V ty jednotvárné hlasy zavolala občas ze starých hodin kukačka, když se ukázala ve dvířkách nad ciframi.

Jindy si jich nikdo nevšiml. Teď mladá hodinářka zdvíhala k nim svého kloučka v peřince, růžového, boubelatého cvalíka, jenž v bělostné karkulce obracel v nejasném údivu své modré, pěkné oči, odkud ten neobyčejný hlas. Zdvíhala ho, smála se mu, radostí volala na muže, jenž sedě u stolku plného pilníčků, klíštěk, pilek, pinset a kartáčků, odložil hned kladívečko (měl ozdobné, staré, s letopočtem 1772) nebo jiný nástroj a hned se omámil na svého kloučka, nebo rychle vstal a vzal ho od mladé, svěží mámy, vyzdvihoval jej, aby se dostal hodně vysoko, co nejblíž k volající kukačce.

Mladá Kalinová synáčkovi často zpívala, sama, často jí muž notoval. To se jí obzvlášť líbilo; to bývalo v sednici, před níž v zahrádkách stály zachumelené stromy, obzvláště pěkně a milo, když tak v tichu, v příšeří zimního odpoledne dítě konejšila nebo uspávala, zpívajíc mu, a když jí Antonín přizvukoval.

Ani se jí teď ze stavení tuze nechtělo; málo vycházela a nikdy si nezasteskla. Nepudilo jí, aby si zběhla do sousedství nebo k Vincině, jako za svobodna. Spíš se teď Vincina, jež měla před svatbami, u nich stavila.

Na přástvu se mladá Kalinová k Frýdkom nedostala. Jen časem, nejvíc odpoledne si k nim vyšla, „chovat“, s Honzíčkem. Jak s ním přišla v táčce, v šátku zachuchlaným, už ho musila půjčit Vincině; mělť radost z kluka červených tváří, jenž se na ni smál a rád k ní šel, chovala ho, i „párala“ se s ním.

Když se mladá Kalinová u Frýdků zdržela, někdy až do soumraku, přišel pro ni muž; ale ostali pak oba a slavili s Vincinou a se starým „černou hodinku“. Honzíček zatím usnuv, ležel na posteli a spal. Tak sedali jako za svobodna; povídalo se, vypravovalo to ono, o Praze dost často. To je po každé zas mladý Kalina prováděl, jak rád vzpomínal na matičku Prahu, co tam vídal slavného i divného, co se mu zvlášť líbilo; nejvíce divadlo.

Často líčil jeho divy, jak to tam bylo všecko jako opravdivé, tu zahrada, tu palác, jaká krása a hned zase krchov, a hrob že kopali, a umrlčí hlavy z něho vyhazovali; duchové že se zjevovali a z čista jasna do země se zpropadali, že tam mají taková propadliště, on že tam jednou s jedním malířem se dostal a všecko si prohlédl – jak dělají les, a studánku v něm, jak voda hrčí a jak dělají moře, a vlny jak se zmítají a loďka že po nich jede i celý šíf – vypravoval, jak hráli a zpívali, taková opera, to že je – V českých hrách že to nemají tak nádherné, to ne, ale že to zase bylo proto lepší, že člověk všemu krásně rozuměl, že to jináč dojímá, a kolikrát co se nasmáli, když hráli veselý kousek, takhle „Veselý pohřeb“ nebo „Čech a Němec“, to že mluví také německy, ale tak humpolácky, jako po broumovsku, k smíchu.

Někdy se i dal do kusu, vypravoval obsah, jak si ho pamatoval, „Loupežníků na Chlumu“ nebo často nějaký směšný výjev; někdy začali o tom kuse, jejž právě četl a měl od pana faráře. Tu starý Frýdek, jenž za těch vypravování si nejednou zahvízdl tichým údivem, pokuřuje nebo „pškaje“ svou dýmku, přidal ze svého, ó pan farář, ten že má knížky, to že by člověk neřek‘, jaké je to čtení, a pan farář že rád člověku knížku půjčí, ještě že sám připomene, zve, a třeba pohovoří o knížce, a samé příkladné čtení, teď že má on, Frýdek, tuze povedené skládání, „Hyrlanda, vojvodkyně z Bretaně aneb tak vítězí ctnost a nevinnost“.

