U nás

Jak se otvíralo jaro, řídly toulky u Čejchanů. Docela sice návštěvníci nezapomněli, přicházeli, ale jen porůznu. V plné hromady, jak sedávali u kamen, u pece i na lajci u stěny, se už nesešli. Zato měl Čejchan granatýr poslední dobou nového návštěvníka, to mladého Dušánka, o kterém koncem zimy po dvě schůze rokovali o tom, jak zdědil, co myslí, že chce do světa a že si dal u hořejšího Jírovce podkostelního dělati zvláštní vůz na tu cestu do světa.

Dušánek přišel teď k Čejchanom kolikrát, ale vždycky sám a když tam žádný nebyl. Přicházel na radu, jak se světem, kam by bylo nejlíp, jak s hospodami a jak jinak.

Dušánek, třicátník, byl dost velký, skoro tak jako sám Čejchan granatýr, pěkně urostlý, zdravé barvy, jako malovaný, jasných, hnědých očí, v nichž bylo znát, že je v něm dost odvahy, o které mluvil a že by rád ve světě štěstí zkusil, že pořád na to myslil, už když byl za tovaryše, že by se dalo živobytí jináč, lehčeji pořídit, že počítal, když to těm Němcům tak jde s plátny, že by našinec snad také pochodil, však že už také tady v Kostelci leckdo si v světě pomohl.

Ale dřív že mohl jen na to myslit a plány dělat, s holýma rukama že se nedalo nic dělat. Ale pak, když těch pár grošů vyženil, to že již neměl pokoje, a když pak strýc umřel a on po něm zdědil, to že si řekl:

„Václave, teď to štěstí budeš honit, zkusíš to; tady pořád s kopkou chodit do Police na trh, dřít se na cizí lidi, jaké živobytí!“

Než jak se tak rozhodl, hned měl nesnáze i vojnu. Nejdřív se ženou, jež nechtěla, aby se pouštěl do světa; mělať strach z takové cesty, že nic nepořídí s cizími lidmi, aby se mu tak ještě něco stalo, a kdyby to ne, že přijde o to, co mají.

Ženu však upokojil, přemluvil, že má marné strachy; nejvíce ji oblomil sliby a jak jí maloval, jaké budou výdělky, jaké by měli živobytí, ona že by nemusila tak dělat, že by si pak mohla leccos popřát.

Vtom už si došel do Kostelce, podívat se na takový světácký vůz, neboť s trakařem do světa, jako Čejchan jezdil, se mu nechtělo; a ten vůz si také dal dělat.

Čejchan granatýr, když k němu Dušánek chodil na zvědy a radu, netajil se, pověděl a poradil upřímně, bez falše a závisti, kam by se měl Dušánek, když bude mít vůz, pustit. Tak s ním cestu probíral, vodil ho již napřed za těch hovorů z Padolí přes Jaroměř na Plotistě u Hradce Králové, přes Chlumec, Sadskou, Počernice, do Prahy, na Beroun, Zdice, Žebrák a Rokycany do Plzně, tu že by pochodil, zvlášť kdyby se tam trefil na Janský jarmark, a odtud že by mohl na Nepomuky a tam v těch končinách, na Přeštice, Strakonice, tam že je tuze dobrá hospoda u „bílé růže“ a v Horažďovicích, tam že je „modrá hvězda“ a „beránek“ v Plzni, a v Praze tam že zas u „bažanta“ a také u „černého orla“ bývají, od Kostelce a tady z Náchodska.

Starý granatýr ho na tu cestu dalekou posiloval útěchou, jen ať se nic nebojí, že se bát nemusí, když bude mít pas jak se patří, a ten že si opatří, a že dost prodá, obzvláště v městech, ale aby také nemíjel samoty, panské dvory a zámečky, tam že kolikrát on, Čejchan, vrchnostem dost prodal a utržil, tam že dobře platí, ale plátno aby bylo jako vykvetlé, a ceny aby neměl bláznivé, aby se hned tuze neulakomil, ne aby vébu tuze proceňoval.

