U nás

Toho nedělního odpoledne bylo u Hlaváčků, kam nahořanský Žabka mířil, ticho jako po celé pruské vesnici Slaném v lučinaté rovince mezi chlumy u samých českých hranic. Hlaváčkův příbytek, roubený, obílený pod šindelem a došky, s chlévem a stodůlkou v jednom, stál na konci Slaného nedaleko potoka, jenž za vsí je hranicí zemskou až ke svému vtoku do nedaleké Medhuje.

Za Hlaváčkovými nad potokem šerá klenba vysokých olší; před stavením trávníkem samá vrba stará, rozsochatá. Stály tiše v slunci, stíny jejich se již hodně protahovaly odkvetlou mochnou, do kopřiv u plotů i přes ploty.

Tři hoši Hlaváčkovi, z nichž nejstaršímu bylo asi deset let, zatoulali se někam nahoru do vsi; čtvrtý, Honzíček, „páral se“ s dětmi ze sousedství pod stromy na zahradě, kteráž se u Hlaváčků zelenala v čele stavení i za stavením. Tovaryš, Jan Matěna, starý mládenec, jenž byl dopoledne ve svém modrém kabátě dlouhých šosů a úzkých rukávů v Čechách, v Náchodě, na hrubé, vypravil se jak obyčejně v neděli odpoledne na „Plhánek“ do mlýna, vlastně na pilu, na toulku, pohovořit si s pilařem, jenž se mu již tolik naprášil o hastrmanovi. Matěna věřil upřímně v toho zlomyslného ducha vod, poněvadž ho sám znal; a jak by neznal, když ho ten panáček v zeleném fráčku i v jiné divné podobě, kolikrát divně přehnal. V něj věřil, ale ještě více se bál noční můry. Před tou se chránil svěcenou křídou, kterou si co rok o Květné neděli přinášel z kostela a dával do své postele na půdě u komína.

Hlaváčkovi dělal plátno nejvíce v zimě a na podzim; v létě byl více na jeho poli nežli za stavem. Od toho odskočil i jindy, kdykoliv bylo potřeba, buď aby sběhl do Náchoda s pytlíkem pruských peněz, vyměnit je za „české“, nebo aby skočil do krámu prodávat. Spoléhali na něj ve všem, neboť byl věrný a tuze pobožný.

Na Plhánek odešel pozdě odpoledne, kdy bylo u Hlaváčků ve stavení všude již ticho. Hospodyně odešla do sousedství, děvečka se také zatoulala. Na síni čistě umetené ani kroku. Čelesno chlebové pece černě do ní zelo. Dveře pod dřevěnými schody vedoucími na půdu byly na petlici; kráva v chlévě za těmi dveřmi se ani nehnula. Zamčeny i protější dveře nevysoké, tmavé vedle čelesna, jimiž se chodilo do krámku ve výstupku. V stínu stála malovaná, chlebová almara i džber vody vedle ní.

Opuštěna byla i hřada vznášející se nade dveřmi v síni, kdež kohout za šera zpíval, volaje na pašeráky, aby nezaspali, když tu nocovali. Teď se procházel za stavením na slunci mezi družkami.

Do tiché síně, páchnoucí chlebem i roštím i chlévem, padl z pozadí nízkým, ale širokým okénkem pruh světla, prošlý zelenem starých jabloní, tiše stojících v posledním slunci. Chvěl se žlutým přísvitem na dlážkách z neotesaných, placatých kamenů; v něm prohlédla část malování na šedomodré almaře, vysvítily barvy několika její tulipánů a kulových růží i pestrý pták na větvici mezi nimi.

Ve vybílené světnici, v níž vedle peci a zelených kamen s kranclem nejvíce místa zabíral tkalcovský stav, jen list chvilkou zašustěl, list „Života Krista Pána“, staré začoudlé knihy tmavých, kožených desk, jak Hlaváček v ní četl. Seděl u stolu na lavici bez lenochu, vysvlečen, v tmavé, soukenné vestě s brimburáky až po krk zapjaté, v černém šátku na krku, v nohavicích po kolena, v punčochách a střevících, dobrý čtyřicátník přibledlé tváře. Byla vážná, výrazu až přísného.

