U nás

Už bylo zaseto (vážně, mlčky svěřovali zrno matce zemi, ba starý „dvorský“ dokonce rozsíval s kudlou v zubech, protože se bál, jako mnozí, že by měl churé obilí, kdyby se ozval), už jabloně odkvětaly, mladina i starý les byly jako pokropeny zlatou zelení výhonů a svěžím listem zalesklo se habří „liščiny“ ve strmém břehu u Jírovy hory, rozložitý, starý buk na té hoře i mladá bučina vedle, březina za školou i lípy ke kostelu. Po zahradách u stavení plno zlatého mlíčí, plno bělostných husích kvítků, na mezích všude rány hojivý celník a kyselenčí rostlo skokem.

Na mezích, na drahách, ouhorech pasoucí se ovce, které vyháněli už hned, jak sníh sešel, i koně, jež pásli navečer, jednotlivě i v houfích, „na skočku“ svázané. Dni byly krásné, zářivý vzduch zvučel šveholem skřivanů; pak také písněmi veselými, smutnými, unyle, plačky i divoce zpívanými.

Rekruti chodili. Padolím už přešel velký houf z Policka. ) Kráčeli městečkem pádným, hlučným krokem, rozjaření, na oko veselí, v čele jim starý mušketýr Polický se žlutými výložky a s šavlí po boku. Nejednoho vyprovázela milá, nebo matka, nutíc se do kroku, ač nohy vázly. Usedaloť srdce, trnulo úzkostí. Plakaly nebo jen zhluboka povzdechovaly, zardělé oči po milém, po synu obracely. A kolem zpěv a výskot; až ryčeli ti opilí a ploty lámali.

Hned poté se také z Padolí průvod vypravoval. U Langrů v hospodě, muzika tam hrála, sešli se a scházeli hned po ránu rekruti, rodiče, příbuzní, známí. Mladí se chystali, pili, dělali hrdiny, dali se litovat, zpívali, objímali se. I stará vojna přišla, Čejchan, granatýr, i Fidél Hanuš, od Rohanského regimentu, přiklusal; Doubenus tu byl již dávno, hned jak muzika spustila. Přiživoval se, pil tu, pil tam, jak mu dávali zavdanou, ti mladí, které čekalo, co on už přetrpěl; jako čmelák od květu ke květu, on od stolu ke stolu. O vojně mluvil, zavdával si, notoval, kde zpívali, tu svou: „Líto, líto, má matičko –“

Pak, to již zčervenal, oči mu svítily a měl je jako čárky, jak se široko usmíval, vykládal už o Italii, o kaštelích, o Veroně, ach o Veroně – A začínal italsky a píseň italskou.

Až přišel rychtář Lelek, s ním také Mityska konšel, bez povřísla, v slavnostovém kabátě, aby z úřední povinnosti vyprovodili městské synky až na zámek a tam je předvedli.

Muzika vstala; kolem se strhl křik, výskot, zpěv i pláč, matky, milé chytly, objímaly syny, hochy, z nichž nejeden už měl od nich svatý obrázek, aby ho nosil pro ochranu nebo aby si ho připevnil pod kyrys, když by ho vzali na koně –

Šel průvod rekrutů a kolem shluk příbuzných, známých i zvědavých; před příbytky, kudy se s muzikou v čele ten výskající a zpívající smutný proud ubíral, všude plno lidí. Všude pozdravovali rekruty, litovali je, štěstí jim přáli.

Mladý hodinář, učitelův Antonín, byl mezi posledními. Když ráno vycházel ze stavení, zastavil se před zahrádkami a podíval se nahoru, jakoby ke kostelu. Pod lipami nebyl nikdo, jen pod nejkrajnější stála Justyna Lewitova, jako by vyhlížela a naslouchala hudbě, z městečka sem až zaléhající.

Stará učitelka, jak za synem vyšla, všimla si právě mezi zahrádkami, že Antonín smekl a kamsi nahoru pozdravil. Rychle vykročila ven a zahlédla Lewitovu. Na okamžik se zarazila, až lekla, ale pak si sama vymlouvala. Zná ji od Frýdků, kdepak – Než divný nepokoj v učitelce zůstal.