Dušánek pobožně poslouchal, přikyvoval, také se vyptával, a také pak, když přišel naposledy, ženu si přivedl, aby také sama na své uši uslyšela zkušeného člověka. Měla plavé vlasy a byla v tváři dost podobna. Ráda se ustrojila, a říkalo se o ní, že je mlsná a do díla ne zrovna kat. Ale doma měla pořád pěkně uklizeno, a malé dvě její dcerušky byly i všedního dne čisty a v neděli jako květ. To jí ženy, které musily všechny dřít, až za zlé měly a vytýkaly, že by ráda dělala paní, to že ona, a dobře se mít –

Když s mužem přišla k Čejchanom, přiznala se, že teď před mužovým odjezdem dostává zase strach, že si pořád myslí, kdyby tak přišel o zboží, co z nich bude, když do toho všechny peníze vrazil, do vozu, do pláten, všecko, co s ní dostal a co podělili, a ještě že musili ňákou vébu vzít na dluh.

Přiznala ve své prostoduchosti, o čem Dušánek mlčel a proč se také na ni zaškaredil. Ale hned všecko zamluvil a zval Čejchana, aby se přišel k nim podívat na koně, na vůz, jak to všecko má seřízeno.

Čejchan hned nemohl, ale vypravil se tam pozdě odpoledne. Jen vykročil ze stavení, potkal dolejšího mlynáře v šedém kabátě, ve světlé čepici, velkého přihublého, asi padesátníka, jenž často pokašlával, zhluboka, dutě, ale také často se smál a rád zašprýmařil. Šel jako každého dne nahoru do „městečka“, do rynku k „zelenému stromu“, kamž také jednou, dvakrát za týden přicházel farář Havlovický, pohovořit, přečíst sousedům noviny a také zahrát si bulku.

„Nechtěl bys ke mně do učení?“ volal mlynář na Čejchana, jak ho shlédl.

„Snad ti Náca neutek‘?“

„Čert ho vzal, utek‘.“ Mlynář se smál. „Kluk šibeničná, ten zas –“

„Eště si lepí oči?“ Čejchan věděl, že ten mlynářův učedník, výrostek už, sirotek, obecně známý rozpeska, si lepil smolou víčka nahoru, když na něj chodila dřímota.

„A dnes dopálil panímámu –“ Jak si mlynář na to opomněl, dal se zase do smíchu a vypravoval, že Náca vyveď panímámě takové skotáctví, že dal její zamilované kočce skřipec na ocas, a kočka že lítala jako divá, a tak že panímáma se do Nácka, jak vkročil do sednice, dala v té zlosti a že strhla s nohy pantofel, když nic neměla po ruce, a že Náca, jak to shlédl, uskočil naschvál ke skleněné polici, a panímáma že si v té zlosti ničeho nevšimla, a pantoflem bouch bác, a jak se Nácek šikovně uhnul, pantofel do police, do skla, a crrrnk, sklo hrr, už se sypalo a do porculánu, střepy jen crnčely a pršely. „Člověče, já ti k tomu zrouna přišel, panímáma stála jako sloup, tuhá – bez pantofle, ten ostal pro parádu za sklem v porculánu.“

„A co Nácek –“

„Prašiuka, ten už byl ten tam, proklouz‘ jako ouhoř a pryč. Ale panímáma nad tím sklem – To se felčar zasměje, až jim to teď povím.“

„A pan farář.“

„Bude-li tam, on teď je pořád na staubě a v zahradě. No tak co, půjdeš za učedníka –“ A kašlaje a směje se, šel mlynář dále.

Čejchan, obveselen, pustil se dolů, k Dušánkovi, jenž měl svůj příbytek za mlýnem. Starý granatýr si tam nejprve prohlédl v nevelkém chlévě hnědáka na cestu do světa koupeného. Nebylo to panské zvíře, také ne nejmladší, ale přece hezčí a lepší nežli šimla konšela Mitysky.

