U nás

Justyna se smutně probudila.

Bratr jako by jí neviděl a ona nedbala jeho. Vyptala se však domácích služky, nebyl-li z domu. Uvolnilo se jí, když zjistila, že ne. Hned však vyvstal jiný stín, jak uvážila, že si to bratr nechává, až přijde Antonín od odvodu.

Když pak na dvorečku zaslechla zdola, z městečka, hluk, ohlas zpěvu a hudbu, vyšla ven až pod lípu.

Nedbala bratra, na nic, ať se děje, co děje. Štěstí jí přálo. Uviděla Antonína, právě když odcházel provázen matkou, a uviděl ji, pozdravil a usmál se na ni.

A jemu jako by sluníčko vysvitlo, když zahlédl výš pod lipou Justynu. Chtěla ho ještě vidět, přišla se rozloučit!

Zato se učitelka vrátila znepokojena, když se synem se u Langrových rozloučila. Mladé židovky se nemohla z mysli zbýt. Proč tam stála pod lipou? A pozdravil ji tak pěkně, sama viděla, a jak se mu pojednou v očích vyjasnilo! To pro ni, pro tu židovku. K Frýdkom chodila –

Učitelce začalo svítat. Děsila se. To by tak bylo! A co by jemnostpán říkal! Celé dopoledne na to myslila i odpoledne, když už přes tu chvíli syna vyhlížela. Dříve však, nežli přišel, přiletěla zvěst, a nesla se městečkem od čísla do čísla, že odvedli Součkova a Kociánova Pepka, Jírovcova dolejšího, Kolářova a Vojnarova, ze Zbečníka Klikarova.

Jmenovali jich ještě několik, ze vsí, ale ne všecky s jistotou a také různě. Všude o nich mluvili, všude s velkým účastenstvím, a po Padolí ve staveních odvedených strhl se křik a pláč.

Antonín učitelův se vrátil brzo odpoledne, dřív nežli ostatní. Nechtělo se mu v hospodě pít na radost. Také jí neměl, živé, velké radosti. Uvolnilo se mu, že ušel vojančině; ale to očekával, a jak se tohoto břemene zbavil, dolehla tím tížeji zase první starost.

Matka ho vítala radostně, hned si však v duchu povzdechla:

„Inu, milý bože, ten náš hoch nemá ani z tohohle radost. Co by jiný za to dal!“ –

Když se Justyna ráno zpod lípy vrátila do světnice, nepustil ji bratr ani na krok; ani s Vincinou nemohla promluvit. Jak nastalo odpoledne, přecházela v neklidu od okna k oknu, a jak mohla, vyšla na síň, aby alespoň zaslechla, jak bylo v Náchodě, které odvedli. Teprve k večeru to uslyšela od domácích děvečky. Antonín se vrátil volný. Zaradovala se, ale při tom zákmitu nepřestalo ji tížit smutné šero –

Antonín se zvečera ztratil ze stavení. Učitelka se po něm sháněla v sousedství, poslala Aninku do školy, Lojzíka k Frýdkom. Nebyl ani tu, ani tam.

Čekal v březině, ale marně. Když se vracel a přišel až k dolejší lípě, zahlédl Šimůnka. Stál pod stromem a pokuřoval si. Chtěl ho minout, krejčí ho však zastavil. Začal o odvodu, o vojně, a pak najednou se z ničeho nic optal s jakousi tajemností:

„Ty, Anton, slyšals, jaký byl včera večír u Lewitů hřmot?“

Antonín se lekl.

„Ne, nevím nic,“ vyrazil, netaje svého pohnutí.

„On, Lewit, ďál takovou bouřku. Na sestru se tak rozzlobil a snad ji taky pral.“

Antonína jako by do čela uhodil. Nedbal, jak Šimůnek po něm stříhá, a ptal se vzrušeně, proč –

„Kdák ví, ledacos se poudá.“

Mladý hodinář dal kvapně dobrou noc a pospíchal domů. Před stavením u zahrádek se však zastavil, okamžik se rozhlížel, pak se pustil dolů, do městečka, z městečka na „laje“ přes řeku kolem „dvora“ a zase vzhůru proti vodě stezníkem kolem pole. Olše již zčernaly, řeka pod nimi se tratila v temnu; jen ji bylo slyšeti, jak šuměla tichým, jarním večerem.