Se synem šla až na „městečko“, kde se již chystali k odchodu. Neplakala, netesknila, protože měla silnou naději, skoro jistotu, že syn se jí vrátí. Jemnostpán ji včera ujistil, že na svou přímluvu dostal z Náchoda dobrou odpověď. Proto také Antonín nevýskal ani nevzdychal. Šel klidně, jako ti, kteří dvacetníky si u zámeckého doktora pojistili nedostatečnou míru nebo jinou chybu.

Justyna Lewitova zvěděla o příznivé zprávě farářově navečer před odvodem v březině ve svahu za školou, kam tajně přišla se rozloučit. Nebyla tam po prvé. Stará tetka její odjela asi čtrnáct dní po velikonocích. Justyně se tím uvolnilo, než k Frýdkom nemohla přece hned a tak často. Nebylo dlouhých soumraků, a bratr hlídal. Zdálo se, že slídivěji nežli dřív, protože snad něco tušil nebo měl podezření. Také se nemohli u Frýdků často scházet z opatrnosti, kvůli lidem.

Když stará tetka odjela, vzkázala Justyna po Vincině, jak o binování v mocném vzrušení slíbila, kdy přijde. Bylo v neděli navečer. Přišla jen na chvilku a ještě mohl s ní Antonín mluvit jen ve velké světnici za přítomnosti starého Frýdka. Ta teď už mladému Kalinovi vadila.

K Frýdkom šel pak kolikrát nadarmo, až po několika dnech se s Justynou tam sešel a po čase zase s ní zůstal sám, když Vincina na okamžik zašla do komory a starý Frýdek nebyl doma. Tu si povzdechl Justyně, jak by rád s ní častěji mluvil a tady že není možná; ale kdyby chtěla, tu ji vzal za ruku na stůl volně opřenou, jak proti ní seděl, mluvil tlumeně, a vřelý, skoro chvějící se tón hlasu zrovna prosil, v březině že by se mohli sejít, tam že by byli jistější.

Lekla se, modré, velké oči se jí rozšířily, okamžik se upřely na Kalinu, a hned je zas sklopila. Nepřisvědčila, neslíbila, ale také se nebránila. Okamžik čekal, pak prosebně, tiše vyrazil, jak zaslechl kroky Vincininy.

„Justynko! Tak pozejtří!“

Nebylo již možná odpovědět. Ani pak, protože Justyna musila brzo odejít. Pozejtří šel zvečera do školy. Bratra zastal ve třídě, rovnal partesy ve skříni; když pak vyběhl pro nějakou mši do světnice, vytratil se rychle bratr hodinář a zmizel kolem farské zahrady v nedaleké březině.

Světlo již haslo v její mladé, svěží zeleni a mezi bílé kmeny, v podrost keřů a na vřes ještě v květ neprobuzený padaly už husté stíny. Bylo ticho, v březině i kolem, jen kos ještě dozpěvoval v přestávkách a pohvizduje krátké noty. Mladý hodinář stál při pokraji, ale ukryt, a vyhlížel na cestičku od kostela a hřbitova sem vedoucí.

Vyhlížel, čekal. Na cestě od kostela však se nikoho nedočkal. Ale přišla. Byla opatrnější nežli on. Zprava, nad hřbitovem, od travnatého dolce se mu zjevila.

Přišla plaše, s tlukoucím srdcem; bála se i těšila. Jak jí ruku podal, zahlédl na ní prstýnek. Všimla si, že se na něj dívá potěšen, a přiznala se mile, že si ho cestou vzala na ruku, jindy že ho nesmí nosit, ale že si ho doma přece někdy dá tajně na prst.

Stáli u cesty vedoucí březinou a zase kousek šli vzhůru, za ruce se vedli pod měkkým krytem starých i mladých bříz.

