U nás

Mladá Justyna Lewitová přišla do městečka Padolí odkudsi od moravských hranic, ze samoty, ze dvorce s pálenkou, jejž měl její strýc v nájmu. Tam se dostala z Nového Města v útlém věku s bratrem, když osiřeli, a zůstala tam i pak, když strýc dal bratra do města do školy a pak do obchodu. Strýc dětí neměl a tak rostla mladičká neť jeho v rodině samojediná. Bez společnosti však nebyla. Šafářovy děti, tři děvčata, k ní chodily a ona zase k nim; hrála si s nimi doma, na nádvoří, za dvorem v topolové aleji, toulala se s nimi v polích, i do lesa s nimi chodila.

Ani strýc, jenž měl ustavičně hlavu plnou starostí a hleděl si jen dvorce a závodu, ani jeho sestra, vedoucí mu domácnost, jí v tom nebránili. Zato vlastní bratr to nerad viděl, kdykoliv přibyl návštěvou na osamělý dvorec. Mračil se, když šafářovy děti přišly za Justynkou, a hned je nějak vystrnadil ze světnice; a když zase Justyna utekla k šafářovým, už byl za ní a odvedl ji, že má jít honem domů, že ji tetička volá.

Chtěl ji mít pořád u sebe po všechen ten čas, obyčejně krátký, co meškal ve dvorci návštěvou. Byl šetrný, až skoupý, ale sestře toho vždycky přivezl: hraček, cukroví, pak, jak dorůstala, ozdoby nějaké, pentle, prstýnek, náušnice nebo část obleku. Těšíval se na ni, když měl jet k strýci, a kvůli ní hlavně tam pospíchal. Měl ji rád, ale slovíčkem o to nikdy ani nezavadil.

Spíše ji ještě napomenul i pokáral, aby měla rozum, co s těmi šafářovými děvčaty. Sic si už s nimi nehrála na nádvoří a v topolové aleji, chodila však k nim, sedala s nimi navečer pod lipou u brány, smála se s nimi, vztekala, honila i zpívala. A to nemohl bratr ani vidět, a proto ji káral. To již nebylo jen proto, že chtěl, aby byla jenom s ním, to již přísný žid z něho mluvil.

Když zase odjel do města, kde byl v obchodě u starého, pobožného žida, psával sestře dost často. I tu ji po každé napomínal a nabádal. On vyrostl ve společnosti pravověrných, přísných židů a ona skoro mezi samými křesťany. Jej mrzela její společnost, ona zas dobře nechápala jeho napomínání. Když meškal u nich ve dvoře, poslouchala ho dost. Byl jí vzácný, povídal o městě, měla ho ráda, nechtěla ho zarmucovat; také se ho dost bála.

Než i tu potají, jak mohla, odběhla na skok k šafářovým nebo slezla se, třeba jen na slovíčko, na zasmání, s některou ze tří šafářových holek. A psaná napomenutí bratrova – vítr. Převanula beze stopy, bez účinku, a bylo dobře.

Teď ji měl stále na očích, co mu strýc zjednal koncesi a zařídil ten obchod v Krůčkově domě. Justyně se tu líbilo; Padolí přivykla hned. Den tu nebyl jako den, každý přinesl něco nového, alespoň pro začátek. Proti zamlklé samotě strýcově v polích bylo tu přece jen živěji, hlučněji. To se mladé židovce líbilo.

Po lesu, po polích nemusilo jí být tak teskno. Přes řeku, tekoucí opodál Krůčkova domu, vedla pod olšemi vysoká lávka na dřevěných kozách a za lávkou táhla se již pole rovinkou údolím dolů až ke „dvoru“ a za polem hned měla Jírovu horu. Viděla ji, jak jen přes práh vykročila na schody, vedoucí k němu se silnice. Viděla její les ve stráni, dva opuštěné, zardělé lomy a ohromný, starý buk opodál. To všecko a celé okolí bylo krásnější nežli okolí strýcova dvoru. Jenže se nemohla tak volně rozběhnout, ani do polí ani do lesa, protože ji bratr nenechal a hlídal.

Zato ji vybízel k Lustykům, do jediné souvěrecké rodiny v Padolí. Než tam Justynu nic nevábilo; měli tam tři hochy usmolené a žádné dcery. A tak si vyhledala kamarádky, bez nichž nemohla být, zase křesťanské. Hned seznámila se s několika děvčaty; nejvíce však s Frýdkovou Vinckou v sousedství. Ubíhala tam, jak jen mohla, třeba jen na skok, na slovíčko, jako kdysi k šafářovým dcerkám.

Nikde se nemusila domlouvat, nikde vtírat; všude ji rádi přijali. Veselé děvče bylo vlídné, pěkně pozdravilo, s každým pohovořilo, pro vše mělo nelíčené, upřímné účastenství. Proto, kdo chtěl u Lewita koupit, byl radši, když zastal mladou jeho sestru a ne jeho. Ta s lidmi jinak uměla nežli její bratr nemluva a „nelida“, jak mu již říkali. Také se chodili na ni dívat. Lidé si o ní povídali, a nejeden se přišel schválně přesvědčit, má-li opravdu tak krásné vlasy. A kdo tak přišel, každý o nich mluvil s obdivem, ať je zhlédl v pletencích volně spuštěných nebo přes temeno nad pěkným čelem mladistvě svěžím zatečené.

