U nás

Nějaký den potom, zrovna před sv. Václavem, kdy Padolím jezdily z kraje i z okolí vozy plné truhlic a kufrů a peřinových uzlů, kdy vozili hochy a děvčata do Němec „na handl“ a studenty do Broumova do klášterního gymnasia, navštívil Šolta učitel, faráře Havlovického.

Vezl synka na studie a tak se zastavil, aby mu ukázal svého studenta, jenž se jím stal zásluhou Havlovického. Hoch, nastávající gramaticae studiosus, v šosatém kabátě ne zrovna foremně přešitém ze staršího tatíkova, hustých vlasů a otcových černých očí, přišel se poděkovat svému dobrodinci, jenž mu k povzbuzení a srdečnému napomenutí přidal jako viaticum tři dvacetníky.

Šolta již při odchodu si vzpomněl, že měl také vyříditi pozdravení od slatinského mlynáře. „Mluvíváte s ním?“

„Jeli jsme okolo.“

Farář Havlovický mrkl na učitele, aby s ním vstoupil do druhého pokoje; tam se ho optal:

„Jindy s ním nemluvíte?“ Usmíval se.

Učitel přihlazoval vlasy na spáncích.

„Jemnostpán Ondrášek na mne žaloval –“

„Tuze ne, a stran mlýna, to víte, není u mne žádný hřích, ale jen abyste vždycky i v hospodě obstál a zasloužil si eminens jako tady o mé instalaci, víte?“

Učitel sklopil oči a přisnědlá tvář i čelo se mu do temna zarděly. Farář však hned mu položil ruku na rameno a chlácholil:

„No, každý člověk klopýtne, ale po druhé se má na pozoru. Ale proč jsem vás sem zavolal: Kolik je vaší nejstarší dceři?“

Šolta kvapně zvedl hlavu.

„Dvanáct, jemnostpane.“

„Ah, to ještě ostane doma. Víte, vzpomněl jsem si tuhle na Boušíně, jak jsme jednou spolu mluvili o vašich děvčatech.“

„Ano, ano, jemnostpane, o boušínském poutě, když byla na faře ještě Justynka.“

„Ano; tak vidíte, že jsem nezapomněl. Jen taky vy pamatujte!“ řekl významně, důrazněji a přece laskavě.

Kantor mu podal ruku, rychle, chvatně, a díval se mu do očí potěšen, a tím pohledem i ruky stisknutím horlivě sliboval, že se bude pamatovat, že bude. –

V ten čas žito již vzešlo a po lánech se červenalo, zelenalo i chvějně lesklo, jak vál za těch slunečných dní podzimních chladný vítr. Pustnoucími mezemi, po nichž se zardívaly šípky, skoro den co den přechází farář Havlovický prohlížeje první stopy svého přičinění, první své osem na zádušním poli.

Na faře bylo klidněji po stavebním ruchu, po prvních hospodářských pracích a starostech.

První zase vzrušení způsobili zámečtí; důchodní s paní.

Přijeli znenadání hned po sv. Václavu, záhy odpoledne. Návštěvu konali zase na podnět důchodňové, to farář vyrozuměl. Zatoužilať ho zas uvidět i také zvědět, jak před několika dny pochodil u Její Výsosti.

Na to zavedla ihned řeč v dychtivé zvědavosti i v tichém zažárlení, jehož si ani neuvědomila, jak vévodkyně se s panem farářem dlouho bavila, jindy že hned každého propustí, přijde-li se představit, ale pan farář že se u ní omeškal, to že si v Ratibořicích i u nich na zámku opakovali.

„Audience nebyla tak dlouhá,“ omezoval farář přehánějící pověst, „paní vévodkyně se vlídně zeptala na poměry zdejší farnosti, a já jí pověděl, jak je, jak s lidem.“

„Co, co –“ žasl důchodní pojednou vzpružen, odvraceje se od talíře, kterého si dosud bedlivě hleděl – „co jste jí povídal?“

„O tkalcích a o plátnech.“

„Tak? Jiného nic?“ vyzvídal důchodní.

„Ne. Její Výsost o tom brzo ukončila hovor.“ Farář se usmál. Důchodní pokývl hlavou a úsměšek mu pohnul rty.

