U nás

Farář Zeidler, stoje odpoledne poslední středy adventní u okna, nemálo se podivil, když zahlédl, že se k faře zatáčejí pěkné sáně, shora, od Police přijíždějící. Bylo v nich spřežení grošovaných běloušů, jimž přes boky visely podšité, široké pruhy červeného sukna, pěkně lemované, s pestrými střapci v rozích, plné blýskavých drkáčů.

Chřestily, cinkaly, čím dál tím hlasněji a jasněji, až naposled do mrazu zvonivě zachřestily, když koně před farou zarazili a podsední, zafrkav silně, se otřásl.

Ze saní vystoupil v dlouhém, soukenném kožichu P. Havlovický. Farář, jenž se prve panských saní lekl, odstoupil rychle od okna a rád šel vstříc hosti, aby ho srdečně uvítal.

P. Havlovický, oklepav boty a svléknuv na síni kožich, vešel svěží jako růže, od větru červený, do farářova pokoje.

„To jste mě, Josífku, polekal!“ volal vesele farář bílých, dlouhých vlasů.

„Jak to, pane faráři?“

„Jak! Kdybyste byl přijel od Náchoda, ale to – kde vás to kozli berou. Od Police! Ve mně to hrklo, že to prelát nebo nanejmíň převor. A co bych, já chudý farář –“

„A on to pro štěstí kaplánek! Ale je radši, jen když ho rád vidíte.“

„A jak to, že od Police?“ dotazoval se farář, věkem i svou osamělostí zvědavější. „Ráno jste se nestavil.“

„Nemohl, jel jsem časně. Byl jsem v Polickém klášteře. Dostal se tam od sv. Markety můj kolega a přítel ze studií, prelát ho sem poslal, není v Polici dlouho. Hned mně psal, abych ho navštívil, když nemám daleko.“

„Tak, tak; a co nového? Ale dřív si řekněte, co chcete, kousek chleba, homolku, pak kapku kafíčka –“

„Naděl pánbůh, jedu zrovna od oběda.“

„Od tabule, a bodejť, od klášterní tabule, a já homolky, i bože, Josífku, smějte se. Ale šálek kafe přec, a – prosím vás, mrznou, mrznou?“

„Kdo, pane faráři?“

„Jako ptáci. U vás, nebo cestou jste neviděl? Tady jích dost pomrzlo, jak byl tuhle ten mráz.“

„Ale víc jich vzalo za své na čihadle,“ a kaplan se škádlivě usmál.

„Toť se ví, jakpak ne. Ale víte, Josífku, víte, čihadlo, anebo hynout hlady a mrazem! Ale jděte, vy ptactvo nemáte rád. A tak to kafíčko.“

Kaplan, jenž se té lásce musil usmát, chtěl ho zadržet, ale farář se nedal.

Když se vrátil, usedl k hosti. V tu chvíli počalo se světlo tratit z vybílené, vyhřáté světnice. Nejjasněji se chvělo na stěně pod starými rokokovými hodinami.

Kaplan musil vypravovat, kdy vyjel, proč se nestavil už dopoledne a co ten kolega. Uslyšel, že je od Jaroměře a že se tu, v Padolí, také staví, až pojede do Náchoda k Havlovickému.

„Tak, tak, toho rád uvidím. A co nového u vás, co slyšíte o Boušínském?“ Vzpomněl hned na starého přítele. „Vy jste mu blíž.“

„Teď je fara zachumelená. To ona hospodyně vzdychá a je asi celá zachuchlaná i v kuchyni. Kolem na té pláni se teď čerti žení a dolem samá závěj. Už jsem tam nebyl dlouho. Ale kantor mně povídal –“

„Kantor? Ten Šolta?“

„Ten se znamenitě obrací,“ liboval si kaplan.