Často, když Frýdek býval nekonečný, pomohl Honzíček. Probudil se pojednou, hodně se hlásil, až zahnal Frýdkovy rytíře i princezny, a Kalinovi musili s ním domů.

Tu jim večery pěkně utíkaly.

Mladá po úklidu předla i tchyně, stará učitelka, která za dne meškala víc ve své sedničce. Předly, často si zazpívaly, pobožnou i světské. Mladá ráda zanotovala „Na blízku za městem –“ nebo „V borovém na skále háji –“ Ty jí byly už ze svobody obzvláště mily. Často se k nim přidal mladý hodinář, když měl pokdy a nerozpisoval partesy pro bratra do školy nebo také pro padolské muzikanty, jejichž se stal kápem. Mlčky ho uznali. Rozuměl muzice, měl pražskou školu, a sám hrál znamenitě na housle a ještě slavněji na trumpetu.

Dali na jeho slovo, na jeho radu i ti starší v bandě, jako vlastní jeho strýc, Michal Langr, staré učitelky bratr, jenž zdědil čihadlo po nebožtíku faráři Zeidlerovi. U Kalinů se muzikanti stavovali, když bylo třeba úřady nebo rozhodnutí, scházeli se tu, aby to ono přehráli a zkusili. Tu se pak roubený příbytek div neotřásal hlučnou muzikou, jejíž sláva se počala rozbíhat okolím.

Jak zima tak dlouho dodržovala, protáhly se i přástvy a sousedské toulky po vsích i mezi půlpány. Společnost Čejchanova scházela se skoro denně, či co večer. Za starého Klimenta s copánkem v týle a za osmdesátiletého Khoma s hřebenem karnyoly zdobeným ve dlouhých bílých vlasech, neměli ovšem náhrady. Také Šimůnek z uličky nechodil tak často; ale když nasedl na lavici u kamen, měl zase nezbednou hubu a rád podrbl přítomné i nepřítomné, živé i mrtvé.

Srážek mezi Čejchanem granatýrem a starým pěšákem od Rohanského regimentu, rychlonohým Fidélem Hanušem, strhlo se zase několik za tu zimu v záři louče a lojové svíčky a v mracích tabákového dýmu, při kterýchž potyčkách Šimůnek pokaždé (jako jinde) popichoval a Matěj Koníček se řehtal, vždy hlavou vzhůru, až se někdy plamen borové louče v černém, dřevěném, svícnu míhal a třásl.

Když nebyla vojna, vykládali, uvažovali, povídali, jako jindy, nejvíc o politickém trhu, o ceně pláten, o mlácení, jak se kde prase zabilo, jaké měli droby, o mrazu a metelicích, o cestách ledem zalitých, o závějích, o vydrách do želez chycených, o zjeveních a duchách, o hastrmanu, v kterého Mityska konšel a šilhavý Šulitka svatě věřili, a kterého se většina bála, třeba že nevěrně, ano s úsměškem o něm jednali, jako Šimůnek i Fidél Hanuš.

Největším Tomášem nevěřícím byl sám hospodář, Čejchan granatýr. Šimůnek držel v duchu s ním, mluvil však proti němu, poněvadž se Čejchan často dovolával faráře. A na toho měl Šimůnek spadeno, protože farář přál mladšímu kostelníkovi, Kalinovi.

Té zimy stávalo se u Čejchanů, co nikdy tam nebývalo, že se hádali o faráře. Především o jeho kázání. Čejchan je tuze chválil i Fidél Hanuš i šilhavý Šulitka. Také konšel Mityska na faráře nedopustil, tuze ho však neobhájil, když Šimůnek dotíral a s ním někdy také Vondra, největší odpůrce „beranů“, když konšel do těch sporů pouštěl jenom své: „A, á, sprosťák, nic vysoko kněžský, dobrák,“ potahuje při tom a rychleji se oblizuje.

O kázání nejvíc šlo; to že jsou divné výklady, tak Šimůnek vytýkal, když v nich jen pořád samé hospodářství a domácnost, sotva že při nich evangelium přečte.

