U nás

Jelikož není vesnice, aby v ní nebylo posvícení, rozumí se, že i v městečku Padolí je slavili. A ne půlpansky, anobrž pansky. Tenkráte vždycky tu neděli po pouti, takže některý rok chodili hned ze slávy zas do slávy. Až leckde ani rady sobě nevěděli, co slaviti, pouť-li nebo posvícení. Pročež slavili pouť a drželi posvícení.

Toho léta 1823 nic jinak neučinili. Posvícení začalo se jako vždycky, ale při samém konci zběhly se věci pamětihodné. V sobotu třeli trdly mák a dělali sladkou moučku i jiný omastek na koláče, jichž hodnou část roznosili ještě téhož dne hoši výslužkou na talířích v bílých šátcích, a to do nejbližších vsí přátelům a známým.

Téhož dne také vyvěsili oba řezníci, více jich v Padolí nebylo, na odiv rozhojněnou zásobu masa a vyložili mnoho, mnoho prken drobů. Nazejtří však po ránu toho slavného dne posvícenského nebylo na těch prknech ani stopy po jitrnicích, po jelitech a ohromných bachořích; ani špejle nezůstalo. Zato vanula vůně po staveních, ze stavení; v poledne pak i odpoledne běhali hoši, děvčata z hospod se džbánky ubrouskem ucpanými, jež většinou jenom jednou do roka načichly zahořklou vůní panského piva, a to v ty posvícenské dni.

Po nešporách vyhrávali „na městečku“ před Langrovou dlouhou, dřevěnou hospodou. Vyhrávali pěkně od podlahy, až se městečkem rozléhalo. Muzika volala, vábila.

Také mladá židovka, Justyna Lewitova, nechala všeho, jak první veselé zvuky k ní zaletěly. To právě vyšla před stavení a chtěla se džbánem ke studni. Ale zapomněla a stanula, těmi zvuky přičarovaná. Oči jí jen hrály, a nejraději byla by se nakvap dala s těmi hochy a děvčaty nedělně vystrojenými, kteří kvapili k muzice.

Dlouho však se džbánem v ruce nestála. Okno u nich zadrnčelo, jak někdo na rám zabušil. Trhla sebou, otočila se a chvátala ke studni; po oknu se ani neohlédla, dobře vědouc, že to bratr hartusí. Zamrzelo ji to, a nechutě pak vcházela do stavení. A nechutě pak večer doma meškala.

Nikdo nepřišel, nebylo jí doma potřeba, a přece nemohla si odskočit. Také neměla kam. Vincina byla u muziky, jako všichni, dole v hospodě a tam ona nesměla. Seděla s bratrem sama v prázdné, tiché světnici. Přecházel jí, kouřil z dlouhé dýmky, utíral lojovou svíčku v dřevěném svícnu, nemluvil; a když se pak ozval, bylo jen o věcech obchodních, platil-li ten neb onen, když mu ráno nalévala, a zase ji napomínal, aby byla opatrná a každému neuvěřovala.

Justyna odpovídala, co musila, ale když bratr napomínal a radil, mlčela; ani neposlouchala. Už by byla ráda, kdyby přestal, kdyby alespoň někdo přišel, že by měla pokoj. Vzpomněla na Doubena, kdyby ten – Toho si sama přála, že by alespoň něco vypravoval a pověděl, jak bylo tam dole, v Itálii, a byla by se ho zeptala na tu pěknou paní zámeckou, co byla o pouti na faře.

Doubenus však nepřišel.

Na chvilku vyběhla oukradkem ven před stavení, neuslyší-li alespoň hrát. Temně modré nebe hvězdami jen jiskřilo. Bylo ticho v podzimní ten večer, každý krok dál v ulici se rozléhal na suché cestě plné přímrazků.

Justyna chvilku čekala, naslouchala, marně však; pak se po oknech ohlédla, a když nikoho nespatřila, kousek pokročila; opět se ohlédla, nedívá-li se bratr. Myslila jen na muziku. Tolik si o ní děvčata povídala, tolik se na ni těšila. A ona ještě u takové nebyla. Chtěla by to vidět.

Mladé děvče, plné jaré síly, nemělo stání. V duchu jí ještě znělo, jak prve vyhrávali. Šla krok, dva, kousek, pak se naráz zastavila. Ohlas veselých tónů k ní zdola z náměstí doletěl. Jak by až do krve pronikly a ji rozehrály. Až do spánků jí vstoupila a v očích jí zasvítilo. Okamžik naslouchala jako větřící srna, pak nedbajíc ničeho chvátala ulicí dolů.

