U nás

Toho dne přede Všemi svatými, t. j. před Padolskou poutí, pozdě odpoledne dojížděl ke „dvoru“ v Padolí kramářský vůz, tažený ubohým, hubeným valáškem huňaté srsti. U samé brány z červeného netesaného kamení, za níž ve dvoře v rohu trčel holý už topol, kramář, s kroužkem v uchu a v klobouku divné formy, zarazil. Rozházená jeho žena, v čepci a ve velkém šátku přes prsa dozadu uvázaném, která šla za vozem, hnala se k hospodáři stojícímu právě ve bráně. Jírovec, vrásčitý, ale červených tváří, nevelký, v opelichané beranici, v hnědém, dost usmoleném kožíšku a v brslenkách v odřených holinkách, pán tohoto někdy zemanského a velkého statku, vyndal dřevěnou dýmku z úst, pokýval přívětivě hlavou a řekl:

„No tak si tu ostaňte.“

To bylo odpovědí kramářovým, každoročním hostům, že je tu všechny nechá přes noc. Vůz zajel do dvora vroubeného samou starou, dřevěnou stavbou pod došky, z níž ovčinec měl ještě dřevěný zámek, jakož i dveře klenutého sklepa.

Kramářský povoz zastavil u čtyř hrušek opodál obytného stavení. Pod stromy, u tří včelných špalků opodál, až po hnůj a všude po nádvoří v zákoutích, kde se černaly kopřivy a bejlí mrazem spálené, všude závějky spadlého listí. Pod pavlačí, na prahu domovním, ozval se hlas. Hospodyně, velká, hubená, v placce na hlavě, stála za brankou a volala hřmotně, ale dobrácky na hosti (přibývalo jich, ale samých malých, promrzlých, jízdou roztřesených, lezli zpod plachty), však že si už myslila, že nepřijedou, a tak ať si dají valáška do maštale a sami ať se jdou ohřát.

Valášek chudák se již dal do zeleného roští, ležícího vedle na velké hromadě.

Zatím Jírovec si chvilku ještě postál u brány, bafal, rozhlížel se, nic víc, pak vystoupil na slehlý val a kráčel jím zvolna kolem statku. Pod válem na vymořeném trávníku i na chudém ouhoru vedle pásly se jeho ovce. Míval jich až půl druhého sta s jehňaty – v létě, na podzim. Do jara však vždycky prořidly, protože jich v zimě dost pochcípalo, a ne od přecpaného žaludku. Mezi ovcemi stál němý Franta s pytlem přes rameno, s bičem pod paždí. Od Jírovy hory rovinkou mrazivě fičelo a hlasný šumot obrovské vrby, javorů a olší nesl se hučivě povětřím, nad střechami starého „dvoru“.

Hospodář křikl dobrácky na ovčáka: „Pasou se, pasou,“ němý přisvědčil hlavou a hospodář kráčel dál, kouřil a kouř ve větru bleskem dozadu ulétal. U cesty sestoupil s náspu, zadíval se přes řeku na městečko, a když pak okolo ovčína se vrátil na nádvoří, stál tam už druhý kramářský vůz. A zase tak přikývl hlavou, usmál se na půl úst a řekl, ať si tu ostanou, když mu říkali, skoro více pro forma, o nocleh.

Rozumělo se samo sebou. Ve dvoře nikdy nikoho neodehnali od prahu, když požádal, aby ho nechali přes noc. A také žádný potřebný neodešel s prázdnou. Na jaře, v létě si lidé dost trávy nadělali na „dvorském“; i do lesa směli, roští nalámat, souš uříznout, třebaže „dvorský“ sám nemíval v zimě topiva nazbyt a topil víc zeleným roštím nežli dřívím.

U Jírovců chodilo, jako chodívalo za starodávna, pořád stejně, dobré i zlé. Staré tradice všude tu vládly: pod střechami mechem zelenými, na komorách, v jizbě, v nádvoří, všude, i v mysli i v duši. Na polích, ve chlévech bylo, jak bývalo. Polí mnoho, dobytka hojně, a přece se dálo, že mlátili nedozrálé obilí, že je sušili na plachtách, že co rok kolik kusů dobytka zdechlo a že k jaru ho musili zdvihat, jak byl vysílen. Koně také mnoho nevydrželi, ač jich Jírovec tolik nechoval jako děd: ten dvanáct jich míval a na třináctém objížděl pole.

