U nás

Za týden po pohřbu starého Plška bral se k padolskému kostelu zase průvod, ale ne ze vsi kolaturní, nýbrž z městečka samého a to zrovna z blízkého sousedství, od Frýdků, průvod sice ne tak četný a ne s muzikou, zato však veselý a pestřejší. Mládenec s nevěstou, ženich s družicí, svědkové, jeden z nich byl mladý Kalina, hodinář, mladá starosvatba, jeho žena, kamarádka nevěstina, starý Frýdek v „slavnostovém“ kabátě úzkých rukávů, v hedvábném, černém šátku na krku, v kastorovém klobouce.

Vincina, jeho dcera, měla svatby. Již o masopustě měly být slaveny, ale na zámku v Náchodě začali dělat nesnáze. K vůli ženichovi. Vojnu brali za záminku. Dost z toho bylo pochůzek. Vincina si už i „zamračila“ a starý Frýdek v úžasu nad tou panskou svévolí si nejednou zahvízdl; až pak několik dvacetníků pány v kanceláři přesílilo.

A tak ty svatby přece byly a to koncem máje v krásný den, kdy se všecko jen smálo. Farář Havlovický oddával; traktace byla u Frýdků, o které hlavní a samé veselé slovo měl vedle družby mladý Kalina. Jen ve vážných proslovech a v obřadném říkání, které starý Frýdek měl rád a vážil si jich, se mu nevyrovnal, tu měl šedivý družba sólo.

Když byli v nejlepším, když u oken i u dveří na síň stálo plno „chasy“ na čuměné, blýskl se také kolem Šimůnek s dlouhou dýmkou, on krejčí z uličky; ale toho nezavolali, aby se stavil, a starý Frýdek řekl zrovna nahlas, že je to takový „tropořích“, před tím aby člověk každé slovíčko vážil.

Zato Doubenus, jenž se u Frýdkových také „náhodou“ namanul, se dál nedostal. Nevěsta sama ho první shlédla ze zástolí z kouta, a hlásila, že jde, aby ho zavolali. Kalinovi hlučně a rádi souhlasili. Nedal se pobízet a jen se usmíval, když ho celá „sednic“ hlučně a vesele vítala. I sedl a jedl a dal se pobízet, až zčervenal jako brabenec, až se mu nos orosil drobnými perličkami potu.

A když si ho pozvali, vydržel i pak, když šli hosté večer do Langrovy hospody k muzice, kdež u vchodu i pak u „právního“ stolu, který cizí, ne hosté, schválně zasedli, družba měl pěkné orace, zvláště k těm, kteří ten stůl zabrali. Z těch Fidél Hanuš, on rychlonohý krejčí někdy od Rohanského regimentu, se za všechny „odvolával“, že jeden z nich je z Asie a druhý z Ameriky a jiný odjinud, také z turecké, machometské země a že proto mnoho útrat měli, tak aby jim dali nový stůl a k němu aby je s muzikou slavně vyprovodili.

I bylo veselé hádání o výplatu, pak průvod s muzikou, tanec, hlučno, veselo všude a plno všude, co přišlo sousedů a známých. Tancovali „ekos“, i majnckou, minet, dvoukročák. Mladá Kalinová z kola nevyšla. Brali ji k tanci skoro bez oddechu, ač měla již placku na svých krásných vlasech. Ale proto přece byla jako rozkvetlá, jako panenka.

Staří seděli u stolu a popíjeli, kouřili, povídali. Ale pak to hnulo hlavním stolem, když k němu Čejchan granatýr přisedl. Přinesl novinu, že teď na večer přilítla k němu Dušánková, že jí poslíček ze zámku, jak tu byl u práva, přinesl psaní z náchodské pošty, a že byla Dušánková plna radosti. Muž jí psal ze světa, že se mu dobře daří, že mu to s plátny jde, že byl také v jednom zámku a tam že obzvláště mnoho a dobře prodal.

To všecko budilo zvědavost i účastenství; nejvíce však všemi stoly hnulo, že stvrzena domněnka Čejchanova, že Nácek, učedník ze mlýna, jenž tak záhadně a beze stopy zmizel, je ve světě s Dušánkem. Smáli se teď, přisvědčovali, když Čejchan dle psaní Dušánkova vykládal, jak ten kluk ke všemu je, že je jako jehla, mrštný a skočný, oulisný i kurážný, přikyvovali, přisvědčovali chutě, a to že je prašiuka.

I do kola se to dostalo mezi mladé, ale pak i ti staří zapomněli, když nastalo čepení nevěsty, kterého se mladá Kalinová živě účastnila s celou veselostí, když uváděli její nejmilejší kamarádku a někdy její důvěrnici mezi vdané. Celá hospoda se kolem ženských shlukla a pak se všecko roztancovalo i vážný Čejchan granatýr, jenž šel s nevěstou do kola, i konšel Mityska, ten s rychtářkou. Potahoval a oblizoval se v tanci a to vždy prudčeji se vztekem, když ho kolo neslo kolem Černého Vacka, jenž se mu pokaždé ukláněl s falešnou uctivostí:

„Ah, celý právo! Konšel s rychtářkou, áno, ano!“ Fidél Hanuš, krejčí, pustil se také do toho víru, s tlustou kovářkou, s kterou míval porady o lumerách. Sosy mu jen lítaly a pořád byl o kus dál nežli zardělá, udýchaná jeho tanečnice, až na něj Koníček pokřikl, aby pomalu, pomalu, aby se nerozběh‘ s kmotrou kovářkou do Prahy. A hned se zařehtal, hlavu vzhůru ke stropu, kde se vznášel mrak dýmu a kde mrkaly zarudlé plameny lojových, tekoucích svíček.

Až i Doubenus se octl v kole. Musil tam. „Justynka“, mladá Kalinová, sama si pro něj přišla. Jak je shlédli, začalo všechno tleskat a „sólo, sólo“, volali, křičeli. Měli je, samo jediní zůstali v kole, Justynka jako květ u starého pařezu, ona jako motýl, on jako sloup, bradu vzhůru, oči pryč, červený, v zeleném kabátě, v těžkých botách. Vrtěl se, šněroval, aby zachoval starou slávu z Verony, kde se tolik s Taliánkami natancoval, jak vždycky vypravoval. A kolem tleskali a plácali, až se plameny svíček polekaně třásly.