Déle nežli u koně pozdržel se Čejchan u vozu, jenž měl odvézti celé jmění mladého tkalce do světa, aby užitek vydalo. Světácký vůz, ne těžký, ale dobře stavěný, tmavozelenou barvou natřený, s rudým tu tam ornamentem, stál před příbytkem na cestu již připraven. Dva koše visely na lišních pro lucernu a pro koňské náčiní; k boku připevněno prkno, jež v čas potřeby mělo sloužit za sedadlo. Na obručích nad fasuňkem rozpjatých ležela hustá rohože, na té hrubá, bělavá plachta. Plná košatina chránila přístup vzadu; nad ní; aby přes ni nemohl se nikdo protáhnout, upevněno prkenné čelo v hořejší polovici až po samou plachtu. Tudy přístupu nebylo, jen zpředu, kde visely vnitř po stranách na košatinách plátěné kapsáře pro různé potřeby.

Dušánek, ve vestě jen, beze všeho, bez čepice, jenž Čejchana prováděl a všecko mu ukazoval, vzal řetízek do ruky, vpředu upevněný, a vysvětlil:

„Ten je pro psa, pro Voříška, když tu bude hlídat, a tadykle budou bedny, ty mám eště v sednici, vespod užší, nahoře širší, jak tu je prostora, zrouna sem do vozu. Ta přední je s příhradou pro prádlo –“

„A spát budeš ve voze.“

„Tadyk na bednách, dyž bude potřeba. To už mám ležení taky přichystaný. Cák že tu houni žena tadyk nechala,“ mluvil pro sebe, „aby ji tak něco odnes‘ –“ Nachýlil se do vozu a sáhl po houni; hned však utrhl a uplivl se, jak se lekl.

A houně se hnula, zvedla a zpod kraje vyrazil někdo hlavou na světlo. Byla velká, mladá, zatuplého nosu, rovných, štětinatých vlasů, moukou jako pudrem poprášených. I obočí se tak bělalo, a tím tmavší zdály se pod ním trnkové, chytré oči, jež se smály tak jako rudé rty velkých úst výrostkových.

„I ty prazatra –“ rozkřikl se Dušánek, jak shlédl Nácu, učedníka z dolejšího mlýna. Čejchan se dal do smíchu.

„Co tu děláš?“ zlobil se mladý tkadlec, popuzen, že se tak lekl. Nácek však cenil bílé zuby dál, mrkal čtverácky trnkovýma očima a zahýbal koží na čele, až se mu kůže s vlasy, celá šitina na hlavě rozjezdila i s ušima. A při tom se ani nehnul, leže pořád pod houní na břiše, nadzdvižen vpředu trochu, jak se opíral o lokte. „Čekám, až pojedete do světa,“ drmolil v tom usmívání, „chci jet s vámi, a jak jsem tu čekal, zchrup‘ jsem si.“

„Mlynář jde! Náco!“ vzkřikl náhle Čejchan, jenž se ohlédl schválně, „támle je, a stárek s ním, jdou pro tebe!“

Než dořekl, uhnul se, ustoupil na krok, on i Dušánek, jak učedník vyraziv zpod houně vyhoupl se jako vyplašený kocour kolem jejich hlav, jak obloukem vyskočil.

Dušánek zaklel, hned se však zasmál, když Náca, vida, že ho Čejchan napálil, se zastavil a pak s čepicí v ruce zkroušeně se blížil a pokorně, až k smíchu prosil:

„Vemte mě, Dušánku, do světa, já vám budu roznášet zboží, u koně budu, všecko budu dělat.“ Dušánek se jen smál a odbyl ho, aby jen šel prach smetat, a Čejchan ho škádlil, aby šel panímámě pro pantofel. Nechali ho a odešli do světnice. –

Do světa vyjel Dušánek sám, pozejtří po té malé příhodě. Už navečer před tím se rozloučil s příbuznými a ráno před odjezdem byl v kostele na mši. Když vkročil na hřbitov, došel faráře Havlovického, kterýž ho zastavil a začal sám o cestě, že slyšel, že se Dušánek chystá do světa, ať jen s pánem Bohem jede, ať se přičiní, ta cesta že by mohla být jeho štěstím, to že mu chválí, když se tak nutí, ale jen ať jedná kupecky poctivě, tím že si zjedná dobré jméno a mnohé známosti, aby pamatoval, že pojede zase po druhé, po třetí, aby nechtěl hned najednou všecko strhnout, stržník že jen jednou pochodí.