Četl, četl, ale přes tu chvíli vyhlédl oknem ven, nejde-li někdo k nim, a šel-li kdo kolem, kdo to je. Četl, četl, až pak zívl a ustal. Vstal, odstrčil širokou lavici, na níž seděl; byla jako ten starý stůl i police v rohu vedle dveří stoletým dědictvím po prvním Hlaváčkovi, jenž sloužíval počátkem 18. století v slánském dvoře a dostav od pánů kus obce, postavil si tu chalupu. Na té lavici Hlaváčkové spávali a také po smrti odpočívali, nežli je dali do truhly a ze stavení vynesli.

Vstav odnesl „Život Krista Pána“ na jeho stálé místo, na dlouhý, učouzený trám u stropu, kdež odpočívala také Koniášova Postilla a špalíček různých písniček pobožných i světských, zavázaných v černou koži ze starých, kozích poctivic. Ten trám byl Hlaváčkova bibliotéka, archiv i obchodní kniha. Po něm se řadou táhly divné klikyháky a můří nohy, záznamy dluhů pašeráckých; těm čárám jen on sám rozuměl. To četl dobře, líp nežli v knize, a psal to snáze nežli písmo. Na to měl těžkou ruku, neboť do školy nikdá nechodil. Co uměl, naučil se od starého Vítka, kantora, zpěváka, jenž vodil poutnické houfy do Vambeřic.

Více se ve světě přiučil. Mnoho viděl, leccos zkusil. S pruskou armádou, ve slezském sboru, pomáhal Napoleona z Pruska vyhánět. Až za Rejn, do Francie se dostal, v „Parízu“ byl dvakrát, kolik potentátů na své oči viděl, nejednou se octl v ohni a neušel poranění. Roku 1816 vrátil se sedmadvacetiletý domů, vysloužilý pruský voják, jenž uměl jen málo německy, vrátil se s „metálem“ a šavlí.

Ta zůstala pak pro památku na stěně, ale ne nad stolem. Tam v rohu visely nad hromničkou s uschlými věnečky obrázky svatých na skle, také sv. Václav a Jan Nep. i sv. Antonín, patron pašeráků, před nímž skoro neustále míhal se ve skleničce zarudlý plamínek jako věčná lampa. Pamětní peníz z vojny odpočíval ve stole. Toho nedělního odpoledne zableskl se na světle, jak Hlaváček uloživ knihu zas usedl k starému stolu křížových trnožů s tvrdou, těžkou tabulí, jejíž jedna hrana měla zářezy, označující míry, sáh, loket i lokte půl.

Velká zásuvka zaskřípěla a zjevila se na světle plná příhrad a přihrádek. V těch plátěné pytlíky i kožené váčky, dřevěné škatulky s pruskými tolary, s „bémy“ i s císařskou mincí. Na malé, dřevěné misce lesklo se několik dukátů; vedle nich ležel balíček bankovek a dvoje kapesní hodinky, z nichž jedny pocházely z francouzské země. To byla Hlaváčkova pokladnice, chovající kromě zlata a stříbra také břitvy, nůžky a nožejky.

Hlaváček se přebíral v penězích ne se svitem lakomské rozkoše v oku, nýbrž vážně; počítal, přepočítával i kupecky uvažoval, co kam, co koupit, má-li jeti dříve do Kladska nebo do Vratislavě.

Slunce zapadalo, na síni u chléva se ozval děveččin hlas, do světnice vešla a hned se zas vytratila Hlaváčková, šátek na hlavě na placku, v modré zástěře, v pantoflích, prostředně velká, suchá a plachá. Chtěla se muže zeptat, ale nechala toho, vidouc, že počítá anebo rozvažuje. On si jí ani nevšiml.

