U nás

Ve škamnách padolské školy hodně prořidlo, jako každé zimy. Z přiškolených vesnic málokdo teď chodil. Často při nejlepší vůli nemohli, když bouřily metelice a cesty v sněhu zapadly. Než i z Padolí samého, zvláště z dolejšího konce, trousili se žáčkové a žákyně jen pořídku. Mnohým rodičům byly ty vějavky vhod. Také Lhotákovi, jenž dělal kanafasy.

„Jak pak bys šel v tý slotě! Ostaneš doma,“ poroučel Honzíčkovi Hilmovi, kteréhož si na podzim přivedl z Pruska, ze Slaného, od Hlaváčků, když si tam tenkrát zaskočil na paš. Lhotáková, ne tak červeného širokého obličeje jako muž, suchá, ostrého nosu, obličeje ptačího výrazu, také hned přisvědčila, a toť, a vždyť že dost často chodí do školy, nač tam taky pořád, že tam dost času prosedí, ať raději souká.

Honzík nerad kladl slabikář a v něm složený arch papíru i dřevěný, kulatý pírník na okno, odkud je na cestu již přichystané vzal. Nerad, protože rád chodil do školy a nerad seděl u kolovratu a soukal, celé dopoledne v zadušené, malé světnici v rachotu stavu, za nímž Lhoták červený, s vousy pod bradou, v košili a plátěnkách robil o červenobílém kanafasu.

V prostornější jizbě školní bylo volněji a veseleji. Než o to veselí, o hlučnou společnost kluků a děvčat hochovi neběželo. Nedováděl, nebyl rozpustilý. Tiše sedal na svém místě jako oukropek před vyučováním a nehnul sebou, když učitel vykládal nebo s nimi počítal. Honzík se nikdy netlačil k černému stolku, u něhož učitel před školou linoval žákům a žákyním na složeném jejich archu nebo přiřezával brky na péra. Vždycky čekal skromně a tiše.

Učitel byl by si už proto hubeného chlapce pěkných, černých očí všiml; než pozoroval ho tím bedlivěji, když sám farář mu připomenul, že dolejší Lhoták přivede hocha do školy, opuštěného a zanedbaného sirotka, aby měl tedy pozor na toho chlapce, který za cholery ztratil otce i matku a kromě toho dost už zkusil, když sloužil na Žďárkách za skotáka.

Učitel mohl už za nedlouho faráři oznámit, že je to hodný a přičinlivý žáček, že se rád učí a že má také schopnosti. Farář sám se o tom přesvědčoval, když přišel na náboženství. Hoch vždycky uměl a jak poslouchal! Černé jeho oči se s faráře ani nehnuly, když vypravoval něco z bible. Havlovický je pozoroval, jak září živým zájmem, jak jimi a po přibledlé, hubené tváři chlapcově pokmitují svit i stín účastenství a dojmu.

Netušil, jaké radostné pohnutí zvedlo chlapcova zapadlá prsíčka, když chvále jej, položil mu ruku na hlavu, když mu pohladil jeho černé, husté vlasy.

Hoch nerad zůstával doma, ač se u Lhotáků měl o hodně líp nežli ve Žďárkách u Sedlických. Sic ani teď nesměl zahálet; soukat musil, až ho někdy záda i celé tělo bolely. Než míval také volné chvíle, a tu býval nejčastěji jeho společníkem starý „Nový hospodářský kalendář“, nikoliv však pro své čtení. Hospodářské články a „Poznamenání všech jarmarků v království českém“ jakož i vypočítání dukátů a tolarů od 1–1000 a „Pří– a Odjezd obyčejných jízdných pošt při císař. královským nejvyšším poštovským úřadu do královských měst Pražských“ nemohly ho upoutat; a jiného čtení nebylo. Ale obrázky ho vábily.

Čemu on říkal obrázky: červeně tlačeným znamením čtvrtí měsíce, černým, drobným značkám kozoroha, ryb, lva, blíženců a ostatním znamením zvěrokruhu, jemu tajemným, titulu červených liter a s říšským orlem, jenž měl na prsou českého lva.