Dlouhá hospoda o jednom patře, všecka ode dřeva, pod šindelovou střechou, stála čelem do náměstí a měla do nádvoří po delší straně pavlač. Byla tmavá, ale všecka její okna osvětlena a proudy jejich zardělé záře padaly na děti, na výrostky i na velké před ní stojící, naslouchající. Muzika zněla tu plněji, jasněji; hluboká, vrzavá basa a kvílivý klarinet pronikaly nejvíce.

Justyna stála sama; s oken očí nespustila. Viděla, jak se tam v rudu míhají, točí šeré stíny, zaslechla s pavlače smích děvčat. Na bratra tu nevzpomněla. Jen tam, na sál, kdyby se mohla podívat. Nemusila se ostýchat sama tam jíti; tenkráte dcerky nejen vesnické, nýbrž i městské, půlpanské, chodily samy k muzikám. Bála se však, co lidé, kdyby jí někdo třeba něco řekl –

Ale muzika hrála tak vesele, lákavě. Už jí nožkama škubalo a div že se jaré tělo do taktu nerozhoupalo, div že si s hranou notou nezabzučela. Kdyby tam mohla! Snad by jí nic neudělali –

Mladá židovka šla blíž, vyhlížela, naslouchala, opíjela se hudbou i dunivým, šoupavým dupotem tančících, jež bylo slyšeti. Přes tu chvilku kvapil někdo, hoch, děvče, do hospody, také chvilkou někdo z ní vyšel, na práh se postavil, rozhlédl se a opět se vrátil. Ale Vincina se neukázala, ani žádná ze známých.

Náhle vyvstal vedle Justyny stín. Lekla se, ohlédla; byla by vykřikla radostným překvapením. Stál vedle ní v nedělním obleku, v čepici se štítem vespod zeleným, ve vyrudlém zeleném kabátě píšťalových rukávů Doubenus, zardělý, a usmíval se na ni, mžouraje očima.

„No tak, panno Justynko, půjdeme spolu k muzice?“ zažertoval. A hned měl na to:

„Vzal byste mě?“

„Jakpak ne, takovou růžičku, jen pojďte.“

Na okamžik se zarazila, váhala.

„A mohla bych tam?“

„Pročpak ne?“

Vtom zahráli na sále někomu intrádu. Trumpeta ječela, šmytce se třásly, klarinet s troubou zápolil, veda notu, basa nahražovala kotle, vše jásavě hlaholilo a zrovna zažehovalo.

V té slávě vedl Doubenus Justynu na sál, to jest šel s ní dole síní, kolem báby s perníkem, kolem srdcí, rejtharů a brejlí, kolem „díťat“ a kolíbek perníkových, nahoru po dřevěných schodech, v proudu nahoru dolů se tlačících i na schodech stojících synků, vystrojených děvčat, zardělých, už zpocených.

Justyna šla za svým usmívavým vůdcem zardělá jako polní mák. Srdce jí bilo, cítila je až do hrdla, a lehké chvění jí projelo. Jak stoupala po schodech, viděla lidi, děvčata, hochy, ale nikoho nerozeznala, všecko se jí míhalo. Myslila, že se všichni na ni dívají; byla vzrušená, styděla se. Na okamžik se zastavila, kmitlo se jí, aby utekla –

Ale Doubenus před ní výš rukou kýval, a otevřenými dveřmi vítal ji hlasný dupot a hudba. Vystoupila, zůstala však u dveří a dívala se jako u vyjevení přes děvčata do sálu, s jehož stropu visel prostý lustr s několika svíčkami. Sál byl plný mladého i staršího lidu. Mladí tancovali, kolo bylo nabito; kolem kola stály děvčata, ženy a staré dál u zdi, u kamen, u dveří. Sousedé seděli za stoly, na nichž hořely lojové svíčky v dřevěných svícnech s fidibusy. V rohu viděla muzikanty v kruchtičce; rozeznala mladého kantora hudoucího na housle, starého Mikše s fagotem, sedícího vedle Pašťalky, jenž hrál na pozoun. Hledala Vincinu –

Doubenus ji zval, aby šla dál; ale to odmítla a žádala jen, aby jí kamarádku zavolal. Starý voják zapadl mezi děvčata, mezi synky. Vysoká postava jeho chvíli se nesla nad mačkanicí, čněla z pestré směsi, mlhou prachu i kouře, jež se sálem táhla jako clona. Rudé, čadivé plameny svíček kalně se jí míhaly.

A podlaha se houpala, jak všecko kolo chutě, s ohněm tancovalo; i okna se chvíli potřásala od hudby a zpěvu. Bylo veselí, živé, bezstarostné, v kole, u stolů; k nim roznášel z rohu vpravo ode dveří, od šenkyše, za nímž hospodský v bílé zástěře naléval z hubatky do sklenic a džbánků, pomocník také v bílé zástěře pinty a džbány vysoko nad hlavou.