„To věřím, to jsou naše starosti. Na to jsme my, na to má nás.“

Farář cítil, že i tento úředník, jenž tak miloval pohodlí, nerad slyšel, že on, farář, vrchnosti se o lidu jen zmínil. Umlkl a pak štiplavě uhnul, když důchodní zavtipkoval, a co Šprink, jak ten pana faráře přijal.

„Trochu nepřítele ve mně cítil, zavrčel, ale pak toho nechal, když poznal, že se mnou nic není.“

Důchodní nechápaje se zachechtal, paní však, nejistě se usmívajíc, pohlédla zkoumavě na faráře.

Vtom stará mlynářka, jak přišla na chvilku posedět, vstala, šla do kuchyně dohlédnout, a vtom také připomněla důchodňová svému muži, že chtěl dát kočímu nějaký rozkaz, nějaké připomenutí.

„Vidíš, ženuško, máš pravdu, byl bych zapomněl.“

Vstal a vyšel ven. Důchodňová se pozarděla a nemohla hned vzhlédnouti na faráře. Ten také umlkl. Kmitlo se mu, jak tak pojednou a kvapně důchodňová muži připomínala. Důmnění to, jak prošlehlo, jej znepokojilo. A vtom k němu vzhlédla.

Pohled její, po celou návštěvu plný úsměvu, zasálal vlhkým, žárným leskem. Prudce se po něm obrátila a hlasem zamženým z náhlého, silného vzrušení vyrazila:

„Chtěla jsem – nebudete mně mít –“

Naráz však umlkla, jak se pojednou dveře otevřely a vstoupila Františka, ohlašujíc, že jde vyměnit talíře, důchodňová nedomluvila. V náhlých rozpacích vstala a ukázala na protější stěnu na věneček pod mariánským obrazem.

„Ten je ještě dost pěkný –“

„A je už do Božího těla,“ řekl farář šetrně, jako by nic nezpozoroval, ale rád, že sestra přišla právě tak vhod. Nežli talíře rozdělila, vrátil se také důchodní. Paní jeho jako by vzpomněla, o čem prve začínala, ale také věneček nechala. Hovořilo se zas jako prve, až pak, když nastal soumrak, důchodní vstal, že už je čas.

Když farář své hosti vyprovázel ke kočáru, přitočila se důchodňová na síni, kde její muž ke kuchyni zahnul, aby vtiskl služce diškereci, náhle k farářovi, tichým hlasem mu připomenula, co prve již tušil:

„Chtěla jsem něco říct –“

Neodpověděl, neměl co, a jen udiveně pohlédl na paní.

Vtom přistoupil k nim důchodní. Důchodňová vytrhla se, nechala ho i faráře, vyšla rychle ven a kvapně sbíhala sama se schůdků, jako by prchala. Farář už ani slova od ní neuslyšel. Jen prudký stisk její ruky ucítil, když vsedla do kočáru.

Do svého pokoje vrátil se znepokojen. Předtím se o sobě domýšlel, že již je pevný a jistý. Nyní jej ovanul horký dech vášně té vábné paní, jak zasálal z jejích slov, z jejího pohledu, dotknutí, a klid jeho byl ten tam. Stoje u okna hleděl do podzimního soumraku; myslil, nemyslil. Vábil ho vnadný zjev, jak mu jej kouzlila krev náhle pobouřená, žhavě rozprouděná; až jej hlasy na síni, matčin i sestřin, probudily.

„Nerozsvítíš si?“ otázala se polootevřenými dveřmi panímáma mírně.

„Hned, hned, maminko, anebo mně, prosím vás, rozsvěťte,“ žádal chvatně a pojednou nedočkavě. „Anebo počkejte, já si pro světlo přijdu.“

Vyšel kvapně z pokoje, jako by utíkal jeho šeru a jeho mámení –

O paní důchodní pak dlouho nic nezvěděl. Sám do Náchoda nejel, zvláště když ho v Padolí dvakráte navštívil P. Ludvík, náchodský kaplan, který mu po každé přivezl balíček českých knih z Prahy nebo z Hradce od Pospíšila, hlavně kratochvilných na půjčování, a nějaká divadla, ta pro mladého kostelníka Kalinu.

Na paní důchodní se farář Havlovický přítele přímo nezeptal, nýbrž jen všeobecně na zámek. Neuslyšel nežli zase jen obecnou odpověď, tam že je všecko při starém, tam že ani jinak nebude, zámecké panstvo že se nezmění, zvláště dokud bude takový direktor jako ten Essentr.

