U nás

Přišla panímáma, tiše, tlumíc šouravý hlas svých nedělních trepek, a potáhnuvši jako v rozpacích svou placku z hedvábného šátku, kynula synovi hlavou, aby šel. Když hned nepochytil, přistoupila a pošeptala:

„Josef, pojď trochu ven –“

Vedla ho do čeledníku, kde té chvíle nebylo nikoho kromě panny Aninky. Mlynářka ukázala na bedničku na stole, všecka radostně překvapena.

„Podívej se!“

„Co je to? Kdo to přinesl?!“

„Právě teď, v tu chvíli, schválný posel, z Náchoda, ze zámku.“ Hlas panímámin v té radosti stoupal. „Paní důchodňová – To jistě Františce.“

„Kdo to přines‘, kde je?“ ptal se farář rychle.

„Ňáký ze zámku, jak jsem poudala, je v kuchyni, dala jsem mu jíst.“

Faráře ta zpráva znepokojila. Když matka chtěla zavolati nevěstu, zadržel ji, aby počkala, že by to hosti teď vyrušilo, že by – Nedořekl, co by, navrhl však, že by se bedna mohla zatím otevřít. Když oddělali víko, odhrnuli seno a obal, zabělalo se krásné kávové náčiní z čistého porculánu s kvítky něžně a pěkně malovanými. Mlynářka i panna Aninka vykřikovaly úžasem, mlynářka také radostí nad tou ctí a poctou; farář mlčky, ale chvatně hledal, není-li tam nějaký lístek. Byl, v cukránce, cedulička, v otevřené obálce.

Přistoupil chvatně k oknu, ač ještě nenastával soumrak, a rychle, dychtivě předčítal řádky drobného, švabachového písma.

„Milá Františko! Děkuju Vám a panímámě za pozvání. Byla bych ráda přijela, ale není možná. Přeju Vám stálý štěstí a buďte dycky spokojená. Ten dárek, prosím Vás, přijmete na památku. Pozdravuje Vás a panímámu“ (tu bylo krátké slovíčko přetrženo) „Albertině Schmidt.“

Přečetl a ještě držel lístek v rukou. Líbila se mu pozornost paní důchodňové, ale psaníčko její se ho přece dotklo. O něm v těch řádcích ani slůvka. A to přetržené – podíval se znova. Nerozeznal zas, ale jak bylo krátké, nemohl si mysliti a nemyslil, že by bylo jeho jméno, nebo že by se snad ta změna, to škrtnutí k vůli němu bylo stalo. Psaní samo zdálo se mu jako výčitkou; než v tom všem, co učinila, je tolik šetrnosti k němu –

„Tak, co píše paní důchodnice?“ Matčina otázka ho vytrhla. Usmál se a přečetl lístek. Mlynářka měla z něho radost, panna Aninka chválila, jak ta paní krásně píše, jak je hodná.

Déle čekati nebylo již panímámě možná. Nemohouc se dočkati, aby Františku tu již měla, šla se podívat, skončil-li slatinský učitel. A zrovna v tu chvíli. Plácali mu, smáli se ještě. V tom šumu a ruchu dostala se nevěsta ze zástolí, z kouta, kde musila sedět, do čeledníku, a za chvilečku se tam shlukly kolem stolu s darem také družičky a ostatní svatebčanky, jimž stará mlynářka ukazovala dar, vykládajíc, jak je paní důchodnice hodná a sprostná, jak tu u nich vždycky ráda byla, všeho si všimla, a jak má Františku ráda.

Zatím se farář z čeledníku vytratil a vyšel ven na dvůr, ven. Nechtělo se mu do toho hluku mezi hosti, hledal samotu, alespoň na chvilečku. Šel dvorem, kde stály bryčky a fasuněk jeho vesnických příbuzných, kde pod kolnou u improvisovaného stolu seděli kočí u plného džbánu kolem Doubena, červeného, smějícího se, rozpovídaného. Přišel mezi ně, neboť byl rozveselen a dole nemohl vykládat, s jiným se smát, poněvadž jeho společník, starý hrobař, byl tím sklepem už tak zmožen, že už nemohl ani mluvit a jen se tak pochechtával.