Antonín, dostav se zase nahoru ke druhé lávce, u mlýna, přešel tady a rovně k Frýdkom. Měl tam několik kroků. Vkročil tam, nutě se do klidu, jako by se zastavoval po odvodu a přihlašoval se, že šťastně dopadl. Nemohl se tam Justyny nadít, a přece tam nevydržel. Vstal brzy, protože se nadál, že Vincina ho vyprovodí a poví mu. Vyšla za ním, ale nic jistého nepověděla, že prý Justynku od včerejška neviděla.

„A neslyšelas nic?“ Řekl jí, co mu Šimůnek pověděl.

Přiznala, že o nějakém hřmotu také slyšela, dodala však těšivě, tak že to není asi pravda. Slíbila ochotně, že mu hned poví, jak něco zví.

Odešel nepotěšen, a ne domů. Zabočil kolem Krůčkových, jakoby ke škole, a nespustil očí s oken i se zahrádky. Nadarmo. V sedničce u Lewitů bylo tma. Postál u starého javoru a znovu se vrátil. Ale nespatřil ani stín Justynin. Pojednou ho pojala úzkost. Co se stalo, kde je, kde je! A Lewit, ten – Ví-li to, a od koho? S mučivou nejistotou vrátil se domů. Do světnice nevkročil, ač matka byla ještě vzhůru. Pospíšil hned do sedničky a hned se odstrojoval, aby si lehl a měl pokoj, aby nemusil s nikým mluvit.

Svlékl kabát, uložil ho na židli přes lenoch, rozepínal vestu, všecko dělal v zamyšlení, ale nerozepjal ji do konce. Nevěda, usedl na truhlu u okna a zadíval se do stmělé zahrádky. Kdo to Lewitovi pověděl, kdo je mohl vidět? Vždyť nikoho nepotkali, ani on ani Justyna. Šimůnek – ale ten tak mluvil – a teď, až vše propukne –

„Antoníne!“ ozvalo se venku přede dveřmi, měkce a mateřsky starostlivě. Učitelka tam stála, již bosa, v sukni a životě s proramenicemi a bez placky, s vlasy nad tenkým týlem stočenými. Naslouchala, pak opět zavolala:

„Antoníne! Toníčku! Spíš?“

Ticho, neozval se. Neměl odvahy a bál se, že matka vkročí, že se snad bude vyptávat; a on jí teď nemohl říci. Hlasitý povzdech zachvěl se tmavou síní. Učitelka vracela se do světnice. Chvilku čekala, pak ještě jednou otevřela dveře, vychýlila se do tmy, naslouchala. Ale ani dechu. –

Justyna vzpomínala celý večer. Antonín přišel jistě do březiny, čekal, nebo ví-li už – Co udělá? Kdyby mu mohla všecko říci a požádat ho, aby na bratra nedbal, jestliže něco řekne, aby ji neopouštěl.

Těžký zápas pro víru nezalomcoval ani teď, ani předtím její duší. Jak byla vychována, jak své mládí strávila, necítila nikdy hluboce nábožensky, židovsky. S křesťany žila více nežli se souvěrci; všecko příjemné, vše skoro, nač si ráda vzpomínala, měla mezi křesťany. A první láska, jež jí krev, srdce zažehla, byla ke křesťanu. Ta zvítězila nad věrou, hned od prvního, neuvědomělého záchvěvu, třeba že si toho mladé děvče nebylo hned vědomo. Lásce se pro víru nebránila, až se stala víra překážkou jejímu horoucímu citu, v němž byl její život.

Od té chvíle, kdy Justyna po prvé ty nesnáze pocítila, nechvěla se o víru, ale o lásku. Lekala se těch nesnází, jež různost věr navalovala jako balvany na stezku blaženosti. A bratrovo jednání ji nezdržovalo; jak vztáhl proti ní ruku, zaplašil rázem i poslední stíny, jichž se někdy lekala: památku starého strýce a staré tety, u nichž na osamělém dvoře za dětství žila. Na otce a matku se nepamatovala.

Najednou jí zahořklo její nitro proti bratru; vinila ho z tvrdosti, nechápajíc jeho náboženské horlivosti a vroucnosti. Až ji chtěl bít, a teď navečer shledala, že nemůže ze sedničky, že ji zavřel! I zavřela se nazejtří navečer sama.