Když vešel Jírovec do velké, vysoké světnice, hlásili se k němu jiní a také staří hosté: Markouš Němec s volatou ženou a dětmi. Ve velkých, zelených kamnech, u nichž stál nátoň a trdlice na len, praskal hlomozně oheň, a všecka jizba páchla zeleným roštím. Stmívalo se; lidé blíž oken byli jako siluety, děti většinou natažené již na lavicích podél stěn zapadly v černé šero.

Když Jírovcova mladší dcera (starší byla již vdána s věnem padesáti zlatých do velkého statku v sousední vesnici) přinesla do síně hořící louč a zastrčila ji do dřevěného svícnu, bylo o nocleháře méně. Markouš Němec, nehlídán, žena byla u nístěje, se vytratil. Na kořalku. Zato třeslavá rudá zář ukázala nového hosta. Na dlážkách opodál dveří klečela žena v plachetce, takže měla vrásčitou tvář napolo ve stínu. Modlila se polonahlas a přes tu chvíli máchla pravicí k čelu, až je uhodila, udělala kříž, dva, a zase říkala a zase kříž na kříž.

Nikdo si modlivé Verunky nevšiml, ani domácí ani hosté; přicházelať sem tak skoro každý den a každého dne tak klečela a modlila se, až únavou zmožená umlkla a počala klímat.

Po večeři nastlala děvečka po podlaze slámy; nocleháři pak obraceli židle lenochem o zem, aby měli výš pod hlavou. Tři cizí rodiny zahrabaly se do slámy, hospodářova šla ležet do vedlejší světničky ve výstupku a do komory. Tam dcera s babičkou, starou výměnicí stříbrovlasou, která se před večeří přišourala s kolovratem z přástvy.

Louč pohasla. Zkroucený, řeřavý uhel hasl a černal. Poslední hlas ve slámě umlkl. Všichni usnuli. I Verunka, a klečíc. A klečíc spala. Tak po každé nocovala s rukama sepjatýma. Brada jí padla na prsa, a někdy jako by se chtěla dopředu zvážit; hřbet se jí prohnul, sklesla, až skoro seděla. Chvíli tak zůstala, až se zase vytrhla a ze spaní se pokřižovala na čele, na němž měla od křížů vytlučený dolík. –

Ráno se nocleháři záhy vytratili, všichni skorem nahoru pod kostel, kde své slánky rozbili a zboží vyložili vedle buď pernikářských. Lidé se brali na ranní ve větším proudu, z vesnic i „půlpáni“, všichni vystrojeni. Mezi těmi také Khomův vysoký dědek s hřebenem v bílých vlasech, s hřebenem kameny vyzdobeným, i staroušek Kliment s copánkem, sehnutý, v plášti o několika límcích, s holí v ruce.

Také kočár přihrčel nahoru k faře, velký, zelený, na ohromných pérách, tažený panským spřežením. Z kočáru svižně slezl P. Havlovický, v tmavomodrém plášti, od větru zardělý, svěží jako jablíčko. Uhodilť čiperný mrazík a vzduch jen jiskřil v jasném slunci. Když se pak rozhlaholily zvony a vyzváněly na hrubou, přiharašil pod lípy a k faře otevřený vozík s párem selských koní v selském řemení. V kožichu, v plášti, v šátku, v bačkorách a v houni zachumlán seděl na voze farář Ondrášek z Boušína. Když se dolů vyhrabal, chytil ho již Padolský farář, bělovlasý, objímal ho, líbal a radostně vzrušen opakoval:

„To jseš hodný, Toníčku! To jseš hodný.“ A vedl si ho jako nevěstu po schodech ke dveřím, kde Boušínského také upřímně vítal zámecký kaplan, už v klerice, přichystaný do kostela na kázání. Padolský kaplan se neukázal. Ochuravěl ráno a polehoval.

I bylo kázání a lidé mohli oči nechat na mladém, statném kazateli a libovali si, jak pěkně káže; mnohým se ovšem zdálo, že trochu sprostně, že všemu rozumějí a že také mluví o hospodářství.

