U nás

Pomoc padolským pohořelým z náchodského zámku došla, ale o „amtstáku“ nejblíže příštím uhodilo tam do padolského rychtáře. Vrchní zahřímal na něj přede všemi; nejprve spustil hrozně česky, v čemž nejhrozněji se kolikrát ozvala „číkačka“, kde je „číkačka“, proč „číkačka“ – A poněvadž ta „číkačka“ asi nejhrozněji namáhala jazyk vrchního, padl do němčiny a v té již ostal. Peskoval rychtáře, jaký to pořádek v Padolí, to že není na celém panství, Herr Gott, že by se řeklo městečko, ale ves, nejhorší ves, že se ani o stříkačku nepostarali, teď aby vrchnost jim živila pohořelé, a stříkačka že musí být, musí, a nebude-li lepší pořádek, že jim dá, jak už řekl, komisara, extra komisara, ten že to v Padolí jak se patří srovná, že jim ho dá, jistě dá, co, když rychtář za nic nestojí, když se o nic nestarají, komisar že jim to spořádá a všecku neplechu, všecku plevel vytrhá, vyžene, komisar jistě.

Rychtář se ze zámku vracel jako zmrskaný. O tu hubu by nebylo; o každém amtstáku dostal, a všichni dostávali, někdy víc, někdy míň; tentokráte však neobyčejnou měrou, až stál schlíplý a ohnutý; to by však cestou setřásl, ale ten komisar! To šlo již do tuha. Dostat komisara do Padolí – to jako by tam vrchní mezi nimi byl, to bude pořád amtsták. A stříkačku! Teď stříkačku! Jak ji pořídit!

Svolal hromadu, „právo“ se sešlo, a když vyslechlo, co vrchní poroučí, ten krčil rameny, ten hlavou vrtěl, a Kocián od branky se ptal, zač by ji koupili, jen zač – Les porazit – Konopka hned do toho, že lesa na poražení není, a co je, že se musí dát a že se už dalo sousedům na stavbu, že dostali, Vacek a jiní, to že musí být, Černý Vacek že by je roztrhal, pobil.

„Teď jsme si tu hrůzu ohně odbyli,“ mínil Kocián, „a dá pán Bůh, že bude zas pokoj, vždyť to by bylo, Bože! Takový oheň!“

Tak o stříkačce zas jednali, jen jednali, jenže tentokráte při tom nepili na tu stříkačku jako jindy před tím. To, co teď z obecního lesa ubylo, se také neutopilo v pití, nýbrž všechno se sousedům dostalo na pomoc, na stavbu.

Stavělo se, a do podzimu toho roku se jasně ukázalo, jak se Padolí na svém „městečku“ či rynku po ohni silně mění. Za příbytky s podsíňkami divně vyřezávaných sloupů, za malebné, roubené stavby s vyřezávanými makovicemi a ozdobnými lomenicemi skoro samé zděné domky a všechny přízemné, na nichž nebylo nic milého oku.

Jen tam, kde požár vypukl, na rohu náměstí, na místě Foglarova, vzneslo se patrové, zděné stavení; na druhém konci, také v rohu rynku, na němž se husy často probělávaly, zbudoval soused Souček kamenný dům, jasně obílený, s velikým štítem. Toto dílo se „půlpánům“ líbilo, dílo náchodského mistra, jenž v tom podivném, divně vykrojeném štítě sloučil hravě cop s empirem. Z nových stavení byly tyto dva domy nejznamenitější.

Novin nebylo jako loni těmihle časy; až pak pojednou proskočila zpráva víře nepodobná o učedníkovi Fidéla Hanuše.

Farář Havlovický vrátiv se z Vambeřic nikomu nic nepověděl o výsledku své cesty a její příčině, a mladý Klimeš mlčel rovněž. Teprve začátkem září poslal si farář Doubena pro mistra Hanuše; bylo všedního dne pozdě odpoledne. Učedník Hilma právě přišíval rukáv kabátu, když mistr všechen překvapen a neklidně se dotazuje Doubena, co je, co se stalo, chystal se na faru. Mistr se darmo ptal, učedník darmo napjatě naslouchal, Doubenus nic nevěděl.

