U nás

Druhého dne navečer farář Havlovický sám se zeptal, jak bude s poděkováním do Náchoda, bude-li psát Františka. Čekal však, že mu matka řekne, aby on sám psal; a přál si to. Také mu řekla. Přislíbil, že tedy bude psát, zejtra. Ale již ten večer uvažoval o psaní, v samotě, ve svém pokoji, a v mysli je skládal. Když nazejtří ráno po mši usedl, aby psal, bylo mu zase, jako by jej ovanulo jiné ovzduší. Neviděl důchodňové, zdálo se mu však, jako by tu byla, jemu nablízku, jak ji viděl naposled, unylou, štíhlejší, jak stála proti němu. A nepsal proto klidně, ač co napsal tak znělo.

Omluvil sestru, že sama nepíše, vyslovil za ni a za matku srdečné díky za milé překvapení a krásný dar, a jakou měli radost. „A já děkuji srdečně s nimi,“ připojil. Ač si psaní už večer v mysli upravil, ustal po těchto slovech; četl, co napsal, uvažoval, má-li to tak nechat nebo má-li co přidat. Ale nechal, nepřidal, jen poručení jí a důchodnímu připojil.

„Jak ty řádky přijme?“ kmitalo se mu, když psaní skládal a pečetil. „Uvidí, že jsem jí rozuměl, její šetrnosti.“

Doubenus ho vyrušil. Přišel oznámit, tak že tedy dolů do městečka, že už tam s prací začali. Nic se však nezlobil, když uslyšel, že ne, že musí do Náchoda, na zámek, k důchodním, s psaníčkem. Rád to uslyšel, neboť na zámku by mohla být diškerece, počítal, a dole ve městě, „na kamenici“, tam mají vždycky tak dobrou drštkovou polévku –

Dole již opravdu začali, dole „na městečku“ či rynku, snášet pahorky, vyrovnávat oudolí a vysušovat jezero. Rozkopávali ty kopečky plné jahodí a všelikého bejlí, zasypávali dolíky a zaváželi tu Mityskovu louži; to vše tu bývalo jistě již za Švédů a když tu Fridrich král a Prusové přecházeli, ne-li už dřív.

Dělali o tom dobrovolníci a dobrovolnice, synkové a dcery starousedlých rodin Vacků a Jírovců, Součků a Šimků, Prouzů, Hejnu a Klugarů. Také leckterý soused se motyky chytil, jako Černý Vacek. Kopal a kopal, až zrudl a přes tu chvíli musil utírat pot s čela i s šedé hlavy kolikrát zašívané. Ale pak se opřel o motyku, to jak konšel Mityska v opelichané beranici, v plantě povříslem přepásané, v nohavicích po kolena, bez punčoch a bos jel kolem něho se svou chromou šimlou veza kamení a rum do té své louže. Vacek se na něj díval, jak svého koníka u huby vede, a smál se mu, že to své bezedné jezero smrduté takhle se šimlou nezaveze ani do soudného dne.

Smáli se tu, smáli se dál v jiné skupině; veselo bylo při té práci po celém náměstí, jež se dělníky jen hemžilo. A rychtář taky přecházel, s ním dolejší mlynář i farář; zastavovali se, pochvalovali, povzbuzovali.

Do toho hemžení a veselého ruchu přibyl odpoledne nový dělník, Doubenus, jak se vrátil ze svého poselství. Nejprve podal náležitý raport na faře, že byl na zámku a psaní odevzdal.

„Komu?“ ptal se farář.

„Paní důchodnice byla doma.“

„Co říkala?“

„No, ptala se, co hledám, hned mě nepoznala, ale jak poudám, že jsem z Padolí, že nesu psaníčko z fary, to skočila jako srnka a zrouna se začepejřila,“ vykládal prostomyslně Doubenus usmívaje se. „A šáhla hluboko do kapsy.“ Přiznal, že dostal pěkné zpropitné.

„Co říkala?“

„Zkazuje pěkný poručení a pozdravení všem na faře.“

„Četla to psaní?“

„Četla, viďal jsem.“

Farář okamžik čekal; ale Doubenus neměl už co vyřídit. Propustil jej, a sám si pak vytkl, co by vlastně chtěl, nač čekal? –

Tak rovnali padolští půlpáni svůj rynk první den i druhý. Než tohoto druhého odpoledne zběhlo se cosi, co všecko to hemžení kolem statue pod čtyřmi vysokými jasany zarazilo, pak všecko městečko poplašilo a nakonec „obecnou robotu“, jak přezděli té dobrovolné opravě, znamenitě vzpružilo.