Po kázání o hrubé mši intráda za intrádou. Na kruchtě kdekdo postavil se do šiku, domácí síly všechny, i přespolní, hlavně učitelé. Bylo sólo při „offertorium“, bylo sólo při pozdvihování a oboje skončilo se bez ourazu. Když nakonec mladý Kalina, kantor, vytáhl všecky rejstříky, když s varhanami o závod hlasy, housle, flétny, klarinety a trouby zpívaly a hrály „amen-amen“ zplna a hlučně, až ven daleko za hřbitov tichým zářivým dopolednem zaléhalo, čím dál tím radostněji a hlomozněji „amen-amen“, zastavil se před farou zase povoz a zase pěkný, panský, vrchnostenský.

Justyna Lewitová stála právě pod lipou a viděla, jak z kočáru vystoupil nějaký pán, nezdál se jí mladý, v pěkném kožichu, jak podal ruku štíhlé paní v plášti a klobouku. Byla mladá a měla plavé, zrovna zlaté vlasy a na klobouku peří. Ach, krásná se jí zdála – Kočár se otočil a sjel dolů do hospody; páni pak rovnou na faru.

Zvon hučel, lid se valil z kostela. Když P. Havlovický vycházel z kostela s jasným čelem, děkuje vlídně za pozdravení se všech stran, zastavil ho kostelník.

„Velebný pane, nebudou tu z Náchoda sám.“

„Někdo přijel?“ ptal se kněz překvapeně.

„Pan důchodní ze zámku a paní důchodnice.“

Obočí kaplanovo se stáhlo, ale mžikem se zase srovnalo. Kostelník žvavě pokračoval:

„To bylo překvapení! Jemnostpán jich nečekal. Kdepak! Teď, to je sháňka!“

Farář Zeidler meškal s „Toníčkem“ v čeledníku. Když si staří kamarádi už ze studií prohlédli klece, zasedli u kamen. Oheň v nich hlomozil, a pěkně se u nich sedělo, zvláště Boušínskému po jízdě mrazivým jitrem. A víno, jež jako granát hořelo v starém broušeném kalíšku s figurou jezdce v třírohém kloboučku, také mile hřálo a chutnalo výborně.

Z kuchyně k nim zaléhalo bouchání, drnčení nádobí a nad nimi kanár přes tu chvíli ryčně spustil. Ale nedbali. Dávno se již neviděli; povídali si, dotazovali se a naráz, jako když křísne, zajiskřila vzpomínka na toho, onoho z jejich vrstevníků, již zesnulého, na to, na ono, jak bývalo. A najednou se staříci zamlčeli, do očí sobě se zahleděli, nebo Padolský, dlouhých bílých vlasů, z ničeho nic chytil Boušínského za ruku, smáčkl mu ji, pohladil ho po rameně a zase tak zkrátka, ale srdečně:

„To jseš hodný, to jseš hodný, Toníčku!“

Za toho hovoru došlo ovšem také na volavé, na čihadlo. To byla kapitola Padolská, a v té se stala také zmínka o mladé židovce; pak přišla kapitola Boušínská, o včelách, o fráteru, a ta byla delší. Když Boušínský byl v nejlepším, přibatolila se stará hospodyně, všecka vyjevená, že přijeli hosté ze zámku, pan důchodní a důchodnice. A proboha, co si počne, a kdyby to byla alespoň věděla, že přijedou –

To již sama sobě naříkala, neboť farář už pospíchal přes síň uvítat hosti, mocného úředníka paní patronky a jeho manželku. Boušínský šel s ním; nebylo mu milo, že je tak vytrhli, ale hned si vzpomněl, že má doma chlév na rozsypání a stodolu se shnilým krytem.

Farář Zeidler uvedl hosti do svého pokoje. Když důchodní Schmidt, čyřicátník uvadlé tváře s licousky, svlékl kožich, objevil se v modrém fraku a v bílém šátku na krku; na nohou v úzkých šedých nohavicích měl boty s kopnami. Omlouval se dost nedbale, německy, by rodilý Němec, že přijeli tak znenadání.

