U nás

Nazejtří připadl Štědrý den.

Teprve až odpoledne setkala se Justyna s Vincinou Frýdkovou a dověděla se, jak byla včera „dlouhá noc“ veselá, a škoda, že ona, Justyna, tam nebyla, to že bylo, jak se měli a co se nasmáli a nazpívali, a hoši, ti že vyváděli! Jen Antonín se jí nezdál, ten že nebyl jako jindy a také že šel dříve domů nežli ostatní. Přitom se dívala na Justynu, která se náhle začervenala, ale mlčela.

Ten den k Frýdkom nešla, protože byl Štědrý večer.

Hned po ránu toho dne měl Šimůnek krejčí veliké starosti. Nechal díla a šel vyzvědět, jak bylo včera u Frýdků o dlouhé noci. Zmátlo ho, když uslyšel, že Lewitova nepřišla, ale učitelův že tam byl. Šimůnek zchytralec hned tušil, že se něco stalo, to že není jenom tak, že on Lewit asi – tomu že musí přijít na kloub.

Zasněžené Padolí, zapadlé v sněhu, ztichlo toho večera. Stavy, kolovraty mlčely. Do mrazivého šera svítila rudá světla, nikde však nezaplanuly svíčky na vánočním stromku, protože neměli tenkrát o něm na Padolsku ani potuchy.

Všude slavili Štědrý večer po starodávnu, většinou chudě a prostě, počínajíc jahelnou polévkou. Ryby zavoněly málokde, leda na faře, ve mlýně, také u Prouzů pekařů, kteří měli kapra výslužkou ze mlýna. Ale jablka panenská a jiná zarděla se všude na stolech v zlatově hnědých křížalách, sušených slívách a po městečku chrastěly i ořechy. I chlév nezůstal bez daru, ani holý strom v zasněžené zahradě za stavením.

Když do velebného klidu mrazivé noci zahlaholily s padolské zvonice zvony na jitřní, scházelo se z městečka a z přifařených obcí méně lidí nežli jiná léta. Tuhý mráz zdržel jich mnoho doma. Už ráno zle uhodil a k večeru zrovna upaloval. –

Té mrazivé noci chystal se Václav Pavel, mladý tkadlec ze Lhoty, na lože dříve než jindy. Byl za tovaryše ve vsi Rokytníku u Padolí, táhnoucí se úzkým dolem mezi chlumy a vrchy. Na jejím konci, za nímž Němci začínali, hlídá Turov, v jehož tajemně šerém lůně dřímá svatováclavské vojsko.

Té noci stál báječný kopec v bělostném plášti navátého sněhu pod hvězdami v mrazivém klidu, les jeho ani nepovzdechl, shlížeje na tichou ves, na její roubené statky a chalupy zaváté, zachumelené, na jejich rudá světélka.

V jedné z nich žil teď Václav Pavel. Když z Polického trhu přišel do Padolí, přijali ho u Zejdlů jako dobrého známého, proto především, že přicházel se vzkazem od Machovského starého Kubečka. Ten den u nich zůstal. Dali mu večeři, nocleh, ráno pak šel do Rokytníka ke dvěma známým starého Zejdla hledat práci.

U prvního, jenž byl „bratr“, nepořídil. Zrovna den předtím přijal tovaryše do práce. U druhého, pod Turovem, dobře pochodil. Chalupník ten nebyl helvet, ale se starým Zejdlem byl v daleké přízni. Mzdu neměl Pavel velkou, deset krejcarů týdně, ale byl rád, že místo vůbec dostal. Slavně mu ovšem nestrojili, přece však se měl na stravu líp než doma.

Pracoval pilně od časného rána do noci, tiše, často zamyšleně. Nezpíval, ani mnoho nehovořil.