„Veme, kde co vidí, dlouho neštudyruje,“ uškleboval se krejčí s věnečkem vousů pod bradou. „I vo dobytek má starost. Víš? Víš? Byls v neděli na kázání,“ obracel se s posměškem na konšela, „slyšals, že se nemá dobytek tejrat. To bylo na tebe.“

„Na mě? Že na mě?!“

„Na tebe, že si máte cesty na pole spravit, že všechno rozmlátíte, a dobytek co zkusí. A tobě zchromla kobyla a ještě číháš ze msty na kolářovu ‚straku‘ a chceš ji zapíchnout.“

Konšel červenal, vrtěl sebou, potahoval, začal nadávat, Šimůnek však jakoby nic, klidně, s pichlavým úsměvem pokračoval:

„A eště na tebe, tuhle neděli; slyšals, jak farář potejral všechny hospodáře.“

„Potejral, toť potejral a hodně,“ chytal se Vondra, „a taky tebe, jakej jseš.“

„Co já, já,“ bránil se, nebránil se konšel, „já nic.“

„Tak ne. Nekázal o hospodářích a o hospodyních, jak zle nakládají s čeládkou?“

„Kázal,“ Čejchan šel na pomoc, „to se ví, a jsou takoví hospodáři, ale kázal taky o čeládce, mluvil jí do duše, jaká má bejt. Dyby taková byla, a takoví hospodáři – Praudu má, svatou praudu. A to s těmi zvířaty a s těma cestama taky dobře. Je to mudrc, všeho si uvšimne, rozumí věci a dbá o člověka.“

„Ale takhle z písma málo poudá.“ Vlastní matka opouštěla syna. Stará Čejchanka, sedíc v koutě za kamny, se tak ozvala, „to si říkejte co chcete, rozebrat člověka neumí. Kdo pak teď kdy zamračí, jako dyž nebožtík pan farář kázal. Nikdo. A to mračili lidé třá nahlas.“

„Ale kdo brečal! Starý báby,“ odrážel granatýr, „cák o ty –“

Tak bývalo o farářova kázání u Čejchanů a leckde v takových schůzkách i často hned už po kázání po službách božích, jak se lidé rozcházeli.

Pak po dvě schůze bolela Čejchanovu společnost cizí, Dušánkova, mladého souseda hlava. Měl roubený příbytek se zahradou a tkalčil. Loni v masopustě se oženil a vyženil, povídali, stovku. O tom dost mluvili, ale koncem půstu toho roku ještě víc, že Dušánek dědil, že mu strýc v Machově odkázal kolik stovek. Dvě jistě, ale povídali o třech, ba šilhavý Šulitka tvrdil u Čejchanů dokonce, že mladý Dušánek zdědil jistě celé čtyry stovky.

„Dvě, tři, čtyry, no, třá pět,“ pepřil Šimůnek bafaje s úsilím, jak zapaloval dlouhou dýmku. „Ale víte-li, co chce s nimi udělat?“ Přitlačil prstem zažehnutý tabák, kouřil už volně a pouštěl kotouče modravého dýmu. Všichni na něj upřeli zraky.

„Chce je utopit.“

„Dyť není outrata.“

„Ale chce do světa.“

„S plátny?“ hádal narychlo Čejchan.

Šimůnek odplivnuv přisvědčil. „Do světa, toť se ví, a chce tě,“ mluvil k Čejchanovi, „předělat.“

„To snad; a ja pak?“

„To ne, panečku, s trakarem a jednou bednou jako ty nebo Klikar a Hanuš. S vozem pojede, jako z Kostelce začali jezdit.“

Nechtěli ani věřit, Mityska sebou zrovna šil.

„Tak ne; už si dal dělat vůz, optejte se nahoře koláře; takový extra do světa, na bedny. Teď chce si ještě koně koupit. Shání ho, a rád by, dyby tuhle Mityska mu Šimlu prodal.“

„A tebe aby si taky vzal do světa!“ Mityska popuzen vyskočil s lavice od pece, „aby si tě vzal, pro tvou hubu, tobě by se žádný neodvolal. Ani žid ne, ani Lewit.“

Příští schůze začal Čejchan, jak jen Šimůnek vkročil sám o faráři, jako by se ani dočkati nemohl. Ptal se krejčího, byl-li staré Římkové ze drah na funus.