Kolem oken se někdo mihl. Hlaváček jen mrkl a pomyslil, aha, to že je Málek, ten jde první, a znovu se zamyslil v kupecké spekulaci nad příhradami zásuvky, nad papíry, zlatem a stříbrem.

Málek pašerák přišel dnes první a první byl mezi pašeráky vedle Hanuše Čarabára Prouzy, živého snáře a „doktora“. To nebezpečné řemeslo zdědil dost pozdě; neminulo ho, měl je v krvi. Sic začal už jako hoch; dvakrát byl s dědkem v Kladsku, s tátou devětkrát. Vícekrát už s nimi ne, nebo děd i otec brzo pak zemřeli, a tu on, chudý sirotek, chodil se starými pašery. Než ti ho trápili a mnoho zkusil; i hledal místo, až je našel u krejčovského mistra Pelyňka. U toho však víc choval děti nežli šil a nejednou musil s mistrem přes hranice pro sukno, persián nebo manšestr. Brzo po tom, když dostal za vyučenou a tovaryšil, odvedli ho. Přišel do nejhoršího, do francouzských válek. V hradeckém pluku bojoval také u Lipska, s plukem dostal se až do Francie, do Dijonu. Když hlavní léta vysloužil, ještě ho nepustili. Dali ho na hranice za „mařenkáře“, aby hlídal a chytal podloudníky. To již byl skoro čtyřicátník. Dvanáct let pak ještě chodil s puškou po hranicích, nejvíce tu v těchto končinách.

Naposledy ho dali do Náchoda na starý „omt“, a když ten zrušili a vystavěli novou celnici u samých hranic, propustili staré „mařenkáře“ a s nimi také Málka. Již prokvétal, dobrý padesátník; byl na holičkách. Krejčovinu zapomněl, jiného nic neuměl, a žebrati nechtěl. I dal se mezi ty, které do té chvíle sám honil a stíhal; za pušku měl pašerácký pytel.

Teď sám zlobil „strnady“ a vyváděl jim, za nos je vodil; rád to dělal, dost msty v tom vřelo za to, jak se mu odměnili. Teď sám se modlil k sv. Antonínu, aby ho nechytili. Svatý Antonín jej asi slyšel, neboť „strnadi“ marně pásli po starém Málkovi. Snad mu ještě více pomáhalo, že tolik let sám tu strahoval a číhal, a že znal všecku krajinu od pruského Slaného až po Králové Dvůr, každý keříček v těch končinách, že měl bezpečné stavy u dobrých lidí a své jisté skrýše. Tenkrát byly lesy husté, plné balvanů, děr a pařezů v houštích.

Suchý byl a osmahlý, chodil už přihnutě, v očích se mu však svítilo chytrostí a odhodlaností. Přišel v černé čepici s beránkem, o holi, nohavice do nízkých holinek, s uzlíkem v ruce. S Hlaváčkovou na síni promluvil, ale jen slovo, dvě, a hned vstoupil do světnice, nedbaje, když Hlaváčková řekla, že táta počítá. Pozdravil, usedl u stolu a nic se ho nedotklo, že Hlaváček ani očí nepozvednuv, řekl jen „vítám vás“ a počítal mlčky dále.

Málek také tak chvíli seděl, ale pak vida, jak světla ubývá, hlásil se:

„Hlaváčku, dokud je světlo; chci ňáký prach.“

Hlaváček nic, rovnal v zásuvce, pak ji přirazil, zavřel a teprve poté zeptal se zkrátka a suše, mnoho-li.

„Pět liber.“

„Jiného nic?“

„To až pak.“

Hlaváček dav na hlavu placatou soukennou čepici, vyšel na síň, z té na bedněnou půdu plnou rozmanitých balíků a soudků, odtud vylezl po dřevěných schodech výš, na podlážku, kdež až pod střechou měl prach, uložený tak vysoko pro „pád ohně“, aby prach vyletěl bez větší škody, když by trhlo neštěstí.