První dni se mu stýskalo a staral se, jak je a jak bude doma s mámou. Stesk svůj a starosti své tajil. Jedinou útěchou byla mu Kubečkova kniha. Pravda, že jen málokdy mohl po ní sáhnout na trám u černého stropu, kde ji měl ležet v šátku zabalenou. Nejspíš v sobotu večer, kdy přestali dříve pracovat, mohl s ní usednout k černému svícnu s planoucí loučí nebo v neděli odpoledne.

V Rokytníku nebyl ještě dlouho a již toužil zvědět něco o domovu. Sám na trh do Police nechodil, to vždycky Borna, hospodář jeho. Než ten ze Lhoty nebo z Machova nikoho neznal a tak nikdy nepřinesl žádné zprávy.

Tesknota šeptala již mladému tkalci, že by o nastávajících svátcích se mohl podívat domů. Ale hned se tomu bránil. Co by máma říkala, to že brzo jde, a Víšek, ten by se mu ještě vysmál. Leda by k tetce Bitnarce zašel. Toužil po trochu srdečného tepla. Ta by ho ráda uviděla, s tou by si mohl pohovořit, mohl by se jí svěřit a jí si postesknout, protože má pro něj cit.

V neděli před vánocemi zašel si odpoledne do Padolí k Zejdlom, pocvičit se slovem božím, jak ho starý Zejdl, když z Padolí Pavel odcházel, pozval, aby někdy přišel; a tam se dověděl, že na boží hod přijde k nim Machovský Kubeček.

Proto se rozhodl, že se do Machova nepodívá, že počká na Kubečka, od toho že zví pravdu, a k tetce že se rozběhne třeba některou neděli. Na Kubečka ten týden dost často vzpomněl. Co od něho uslyší, a co on, Kubeček, bude-li se ptát stran víry? –

Padolském kostele mladý Pavel ještě nebyl, raději seděl u knihy „Praxis“ nebo v Padolí u Zejdlů. Jenže tam to přece tak nebylo jako u Kubečků.

Ani starý ani mladý neuměli tak promluvit a Písmo vyložit jako Kubeček. To on, Pavel, četl líp nežli Zejdlové, a také jim musil předčítat.

Proto se také na Kubečka těšil, na jeho výklad.

Ale kdyby začal o odstupu –

O tom uvažoval o Štědrém večeru po večeři; byla onačejší nežli jindy, měli jahelnou polévku a „vařené buchty“ se sušenými houbami.

Ohřál si na kamnech peřinu, chudou svrchnici, takovou držku v modrém povlaku, a vylezl na půdu, kde měl u komína postel a kde hodně fičelo a dnes jen mrzlo. Až zuby jektal, když lezl do postele. Schoulil se jako sysel a zahříval se.

Šel si dřív lehnout, aby se jednou hodně vyspal, hned však neusnul. Na Kubečka myslil, a tu uvažoval, kdyby se zmínil o odstupu. Přestal sebou vrtět, ztichl, ležel nehnutě, jako by ztuhl. Myšlenky se mu zarazily; o ten odstup.

Neozvalo se v něm hned a jasně, ochotně a radostně: „Odstoupím.“ Bylo to něco těžkého a rozhodného. Měl někam vykročit, kde již svou náklonností byl, měl odejít z církve, ke které již nelnul, ale ve které byl zrozen a vychován. Dojmy chlapeckých let byly nitkami, které však držely ještě jako pouta; také ostych před lidmi bránil, tajná bázeň z hluku a z řečí, z posměšku a hněvu, jež budou, kdyby se veřejně přihlásil, že z církve vystupuje.

Tak uvažoval a také na nebožtíka otce vzpomínal, ten že také tak dlouho váhal a říkal, jak to je těžké chodit před odstupem na šestinedělní cvičení na katolickou faru a vydržet.

V těch úvahách usnul. Když ráno sešel kvapně dolů do světnice, byla okna jako cejn. Venku silně přituhlo. Bornová přišla právě z kozího chlívka, jejž nanovo ucpávala, a povídala, bude-li tak pořád, že budou musit vzít kozu z chléva. Tuze se pak divila, když uslyšela, že chce tovaryš do Padolí; zdržovala jej a hospodář mu také domlouval, že je cikánský mráz.

