U nás

Když se po bohoslužbách vrátil, zastal na děkanství také boušínského faráře, Ondráška, s nímž se upřímně rád uvítal, i městského doktora a zámek pozvaný k tabuli, důchodního Schmidta, kontribučního Ševce i justiciára Vintra. Také vrchní přijal pozvání; do té chvíle však nepřišel. Musili tedy čekati.

Havlovický stál s Ondráškem a vyslýchal ochotně, jak je na Boušíně, to že byla s tím děvčetem kantorovým dobrá rada, to děvče je čiperka, a jen na oči kouká. Havlovický ochotně poslouchal, ale přece ne tak trpělivě jako jindy. Hleděl se přitočit k důchodnímu, jehož se zeptal na zdraví, na jeho i panino, že slyšel, že trochu churavěla.

„Na jetzt ist schon besser, der Appetit ist wieder da, ale nechtěla mně nic jíst, a to jsem měl strach, Herr Pfarrer. A teď aby se zas bála jíst,“ zvolal živěji polo žertem, polo zahořkle.

„A proč?! Jemnostpaní??“

„Ona, ich, Sie auch, ein jeder; když ta cholera začíná strašit.“

To théma svedlo hosty v klubko. Mluvili o ní, jaká to strašlivá nemoc, že, jak není v prvých čtyřech hodinách lékařská pomoc, že je zle, konec.

„A co, co se musí dělat,“ ptal se důchodní s dychtivostí, z níž bázeň prochvívala.

„Nejprve se pustí notná porce krve,“ vykládal přitloustlý doktor načervenalého nosu, „pak oleum menthae piperitae etc. etc.“

„A na pijáky je prý nejhorší,“ prohodil děkan.

„To je, to je,“ přikývl doktor načervenalého nosu, „pivo nic, a – vodu taky ne,“ dodal s úsměvem a zamrkal masitými víčky.

„A jak se ukazuje?“ zeptal se důchodní, jenž hladě si řídké licousky, vážně, skoro úzkostlivě naslouchal.

„Na halt, jak bývá, horko, zima, žádný apetit, nic, ale strašlivá žízeň, křeče v nohách, škroukání v břiše, bolestné vrhnutí, studená kůže, modré poskvrny na ní –“

Důchodní si povzdechl a byl rád, že děkan ty hrůzy zamluvil otázkou, co pan vrchní, pan wirtšaftsrat. Než doktor jako by se zabořil, zase o choleře, těšivě, s nafouklou jistotou a sem že se nedostane, že se udělají kordony.

„Ale v Rusku je také mají, a přece –“ namítl P. Ludvík.

„Á co v Rusku, solche Barbaren! A co tam všecko snědí, třeba svíčky.“

„A pánové,“ ozval se farář Ondrášek usměvavě, „pán Bůh nedej, ale k nám na Boušín se nedostane, přijdou k nám, u nás je zdrávo – ty lesy,“ a vtáhl dech, jako by cítil jejich vůni.

„Jim nic neudělá, to vím,“ kontribuční Švec se zasmál svému nápadu, „ale kdyby tak trhla na včeličky dušičky –“

Farář sebou zrovna škubl.

„Ale kde, co to povídají, na včeličky!“

„No, co já vím,“ přitěžoval doktor, „na zvířata také cholera chodí, na kuřata jistě a na krocany, to dostanou křeč do nohou a teče jim ze zobáků a pak takový strašlivý –“

„Ale že pan wirtšaftsrat nejde!“ zarážel vikář nanovo výklad doktorův.

„A my choleru máme blíž, nežli si myslíme,“ prohodil znenadání justiciár, jenž dosud mlčel. Vida obecný údiv, usmál se kysele a vyložil:

„Ich meine Frankreich. Tam je pořád revoluční mor. Čtou přece, co tam pořád vyvádějí králi a ministrům.“

Farář Havlovický podíval se na P. Ludvíka; jejich zraky se setkaly. Mlčeli však i pak, když kontribuční zablýskav brejlemi pohrozil, však že on francouzský král všecky ty novotáře zkrotí, že jim dá, ministr Polignac že s nimi umí, a je tu vojsko, a ostatní mocnosti že by také nedopustily, jako bylo za Napoleona. Jak se rozhorloval, zavrzaly mu boty silněji a pak ještě víc, jak znenadání vstoupil vrchní, jemuž se uklonil.