Doubenus v tom sklepě také zmokl a hodně zmokl; ale proto ho to táhlo do společnosti. Když nahoře začali kávu pít, vystoupil nahoru a trefil sem mezi kočí a začal jim vykládat, jak on, Doubenus, také jezdil, a jednou s nebožtíkem jemnostpánem Zeidlerem, to že měli mlynářovy šimly ze Dřevíče, pacholek že onemocněl, a tak že jel on, Doubenus, s nebožtíkem jemnostpánem Zeidlerem, to že byl taky takový dobrák, tuze hodný pán, tuze hodný, s tím že jeli, s nebožtíkem, a jeli, pořád pryč, do Police, do kláštera, že tam byla taky ňáká slauná vejžírka, a hostů moc, že přijeli ze všech stran, koní že byla plná, plná maštal, a tam že ho, jako v Polici, opice tak dalece zmátla, že nemoh‘ ani své koně v maštali nalézt a poznat, jak stáli řadou, ale to že měli ve mlýně takovou šimlu, chodila na pod se, ta že se mu sama ozvala, když ji nemohl poznat, že se mu sama ozvala, ta všecko odřičala. A tak že ji našel. Kolem se mu smáli, jakou to měl opici, a dnes, no, dnes že by šimlu také nenašel, že by k ní lezl pod žlabem po čtyřech jako tenkrát. To někdo naschvál přidal, aby ho pozlobil, a Doubenus červený jako rak začal se durdit, to že ne, to že by viďali, a jakpak tohle, když ve Veroně –

Jakoby kouzelným proutkem šlehnut, jak vyrazil to jméno, vztáhl pravici, přiklonil k pravému rameni hlavu, roztáhl prsty, přimhouřil oči a jakoby náhlým smutkem a touhou zchvácen, začal sladkobolně:

„E la via Verona é un bel cammino –“

To zaslechl také farář Havlovický, jak šel opodál nádvořím, ale té chvíle si toho nevšiml. Vyšel do sadu, kráčel pod stromy, do nichž začal soumrak věšeti vzdušné své tmavé roušky. Farář myslil na důchodňovou. To její poslání vzbudilo dojem tak smíšený; tu v samotě, tichu, do něhož dorážel temný hlas svatebního veselí a šumu, zmáhala se ho zasmušilá nálada, tesknota jakás –

Ze dvora vrazil pak do tichého sadu hlučný smích a ryk Doubenovy společnosti. Vtom také zaslechl, že někdo jej jmenoval. Probral se a připomenul si, že se budou na faře po něm ptát, že by bylo divné, kdyby ho tu uviděli. Rychle se vrátil nádvořím, odkudž Doubenus provázen hlučným smíchem odcházel, poněvadž ho zase volali, co dělá, aby šel natočit.

Farář Havlovický v tom proudění a šumu zas pozapomněl; musil. Když pak boušínský „pan bratr“ vstal a začal o odjezdu, vzpomněl si, že s ním ještě nepromluvil stran Šoltovy dcery. Rozložil mu to, jak by jim to bylo na prospěch, panna Aninka že by jistě souhlasila, a jaký by to byl dobrý skutek.

Farář Ondrášek poslouchal, mrkal, usmíval se, když Havlovický začal mluvit o dobrém skutku, pak náhle mu vpadl do řeči:

„Josífku, vy jste pytel dobroty. Slyšel jsem a slyším tady, všude, nemáte na tom dost, co rozdáte – no, mlčte, nezapírejte, já to vím, ale ani na modlení od báby nevzít! Člověče! A ještě ponoukáte jiné! i ano, pročpak ne, když hospodyně, a ostatek, máte pravdu, je to čiperné děvče, a vždycky se kouká, když jsem u oulů, a včeličky dušičky, víte, všimne si jich; to je dobré srdce, a on, starý, on už, nevěříte, taky! Toho jsem obrátil, pohana, toho jsem obrátil,“ farář se zkrátka zasmál, „pohana, pravím! No, a co se toho děvčete týče,“ vzav Havlovického za ruku, začal mu ji hladit, „to – to ňáko uděláme, to se ví, Josífku, vždyť my taky – no, a Aninka je jako chramostí. No tak, Josífku, zaplať pán Bůh,“ a vsadil mu na tvář bratrskou hubičku, „naděl pán Bůh,“ druhou, „jste hodný,“ třetí. „A přijeďte brzo k nám. Ukážu vám nový roj, to se podivíte.“

Pak, když se farář Ondrášek loučil s ostatními, přistoupil učitel Šolta k Havlovickému a děkoval mu. Hlas jeho zvroucněl, i pohled, jak i za syna děkoval a prosil, aby ho tedy pan farář neopouštěl. Havlovický mu položil ruku na rameno:

„O tom už nemluvte a buďte bez starosti. Studenta už nějak do Litomyšle dostaneme. Pan farář (myslil Ondráška) – slyšel jste, je také pro to. A co se ostatního týče,“ farář se usmál, „dovíte se třeba už teď, až pojedete.“ Mínil Šoltovu dceru; sám však neřekl ani slova o tom, že pro ni vyjednával a s úspěchem, jak se pevně nadál.