Nedlouho po obědě zaječel za řekou, za „dvorem“, plačtivě pronikavý hlas klarinetu, pak i jiných hudebních nástrojů. Od Zbečníka, nejbližší vsi, přitáhl po lukách „přes struhy“ podél potoka pod olšemi kolem náspu starého „dvora“ v stromoví a přes „laje“ do náměstí divný průvod. V čele muzika, za ní výrostek s červeným a bílým praporem z papíru na žerdi, za ním deset, patnáct mladých „sukařů“, tak zbečnickým přezdívali, synkův i mladých mužů provazy svázaných, veselých, smějících se. A ti, kteří je „násilím“ sehnali a tak vedli, Černý Vacek, Šimůnek z uličky, rochličkovatý Rojevský a Matěj Koníček i Doubenus, kterého Vacek naverboval, v té hrůze a v tom násilí, kterého se dopustili, také se jen smáli, zvláště Matěj Koníček, jak dorazili na náměstí, do shluku všeho lidu.

Černý Vacek, vůdce té výpravy, potrhoval levicí provazem, za který vedl dva Kaválky zbečnické a Raka jednoho, a druhou nad hlavou třepaje, vyvolával:

„Tu je máte! Lenoši! Do kostela k nám chodit, do školy, to jo, ale na půlpanskou robotu ne!“ Ten nápad i čin Černého Vacka vítali radostným hlaholem, a hlučně přisvědčovali, když černý Vacek vykřikoval, tak že je vedou, aby taky něco udělali a pomohli.

A pomáhali. Kopali, vozili na kolečkách, rovnali jako všichni pod papírovým praporcem; trčel nad nimi zatknutý na zbytku posledního kopečku nad úvozem u Langrovské hospody, který zaváželi a tak cestu zvyšovali. Až do večera pracovali a také nazejtří, kdy ta korouhev musila ze svého místa, neboť padl i zbytek pahorku. Toho dopoledne přijely mlynářovy šimly s hakem, který čeledín zapustil do divného úhoru. Začal orati rynk a zoral ho, kde třeba bylo a mohl. Mityskově louži se vyhýbal, to jest místu, kde bývala, neboť už zmizela.

Když koně odjeli, dodělávali půlpanští i zbečničtí „robotníci“ dílo. Srovnávali, pěchovali, dováželi, až pak k večeru, bylo v sobotu, dílo zhruba skončeno. A také oslaveno. Nejprve muzikou, kterou Černý Vacek zase sehnal, pak pivem, kteréž také jeho nápadem a návrhem (tentokrát s ním Mityska konšel souhlasil) „právo“ za odměnu povolilo.

Vyvaleno vědro, vyvaleno druhé i třetí („právo“ počítalo, myslím, pět) a při těch vědrech a při muzice se všecko teprve rozveselilo, až začali zkoušet ten nový svůj rynk, mladí a mladé, tancem při měsíčku, jenž i dřevěné podsíně projasnil a maloval divné stíny jejich sloupů na bílené stěny.

Tancovali kolem té papírové korouhve, mladí, a staří stáli kolem, dívali se a smáli, jak volá Černý Vacek „Vivat!“ slavnému právu, a smáli se, když mu Mityska konšel chtěl dát lopatou, protože mu černý Vacek hlásil, tak že teď ještě půjdou na tu poslední ostudu, rozbořit ji, na tu jeho maštálku otočenou do rynku, však že ji šimla bez toho nebude potřebovat, že to „jezero“ nepřečká, že se celá strhala, chudák.

Farář Havlovický se také chvíli díval na ten roj a rej, pak také té události připil, v hospodě, a hlavně dolejšímu mlynáři, dnes že si může spokojeně lehnout, když tohle pořídil. Sám pak také spokojen vracel se na faru. A chvíli ještě stál u otevřeného okna hledě do jarního večera, do lipové aleje plné stínu i bledých prosvitů jasného měsíce, a naslouchal kouskům, minetu, maincké, „prkýnku“, jak sem až k faře z obnoveného náměstí tlumeně zavívaly. Že se to počíná měnit, uvažoval, a co se již stalo, co již pořídil. Cítil, že to všecko je málo, že je třeba víc a hloub.