„Nebyl.“

„Ale viďals ho, jaký měla pěkný funus. A všecko zdarma, sestra její neplatila ani halíře. To farář, vidíš? A byl ji kolikrát nauštívit a eště sáh‘ do kapsy; a teď ten funus, podívej se.“

„No dyť,“ kroutil se Šimůnek, „dyť ho to nic nestojí a ví, proč to dělá.“

„I ty!“ rozhorloval se granatýr, „jak to –“

„No, lidská řeč a chvála taky stojí za groš. A dyby ne, tak si to zas na sedlákoj vynahradí.“

„To nevíš, to nemožeš říct, a dyby – Japak jinde, kde chudák musí taky platit, a nic mu nesleví.“

„To je prauda, chamčivý není,“ přidávala se Čejchanka k synovi, „to je zas až přílišný, to jsem já nidá neslyšala, jako tole, poudala stará Kejdanka, dyž jsme šly z kostela. Byla na faře dát na modlení, a tu se jí farář začal vyptávat, co a jak, a dyž slyšal, že si ty peníze vypřadla, poudá jí: Ty peníze jste si těžko vydala, nechte si je a pomodlete se sama, to taky platí, pán Bůh slyší každého, jen dyž se upřímně modlí, doma, v kostele a všude.“

Mityska konšel přikyvoval šedou, vlasatou hlavou, á, to že je, Čejchan s Mityskou také, to že je opraudu, a Šulitka se ptal, co Kejdanka na to.

„I dost ji to mrzalo,“ odpovídala Čejchanka, „poudala, že nechtěla ani věřit, že by takhle kněz, farář – Inu, vono je to dost diuný, to by žádný kněz člověka tahkle neodbyl, když ofěru přinese na dobrý oumysel.“

„Ale je to tak dobře,“ syn tvrději opakoval, a Šimůnek se smál, to že ona, Kejdanka vyvalila oči, to že se jí špičatá brada třásla, i ten vous jeden dlouhý, co má na bradě, a s úsměškem zjistil:

„A já vím, že ty peníze z fary přece neodnesla, že je strčila panu páteroj. A do ví, proč to farář udál.“

„Mlč ty, abys nehaněl, dyž každý chválí, i ta chasa malá. Školáci by ti povědali, jak je hodný,“ ozval se horlivě šilhavý Šulitka, a Matěj Koníček hned přisvědčil, to že je pravda, to že doma slyší, jak si chasa o faráři povídá, jak jim pěkně vypravuje, že se vždycky na něj těší.

Farář Havlovický měl o školu velikou péči. Knihovna její, tak chudá, vzrostla od podzima do této doby, do postu, na dvě husté řady, které však nezůstávaly plně vyrovnány, neboť učitel půjčoval dětem. Farář si toho bedlivě všímal, nezapomíná-li, i toho, jak si děti vypůjčují, které nejvíc, a co se malým čtenářům i větším jejich posluchačům doma (na ty také nezapomněl) nejvíce líbí.

Sám ve škole učil horlivě náboženství. Mladé srdce měl při tom nejvíce na mysli, tu, i na nedělních cvičeních. Ani jednoho nevynechal až na tu neděli, co si vyjel do Náchoda. Cvičení odbýval v Padolí i po vsích, často i za kaplana; sám si je vyžádal.

Teď teprve viděl, sám si to řekl, jak na zámku lenošil, kde nemusil ani do školy, ani na cvičení. Nyní hnal se do obého až nedočkavě, pln chuti a ohně. Zvláště na neděle se těšil, na cvičení, k dospělejším, kde mohl volněji promluvit a dotknouti se také poměrů na kollatuře.

Učiti nebylo mu namáháním, nýbrž příjemným vzrušením, radostí i povznesením. První čas měl při těch vyjížďkách i vedlejší účel: aby seznal své vesnice a jejich lid, jeho potřeby a nedostatky, aby seznal půdu, kterou chtěl vzdělávati.