Vrchní, skoro šedesátník, ale rovný, velký, jen málo prošedivělý, s licousky na ducatých tvářích svěží, zardělé barvy, vymydlený, v modrém fraku s bílou, hedvábnou podšívkou, s bělostnými kadrličkami u rukávů a s bělostným šátkem pod lalouškem, jen zlehka, skoro nevšímavě pozdravil, jak všichni, kdož seděli, vstali a kdož stáli, se klaněli. Byl nějak velmi vážný a úředníci na něm hned poznali, že se něco stalo. Sotva se vikáři zkrátka omluvil, obrátil se k ostatním a rychle, dost vzrušeně (pořád německy) vykládal, že už chtěl jít, ale vtom že došlo psaní od pana tajemníka Její Výsosti, že už nejsou v Paříži, že Její Výsost přijede letos dřív, aby v Ratibořicích bylo všecko v pořádku, že musili z Paříže ujet, a najednou zasmušile vyrazil:

„Pánové, v Paříži je revoluce.“ Před zámeckými pány jako by uhodilo. Ztuhli, jen justiciár hnul ukazovákem vzhůru. Kostelecký farář obrátil oči do stropu, boušínský plácl do dlaní a chtěl v prostém údivu zvolati: „Tak na moutě,“ ale zadržel, když tu byl wirtšaftsrat. P. Ludvík s Havlovickým zas na sebe pohlédli a jeden druhému postřehl v očích kmit zjasnění. Hned se však opanovali a postoupili za ostatními, kteří se kupili kolem vrchního, aby vyslechli jeho zprávy.

„Revoluce! Jak se patří revoluce,“ vykládal, „Pařížané jsou vzhůru, teď koncem července, vojsko přešlo k nim, ministerstvo Polignacovo padlo“ (kontribuční Švec náhle sáhl na brejle a rovnal je, jako by mu vadily), „mají zas národní gardu, jako byla za poslední revoluce, a jejím velitelem je, co byste řekli, pánové odmlčel se tázavě, a hned hlasem plným úžasu a nevole sám odpověděl: „Starý Lafayette!“

„A co král, pane hospodářský rado!“ vydechl justiciár.

„Ten se musel také poděkovat, snad už je pryč, nebo ho zajali, to pan tajemník už nepíše, jenom to, že se poděkoval.“

„To je vojna, evropská vojna!“ hrozil se kontribuční, důchodní však se ohlížel po děkanovi, jestli přec – A ten skutečně se vzpamatoval a velmi zdvořilým a šetrným tónem připomenul, aby neráčili pánové zapomenout, že oběd čeká, že to jsou smutné noviny, ale –

Zasedli. Po prvním leknutí chuť přece přišla, zvláště důchodnímu. Tísnivý však dojem těch novin mezi zámeckými zůstal. Po celý oběd skoro o ničem nemluvili nežli o Paříži a revoluci, co z toho pojde, že jistě zase nová svatá aliance, to že jinak ani nepůjde, kníže Mettrnich že si nedá bořit své dílo, ten že s tím zatočí –

Boušínský farář víc poslouchal a přisvědčoval, ač spíše ze zdvořilosti, a ohlížel se po Havlovickém, co ten. Divil se mu, že tak málo mluví, on, takový mudrc, a že jako by mu to bylo jedno. I Kostelecký ho po očku pozoroval, ale nedivil se, že tak málo mluví. Klidný však farář Havlovický nebyl rovněž jako P. Ludvík. Oba však si dávali pozor na každé slovo, oba toužili, kdyby už mohli od stolu a jeden s druhým promluvit. Také když kaplan za vhodné chvíle odešel, vstal za minutku Havlovický a rovnou do kaplanova pokoje.

P. Ludvík už čekal skoro u prahu. Radost mu hleděla z tváře, z šedých, modrých očí. „To jsou noviny!“ zvolal.

„Pán Bůh dej, aby ta bouřka také u nás povětří trochu vyčistila. Snad ve Vídni teď prohlédnou, že se nedají národové věčně utiskovat. To bude mít oučinek, to v Paříži, ó, jistě bude.“

„Však to už cítí. Viděls, jak se lekli?“ ptal se kaplan s úsměvem, „direktor jak přišel?“

„A my jsme se jim zas málo lekli. Justiciár po mně koukal.“

„Jdi radši, Josefe, vrať se, není co věřit.“

Havlovický poslechl. Teprve za chvilku po něm vrátil se P. Ludvík.

Ty vzrušující noviny byly toho příčinou, že panstvo nezůstalo u tabule tak dlouho jako jindy a že boušínský farář nemohl si s padolským tak pohovořit, jak se na to těšil. V tom vzrušujícím dojmu z direktorových novin pozapomněl také Havlovický na paní důchodního, jmenovitě nač cestou do Náchoda myslil, pozve-li ho snad důchodní po hostině nahoru na zámek. Tomu pomyšlení se nebránil, poněvadž bylo jeho nejtajnějším přáním, jež se kmitem ozvalo. Už dlouho se s ní nesetkal, i zachvěla se v ním touha ji uvidět –

Než revoluce zatlačila vše; tak ho vzrušila. Skoro celou cestu na ni myslil, jak bude ve Francii, ostane-li monarchie nebo bude-li republika, a jak v sousedních zemích. A nos justiciárův a oči jeho se mu mihly, jak se po něm otočily, a kostelecký farář, jak k němu po stole přišel a jak si teskně povzdechoval, to že zas je, v té vzdělané Paříži, jaké zas ohavnosti proti zákonité vrchnosti, a co ještě bude, jaké zas neznabožství, že třeba zas pána Boha složí, jak už jednou udělala ta proslavená vzdělaná Paříž –

Havlovický i teď, kdy na to vzpomněl, se zamračil. Ale byla to jen chmura, jež prolétla jako stín jeho projasněnou myslí.