„Nepije?“

„Co vím, ne.“

„Vydrží-li –“

„No, snad. Teď alespoň má mysl jen na samé čtení. Na podzim jsem mu řek, aby si někdy přisel pro knížky; byl už kolikrát u mne, jednou také v takové hrozné vějavce.“

„Ale,“ divil se farář, bylo mu však vidět na očích, že na něco jiného myslí. Zámecký kaplan chtěl ještě povědět, že učitele Šoltu potěší, že dnes také mluvil v klášteře o jeho chlapci, jak mu slíbil, že ho dostane do škol. Havlovický si na to hned cestou vzpomněl a v Policí v klášteře sháněl příznivce, aby Šoltův hoch byl v Broumově přijat za choralistu, aby mohl do latinských. Nesháněl se nadarmo a měl radost, že tak pořídil, že bude moci Šoltovi oznámit veselou novinu.

Faráři Zeidlerovi o tom chlapci neřekl nic, zato si vzpomněl na to, o čem mu Šolta o poslední své návštěvě vypravoval.

„Pamatujete se, pane faráři, jak jsem vám tuhle poslal po Doubenovi psaní –“

„Psaní, ano, ano, čet jsem je v čeledníku,“ a kvapně dodal: „Bodejť, četl, zrovna u nových kvíčal.“

„Jak se Boušínský zrovna lekl, když jsem mu řekl, že vyšetřováním vyšlo najevo –“

„Aha, aha,“ vzpomínal stařec, „stran těch včel, stran toho oulu, že ho porazili.“

„Jeden z té zlodějské bandy, a ne učitel. To se zarazil, až lekl. Však jsem, myslím, psal, že učitele ještě odprosí.“

„Toníček?!“

„A odprosil.“

„To ne! Toho Šoltu?!“

„Šolta mně to sám vypravoval, když byl naposledy u mne a když jsem se ho na pana faráře ptal. Povídal mně, že je pan farář na něj zcela jiný, že byl teď tak vlídný, a na děti, ty že si dvakrát pozval na faru, když šly z kostela a dal jim chléb s medem. A pak si také učitele pozval.“

„A co?“

„Povídal Šolta, že pan farář začal tak zdaleka o včelách a o kostelníkovi, Markovi, to že je taky, ten že ho tak utvrdil tenkrát, když našli frátera na zemi skáceného. A pak prý,“ kaplan se usmíval, „chyt učitele za ruku a povídá: Však vy mně rozumíte, viďte, Šolto. No, jsme lidé smrtelní, klopýtáme, ale jsme křesťané a křesťané si odpouštějí. A tak – a natáh ruku.“

„A co kantor?“ ptal se rychle farář Zeidler, jenž se v duchu lekal o farářskou autoritu.

„Á, na toho to účinkovalo. Odprosil taky, jak se mně sám vyznal, aby jemnostpán prominul, jestliže ho kdy pohněval. Ale Marek, kostelník, musil učitele také odprosit, pan farář to kostelníkovi nařídil,“ vzpomněl si ještě zámecký kaplan.

„No, tak má teď Toníček pokoj.“

„A nový kryt na stodolu mu také dají,“ doložil s úsměvem P. Havlovický.

„No tak. A o tom jste mně taky psal, Josífku?“ zúmysla nedočkavě ptal se farář, ačkoliv to věděl.

„Psal, psal.“

„Bodejť, vždyť jsem to četl,“ farář se naoko rozpomínal, „v čeledníku u těch nových kvíčal, u těch nových.“ Ty vyslovoval jadrněji a díval se na kaplana. Ten si teprve teď všiml a vzpomněl si, že již jednou se farář o nich zmínil. Otevřely se dveře a stará sestřenice farářova přinášela konvičky s kávou a smetanou a chléb a máslo.

Jak si kaplan naléval do koflíčku kouřící se kávy a husté, dobré smetany, mihli se mu ti mrznoucí lidé na Polickém rynku, jak je viděl a mezi nimi jel, když přibyl ráno do Police.