Do polí sice nemohla, nesměla, ale dlouhé chvíle alespoň pro začátek neměla. Silnicí kolem Krůčkova domu rachotily formanské vozy s bílými plachtami, vysoko naložené, a dost lidí tu přecházelo. Nejvíc ve středu, když tkalci z Padolí a z vesnic ubírali se s kopkami v pytlích nebo v loktuších přes rameno do Police na trh, často celé houfky.

A napravo, cestou pod lipami ke kostelu, vídala přes tu chvíli něco nového. Denně hejna koz, bílých, strakatých, černých i „srn“, jež skotáci honili nahoru za kostel na „fara“; denně školáčky s bukovými tabulkami nebo s knížkou, trousící se do školy, denně několik starců, několik babiček beroucích se do kostela na mši, a v neděli proudy starých, mladých půlpánů i vesničanů, jak hrnuli se pod lipami ve svátečním rouchu na ranní, na hrubou.

V soumrak druhého dne po jejich příjezdu zahlédla něco, co dosud nikdy neviděla. Byla právě v Krůčkově zahrádce obrácené do rozcestí. A tu pojednou zaduněl náhlý, divoký cval koně. Až se lekla. Ale hned přiskočila ke plotu. Nějaký sedlák uháněl na koni vzhůru ke kostelu. Když vyběhla, spatřila, že jezdec nahoře opodál zvonice seskočil, že tam přivázal koně ke kroužku do staré lípy zaraženému a že pospíchá na faru. Čekala, až se dočkala, jak vyšel z fary pan páter, jak sedlák šel s ním a nesl lucernu, až oba na hřbitově zmizeli, až se pak vrátili a kněz v límcovém plášti vsedl na koně u lípy a jel zpátky tou cestou, kterou sedlák se přihnal.

Hleděla za ním, až zanikl mezi staveními v teskném soumraku. Zamyslila se bezděky, a i pak nešel jí z mysli ten výjev, jak páter s tím sedlákem zapadl za černými vrátky hřbitovními v hustém šeru a jak tam zase mezi nimi proskočilo rudé světlo lucerny, jak se míhala, houpala její zář po schodech dolů až pod lípu ke koni, jak se tam kmitaly dlouhé, černé stíny po zemi v rudém zákmitu.

Doma to vypravovala bratrovi a také se ho na to ptala. Ale ten ji zkrátka odbyl, co si toho všímá, co je jí do toho.

Tak jí nařídil, a zanedlouho, bylo po neděli, které opatřila starému faráři volavé kvíčaly a jikavce, zatoužila podívat se nahoru do kostela.

V úterý dopoledne po té neděli zvěděla, že přijdou svatebníci z Poříčí, že to bude velká, bohatá svatba. A ona dosud žádné takové neviděla. Proto se ukradla z domu k Vincině Frýdkově do houfce zvědavých děvčat a žen. Čekaly u cesty pod lipami a s nimi kluci, kteří chystali provazce plné pentliček a barevných klůcků, aby udělali svatebníkům „zábavu“.

Čekali, až se dočekali svatebního průvodu. Šla nevěsta s družbou, šla v bílém nevěstím plášti o jednom límci, věnec ze žlutých kovových plátků a dracounů na hlavě. Šel ženich s družičkou, šli mládenci, družice s věnci na vlasech moukou napudrovaných. Za nimi staří, v dlouhých tmavozelených kabátech s lesklými knoflíky, panímámy v kabátkách s varhánky nebo ve svátečním plášti, v mezulánkách, v pantoflích.

Pod lípy zašlehlo slunce jasným proudem; pablesky nevěstina věnce i zlatých čepců se v něm zamíhaly, barvy fáborů zahořely kol zašedlé zeleni mládeneckých rozmarýn a sníh holubinek zasvítil vedle tmavých skvrn beranic s pentličkami, vedle vydrovic lesklé na slunci srsti.

Zvědavci se tlačili k průvodu, děvčata pospíchala za ním i předbíhala jej do schůdků na hřbitov a ke kostelu. Justyna, jež se vedla s Vincinou pod paždí, chvátala také. Vše, co viděla, ji vábilo a táhlo zrovna dál. Rozpálená zvědavost děvčat, jejich pokřiky, Vincininy pobídky jí rozehřály krev. V tom dychtivém chvatu rděly se jí tváře a velké, modré oči se jí rozšířily.

Tak se s tím proudem dostala až ke hřbitovním černým vratům. A tu se zarazila. Lekla se, kam to chce. Zarděla se do temna jako kalina po tváři a zmatek ji zchvátil, když v ten okamžik stará Součková, bezzubá, vysedlé brady, ale baba sekutná, bodla ji pohledem svých pichlavých očí. Maně se vytrhla kamarádce, a nedbajíc jejího zdržování, kvapně se otočila. Jako šipka se mihla pod lipami. V tom pospěchu vyzírala, nestojí-li bratr venku, neviděl-li ji. Nestál a neviděl, kam chtěla.