Antonín šel druhého dne po odvodu navečer opět do březiny a čekal; Justyna nepřišla. Když nazejtří vyhledal Vincinu, dověděl se jen tolik, že bouřka u Lewitů byla, ale že děvečka Krůčková neví, proč ten hřmot byl, že Lewit začal hned po německu, jak vkročila do sednice. Ani Vincina, ani hodinář netušili, že Šimůnek dobře ví, ale že prozatím mlčí, že si to nechává. Toho se však Antonín také dověděl, že druhý den večer po té bouřce Lewit svou sestru zavřel v sedničce na klíč.

S Justynkou už nemluvil. Od onoho večera, kdy přišla naposledy do březiny, zahlédl ji jen dvakrát: ráno, když šel k odvodu, a pak druhého dne u okna, cestou do kostela. Chodil tam nyní denně, jako zástupce nemocného Šimka, jak jemnostpán o to požádal. Podobalo se, že hodinář při tom už zůstane, neboť týden po odvodu musil farář Zeidler k Šimkovi s pánembohem.

Toho dne podvečer šel Antonín zase do březiny. Neměl žádné naděje, než touha mu našeptávala, kdyby přec, kdyby jen na chvilku přišla, co by s ní slovo promluvil, však že ji Lewit pořád nemůže zavírat. Snad už má Justyna cedulku, snad se podařilo Vincině doručit jí ten lístek, kterýmž oznamoval, že každý den chodí na známé místo a čeká –

Bylo vlažno, až mrtvo, jako před bouří. Za březinou vyvstala černava. Na stráni a jejích polích a níž všude ležel ohromný stín. Tím šerem odrážely se bílé kmeny v březině pronikavěji, s divným, žlutavým přísvitem. Pole ztichla, jen stromy počaly šumněji ševelit, jak se zdvíhal vítr, a hebké větve bříz povívaly ztemnělým vzduchem Antonínovi nad hlavou.

Stál na pokraji, před se hledě, mysle na Justynu. Nečekal ji už. A náhle by byl málem vyskočil a vyrazil a naproti běžel. Od dolečku se zabělalo. Ona! Chvátala, skoro běžela! Rozechvěl se radostí a neudržel se, když docházela; vyskočil před samý kraj. Vzal ji za ruce, v němé radosti pak ji přivinul, to již pod krovem šumné březiny, a tu teprve postřehl, že je tak vzrušena, jako ustrašená, vyděšená.

„Co je ti, Justynko? Zavírá tě ještě?“

„Ne, už ne, ale utekla jsem, je ve sklepě, abych –“ Chytla ho, objala.

„Já nepůjdu, nepůjdu.“ Zrovna se jí hlas třásl. „Nenecháš mě, viď,“ a rozplakala se. „Nepůjdu, a u bratra taky nebudu, nemůžu být. Ne.“

„Kam nepůjdeš, kam máš jít?“ ptal se polekaně, chvatně. Obešlo jej tušení.

„K tetce, k té, víš, co tu byla, a ta mě zaveze. Bratr chce, psal jí. Chce mě dát zavízt, daleko, až někam za Prahu. Dnes přišlo psaní od tety, a řek, abych se přichystala na cestu. To bylo zas první jeho slovo.“

„A kdy, kdy, Justynko?“ ptal se ulekaně.

„Pozejtří, a víc mě nepustí. Odtud, oh!“

Rozplakala se. Přivinul ji těsněji, jako by už pro ni šli, a řekl určitě, pevně:

„Ne, nepojedeš, nepustím tě!“

Svitlo jí obličejem, vzhlédla k němu vděčně i s radostí, hned však padl stín v tvář i v pohled.

„Ale vaši, maminka –“ zašeptala váhavě s bázní. „Maminka ještě nic neví, ale už si něco myslí. Ale víš, Justynko –“

Uvázl, pak začal tišeji, chlácholivě, jako by chtěl na něco těžkého připravit:

„Je o to jenom –“

„Vím, vím, co chceš. Já všecko udělám! Já už na všecko myslila.“ –

V tu chvíli se farář Zeidler, v černé sametové čepičce, rozhlížel po nebi a usuzoval, že přijde déšť, že musí klece uklidit. Kosa měl venku, drozda a křepelku v klecích, zavěšených na zdi do zahrady. Vtom někdo zaklepal, a dříve než farář řekl „dál“, vstoupil Antonín.

„A, zrovna vhod,“ volal na něj pan kmotr. Dále však nic.

Takhle mladého hodináře ještě nikdy neviděl, tak vzrušeného, jako vyjeveného.