Dušánková sháněla od rána poslední přípravy na cestu a chodila jako pitomá. Teď teprve na ni doléhalo, když viděla, že jde do tuha, že bude bez muže, a na dlouho, když se scházeli sousedé, aby viděli Dušánka, jak bude odjíždět, aby mu dali s pánem Bohem.

Jako o funuse jí to připadalo. Seděli v sednici, stáli na záspi, u vozu již zcela přichystaného, s bednami naloženými, s bělavou plachtou přes hustou rohoži napjatou.

Také Doubenus se připletl. Kde se sběhlo nebo mělo díti něco pohnutého, vzrušujícího, nikde nevynechal, třeba jen jako divák, zvláště když k tomu svou minulostí měl jakési právo, jako o vojanském odvodu.

A tady šlo o cizinu, o „svět“, kdež také pobyl a léta a daleko, až v Italii, ve Veroně, „Peškyře“ a kdež všude. Proto se přišel s Dušánkem rozloučit a vyprovodit ho; mínil to upřímně, ze srdce, ač při tom soucitném hnutí byl i záchvěv tiché naděje, že o tom vyprovázení kápne krůpěj „ostré“, nebo že si nacpe zadarmo svou dýmku.

Dušánkovi pomohl koně ustrojit a zapřáhnout a počkal pak u koně, když mladý světák odešel do světnice se dostrojit a rozloučit. Odtud se pak ozval pláč jeho ženy a rozléhal se síní a venku záspí až k vozu, kamž doprovázela muže.

Dušánek byl do poslední chvíle statečný, ale když dával s pánem Bohem svým malým dceruškám, zakalily se mu oči. Řeč mu vázla, a jen trhaně opakoval, co měla žena udělat na zahradě, a že bude psát, aby pak hned odpověděla, kam jí oznámí; ke koni pospíchal, za oprať bral, aby již ušel z té prudké vlny pohnutí.

V něm by byl i na Voříška zapomněl. Doubenus však pamatuje, že světák nemůže do světa bez věrného strážce vozu, chytl psíka, jenž se bránil a prudce štěkal, a strčil ho do vozu napřed do pelíška. Hnědák zatrhl, bílá plachta se hnula a pak se nesla od Dušánkova stavení k cestě a tou dolejším koncem Padolí mezi roubenými, obílenými příbytky k Poříči.

Vůz sám nebyl ještě dobře vidět, jak byl obklopen průvodem, Dušánkovou s dětmi, sousedkami a sousedy, k nimž přibývali na kousek ti, kteří, jak vůz jel kolem, ze stavení vycházeli. Fasuněk se pak volně zelenal, pak kolem něho prosvitlo, jak odcházeli sousedky, sousedé, jak odešla poslední Dušánková s dětmi.

Jen Doubenus se vozu držel a kráčel jako věrný convoi, paty k sobě, špičky ven, celým dolejším koncem pod Klugarovým velkým statkem, pod přívrším Šedivé hory, za kterou záhy dojeli na konec městečka při řece roztáhlého jako ves. Ze všech stavení provázel je rachot stavů, od nichž ode všech vyhlíželi nízkými okny, olovem a loučí spravovanými, na světácký povoz.

Dušánek si vedle něho volněji vykračoval.

Stavěl se, ale ohlížel se po těch padolských staveních ne bez pohnutí.

Také po malinké chaloupce starého Plška mezi Padolím a Poříčí se ohlédl, po té bílé klícce, za níž v pozadí v zeleném táhlém břehu se vznášely omladlé koruny rozložitých buků a starého javoru.

Znal tu chaloupku i jejího hospodáře, který mu býval skoro k smíchu, ale kterého rád vídal, jako všichni, v třírohém klobouku, s vysokou holí v ruce, který se zjevoval vždy před svátky, nedělemi a slavností poutu a posvícení s putnou kvasnic na zádech.

Jak jel teď kolem, zdálo se mu, že zahlédl Plška, u okna, starouška bledého, bílých, dlouhých vlasů. Ohlédl se po něm, ano rukou mu pokýval, když Doubenus dotvrdil, že tam je, že starý Plšek sedí u okna.