Farář kroutil hlavou, usmíval se, bránil se slovy i dlaněmi potřásaje, že nikoliv, naopak, že má radost, to že je překvapení. Boušínský přikyvoval, zdvořile se usmíval a řekl, že má štěstí, a jemnostpaní že asi trochu promrzla.

„Když sama sem chtěla; to moje si smyslila,“ řekl důchodní, jako by faráři žaloval, ale s úsměvem. Paní, uloživši právě plášť přes židli, živě se obrátila a živě řekla po česku:

„Chtěli jsme jich, pane faráři, překvapit.“

„A pátera Havlovického,“ doložil důchodní. „Nic jsme mu neřekli, ten bude koukat.“ Stiskl nozdry, aby zdusil zívnutí. Byl cestou ostrým chladem a větrem rozzíván a bledší. Zato paničce větrná lázeň svědčila. Byla jako růže, jako plná rozvitá růže, velká, urostlé postavy, půvabného poprsí, ne zplna třicetiletá, v tmavých šatech s úzkými rukávy. Usmála se jako na souhlas s mužem, ale hned se ho starostlivě ptala, nenastudil-li se, a vtom už vykřikla nad jeho šátkem na krku, jaký to má uzel!

Jistý neklid byl v každém jejím hnutí; zato důchodní stál nehybně, trpělivě, s bradou pozdviženou, zatím co bílé, pěkné prsty se mu pod ní kmitaly. Mlčel, jen poslouchal, ale panička štěbetala, po česku, byla Češka, k farářům, napůl žertem napůl doopravdy, jaké má s mužíčkem starosti, že si nedá nic pozor.

„So, jetzt bist du wieder hübsch,“ a čile od něho odstoupila, až se jí zlaté kadeře na spáncích zachvěly.

„Nu, a teď se budeš snad ty parádit.“ Důchodní se mdle usmál a bral klobouk.

Hosté vyšli z pokoje. Hostitel je vedl přes síň do čeledníku, ukázat důchodnímu své ptactvo. Paní důchodňová, jíž hospodyně přinesla zrcátko a hřeben, přičísla své krásné plavé vlasy, cestičkou rozdělené, v jemné vlnky přes čelo zkadeřené, urovnala si kučery přes spánky se potřásající, přitáhla černý krajkový šátek, zkřížený pod lesklou přezkou vpředu v pásu, pak přejela jeho dlouhé cípy vpředu visící, protřásla je táhlými prsty svými, a již stála u okna a vyhlížela.

Zrovna naproti přes cestu pod lipou zhlédla Justynu Lewitovou. Prohlížela si ji; zjev mladé, sličné dívky ji překvapil. Ale jak zahučel zvysoka, se zvonice, první úder velkého zvonu, již ji nechala.

Proud od kostela počal se již hrnout. Pestře se valil pod lipami, rozmanitý lidem, vesnickým i „půlpanským“, nejvíce mladým, rozmanitý krojem, kropenatý směsicí barev. V té strakatině zelena, modra, bíla i červena vyplynula černá skvrna. Páter Havlovický v klerice blížil se s proudem. Na statném, mladém knězi, jenž se vysoko nesl, tkvěly zraky paní důchodňové, a nic jiného pro ně nebylo. Ale jak docházel k farským schodům, zmizela od okna.

Když vstoupil do síně, vyšla jakoby náhodou z pokoje na síň. Ruměncem jejích svěžích tváří mihl se rudější stín, až pod zlatými kadeřemi na spáncích se zardělo, modré oči zjasnily se vzrušením. Stanula, usmívajíc se, číhajíc, jaké bude překvapení.

Bylo, ale jen ve zdvořilých slovích, ne však v kaplanově tváři, v očích. Ani záchvěv jeho. Stín se jí mihl čelem i očima.

„Můj si najednou dnes ráno vzpomněl, abychom si sem zajeli,“ řekla na kaplanovo zdvořilé uvítání. Znělo to, jako by zamítala, že má na tom překvapení, o kterém se zmínil, účastenství, hned však dodala neklidně, s tajenou výčitkou, ale s úsměvem, že pro něj to nebylo překvapením.