Mladý Pavel však se vymlouval, že musí, že tam bude někdo od nich. Do bot dal slámy, přes letní plátěnky vzal nedělní nohavice, přes podvlíkač kabát, na hlavu beraničku, a tak bez pláště, bez kožichu, s loktuší, kterou mu Bornová půjčila, kolem krku, vydal se před polednem na cestu.

Nebe se krásně modralo, vzduch byl jasný, zářivý. Jiskřící se sníh vrzal pod nohama. Ploty a stromy vrhaly na jeho bělostné, vyzářené plochy lehké, modravé stíny. Vesnicí dolů šlo se dobře. Cestu, místem proházenou, hradily vpravo vlevo veliké kusy, celé balvany zmrzlého sněhu. Hůře se šlo mladému tkalci, když ze vsi zabočil do vršku, ke hřebenu zarostlému lesem, přes který chtěl přepadnout dolů do Padolí. Smekal se na úzké pěšině v sněhu vyšlapané.

Dole po vsi, jejíž komíny rovně kouřily do prozářeného vzduchu, bylo ticho, v lese však, ve sněhu ztuhlém až zastavovalo. Všude mrtvo. U stezky černalo se z bělosti sněhu opršelé jehličí suché, a sem tam zahlédl zaječí zamrzlou již stopu, jež se táhla jako řetěz a ztrácela se mezi kmeny, sněhem tlusto ošlehanými.

Dole silně mrzlo, ale když vystoupil nahoru na hřbet, který se táhne od Jírovy hory na západ, až se mu dech zatajil a oči zaslzely. Tu loktuši víc k uším a tvářím přitahoval a ruce hloub do kapes strkal, choule se zimou. Než přece se tu zastavil. Padolí se mu pod ním, v údolí při řece vroubené holými zasněženými olšemi, rozložilo, kostel se zvonicí výš, na kraji jako hlava, v pozadí zachumelené chlumy a lesy a za těmi vpravo vysoký, stříbrně bílý Bor. Díval se na něj, a hned se mu zjevila jejich vesnice pod ním na druhé straně, jak je teď v zimě. Co Kubeček odtud přinese? Přijde-li v tom mrazu?

Dolů těžko lezl, místem jel, stromů se chytaje. Tři mrtvé, zmrzlé ptáčky uviděl; leželi nedaleko od sebe. Když docházel k Zejdlom, nohy už ani necítil, jak byl přemrzlý. Než první bylo, je-li tu Kubeček. Nebyl, ale přišel pak, když se již Pavel trochu ohřál; přišel v beranici, s vlněným šátkem kolem krku a tváří, v límcovém, modrém plášti, červený od mrazu jako rak.

Pavla rád uviděl a hned mu vyřizoval pozdravení od tetky Bitnarky, že se u ní stavil, že je zdráva. Pavel byl rád, ale čekal víc. Než Kubeček o mámě ani zmínky, a jen o zimě povídal, co je u nich sněhu, chalpy pod Borem, „Na končinách“, že jsou až po střechy zachumeleny, a se zvěří co je, zajíci že dorážejí až ke stavením a koroptve hlady mořené že chodí skoro až na zásep.

Teprve když starý Zejdl vyšel ven i mladá Zejdlová, ta něco sehnat k jídlu, když tak seděl s Kubečkem sám, zeptal se nejistě, hledě na podlahu, co máma.

„A milý hochu, co bys čakal. Víš, proč odešels, a od té doby se nezměnilo nic. Máma se chce mermomocí vdávat a taky bude. Poudali, že teď hned po vánocích budou svarby.“

Mladý Pavel nemohl se jiné zprávy nadít, a přece se zarmoutil a byl zklamán. Připadaloť mu někdy, že se máma přece jen rozmyslí, že pro něj vzkáže. Teď poznal, jak se mýlil a dobrohloupě myslil. Ale ani nehlesl. Starý Kubeček také dál o tom nevykládal, ač mohl, ač věděl, že Víšek teď je skoro pořád u Pavlové, i na noc že tam bývá; také nepověděl, jaké je pro to mezi „bratřími“ pohoršení, jakou ostudu jim Víšek dělá.