Panna Aninka se rozvzdychala a oči teskně obracela, když se loučila se starou mlynářkou, svou bývalou sousedkou, a s mladou Kalinovou. Celá fara, všichni hosté doprovodili boušínské a Šoltu, jenž si nesl velikou výslužku, k bryčce, a také Doubenus. Ten zardělý, samý úsměv, přinesl plášť faráři Ondráškovi, jemuž ruku políbil ne zrovna mrštně, a dostal od něho diškereci. Bryčka zajela do šera, pod lípy dolů a zmizela záhy jeho zrakům.

Nedlouho potom, to se již setmělo, bral se průvod svatebčanů z fary dolů do Langrovské hospody, zatancovat si; bez toho by svatby jak náleží neskončily. Farář Havlovický přišel tam až později s panímámou, kteráž hned nemohla pro domácnost, až co to trochu na faře urovnala a lůžka pro hosty připravila.

Když vešla se synem do hospody, skoro všecko se tam už točilo v kole: ženich, nevěsta, mládenci, družičky, mladší hosté i půlpánští sousedé, kteří přišli na pomoc, i jejich tanečnice. Mladý Kalina, jenž seděl s muzikanty a jemuž jeho trumpeta jen zpívala, vyskočil také na chvíli z „bandy“, aby provedl svou mladou ženu. A právě když ji pěkně zardělou, svěží, s očima veselím a tancem rozzářenýma postavil a k muzikantské kruchtičce se vracel, zastavil ho farář.

„No tak, Toníčku, tancujete? Na vás není vidět zármutek,“ zažertoval, „nebo tancujete z alterace?“

„Já, jemnostpane, z alterace?!“

„No, že si už nezahrajete divadlo.“

„Ah, tak už ráčíte vědět.“

„Švagr mně včera svěřil, co jste událi, tu žádost a všecko, a že byl před tou svatbou na zámku.“

„A ten škrabák teprve teď mu řek‘, že ta žádost o povolení se v kanceláři nějak založila, ale že se najít musí.“

„Tak mu nevěříte,“ farář se usmál.

„To tak, věřit, vždyť oni na zámku tu žádost hned sami utopili, a ten pisák to věděl, ale to se dal napájet a krmit. To jsem měl největší zlost, že nás tak za nos vodil.“

„A to buďte ještě rádi, že si vás vrchní zas nezavolal. Ještě vám moh‘ dát co proto, že jste se odvážili.“

„Ale je to právo, jemnostpane, je to spravedlnost?“

Kalina se rozhorloval. Havlovický pokrčil rameny.

„Když na zámku vědí,“ řekl, „že nahoře mají oporu v tomhle utiskování všeho pokroku. Zatím nezbývá nic, nežli čekat, až zafouká jiný vítr. Zatím musíme zase jen číst.“

Pak šel mezi vážné, sousedské stoly, kde také seděl dolejší mlynář, rychtář Lelek a Mityska konšel, jenž zapomněl potahovat a jen se oblizoval, a jemuž jen jediný stín padl do té jasnosti a blahé spokojenosti, to když se zjevil Černý Vacek a začal se mu uklánět a uštipovat:

„Á, obecní moudro! Á, obecní moudro!“

U těch sousedských stolů to zas nějak proskočilo o „městečku“ či rynku, o jeho úpravě, a všude za té veselé muziky, při pivě a rozjařenosti nějak chápavější a pokročilejší začali uznávat, to že by bylo, opraudu, to že už mělo dávno být. Ale všechny úvahy zmlkly naráz, jak nastalo čepení nevěsty, když rozlehly se zpěvy, když zahrála muzika, a veselost všecky chytla, když se všecko pustilo do kola, když i konšel Mityska rozháněl šosy svého slavnostového kabátu.

Ale pak zaječela intráda, slavná, jásavá. Všecko se v kole zastavovalo, ven z něho ustupovalo, všichni se dali do plácání, do radostného tleskotu, to jak farář Havlovický vedl si do kola svou matku. Panímáma mlynářka byla o hlavu menší; než slušelo jim to, jemu urostlému, v černém kabátě, pánovi, jí v placce z hedvábného šátku, v selském obleku. Slušelo jim to; mnohé to až dojalo, a muzika jako by mírněji, ale krásněji, a s citem, zvláště trumpeta, hrála sousedskou, staročeskou.

Všichni stáli kolem uvolněného kola a zraky upírali na faráře, jak se usmívá, na panímámu, jak je blažená. Všichni stáli nehnutě, jen černý Vacek se ukláněl, tentokrát doopravdy, bez posměšku, a vážně opakoval:

„Á, všechna čest! Všechna čest!“