Mladý hodinář povídal, jak se těšil, jak se mu na dnes už o tom zdálo, že se tu sešli, jak se jí tu nemohl dočkat. A ona zas, že měla velkou nesnáz, a kdyby bratr zvěděl – A již byli u toho, co oba nejvíce tížilo, u rozdílu víry. Než toho pěkného okamžiku nezavadili o ni ani slovem. Antonín té chvíle nechtěl, nemohl se odhodlat, a Justynu lekalo bližší nebezpečenství: nastávající odvod. Pověděl jí, co se již stalo, že se ho ujal pan farář, že ty dni očekává odpověď, aby sem přišla, že jí poví.

Nebránila se, nemohla však říci určitě, kdy. Byl rád, když i tak slíbila, a oznámil, on že sem bude chodit každý den, že bude čekat, ale aby jen přišla, brzo přišla; a jak stáli blízko sebe, vložil svou dlaň na její hebké, krásné vlasy, náhle se mlčky přiklonil, čelo jí políbil a také ústa v tom měkkém přítmí, pod lehkým krytem bílých bříz, pod nímž vanul z osení, z luk, od lesa dech májového večera.

A šli zase beze slova, v sladkém odmlčení, až stanuli na pokraji. Justyna se lekla. Meze, pole, všechno ztemnělo, černalo, i stromy u školy, na farské zahradě i na hřbitově; jen kostel se za nimi bělal, tak neobvykle v tom šeru. Jírova hora naproti v pozadí vyvstávala jako ohromný stín. Musila domů. Vytrhla se a spěchala tudy, kudy přišla, až zmizela na stezce k dolečku. Antonín stál na pokraji březiny, až mu Justynka zmizela. Pak chvátal rovnou dolů, ke kostelu. Šel velkými kroky, jak byl v blaženém nadšení. –

Lewit doufal, že teď na jaře bude s Justynou pokoj, že mu nebude tak k Frýdkům odbíhat. Měl jí to za zlé a ještě více to, že tak ráda mezi křesťany, že je tak vlažná ve víře. Ale jak tetka odjela, byla sestra zase tak žhavá po toulkách jako v zimě. Domlouval jí, na Frýdkovy se zlobil, ale nic jim neřekl, aby jich neurazil a ostatních sousedů proti sobě nepopudil, když by zbraňoval sestře s nimi se stýkat.

Toho předvečera, kdy sestra zaskočila si po prvé do březiny, psal troje psaní, jež pak chtěl poslat Lustykovi, chystajícímu se nazejtří do Náchoda a do Hradce. Když dopsal, zavolal na sestru, ale nedovolal se. Byla zase pryč. Už se popudil a nerozvažuje, rozběhl se k Frýdkům. Ptal se tam dost zostra, není-li tu Justyna. Nebyla. Když pak přišla, samý večer už, z březiny, obořil se na ni, kde se toulala.

„Byla jsem u Frýdků.“

Podíval se na ni, zasvítil očima a vybuchl, že lže, že se tam sám po ní ptal. Lekla se; jak to postřehl, opanoval se a zdržel, poněvadž mu v ten okamžik svitlo jako zsinalý blesk podezření, že v tom něco je, něco horšího, že byla jinde. Divila se, že víc nenaléhal, aby mu pověděla, že se jen tak zlobil a huboval. Byla pak opatrnější.

Mladý Kalina potom po kolík dní chodil do březiny nadarmo. Justyny se nedočkal, až teprve ten večer před odvodem ukázala se od dolečka a přichvátala. Hnala ji obava o milého, chtěla uslyšet, jak bude s odvodem, jaké zprávy má od faráře. Netušila, že ji bratr vyčíhal, že nešla zase k Frýdkom, a jak na to rychle popadl čepici a jak byl ve střevících, dal se opatrně za ní kolem Frýdkových a postihl ji ještě, ana se kmitla v šerém dolečku.