Fidél Hanuš v pokoji farářově oči vyvalil, když mu farář oznámil, co je, co hodlá. Rychlonohý krejčí začal přešlapovat, jako by se nemohl zdržet, jako by chtěl někam utéci. Zůstal však a naslouchal vážnému výkladu farářovu, naslouchal, přisvědčoval, a na konec ruku podal jako tenkráte, když mu farář nabídl Hilmu za učedníka. Teď mu jej zas bral. Ale jako tenkráte, tak i teď uznal mistr, že má jemnostpán pravdu. Tentokráte se však více divil, žasl, nežli jasně uznával.

Mrknutím pak byl doma, a hned vyzval Hilmu, aby šel, aby hned šel na faru k panu faráři, že mu něco poví. Sám mu nepověděl nic. Hoch se lekl, když jej mistr tak znenadání vyzval; něco se stalo.

Cosi jako tušení něčeho závažného jím zachvělo. Na faru pospíchal jako vítr, až mu přibledlé tváře zčervenaly.

Farář se usmál, když učedník vstoupil udýchaný, jako ulekaný. Havlovický si vzpomněl, jak bylo tenkráte, když mu znenadání dal barvy. Co bude teď, až uslyší. Než hoch se skoro ani nehnul. Jen oči se mu rozšířily a utkvěly chvilku na faráři. Jako by nerozuměl nebo nevěřil. Ale zbledl. Havlovický mu znovu, již bez úsměvu, pověděl, co se má s ním stát, a chce-li.

Hochovi proskočily v tváři zardělé skvrny. Kývl hlavou, ale nepromluvil, nemohl. Jak pak vyšel ven, nevěděl. Byl jako zmámený.

Dole u Čejchanů seděl tou chvílí jeho mistr, nešije; rokoval se starou Čejchankou, a živěji nežli jindy o snech, o tom, co farář hodlá, co pověděl o Honzkovi, jaký má dar Ducha svatého, že z něho bude malíř, a jakou má budoucnost, jaké jej třeba čeká štěstí. Vtom hoch vešel, rychle, s očima rozzářenýma. Ale jak shlédl mistra i Čejchanku, zarazil se a tiše šel do kouta, aby se svlékl. Stanul však, když se mistr ozval ne mrzutě ani hněvivě, nýbrž měkce:

„No tak, Honzko, tak ty nás opustíš.“

Hochovi vyhrkly slzy. –

Ty dni po tom Fidél Hanuš přes tu chvíli se pochlubil, když přišel někdo k němu nebo k Čejchanom, jaké má teď dílo, jak je vzácný, že šije až do Prahy, na Pražany. Šil; nejprve Kalinovu Jeníkovi dvanáctiletému, s kterým se tatík chystal na sv. Václava do Prahy ke Křižovníkům, aby jej tam dostal za vokalistu, a pak na svého vlastního učedníka Jana Hilmu. Pro sukno se mu do Náchoda rozběhl a koupil je za peníze, jež farář na to dal. Když pak bral hochovi míru, řekl šňupnuv si:

„Honzko, dám si záležet; na tomhle mně ještě pomožeš. Však to bude poslední tvý dílo. Za to mně pak namaluješ sv. Fidéla. Obrázek toho sv. patrona nide nemožu dostat. Namaluješ, viď?“

Přibledlý učedník se radostně usmál a ochotně přisvědčil. –

V ty dni se chystal Havlovický zase na vyjížďku. Dne 13. září ve středu odpoledne vyčistil Mikula Rus s Doubenem žlutý okroč, do něhož nazejtří záhy zrána zapřáhl hnědku a myšku. Do kočárku zanesl Doubenus jako obyčejně plášť a škatuli na klobouk, a tenkráte také náruč kvetoucích jiřinek, které farář před samým odjezdem nařezal a vytrhal a opatřil na cestu, aby dobře vydržely.