„Nebylo, jemnostpaní, protože jsem o vás už věděl. Kostelník mně oznámil.“

„Ah, to se nám tedy nepovedlo!“ ale znělo to vesele, skoro radostně. Uvolnilo se jí. A volala přes síň zvučným hlasem:

„Fric! Fric! To jsme pochodili!“

Důchodní přijal zprávu o zmařeném překvapení klidně, jen se usmál, a že velebný pán ví všechno.

Farář Zeidler zval hosti do svého pokoje. Odtud je zavedl do vedlejšího, menšího, neboť v prvním začali prostírat a chystat na stůl. Omlouval se, že nemají pohodlí, že je tu na faře potíž o místo.

„A dřív bývalo ještě hůř,“ dodal s úsměvem, „dokud tu nebylo fary. To sem, jemnostpaní, kněz jezdíval až z Náchoda.“

„A kde ostával, když nebylo fary?“

„Za starých časů dole ve dvoře, pan důchodní to ráčí znát, tam měli pro něj staveníčko, teď tam stojí stodola, a později ve škole, v takové komůrce. Však na něj měl kantor,“ tu se na důchodního obrátil, „čtyry sáhy dříví, jako na topení, a borovici.“

„A nač tu?“ optala se živě paní důchodňová.

„Na louč, jemnostpaní, aby měl čím svítit.“

„A bože, to byly časy!“ žasla důchodňová.

„Ano, ano, jemnostpaní, ale vědí-li, že tam ve škole měl také své cínové náčiní? To měl; džbánek a talíř ještě z toho zůstal.“

Výklad bělovlasého faráře ušel P. Havlovickému i faráři Ondráškovi. Havlovický odebral se do pokoje chorého kaplana, podívat se jak mu je, a také aby tam kleriku svlékl. Farář Ondrášek ho vyprovodil. Před tím pokojem však zastavil P. Havlovického a ohlédnuv se chodbou, tlumeně mu povídal:

„Poslouchejte, Josífku, jakpak ten Němec, je s ním ňáká řeč? Když se mně tak namát, já mu tu stodolu a chlív neslevím. Ať ví, ať ví!“

„I ano, pane faráři, promluvte s ním, ale hned ne, počkejte, až budeme trochu v proudu.“

„A toť se rozumí,“ a farář zamrkal chytře očima, „až trochu roztaje, je to taková zmrzlá košile. Tak to tak udělám, a vy abyste –“ vzhlédl vzhůru ke kaplanovi a významně se usmál, „trochu zatlačil, jste s ním známý.“

„Už jsem na to myslil, pane faráři.“

„No, to jste hodný, Josífku.“ Popleskal mu na vršku ruky a chvátal k hostem.

Za chvilku po něm vrátil se P. Havlovický v kabátě se zprávou, že panu páteru je trochu líp, ale ke stolu že nemůže. Zasedli bez něho, jak je hostitel požádal: v čele stolu důchodní s paní, při druhé straně Boušínský farář po pravici důchodního, a proti němu, nalevo od paní důchodňové, zámecký kaplan.

„A já si sednu vedle tebe, Toníčku.“

„Tak, tak, jako když jsme byli contubemales.“ Důchodňová podívala se tázavě na kaplana.

„Páni faráři byli za studentských let v jednom bytě,“ vysvětlil kaplan.

„Byli, byli, jemnostpaní,“ přisvědčoval hostitel; oči mu zářily potěšením. „A tadyhle Toníček, aby věděli, chodil mně do jarmary na máslo, míval jsem totiž z domova vždycky pecen chleba, máslo a tvaroh.“

„A pan farář na to chodil, to je pěkné!“

„Ó ne, jemnostpaní, jen na máslo, tvaroh jsem mu vždycky všechen nechal,“ hlásil se Boušínský farář. Smáli se; i důchodní, jenž si polévky hleděl, pozvedl hlavu, a zastrkuje si lépe ubrousek za vestu, usmívavě mžoural po starých kněžích.

„To uměl tenkrát vybírat máslo jako teď med,“ začal zas hostitel, „a, pane důchodní, co by řekli, že ještě uměl tuhle pan farář, a znamenitě!“

„No, no,“ ptal se zhluboka zpěvavě úředník, pohodlně, nechtěje se namáhat. „Das möcht ich wissen.“

„Čerty malovat. Ty on uměl, a jak, a vždycky ve škole.“

„Ale, Jeníčku, Jeníčku, teď teprve se učíš žalovat,“ káral Boušínský, bylo však na tváři, na hlase znát, že ho ty vzpomínky těší.