Přijížděli pro něj, jak které vsi podle obyčeje v neděli s kazatelny křesťanské cvičení na příští neděli ohlásil. Dokud nenapadlo sněhu, přiváděli z vesnic koně, pro kterého, nežli ho přivedli, hned po obědě dal snésti do čeledníku staré sedlo, dědictví po nebožáku faráři Zeidlerovi. Tak na pěším koni jezdíval do vsi, v tmavomodrém svém límcovém plášti. Co byla sanice, přijížděli pro něj se sáněmi, které po každé již ohlížel. Chutě do nich sedal v příjemném napětí vjížděl do vsi, k rychtářovi, kdež na něj už skoro celá ves čekala, mladí i staří.

V těch rychtářských jizbách tmavého, povalového stropu, s hliněnou nebo prkennou podlahou, čistě umetených, vysmýčených a poklizených (z úcty ke knězi), shluklo se stádce výrostků, tu hoši, tam děvčata, kolem nichž ve vážném, až zasmušilém klidu stáli staří, sousedé s vlasy do čela přičesanými, v nedělních kabátech nebo kazajkách, s brucleky lesklých knoflíků, selky v plackách z květovaných šátků, v květovaných šněrovačkách, v květovaných šátcích přes ňadra, v širokých zástěrách veselé barvy.

Jizba tmavého stropu, nevelkých oken, lidem jako zatopená, prosvitla pestrými barvami, jako makovým záhonem, v jehož pozadí zvedaly se vysoko vystlané postele.

V ta shromáždění pestrá živými barvami ženských obleků, tlumená tmavšími tóny mužských, vstupoval farář Havlovický provázen rychtářem, jenž mu přicházíval až na nádvoří naproti; vstupoval s hlavou vztyčenou, s čelem jasným, s úsměvem na rtech, s úsměvem nevymíceným, upřímně vlídným a laskavým důstojně a přece jako laskavý přítel.

Přinášíval rozruch, jak vstoupil. Zalahodilo mu, jak ho vítali, a těšilo ho, když stanul prostřed nich. Slušelo mu to ve farářské sutaně, jak byl vysoký a důstojný, ušlechtilé tváře. Šum, kašlání přestaly, jak začal, a hlubokým tichem zvučel lahodně jeho hlas srdečného tónu. Některý okamžik sám sebe slyšel a poslouchal ne bez jakési marnivé spokojenosti.

Než to bývalo jen okamžik. Opět se ponořoval v své théma, v své otázky, které dával, ve svůj výklad, pamatuje pořád, aby byl jasný a srozumitelný. A přece uhodil někdy na netečnost i nepozornost, až ho to v duchu uráželo. Ale přemáhal svou ješitnost, zkoumal, proč té nepozornosti nepřemohl; chuti neztrácel ani trpělivosti, ani pak po cvičení, když se mladí rozběhli, a když nastalo jaksi druhé cvičení, se starými, hlavně s hospodáři.

Dle zvyku jej všude u rychtářů po cvičení uctili. Sedal s rychtářem, s konšely i s jinými sousedy, jimž zalahodilo, když byli přizváni a poseděli s panem farářem a rychtářem u „právního“ stolu. Při tomto prostém symposiu zaváděl farář Havlovický, aby toho hrubě nepozorovali, to druhé cvičení. I to nejprve pudu ohledával; ale kolikrát se při tom zalekl, co je předsudků i pověr, i nevědomosti ve věcech hospodářských mezi sousedy, kteří byli mezi svými nejpřednější a nejváženější.

Než to ho neodráželo. Čekal nesnáze, třeba ne tolik jich, a jak byl svěží a pln síly, jak byl nadšeně horlivý. Ve svém úkolu, nelekal se kamení i balvanů, pro které nemohl tak kupředu, jak si dychtivě přál.

Chtěl především důvěru i přízeň. Ty hledal také o těch cvičeních, aby se s lidmi sblížil, a jak se mu zdálo, ne nadarmo, třebaže tu tam uhodil na opatrnou nedůvěřivost a tupou nepřístupnost. Připomínal si, to že je ouhor a místem pustotina, to že je a bude práce, a co trpělivosti nutno –

Ve středu po neděli, které navštívil Náchod, začala sanice plakat. Byl rád té oblevě a nic ho nezarmoutilo, když panímáma, hledíc na tu změnu, prohodila, to že už důchodní se sem na saních nedostanou, jak chtěli, sanice že už nebude. A nezůstala. Obleva vydržela a již příští neděli, které se farář Havlovický vypravil do Poříče na cvičení, byly cesty, necesty, rozmočené, neschůdné.