I tato všeobecná odpověď uspokojila faráře Havlovického. Nedychtilť už tou dobou zvědět, co mu tenkráte paní důchodňová chtěla říci. Utišil se již zas a byl rád, že k tomu nedošlo, že nemohla dopovědět.

Sama o sobě nedávala nijak vědět. Říjen minul a přišel padolský pout. Hostí na faře tentokráte mnoho nebylo. Přijel P. Amand z polického kláštera, přijel P. Ludvík z Náchoda a s ním kontribuční Švec se zlatými, kulatými brejlemi, červených, kvetoucích tváří, jemuž jak obyčejně boty hlasně vrzaly, a Vintr, nosatý justiciár v plášti a v tmavohnědém fraku, kterýžto justiciár při tabuli pořád nutil své zasmušilé líce do úsměvu, a při tom pátravě faráře pozoroval, každý jeho krok, každé jeho slovo. Důchodních nepřijeli.

Když se farář Havlovický vyptával, proč, uslyšel, že paní nechtěla, důchodní že se dost nutil, ale ona že naříkala, že jí není dobře, že má silné bolem hlavy.

„Snad se nezlobí?!“ pomyslil Havlovický, „a co by se zlobila – Ale vzpamatovala se a teď se asi ostýchá.“

Pout byl slavný, hlučnější však posvícení hned po něm, totiž v půlpanském Padolí, zvláště u Klikara Václava a Hanuše Václava, jak mu Kanda říkali, světáků, kteří po Čejchanovi začali a kterým se dobře dařilo, ač dosud jen na trakařích rozváželi své zboží do světa.

Nejslavnější však slavili posvícení dole u mladého Dušánka, jenž vyjev po žních po druhé do světa, vrátil se týden před padolským poutem, t. j. týden před Všemi svatými zase s prázdnými bednami na voze, ale s opaskem plným peněz.

Sezval si celé přátelstvo i známé, že se skoro do světnice nevešli. Koláčů měli Dušánkovi jako u Dolan, i prase si zabili (Doubenus pomáhal při paření a ještě více při drobech), ale z celého vepře nepřišlo nic do komína, všecko snědli za syrova nebo se rozešlo výslužkami. I pivo měli doma, jež rozveselilo obzvlášť „tátu“ Holečka; měl mnoho šprochů i rozumů a žertů, a také zas hledal svou malou ženu, čečetku, tentokrát až i na peci mezi dětmi, až se všichni v sednici rozchechtali, zvláště jak se maličká Holečková u stolu mezi ženskými zlostí čepejřila.

Ty kávu pily a sladily ji cukrem, ne syrobem, a nešetřily, pily z koflíčků malovaných, které Dušánek ženě přivezl ze světa (jinak byly všechny zvyklé na hrníčky a babníčky), nebo přelévaly horkou kávu z koflíčků na jejich misky a srkaly, po čele již rudé i po tvářích orosených perličkami hustého potu.

O té neobyčejné posvícenské traktaci i o tom, jak se pak dal Dušánek večer vidět u muziky, zvěděli na faře z kolika stran. Zprávy doletěly nejprve do kuchyně; přes čeledník se pak dostaly do pokoje farářova.

Farář se nad nimi zamyslil. Uvažoval, jak těm lidem se jen ulevilo, jak jim začíná jen trochu jít, že to již celému světu musí na oči. Uvažoval, že to snad taková povaha lidu, že jak snadněji nabývá, ještě snáze pozbývá, že blahobyt neudrží, jak se již ukázalo před dvacíti lety, když za napoleonských válek někteří pláteníci v okolí jako ve snách zbohatli, když začavše s několika kopami za několik let na sta tisíc vydělali, ale brzo je také odbyli, když čtyřma jezdili, na stříbře jedli, bankovkami dýmky zapalovali, a zase jsou, co byli – chudí lidé.

To by pak byl výsledek všeho přičinění, aby se zdejšímu lidu polepšilo? Za nedostatek a snad nouzi, ale při prosté, zachovalé mysli, blahobyt s marnotratností a konečně nespokojenost a bídu ještě horší?

Ale vždyť Dušánek, bránil farář sám sebe, bláznivě nerozhazuje. Je to v prvním omámení z nečekaného zdaru. A pak, kdyby i – Soudit dle jednoho a upustit ode všeho a nechávati tu tmu na všem?