„Co se stalo, Toníčku! Snad panímáma –“

„Ne, ne – ale, jemnostpane, prosím jich, kdyby mě vyslechli.“

Farář uslyšel zpověď. Nebyla dlouhá. Antonín rozčilen schůzkou v březině, odkudž přicházel, vzrušen svým rozhodnutím, maje strach z faráře, lekaje se o Justynu, mluvil uřvaně a zkrátka, aby svalil své břímě. Farář stoje proti němu, naslouchal s úžasem o známosti svého chráněnce, jenž pojednou sepjal ruce:

„Jemnostpane, prosím jich, ujmou se nás!“

Farář se nemohl zlobit. Antonína měl rád, a hoch tak prosil! A ta židovka – Měl ji v dobré paměti pro ty volavé a vždycky byla zdvořilá, tak mile pozdravovala. Tušil však velké nesnáze, a bylo to tak neobyčejné. Hladil si dlaněmi tváře a říkal, víc pro sebe nežli Antonínovi:

„I čmerte! I čmerte!“ Najednou se optal, ví-li o tom panímáma.

„Ještě ne.“

„Ta musí dát nejdřív svolení.“

„Já jí to teď nemůžu říct, ale budu ji prosit, a kdyby se přimluvili, jemnostpane, ona se nebude bránit, až bude Justynka křesťankou.“

„A chce to děvče opravdu?“

„Chce, jistě, ale jestli se jí neujmou, jemnostpane, musí odtud, pryč.“

„Víš-li pak, co z toho bude, a ona, co ji čeká? Vždyť Lewit se bude bránit.“

„Ona chce všecko podstoupit, a já taky, ale bez jejich pomoci, jemnostpane, aspoň první čas, co bude pokřtěna.“

„A proč ona nepřišla?“

„Musila zas domů, kvůli bratroj, ale ona přijde, ráčejí-li dovolit, dnes večer.“

„Večer?! Ještě dnes?!“

„Zítra by nemohla, to by už bylo pozdě.“

Farář se chvilku zamyslil, pak přešel pokojem. Antonín nespustil s něho očí. Čekal v naději, ve straších. Pojednou se pan kmotr před ním zastavil:

„Tak když chce být opravdu křesťankou, tak ať přijde. Uvidíme.“ Antonín se rychle shýbl a políbil starci ruku. Ten se však náhle obrátil; těžké krůpěje dešťové začaly pleskat do oken, kolem nichž se bujné psí víno chvělo ve větru.

„Klece! Klece mám venku, pojď, pomoz!“ Farář chvátal na síň a do zahrady. Antonín za ním. Za chvilku vyšel z fary a pospíchal dolů, jakoby domů. U starého javoru se však dal vpravo, těsně kolem zahrádky Krůčkovy, před Lewitovými okny. V okně u sedničky stála Justyna. Zakýval hlavou; pak obešel Krůčkův dům, dal se pod lípy a zase k faře, vyhledat Doubena.

Tichý, májový déšť se rozšuměl vlažným soumrakem. Suchem pod lipami pospíchal k faře Šimůnek krejčí. Faráře zastal v čeledníku. Prosil ho sladce a pokorně, aby ráčil odpustit, že tak pozdě, ale že má novinu, že se proslýchá, a on, Šimůnek, sám se o tom přesvědčil, na své vlastní oči, že učitelův Antonín chodí za židovkou, za tím Lewitovým ďoučetem, on že – cák mu je do toho, ale že jde o lidi, když hodinář posluhuje u božího oltáře, že to dělá pohoršení –

Šimůnek přicházel z konceptu. Čekal úžas, rozhorlení, zlost, a jemnostpán klidně poslouchal a klidně pak řekl:

„Víte, Šimůnku, s tím pohoršením není tak zle. Já neslyšel o tom dosud nic, žádný to neví, jenom snad vy a já, a ti mladí lidé.“ Vincinu nejmenoval, ač z Antonínovy zpovědi zvěděl o jejím tajemnickém účastenství. „A ještě tohle, Šimůnku, je dobře, že jste tak horlivý, ale o boží oltář se nestarejte. To já už dbám a budu dbát.