Od studentských let, kdy ho vozili do klášterního gymnasia v Broumově, neviděl toho obrazu bídy a křiklavého nepoměru mezi prací a mzdou. Tenkráte se na něj tak nedíval jako dnešního dne. Znal leccos z jednotlivostí, mnoho bídy vídal porůznu, a vždycky ho dojala.

Teď se tu sešla všecka. Pohled na to shromáždění chudých tkalců, nedostatkem, mrazem sklíčených, zhluboka ho dojal. Bylo mu líto toho lidu, a jak byl toho dojmu plný, mluvil o něm i ve společnosti. Teď zas o něm začal.

„To jich tam je, viďte!“ zvolal farář skoro vesele. Vyjasnilo se mu náhlou vzpomínkou na mladá léta. „Taky jsem to viděl. To jsem byl ještě na studiích a jednou o vakacích jsem byl u Toníčka, u Boušínského, pozval si mne do Police. Jeho otec tam byl krejčím. A bože, to už jsou léta!“

„Ale bída zůstala stejná, pane faráři. Je teď jako bylo za vašich mladých let.“

„Ale jinačí to už nebude. Ti Broumováci bohatnou –“

„A náš člověk nic. Ti bohatnou, to člověk žasne, když slyší, jaké mají výdělky. Povídali mně v Polici. A já řku, lidičky, pročpak vy si takový obchod nezavedete, proč těm cizím kupcům jen sednice najímáte a krámy? Proč sami nekupujete a nevyvážíte? Vždyť to není ani do Amsterodamu ani do Ameriky, ale jen kousek za hranice? A co, oni že každý k tomu není, nebo že není do toho.“ Kaplan krčením ramen i posunky naznačoval jejich odpovědi i svou nelibost, a pojednou dodal:

„Chutě nemají, kubové jsou, žádná odvaha. Tady vašemu Čejchanovi jsem tuhle na zámku také říkal, aby se pustil do světa. Myslím, že je také pecák.“

Farář Zeidler kloně se ke koflíčku s kávou pozdvihl víčka a divě se, upřel na kaplana oči. Ten, jak už byl rozehřát, pokračoval:

„Pak jsem taky mluvil s těmi kupci z Broumovska.“

„Vy?“

„Páter Vincenc mne zaved na víno a tam ti plátenní kupci seděli.“

„A o plátnech jste s nimi mluvil?“ divil se farář a usmál se.

„O plátnech, o tkalcích.“

„Chválili je?“ podotkl farář ironicky.

„Chválili! Že jsou samý podskok, že si nechávají přízi, že šidí.“

„No, někdy si hledí pomoct; paupertas meretrix. Ostatně kupci mají také podskoky. A oč je může takový chudák ošidit! Však oni si to stokrát nahradí.“

„Je to všecko smutné.“ Kaplan zapomněl na kávu. „Takhle to jinačí nebude. Za tohle zboží, co náš lid dělá, budou vždycky tak platit, ne-li hůř.“

„Tkadlec prodat musí, to ti kupci dobře vědí.“ Farář mluvil volněji, s účastenstvím patrně ochabujícím. Byl by rád už z jiného načal. Než kaplan ve své horlivosti si toho nevšiml.

„Jiné zboží,“ uvažoval, „lepší, jiné druhy by musili dělat, ale to by je musil někdo naučit. V Belgicku, tam to umějí. Kdyby byly školy –“

Farář se prudce opřel o lenoch židle a zvolal:

„Jaké školy?“

„Pro tkalce.“

„Ale jděte, to není možná.“

„Teď ne, my to nesvedeme.“

„A kdo?“

„Vrchnost a vláda by se toho měly ujmout. Hm –“ kaplan se trpce usmál. „Ale takový Essentr, takový, ah, škoda povídat!“

„Máte dobré srdce, Josífku, ale tohle, to si ani nepřipouštějte. Už to jinačí nebude. To bývalo odjakživa a bude.“

„Nemuselo by.“

„To si myslí mladá krev. Ale vy nic nepijete!“

„Naděl pánbůh.“

„A co u vás na zámku nového, co důchodní?“ zamlouval farář.