Nejvíce ho vábily na tom titulním listě výjevy z hospodářského života, z vinice i z lesa, obrázky českých patronů, zvláště sv. Václava a sv. Víta s kohoutkem na knize a nejníže kus Prahy, kamenný most, Hradčany.

To vše bylo vyvedeno hrubým dřevorytem; ale jak se jevilo chlapcovým očím! Dlouhé chvíle tkvěly na těch znameních a obrázcích, když vlezl tiše za stůl nebo stočiv se v koutě na lavici položil kalendář na kolena. Přikrčen díval se do něho, obracel zapomenuv vše, Lhotačku, Lhotáka, všecko okolí, neslyše ani rachot stavu.

Hladu teď nezakusil, i oblek dostal, jakého nikdy neměl. Byl z obnošených šatů, jež Lhoták přinesl z fary, ne však z modrého kabátu, jejž farář Havlovický přidal. Kabát ten nosil Lhoták zatím sám, protože by prý ho bylo ještě škoda přešívat.

Školní potřeby obdržel mladý Hilma všecky ve škole, jak farář slíbil. Z těch věcí ze všeho těšil chlapce nejvíce kulatý, dřevěný pírník a v něm „plevajs“ či olůvko, tužka černá, bez dřeva, jak tenkráte jich užívali.

V kostele se mladý Hilma tuze nemodlil; zato tím upřeněji a vroucněji se díval po obrazích. Nebylo jich mnoho a ne z mistrovského štětce, ale hoch po každé vydržel si je prohlížet. Všechny stejně ho nepoutaly. Nejčileji pracovala jeho mysl, když upíral oči na obraz Maří Magdaleny, ubledlé, plavých vlasů, v jeskyni, klečící před křížkem a lebkou na omšené skále. Bledá tvář kajícnice, slzící oči, všechen bolestný výraz i okolí její, podivné skály, jež se do hloubi v šeru tratily, jej dojímaly, jako zase rozněcovaly jeho obrazotvornost výjevy staré, zašlé křížové cesty, místem už zčernalé, hrubě malované, její nevídané paláce a stavby plochých střech a sloupů, zsinalý Kristus v bledě modré sukni pod křížem klesající, vojáci surových tváří v helmách a suknicích s pentlemi, v obuvi, z níž čouhaly prsty i palce; a zvláště nebesa divně zbarvená, s tesknými, rudými záplavami.

Nebyl závistivý, ale na obrázek se třásl; obrázek rozpálil mu vášnivou touhu až i závist. Vídal u hochů i děvčat obrázky svatých, černé i barvami malované. Tlačil se usilovně, kde si je ukazovali; tu nečekal trpělivě jako u stolku učitelova, tu dovedl prosit i škemrat, aby mu dali. Krejcaru neměl, sám si nemohl nic koupit; ani aršek betlemu.

Ale když si hoši kupovali, vlezl s nimi do krámu.

A tu jednou, když archy přehlíželi, uhodili při spodu na veliký list, na němž nebylo ani oveček ani pastýřů; na tmavém koni bujně se vzpínajícím seděl generál s kloboukem rohy napříč hlavy, s plápolavým chocholem zeleným, v bílých, úzkých nohavicích, vysokých botách, v tmavozeleném fráčku s modrými výložky, červený, plný, s licousky na spáncích – všecko na něm pěkně malované i šňůrky zlaté a knoflíky i modré oči!

Toho generála s německým podpisem Hilma hoch dlouho viděl i když vyšel z krámu i pak, když byl sám, zvláště večer na pelíšku, kdy po něm s celou vášní mladého srdce zatoužil, netroufaje si ani pomyslit, zač asi je, kdyby si jej mohl koupiti.

Generála, patrně z napoleonských časů, zapudil pak betlem, krásný, živý betlem, jejž spatřil u Kalinů. Bylo za mrazivého dne, kdy s dvěma kamarády z hořejšího konce, kteří se u Kalinů znali a kolikrát už tam byli, vstupoval mezi zachumelenými zahrádkami před okny Kalinova roubeného příbytku. Dychtivě očekával, jaký bude ten betlem, o kterém tolik slyšel; neklidně, až vzrušen kráčel za kamarády a ne tak směle jako oni.