„A vždyť tu není páter Gratian. To byl náš profesor, jemnostpaní, takový dlouhý, hubený, bručák, ale dobrák. A tuhle Toníček, ten vždycky v jeho hodině maloval ty čerty. K smíchu byli, ukrutně, a hned běželi všemi škamny, a všude hned smích. Bodejť, takoví čerti blázniví a zkroucení, no, povídám. A všude smích, až tu s katedry P. Gratian (farář Zeidler přitiskl bradu k prsům, oči opřel pod obočí a hlubokým hlasem spustil): Cur ri-de-tis?“

Kaplan se ponachýlil k paní důchodňové a vysvětlil: „To jest: Proč se smějete?“

„To se ví, že to puklo. Někdo vykřikl: ‚Ondrášek pinxit diabolos,‘ a tuhle Toníček musil ven, před katedru k výslechu a jiní taky, a za toho výslechu namaloval ještě jednoho čerta křídou – na katedru. A jakého lucipera! To jim byl teprve řehot!“

Farář Ondrášek pohazoval rukama, jako by mouchy odháněl, a opakoval:

„Copak tenkrát, člověk byl mladý a neměl starostí.“

„A teď jich taky nemají,“ mínila paní důchodňová, rozveselená.

„Ale dost, jemnostpaní, dost, tadyhle –“

P. Havlovický rychle a nenápadně zakroutil hlavou, a Boušínský hned obracel:

„Dost,“ opakoval v rozpacích, vzpomínaje, co říci. „Jako teď s tou zlodějskou rotou,“ to vyrazil rychle, „člověk aby, tak říkajíc, nespal. Má hospodyně strachy uschne, nebudu-li do desíti doma.“

A upadli mezi lotry. Šla řeč jenom o tajemném Lancutském, o Lišákovi, o Svobůdkovi. Jen důchodní mlčel a jen jednou se usmál a podíval se na zámeckého kaplana, když Zeidler vykládal, jaká to rota, když ani na stopu jim nikdo nemůže, že to až ku podivu. –

V tu chvíli byl Doubenus v mimořádné funkci, jakouž konal vždy do roka jednou, v tento den.

Po ranní přišel na faru v divném svém božíhodovém obleku, v zeleném kabátě, jenž měl rukávy jako píšťaly a jenž na zádech přecházel do žluta, přišel v namazaných velkých botách a v černé čepici, jejíž vrch byl jako malý pytlík a jež měla silný štít vespod zelený. Jak vstoupil, už se usmíval. Uzřel hromadu oškubaných ptáků, kvíčal, cvrčal, uzřel pekáče s masem osoleným, pokmínovaným. Fara mu voněla, až se mu sliny sbíhaly.

Svlékl kabát, odložil čepici, vzal na se modrou čistou zástěru a tak, beze všeho (košili měl jako křídu) dal se do práce. Vody nanosil, zásobu polínek u nístěje doplnil, pak hostem pláště uklidil, nemocnému panu páterovi posloužil, a když páni zasedli ke stolu, sestoupil, nesa lojovou rozžatou svíčku, do sklepa, aby načal soudek piva.

Jednou ho tam navštívil sám farář, jenž od stolu odcházel dohlédnout do kuchyně nebo něco nařídit. Pak tam dolů jako stín sestoupil také kostelník a po něm hned hrobař, a oba jako by si řekli, že jdou na nešpory, ale že je trochu brzo.

Doubenus vítal návštěvy vlídně; zardělý jako pivoňka vykládal, co s pivem měl, jak se ukrutně pěnilo, ale že také je! A přesvědčoval je, a kostelník i hrobař přisvědčovali a pak se zas nanovo přesvědčovali. A přitom si u sudu v rudé, mrkavé záři lojové svíčky sklepli o hostech, jmenovitě o důchodním a jeho paní, o které se Doubenus vyslovil, to že je, pane, to že je křovatá ženská. Usmíval se, že mu až nebylo očí vidět.