Farář jel na pěším koni, v čepici, v límcovém plášti. Bylo nevlídné odpoledne, sychravo, mokro; po cestách bezedné bláto, v polích ještě sníh, ale už špinavý. Tratil se valem a tmavé, zmočené lysiny jím prorážely. Zmořené meze se obnažily; nade vším nebe šedé, nízké, a po obzoru těžký, hustý opar.

Již cestou si farář vzpomněl na Plška, a když vstupoval do rychtářovy světnice a rozhlížel se, hledal v shromáždění především stařečka s dlouhými vlasy. Nenašel ho; ptal se pak na něj po cvičení, když seděl s rychtářem a celým právem za stolem. Usmáli se, divili, co že si pan farář na Plška vzpomněl. Pověděli, že je to starý mládenec, přes osmdesát let, teď v tenhle čas že z chalupy sotva vyleze, starý mládenec, že ho tak zlobí.

„A naše ženské jím straší malou chasu,“ přidal v koutě sedící sedlák s pačesy v čele, v tmavomodrém kabátě dlouhých šosů.

„A proč?“ ptal se farář.

„I tak, dyž je tak starej, a má takový vlasy a ten klobouk na tři facky, je takovej jinačí, chasa se ho bojí, dyž je tak –“

„A jak chasu strašíte, co jí o Plškovi povídáte?“ ptal se farář.

Sousedé se na sebe podívali, hubený Rýdl se tajně ušklíbl, proč to pan farář chce vědět, takovou hloupost, okamžik mlčeli, čekali jeden na druhého, až se hlavatý Samek v tmavomodrém burnuse, také s pačesy do čela, prohlásil:

„Jak to bejvá; inu, cák chase, že Plšek chodí na Krkonošský hůry a že tam zatáhne nezbedný děti, že tam je jezero s červenýma rybama, těm že děti zatáhne, a těch červených ryb se chasa jako čerta bojí.“ Samek se zkrátka zachechtal.

„A Plška taky; šak je jako z jinýho světa,“ ozval se chrčivě tlustý, upocený Konopka s opaskem skoro pod břichem; vychrtlý Rýdl opět se tak stranou ušklíbl, když je farář napomenul, že by tak neměli děti strašit, poučení že vydá víc nežli hrůza, a svému sousedu že také, třeba nechtíce, ubližují.

Farář pak ukončil schůzku za „právním“ stolem dříve nežli jindy. Provázen rychtářem a celým „právem“ až na zásep, u níž čekal kůň, vyhoupl se do sedla a zamířil k Padolí. Schylovalo se k západu; ale po vsi jako by již bylo po něm, mezi příbytky u blátivé cesty, stáčející se místem až k samé zkalené řece.

Staré, černé olše u ní i vrby porůznu u cesty na zašlé „obci“ dusily poslední přísvit. Vše bez sněhu temnělo, černalo, střechy, ploty, zahrady, na nichž jen vázly ještě sem tam poslední zbytky sněhu, cáry z bělostného roucha zimy.

Po vsi ticho a smutno pozdního nedělního odpoledne. Jediné kroky farářova hnědáka ozývaly se v mlaskavém, cachtavém blátě mezi starými vrbami, mezi jejichž divně schýlenými, doupnivými kmeny kvapně zavěšoval soumrak šeré své koltry.

Farář se ohlížel pořád vpravo, aby neminul Plškovu chalupu. Neminul, nemohl, musil ji poznati pro její maličkost, jak stála na samém konci vesnice stranou cesty, mimo vrby a olše, ještě v projasnění, pod slehlými, do zelena omšelými došky. Zahnul s cesty, k samé chalupě, u níž slezl a přivázal u starého kolu koně. Nežli vstoupil, ohlédl se. Nikoho nespatřil.