To zamlčel, ale těšil mladého Pavla, že všecko soužení je z božího dopuštění.

„A čteš-li?“ ptal se najednou.

Pavel, sedě před ním na židli, zvedl sklopenou hlavu. Mihlo se mu, že se teď Kubeček bude ptát. Přisvědčil, že Praxis už po druhé.

„A čti ji po třetí, dycky v ni něco najdeš. Zpíváš-li taky?“

Pavel se přiznal, že ne.

„A proč?“

„Někdy nemám na to mysl a taky si myslím,“ zarážel se, mluvil volněji, „aby u nás, Borna a ona –“

V široké tváři Kubečkově hnulo se husté obočí.

„Aha, bojíš se, aby se nemrzali. Eště se, milý hochu, ohlížíš, protože nemáš gruntu. Cvič se, aby ses utvrdil. Čeť a zpívej, to potěšuje ducha. Až přijdeš, nebo až já zas tu budu, půčím ti zas něco. A skládej, Václave, abys moh‘ si také sám něco pořídit.“

Pavel, jenž se začervenal, cítě domluvu, na toto se hned pochlubil, že šetří, že už má třicet krejcarů, že myslí, kdyby tak jednou si moh‘ bibli pořídit.

Jak přišel Zejdl s mladým, starý Kubeček, dav si kované brejle na nos, sedl ke knize. Četl a vykládal až do oběda, na který musel také Pavel ostat.

Po obědě přišel červený a čilý Burdych a dlouhý hubený Hejnyš ze Záles, ten všechen zimou zkřehlý. Povídal, jak je u nich se sněhem, každý ouvoz že je zavátý, všecko, že šel rovně polem, a vzpomínal na bratra Škodu, tam na těch kopcích u Hrádku, tam že ona je Siberie, a Škodovi že to ke zdraví jistě neslouží.

Pobožnost trvala, dokud viděli do kancionálu a Kubeček na biblí. Machovský „farář“ si dobře povšiml, že mladý Pavel horlivě zpívá. Nežli se rozešli, promluvil se starým Zejdlem, za nímž vešel do komory. Ptal se na Pavla, chodí-li nahoru do kostela.

„Co vím, nechodí.“

„Po zákonu je dost dychtivý, ale eště se bojí soudu světa. Dyby ti říkal, půč mu kancionál.“

„Ale půčím.“

Když se Kubeček se všemi rozžehnal, bylo už v soumrak, vyprovázel jej Pavel Padolím. Ptal se zase na tetku Bitnarku, vzkazoval ji pozdravovat, ptal se na známé. Protahoval řeč, při tom se pořád na něco chystal, až se odvážil a optal, věděla-li máma, že Kubeček sem, do Padolí půjde.

„S mámou jsem nemluvil, ale Vísek to věďal, hned předeučírem.“

Poté Pavel už o tom ani nehlesl. Pod kostelem se rozešli. Kubeček ke kostelu a vzhůru k Srbské, mladý tkadlec dolem ke Dřevíči, nebo za tmy lesem a sněhem přes „vrcha“ nebylo radno.

Do městečka šel ráno s tichou, tajnou nadějí. Ve své dobrotě čekal lepší slovo, že matka přece snad vzkáže. A nevzkázala ani slovíčka, ač jistě věděla o Kubečkovi, že sem půjde a že s ním bude asi mluvit.

Ráno pospíchal a nemohl se ani dočkat, teď kráčel s hlavou schýlenou dolem, zasněženým Rokytníkem k Turovu, zimním večerem, jenž mysl mu ještě více roztesknil.