A konec konců, kdož zná cesty Páně. O to si hlavu nelamte. Pozdrav vás pánbůh!“

Jako polit vytratil se Šimůnek z čeledníku, a když sešel se schůdků, zastavil se jako zmatený. Už to farář věděl! Od koho jen? A nic, jakoby nic! A takhle jej odkrojit, kněz, sám farář? I to počkej – a teď to poletí, ta má, a ten kluk pražská. –

Justyna, jak jí Antonín, vraceje se z fary, dal znamení, že má přijít, odskočila hned od okna. Čekala dosud v dychtivém napětí, nyní měla jednat. Chvěla se. Okamžik váhala, pak pojednou chvatně začala skládat nejnutnější prádlo a šatstvo. A vtom se lekla, že dnes zapomněla. Zavírala se teď v sedničce sama, bratrovi naschvál. Skočila ke dveřím a zavřela. Chvilku naslouchala, pak pokračovala velice rozčilená ve svém díle, každou chvilku vstávajíc; naslouchala neb u dveří se shýbala. Bratr seděl v šenkyši. Byla skoro jista, že teď sem do večera ani večer nepřijde. Co jí oznámil, že teta pro ni přijede, zase si jí nevšímal ve svém hněvu, a ona zas pořád se tu v sedničce zavírala.

Už byl uzel svázaný, když zaslechla vedle ve světnici Doubenův hlas. Přišel, jak Antonín jí v březině navrhl.

Už! Tak už se snad více sem nevrátí – Rozžehla svíčku, chodila sem tam, jako by vzpomínala a shledávala, co ještě, co ještě? Zrak hledal, těkal, ale sluch byl pořád napjatý, jak vedle. Nevrátí-li se už z fary – Chytla kus papíru na okně a začala olůvkem na něm psát, že odchází, že se už nevrátí, že nemůže opustit Antonína. Ustala, slze jí vyhrkly do očí. Pak náhle nachýlivši se, připsala, aby jí bratr odpustil. To však, že chce na jinou víru, neoznámila. Nemohla. Vedle ozval se nový hlas. Šimůnek krejčí! Lekla se. Antonín jí v březině nadhodil své důmnění. Napjatě naslouchala. Šimůnek taky hned začal. K Doubenovi mluvil a hned s úštěpkem, tak že mají nového kostelníka, ten že strčí jemnostpána do kapsy, to je kos, ten bude zpívat u oltáře Kriste elejson, a že poletí do březiny – Zaslechla, že bratr vyskočil ze šenkyše, a zase Šimůnkovu řeč:

„Do březiny, ten kos, ten pražský flamendr, za hrdličkou.“

Lekla se, a jako by ji bodl, když slyšela, že bratr jde ke dveřím, k sedničce. Chtěl dál, chytl za kliku. Justyna se ozvala temným hlasem. Sotva ho z hrdla vyrazila. Zaslechla, že bratr něco zamomtal, že odešel, slyšela zase Šimůnka, jenž bratra zastavil:

„Řeknou, pane Lewit, to je kos, pražský kos, to si pan farář pěkného chytil.“

Dál už neposlouchala. Šimůnek bratra tak hned nepustí, a ji bratr slyšel. Vzala cedulku, rychle ji vstrčila pod šálek, z kterého bratr snídal, postavila svíčku dál k oknu do čela, otevřela postranní, do dvora, vyhlédla do hustého šera, čekala. Slyšela své srdce bít a tepot ve spáncích, pak se vyhoupla s uzlem, jejž měla pro všecko přichystaný, přeběhla dvorkem do uličky, a tou kolem Frýdkových vzhůru ke zvonici pod lípy, kde čekal Antonín. Vzal uzel a šli níže k faře. Všecko jí bylo jako ve snách, jako ve vidění. Zaslechla, jak jí Antonín pod schůdky pošeptal, aby šla napřed, k jemnostpánu –

Farář Zeidler roztržitě povečeřel, po večeři přecházel pokojem, nepromluvil na sestřenici, jež sklízela, na nic se neoptal jako jindy a dvakrát za sebou utíral svíčku, ač toho nebylo potřeba. Stará hospodyně vyšla z pokoje všecka znepokojena; ale již za chvíli se tam rychle vebatolila, vyjevená, oznamujíc, že je tu ta Lewitova –

V míhavém světle živěji vzplanuvší svíčky vkročila Justyna do tichého pokoje farářova. Chvějíc se, ubledlá, stanula u dveří, krásné pletence vlasů volně po zádech. Velké modré oči pozvedla ke starci úzkostně i s důvěrou a tichou, vroucí prosbou. Její zjev a nejmocněji ten pohled dojaly bělovlasého faráře. Bylo mu jí líto; a chtěla být křesťankou!