Justyna se ode dveří nejistě, plaše rozhlížela. Cítila, že se na ni ohlížejí. Než přestali pak, a ona také zapomněla. Jen v kole měla oči. Na krok, na dva se dopředu mezi děvčaty protlačila, na špičky vystoupila, hrdlo natáhla.

Lehké její kadeře nad čelem se pochvívaly, jak šel vítr z kola, kde právě skonávali „maděru“. Brzo pak se dali do minetu. Viděla tanečníky v modrých, zelených kabátech vysokých, širokých límců, rukávů však úzkých, v kvítkovaných, světlých vestách, viděla tanečnice proti nim, v šatech krátkých životů, krátkých vydutých rukávů, držící v prstech cípy zástěrek.

Tanečníci, tanečnice, jak hudba hrála, pohupovali se proti sobě na špičkách noh, celým tělem, vlnivě, kolébavě, a leckterý z tanečníků, rozjařen, popěvoval s hranou notou:

A zpívaje vykročil proti tanečnici, a všichni klonili se přímo, vpravo, vlevo, jako holub holubici.

„Židouko, pojď taky!“ vykřikl ve dveřích jakýs výrostek, pitím už rozpálený. Smál se, až se mu bílé zuby zasvítily, a kýval rukou, aby Justyna šla.

Byla jako ohromená. Lekla se, že ten chasník, neznala ho, opravdu pro ni jde. Okamžik na něj hleděla užaslá, ve strachu, pak se naráz obrátila a vyrazila z tlačenice, nedbajíc nikoho, ničeho, pryč ke schodům a po nich dolů, div že někoho s nich nesrazila. Slyšela, že ji volají, aby zůstala, i Vincčin hlas rozeznala. Nezastavila se; jako vyplašená vyrazila ven před hospodu, všechna zardělá, vzrušená. Ani se neohlédla a chvátala „městečkem“ vzhůru, domů.

Teď teprve jí dolehlo na mysl, nač prve v roztoužení a v dychtivosti zapomněla, co bratr.

Stál už přede dveřmi nad schůdky a vyhlížel. Ani nehlesl, když stoupala ke dveřím. Do tváře mu nebylo dobře vidět. Justyna však cítila jeho přísný, zachmuřený pohled. Ani se neozvala a on také mlčky vešel za ní do světnice. Tam však na ni zavolal, poručil jí, aby počkala, když chtěla jít vedle do světničky. Hlas jeho zněl temně, zamžen pohnutím.

„Kdes byla?“ ptal se jako vyšetřující soudce. Chtěla se usmát, ale jak se mu podívala do zamračené tváře, zhasl jí hned zákmit úsměvu. A mlčela.

„U muziky, viď!“ Doléhal.

„Ale jen chvilku, podívat se.“

„To jsem věděl. Tancovalas!“

„Ne.“

„Tancovalas!“

Jindy by se byla hájila; že mu však oči tak svítily, že se mu hlas třásl, pro tohle, že jen na minutku odskočila, že jí nic nepřeje, to ji popudilo.

„Tancovala!“ odsekla s posměškem. „A víš taky, s kým.“

„Co pořád mezi ně chodíš! To já nedovolím, to nesmí být; na faru, ke škole, a tak pořád.“

„Ty mně nic nepřeješ!“

„Ne, ostudu ne, a to je ostuda.“

V modrých, velkých jejích očích šlehl svit hněvu, a šlehl po bratrovi, jenž drže dlouhou dýmku v levé, stál proti ní ve střevících, všechen jako rozježený, třepaje pravicí. A jak se tak na něj podívala, naráz se otočila, bouchla dveřmi za sebou, a byla pryč, vedle v sedničce.

Běžela až k oknu pod klec; stehlík, farářem jí darovaný, už spal, schoulen, rozčepejřen, na bidélku. Ani si ho nevšimla. Zlobila se na bratra. Mrzout mrzoutský, nic jí nepřeje. Když sám nikam nejde – A povídal ostuda. Jaká ostuda! Všechny holky tam jsou, všecky, a jak se vytancují! Kmitly se jí zas, viděla sál, páry proti sobě, i ta nota se jí v duchu zas ozvala.