„Všechno při starém, to víte.“

„A panička?“

„Panička má, myslím, dlouhou chvíli, jako všecky zámecké paničky.“ Kaplan se usmál. „Teď už povídají o bálech a jezdí na saních, vaří punč, klevetí a hrajou v karty.“

„A vy s nimi,“ škádlil farář.

„Vyhnu se, je-li možná. Co taky! Samá planá řeč, a člověk má práce dost.“

„Vy?! Prosím vás, na zámku! Co děláte!“

„Čtu, přiučuju se.“

„I čmerte, čemupak?“

„Hospodářství a trochu rostlinopis studuju a fysiku, historii, jak to jde.“

Farář se díval na kaplana s upřímným úžasem. Pojednou se však usmál, jak mu přišel vhodný nápad, aby se dostal, kam už chvíli chtěl:

„Já taky študýruju, ale pořád jedno, ptáky.“

„Ah, nové kvíčaly,“ připomínal si host.

„Však jste jich ještě neviděl,“ vyhrkl farář skoro vyčítavě a vstal.

„No, to se rád podívám,“ zalhal kaplan, věda, že starého pána potěší. Ten už zapomněl na trh, na zámek, a pln radostné ochoty vedl hosta do čeledníku. Ale tam začal litovat, že se omeškali, že už není dost světla. Černalo se tam od klecí a také již v klecích, jmenovitě dřevěných.

Farář vedl kaplana k těm, kde měl své nejznamenitější a nejmilejší, zvláště k přírůstku, k novým kusům, které chytil na čihadle a které si nechal za volavé. Nejdéle zdržel se u těch nových kvíčal, které si pochvaloval a jejichž chválu od kaplana rád přijímal.

Už se hodně stmívalo, když před farou zase zvonivě zachřestily drkáče na panských bělouších. Farář Zeidler vyprovázel pátera Havlovického až k saním, kdež mu ještě jednou ukládal, aby pozdravoval pana děkana Lukavského a na zámku důchodního i paničku. Znovu zval, tak aby se u něho zastavili, pojedou-li kolem šlitáží.

„A moc, Josífku, nestudujte, zvláště teď zimního času, nekazte si očí, zdraví to nepřidá.“

Kaplan radě dobře míněné se jen usmál a zval faráře, aby také on k nim zajel, když je taková krásná sanice.

„Se mnou už, milý zlatý, nic není. Já už jen u kamen. Tak, sedíte dobře? Nohy si pěkně zadělejte. Tak, tak – Já na teplo držím. Já už jen kamna. Ta hřejí a ptáčkové mně zpívají, to je má radost, a tak mám pořád jaro. Tak, teď sedíte dobře. A přijeďte zas brzo.“

Koně už potrhovali, ztichlé drkáče na červeném sukně zase zacinkaly. Kaplan v kožichu, v beranici, se ještě jednou vychýlil, ruku podal, srdečně se louče. Koně trhli a již letěli od fary pod lipami. Mžikem zmizely sáně v šeru mezi staveními starému faráři, jenž za nimi hleděl. Ohlas tratících se drkáčů vyzníval do mrazivého, zimního večera.

Páter Havlovický, zabalen v kožichu širokého límce, rozhlížel se po staveních vpravo vlevo, jak jel ulicí městečka dále, i pak, když se mu vzad míhala zasněžená, dřevěná stavení táhlé vesnice s Padolím souvislé. Zevšad, zprava zleva, doléhal k němu hlas tkalcovských stavů.

Probouzel v něm tísnivý dojem z Police, jenž pak ještě více zahořkl, když seděl mezi těmi německými kupci, když za hovoru seznal moc jejich peněz, sílu jejich podnikavosti a rozhled jejich ve věcech obchodních a když proti tomu na váhu položil práci chudých tkalců, jež jim všechnu sílu, všechen život ssaje, a k ní netečnost, až tupou odevzdanost na domácí straně.

Co dělat, co dělat?!