Nedbal trávy, vlhka, vylezl opatrně na břeh, a skrčiv se za rozlehlým keřem šípkovým, zahlédl sestru mezi osením, jak zapadla jako světlý stín do březiny. Zrudl, vstal, jako by ho vymrštil, ale hned se zase skrčil a tak opatrně postupoval, aby zvěděl, kdo tam na ni čeká, aby je přepadl. Bylo již šero, a v té končině ani živé duše.

Nedostal se však daleko. Justyna, jak v březině zvěděla, že pan farář pomohl, že nebude zítra na zámku zle, už se loučila. Pospíchala, že musí, že jen ztěžka odběhla, že musí, kvůli bratrovi. Nevědouc, mihla se kolem něho, za starou slívou schouleného. Utekl se tam, když Justyna vyběhla mimo nadání z březiny. Nechal ji, zato rychleji postupoval k březině, aby stihl toho – Zahlédl ho ještě a poznal. Mladý hodinář ho však neviděl, a Lewit na něj nevzkřikl, nevyběhl. Zato domů se přihnal jako mrak. Jak dveře otevřel, hledaly jeho oči Justynu. Chtěla právě rozžehnout a sdělávala s šenkyše svíčku. Bratr se na ni obořil, kde byla. Zapírala, on však jí pověděl sám, a jaká je, že se schází, a s křesťanem, s tím – Zdvihl ruku a chtěl ji uhodit.

Vešla domácích děvečka, odvádějíc nějakou nádobu. Lewit spustil ruku a více jí proti sestře nezdvihl, ale vztekal se, hrozil, vyčítal, jaká hanba, jaká hanba, to že jsou otec a matka v hrobě znectěni. Běhal po světnici, a zase proti sestře se postavil, lál, vyčítal, česky, německy. Justyna jako přívalem zděšená nejprve mlčela. Ale když ji bratr začal tak obviňovat, jakou hanbu páše, dala se do pláče.

„Je to hanba, hanba! Pro tebe, pro nás všechny, s křesťanem, a s takovým pražským flamendrem!“

Vykřikla, postavila se proti němu, volajíc, že učitelův je hodný člověk.

Zdvihl opět pěst a zahrozil jí zrovna do tváře. Justyna vrazila do sedničky a již pak ani nevyšla. Bratrovi ani k večeři neprostřela; nevzpomněla na to. Lewit přecházel světnicí, pak rozsvítil, a vytáhnuv ze stolu papír, jal se psát, a psal dlouho, list nějaký. Když byl hotov a psaní zapečetil, přecházel zas, uvažuje popuzen o té hanbě.

Sestra seděla v temné již světničce u okna. Vrazila sem všecka pobouřená, že ji chtěl uhodit, že jí tak spílal a hanebně vyčítal, jako by kdožví co spáchala. To nebyl bratr! Cítila se tak opuštěnou, že nemá nikoho. Hrozná tesknota ji schvátila.

Byla by vyskočila a běžela rovnou k němu, k Antonínovi. Jak by ho chytla kolem krku! U něho by měla ochranu. Rozplakala se. On by ji přijal, těšil –

A vtom jí zachvělo děsivé pomyšlení, půjde-li bratr na Antonína, oboří-li se na něj a bude-li na něj zlý. Trnula. To by byl konec, konec. A bez Antonína – Antonín se vracel toho večera nespokojen. Čekal tak dlouho, a sotva promluvili několik slov, Justyna zas odkvapila. A jak dál, takhle?

„Dej pámbů dobrý večír.“ Ozvalo se ze šera. Mladý Kalina, jak kráčel maje hlavu sklopenou, se zrovna lekl, když poznal Šimůnka.

„Byl ses loučit?“ ptal se krejčí s jistotou, že ano. Antonín cítil, jak se přitom usmívá. „Kdepak tady,“ a smál se nuceně.

„No, dnes je všude loučení mladých lidí, na zahrádkách, u komůrek a taky v březinkách. No, a nic se nestalo. Dyť mám rozum.“ Mluvil chlácholivě. Šli spolu kus a mluvili o zítřejším odvodu. Antonínovi nebylo přitom volno a ještě více znepokojen se vrátil domů.