„Jseš jako ženich, Josefe,“ řekla mu usmívajíc se stará mlynářka, když usedl mezi samé velké květy ohnivých, strakatých barev, nesa v ruce nad to kytku z posledních růží. „Tak dej ti pán Bůh štěstí, abys s jiřenama šťastně pochodil.“

„Nic se, maminko, netroštuju; tam budou jinačí zahradníci, ti si cenu zaslouží. Tak s pánem Bohem!“

Žlutý okroč hrčel suchou silnicí za svěžího, zářijového jitra. Vzduch jasný, slunce zářilo. Krásně se jelo. Havlovický se těšil na dnešní den. V srpnu dostal psaní, kterýmž mu P. Hurdálek v Skaličce oznámil, že navštívil v Hradci přítele profesora Klicperu, podívat se na jeho a Pospíšilovy jiřeny, že uviděl i jiřeny pana krajského, také velikého milovníka této květiny, a ten že se projevil, že by se mohlo odbývat takové veřejné vystavení jiřen, které tady doma, od zdejších pěstitelů ze semena byly vyvedeny, aby se z těch semenáčů, a těch že bude jistě několik set, ty nejspanilejší a nejvýtečnější vybraly a při té slavnosti u něho, u P. Hurdálka, aby se ocenily.

Když to Havlovický četl, srozuměl, že za panem krajským je P. Hurdálek, že vyvedl to, co faráři Ludvíkovi za jeho návštěvy loni na podzim nadhodil. A dobře tak. Bude radost přehlížeti takové množství vybraných, vzácných květů a sejde se tolik známých. Zvláště se těšil na Klicperu a na Pospíšila, o kterém P. Hurdálek v posledním listu oznamoval, že snad také přijede. Havlovický byl by už včera rád jel, aby byl při všem, neboť slavnost ustanovena na dva dny.

Už včera dopoledne se projížděly zahrady nejbližších pěstitelů jiřinek, jmenovitě bylo ustanoveno podívati se do nedalekých Chvalkovic k obročnímu Hochovi, jenž při starém zámečku, svém obydlí, vypěstoval vzácné nové druhy.

Havlovický mohl jenom na den, jenom na dnes. Ale dnes bude nejslavněji, hlavní ocenění jiřin, jak bylo na programu: budou Eminence, jiné dostanou akcesit, jiné zas jak „znáči“ ustanoví, mají míti první a ostatní druhou třídu, a pěstitel za odměnu dubový věnec propletený jiřinkami. Po cenách pak hostina, večer bál.

Pestré hlavice farářových jiřin třásly se v kočárku za rychlé jízdy. Až za Náchodem se ztišily na silnici opodál starého gotického kostelíka do země jako zapadajícího pod košatými lipami, stínícími i šindelovou střechu svatyně i tichý hřbitov u ní. Tam ostala ta kytka růží. Havlovický ji tam zanesl a položil na hrob paní důchodňové.

Chvíli u něho postál, pak se rychle vrátil. Usednuv, nerozhlížel se jako dosud krajinou. Hleděl před se zamyšlen.

Až za Vysokovem se probral. Mikula Rus, zachovávaje naučení farářovo, nehnal koně do Vysokovského vrchu; ale jak jeli rovinou (byli už v kraji), nešetřil a zašvihl bičem, až „myška“ začala hlavu i ohon zdvihat. Projeli Kleným vsí jako vrchnost, dubový les dále vpravo u cesty, ještě zelený a vyzářený, jen se kolem kmitl. Z pozadí svítil s Dobenínské výšiny bílý kostelík sv. Václava u bývalé zemské brány; v polích dole ticho. Šel oráč za pluhem, koni jeho zableskl mosazný kotouč na chomoute, na pohřbetníku. Dále na ouhoru se páslo stádo ovcí; starý ovčák hůni přes ramena, o hůl opřený stál jako socha a nehnul se ani, když opodál hejno ptáků náhle zafrčelo do modra, do záře a zapadlo za strništěm, za trnkovými keři na mezi, ve které bíle se svítilo stříbrné předivo babího léta.

Farář uváben chytal vyjasněným zrakem rychle se měnící scénu, její výjevy, až, dříve nežli se nadál, mihla se před nimi krajní stavení České Skalice.