„Pojďte dál, nebojte se,“ zval mírně, srdečně. V očích Lewitovy sestry blesklo cosi jasného, pak rychle, až vášnivě pokročila, najednou sklesla před farářem a rozplakavši se, chytla jeho ruku.

„Jemnostpane!“ V slově i hlase chvěla se prosba i radost nad tím přijetím.

„Vstaňte, vstaňte, Justynko.“ Klonil se k ní. „Nebojte se, důvěřujte v boha.“

Musila si sednout. Znovu se jí jako Antonína dotazoval, a když přisvědčila, že chce, že přestoupí, vykládal jí, co ji čeká, jaké nesnáze a snad i protivenství.

„Vím, vím, jemnostpane,“ rozplakala se, „ale já jináč nemožu, já –“ Nedořekla, že Antonína nenechá.

Ten zatím, složiv uzel v kuchyni, stál před farou a hlídal, rozechvěn, jako by jím zimnice třásla. Čekal, s jakou se vrátí Doubenus, lekal se, že snad dříve ještě se přižene Lewit sám, a zas ohlížel se po oknech farářových, kde se rozhodovalo. Všude ticho. U Krůčkových ani hnutí. Pak musil do fary, do kmotříčkova pokoje. Jak vstoupil, uvítala ho Justyna vyjasněným pohledem, a pan kmotr vážně hlásil:

„Justynka nechce povolit. Děj se vůle Páně. Pánbůh vám požehnej, neboť vás čeká leccos trpkého. Na to se připravte.“

Políbili mu ruku. Pak musila stará sestřenice do pokoje a té odevzdal Justynu; Antonína si ještě chvíli nechal a jednal s ním, pak i sestřenici zavolal. Když pak mladý hodinář s hospodyní byl propuštěn, zašel do kuchyně k Justyně. Těšil ji, aby se nebála, teď že už ji nedá, tady že je jistá a ráno že bude na ni čekat.

Vyšed přitiskl se k prapísku a čekal nad farními schůdky svého posla. Zdálo se mu, jak byl neklidný, rozčilen, že Doubenus dlouho nejde. Již se lekal, nezmámila-li posla ta čertovina, nebreptá-li. Zrovna ho bodlo, že tolik Doubenovi svěřil.

Ale Doubenus přišel rovně a měl jasnou řeč, ač jinak byl rozjařen. Těšilo ho, že dobře pořídil; jak podával raport, bylo znát, že se usmívá. Šeptal, že Lewita zdržel hodně, ale ještě víc Šimůnek.

Antonín sebou trhl a ptal se dychtivě, co říkal.

„Říkal, neříkal, pořád kroutil řeč a jen píchal jako ježek do jemnostpána!“

„Taky do mne?“

„Taky, pořád jen o březině, o hrdličce, o kosoj a kostelníkoj, a zas o březině, až Lewit vylít, a do sedničky. Ale nic, bylo zavřeno, žido- – či Justynka se ozvala. A dobře, a pak k Šimůnkoj, zatáh ho do šenkyše, tam spolu šuškali, abych já – no bodejť – a já zatím – a co si ten žid myslí, že mu bude Šimůnek mlčet? Toť on slíbí, ale dyž si troufá na jemnostpána, bodejť, cák mu je do žida.“

Antonín byl s raportem spokojen. Vtisknuv Doubenovi dvacetník, poslal ho ještě k jemnostpánovi. Ten psal při dvou svíčkách a psal zas, když Doubenovi dal potřebná opatření stran zítřka.

Stará sestřenice farářova se Justyny vlídně ujala. Lekla se sic, když uslyšela, oč běží, hned na učitelku vzpomněla a v duchu se křižovala, co řekne, až uslyší. Ale bratranec to schválil, a to děvče chce být křesťankou. To u pobožné ženy rozhodovalo.

Také ji Justynka sama dojala, když přišla; litovala ji, co ji snad čeká, divila se jí, jak je odvážná.

Ustlala jí co nejlépe, těšila ji, když jí dávala dobrou noc. Nenadálý host však nemohl usnout, i když se na faře přestaly dveře otvírat a zavírat, i když umlkl hlas hospodyně, farářův i Doubenův.

Přes tu chvíli usedla, naslouchala, netluče-li někdo na dveře, nejde-li bratr pro ni. A odejde-li odtud, jak bude? A tak dlouho od Antonína! Bylo ticho, slyšela stromy šumět. Jak ji má rád – a bude jeho – Usnula pozdě; jen zavřela oči, už se jí pletly sny, o bratru, o faráři –