„Ale ňáko chuře vypadá,“ dodal. „A už dlouho nebyl v Padolí. Inu, cák taky, věk je věk.“

A šel dál, s Dušánkem, ještě kus až k poříčské hospodě, kterouž si hned nahoře ustanovil za metu svého výprovodu. Tu se také splnily jeho naděje i tiché přání, jak počítal. Jak před hospodou se zastavil a mhouře tmavá očka a usmívaje se ze široka podával upřímně tvrdou svou ruku na rozloučenou, zarazil Dušánek povoz.

„To abyste si, Doubenus, jednu dal.“

Oči se Doubenovi do čárek zúžily, ústa se usmála, až se červené tváře zaleskly. Šel, dal si, přinesl ji však ven, aby si Dušánek zavdal. Ten zatím vytáhl dýmku, tabák a začal cpáti.

A tak se všechno Doubenovi splnilo. Dušánek si zavdal, zato však dal Doubenovi nalít ještě jednu a pak ho přizval na svou měchuřinu, aby si „napškal“, že se mu to půjde líp. Zakřesali, přiložili zažehnuté hubky do svých dřevěnek a pak se Doubenus loučil a žehnal, aby pán Bůh dal Dušánkovi zdraví, šťastnou cestu, a odnášel jeho poslední vzkazy, pozdravení Dušánkové a dětem i známým.

Bafal, odfukoval, že chumáče dýmu jako oblaka jen lítaly, jak si bystře vykračoval zpátky k Padolí. „Ostrá“ hřála v žaludku, tabáček chutnal. Ještě se jednou, dvakrát ohlédl po vozu, jehož bělavá plachta se ztrácela mezi příbytky, až se ztratila.

Pak se zase vyhoupla na druhém konci, pak vyjela od řeky, z vesnice na širou silnici k Náchodu. Dušánek seděl vpředu, dýmku v ústech, pokuřoval, ale ne tak chutě jako Doubenus. Bičem poflakoval, někdy hnědáka pobídl, bez potřeby, zbytečně, nevěda, jen tak, v zamyšlení. Tak nějak se mu v hlavě zatížilo. Starost na něj padla, těžký úkol, který na se vzal. Teď teprve byl sám, teď viděl, že jen na sebe se musí spoléhat, a že to není jen tak, co podniká.

Do Náchoda všecko kolem bylo ještě známý kout. Luka u Medhuje, malá Poříč, dál vlevo chlum nad Brlenkou potokem a v pozadí na samých hranicích táhlý, skalnatý Bor a lesnaté vrchy kolem něho.

Za Náchodem zamířil cestou dále k Bránce, aby tou starou cestou se dostal do kraje. Tu již mu byla krajina cizejší. Jen jednou tudy šel k Novému Městu. Kus za městem pod starým hřbitovním kostelíkem, jenž se probělával za stromy, stranou nad cestou pojednou zarazil.

Zpod starých lip u hřbitova kdos na něj zavolal. Náca Trnečků, učedník z dolejšího mlýna, odtud vyrazil, s holí v jedné, s uzlíkem v druhé ruce, ne zamoučený, ale umytý, obutý. Mrkal chytrýma očima, jak docházel, usmíval se a prosil:

„Prosím vás, Dušánku, svezte mě.“

„I ty rozpesko čertova, kde ses tu vzal! A kam tě mám svízt!“

„Ale tak, kousek; do světa.“

„I ty! A co ve mlejně?“

„Ti voni budou rádi; prosím vás, Dušánku, nebudete litovat –“

Dušánek držel v levé oprať, pravou točil volně bičem, jako by chystal náhlé švihnutí po Nácovi, jenž se tok pokorně krčil a mrkal očima před bičem a při tom tak dobromyslně a čtverácky se šklíbil. Dušánek se pojednou usmál a nerozpřáhl se, nešvihl po něm, jenom mu bičem pohrozil, až zkřikl:

„Tak si sedni, ty lucipere!“

Nácek se hned srovnal a skokem byl na voze vedle Dušánka u Voříška, jenž ho vítal ostrým štěkáním. Vůz se hnul a hrčel pak volně vzhůru k Vysokovu. Tak ti dva Padolští vyjížděli do světa hledat štěstí.