Kolem ní šero, smutné ticho, prázdno jako vedle v světnici. Tam ještě hůř. Hodiny tam stejně cvakaly a Jakub přecházel a z hrdla chrchlal, nahlas plil, jistě ještě ve zlosti. –

Dole „na městečku“ v dlouhé, dřevěné hospodě bouřilo veselí. Na talíř před muzikanty peníze jen pršely, měď i stříbrné, a hoši tu zpívali písně, které si dávali hrát. Kolo pořád plno; po minetu maděra, po maděře dvoukročák a pak se párky vlnily a kmitaly v „šoupavé“.

Lojové svíčky na stolech jen mrkaly prostřed spousty sklenic s červeným pivem už bezpěnným. Kolem seděli starší, sousedé, chalupníci, možnější, chudší, bez rozdílu, jak tenkráte bývalo. Nahoře v rohu dolejší mlynář, v bělavém kabátě, s černým hedvábným šátkem na krku, vedle rychtáře Lelka v zeleném kabátě; proti nim Václav Čejchan, granátník, jenž s pece často bojoval se svým „přástevníkem“, rychlonohým Hanušem Fidélem. Z Čejchanových besedníků přisedl řehtavý Matěj Koníček.

Vedle něho konšel Mityska vlasaté, šedivé hlavy; burnus i povříslo, jímž se opasoval, nechal doma. Přišel v tmavohnědém kabátě. Ale potahoval a oblizoval se jako jindy.

Fidél Hanuš zůstal doma obsádkou. Když granatýr ho vyzýval, aby také šel, odmítl; že zůstane, že bude hlídat, ta zlodějská chasa že právě v takovouhle dobu – Ale Čejchan se jen usmál a tady na sále zrovna o tom pověděl, že má doma hlídače, od Rohanského regimentu, Fidéla, ale pro toho že by mohli zlodějové celý příbytek odnést i s ním, jak se zapálí a začne s mámou vykládat o snech a o lumerách.

Z Čejchanových návštěvníků scházel také suchý Šimůnek z uličky, s vousy pod bradou, jenž míval nezbednou hubu a rád každého podrbal. U stolu o něm povídali, že tu byl, a že se jen mihl, a že brzo odešel, se starým Vondrou. Doubenus je viděl.

Vincinu, jak slíbil, hledal a také našel. Když pak mladá židovka utekla, zasedl na lavici poblíže stolu, kde seděl rychtář, a zapáliv si dýmku, ochotně na „stálé zdraví“ připíjel, jak mu kolem dávali na zavdanou. Když to o Šimůnkovi pověděl, že se s Vondrou ztratil, podíval se mlynář na rychtáře, mrkl, usmál se, a rychtář pokýval hlavou.

A pokyvoval zas a také se usmíval, když si pan otec začal podávat Doubenusa, když mu začal domlouvat, že by se měl oženit, a namlouval mu, že by věděl o ženské, ta že by pro něj byla, pane, Žofka Šulitárova, tamhle od Kačenčiných hor, to že je ženská, k té že přichází čtyřikrát do roka drak na frey, pro tu že nikdo není, nežli tuhle Doubenus, starý voják; a taky, když slyšela, že byl tolik let u Verony a že je takový chlapák, že se hned na něj vyptávala a vzkázala, aby tam přišel.

Matěj Koníček se již řehtal, hlavou vzhůru, a konšel Mityska se čerstvěji oblizoval. Doubenus se jen usmíval a poslouchal, hledě před se do hlučného kola, a posvědčoval, že ano, že tam půjde, podívat se na tu Žofku, ale hlavní věc je, umí-li taky vařit buchty.

„Ale dříu se dostanete do arestu,“ načínal rychtář z jiného, „prej jste tuhle o poutě vyvaloval tolik oči na důchodního a na ni, na důchodnici, ještě víc. No a co se smějete,“ obracel se k celému stolu, ale již opravdově a bez žertu, „víte-li pak, tamhle z Babího Vítů dostal se na zámek do díry, protože opovážlivě čuměl na derektora, když šel skrz Babí na špacír. To je jistotná prauda.“

Konšel Mityska, žasna, pojat respektem, potahoval, až mu vrchní ret dorážel až na nos.

Vtom se rychtář sám zarazil. Přiběhli pro něj, aby šel domů, že přijel pan kontribuční ze zámku, že přijel na posvícení. Tak najednou a tak pozdě! Rychtář sháněl klobouk, plášť a bez prodlení, tou zprávou patrně rozčilen, tlačil se ven, narychlo pozdraviv: „Zdrávi poseděli.“

Doubenus, pokuřuje, maje pravou nohu přes koleno, vyndal dýmku z úst, a obrátiv se ke stolu, řekl klidně, s úsměvem: „Teď aby nám dřiu rychtáře zauřeli.“

Matěj Koníček zařehtal, a také mlynář se rozesmál tomu, jak to Doubenus řekl, jak přitom očima mžoural.