Když za chvíli sestoupil, nesa Málkovi prach, bylo už to tam odpolední ticho ve stavení. Hostů pojednou kolik; na síni čekali dva, venku seděli tři na záspi (a Ovčák v budce ani nezaštěkl, když přišli, znal je), dva odpočívali na zahradě pod jabloní a tři seděli v sednici s Málkem, všichni už starší muži, chudě oblečení, většinou bosi, v plátěnkách, v kazajkách a usmolených beraničkách, všichni „toho lehkého národa“ pašerského, většinou staří vojáci. Z nich Kozák ze Lhotek, jenž seděl na záspi s dvěma z Radechové, mohl se pochlubit a také se včas i v nečas pochluboval, že když on sloužil na vojně, že se dostal jejich regiment až do Padovy, že viděl ten slavný kostel a hrob sv. Antonína Paduánského, všech pašeráků patrona, tam že on, Kozák, byl, tam že se kolikrát pomodlil.

Všichni přibylí seděli u Hlaváčků jako doma a bezpečně. Byliť na pruské půdě; nebezpečenství číhalo opodál, za řekou. Přišli sem zboží nakoupit, aby je v noci přenesli přes hranice.

Hlaváček obsloužil nejprve ty dva na síni. Zrovna odtud vstoupili sklánějíce hlavu v nízkých, tmavých dveřích do krámku v přístavku, dozadu, do zahrady, jenž měl jediné, nevelké okno s okenicí. Místnost nevelká, přehrazená hrubým nenatřeným pultem s vahami, nejasná, stmívala se i za dne od zboží, jak viselo od stropu po zdích a narovnáno bylo při nich, v koutech na podlaze, kůže, šátky, pilky, hřebíky, dýmky, koření, hrozinky, sůl, tabák, šafrán, káva, červená sůl; nohy se tu musily každým krokem vyhýbat.

Stmívalo se v té zatuchlé místnosti, jíž tak divně páchlo různým zbožím. Hlaváček rozžehnuv lojovou svíčku, vážil hned zboží, a oba pašeráci dávali je do pytlů a do loktuše; lepší, dražší kousky do menšího pytlíku plátěného, jejž měli vpředu zavěšený, aby alespoň to zachránili, když by neštěstí cestou trhlo a musili pytle se hřbetu zaházet.

V koutech nevelkého krámu černo, u stropu se setmělo. Rudá zář svíčky daleko nestačila. Nejjasněji stál v ní Hlaváček, jenž maje hlavu přichýlenu odvažoval skoro nic nemluvě a jako by jen na půl ucha poslouchal, co oba pašeři před pultem vypravovali, že minulý čtvrtek dostali pro pot, že „strnadi“ na ně uhodili, v Kosné Hoře u Domáňova lnu, tu že se stal řez, že se tak prali, až se dostali do lnu, že byl brzo jeden na vrchu a zas dole, že se v tom lnu s těmi „strnady“ váleli, až ho rozváleli a zcuchali, to že bylo boží dopuštění.

„A všecko jste tam nechali,“ prohodil Hlaváček, jenž klidně poslouchal a vážil; řekl to suše, ale bez výčitky a jakéhosi úsměšku.

„A ne, jen tadykle Martin.“

„Já musel ranec zahodit,“ hlásil se dost zkroušeně druhý chuději oblečený, „sic by mě byli chytili.“

„A nemáš to zaplaceno. A chceš zas na dluh.“

„Japak bych platil, kdák bych to vzal. Eště mně uvěřte, Hlaváčku, to dnešní přenesu, dnes jistě, a pak přinesu.“

„Za tohle; a tamten dluh? Ostane na trámě, viď.“

„I neostane,“ pomáhal Martinovi soudruh, „a když ostane, tak to smažete, Hlaváčku, a bude to pryč,“ dodal, směje se.

„To vy byste brali,“ zabručel kramář, jenž nejednou již tak své pohledávky u postižených podloudníků vyrovnal, a začal odvažovat – Martinovi.