Ostýchal se vůbec a kostelníka zvlášť, kterého vídal u oltáře svíčky rozžehovat, i za oltář chodit, kterého slyšel panu faráři latinsky odpovídat a který poroučel ministrantům.

Kalinová v placce, bez kazajky, v pantoflích, svěží, vítala hochy vlídně, s úsměvem. Kalina sedě u stolku, nad nímž po zdi viselo plno hodin, maje v rukou kapesní hodinky a klíštky, sotva se jen ohlédl. Hilma hned na něj zapomněl, když shlédl nalevo na stěně veliký betlem, jaký ještě nikdy neviděl, město na něm krásné, se skleněnými, opravdivými okénky, figurky pestře malované i ze dřeva vyřezávané.

Pak i Kalinové nedbal, když zatáhla za šňůru, když stroj zavrčel a náhle se vše začalo hýbat; k jeslím šli nebo práce konali, dříví řezali, poustevník zvonil, pastýř bičem švihal, a nade vším se anděl začal vlnivě vznášet, krásný anděl s rozpjatými křídly.

Malý Hilma jako u vidění ztuhl, a jako u vidění stál i tak odcházel nedav ani s Pánembohem. Generál na koni zmizel nadobro; nyní zase div živého betlemu dlouho živil chlapcovu mysl. Přestal svým olůvkem čmárat koně s jezdcem, jak si je pamatoval; teď na kouscích papíru, jak je ve škole nebo kdekoliv sebral, i do knížky na desky a kde se jen místečko čisté probělávalo, črtal ovce i pastýře z betlemu, ovce i kozy, které se mu dařily nejlíp. Na arch papíru neměl, a papír byl teď jeho touhou, a barvy, takové barvy, jako je zahlédl u kupcova Toníka v nevelké škatulce z měkkého, nemalovaného dřeva, malé a chatrně pouštějící, s ježatým štětečkem. Ale jak krásné se jemu zdály! Barvy ho vůbec vábily. Vydržel často chvíli stát u krámu, dívat se dveřmi na regál, kde stály sklenice plné práškových barev, rudé, modré, žluté, ostře zelené.

Když viděl u truhláře po prvé učedníka tříti na kameni bílou barvu kamenem, bylo mu to událostí, jako když jednou, to už jaro pokročilo, jda ze školy uviděl, že Jírovec kolář sem tam ozdobuje tmavozeleně natřený vůz rudými ornamenty. Zůstal tam, přihlížel tomu primitivnímu malování jako přimrazený, až pak doma od Lhotákové dostal, že se toulá, že je tulák, to že se mu nechce s kozou na pole popást ji.

A přece po tom ostrém domluvení a několika pohlavcích, jež je ztvrdily, neubránil se a zaběhl zase po škole, kdy měl jíti rovnou domů kozu pást; tentokráte uvázl v kostele. Zaslechlť od hochů, že je tam z Náchoda štafírník, že štafíruje sochy na oltáři.

Kostel prostřed hřbitova mezi lipami byl otevřen a prázdný, jen u oltáře malé lešeníčko a na něm cizí muž s vlasy za ušima, v plátěné bundě, s brejlemi na nose, a dole hoch, učedník, také v plátěné bundě, ale zamazané, plné barevných skvrn a pruhů, svěžejších i zašlých a zaschlých.

Do hlubokého ticha zahudl se hřbitova pták, ve vybílené prostoře nevelkého chrámu celý proud zlatého světla a v něm tu tam chvějící se stín haluzí před okny tiše šoumajících. Hilma postupoval tlumě krok v tom tichu a vyzáření, v němž se vyjasnila i stará, zasmušilá křížová cesta i obrazy na oltářích.

Touha uviděti, jak štafírují, dovedla ho k náchodskému štafírníku, jenž byl zároveň malířem a na nějž hoch pohlížel s posvátnou úctou. I na jeho učně hleděl jinak nežli na jiné učedníky. Plátěná jeho bunda barvami potřísněná zdála se mu krásnou a hned by si ji oblékl a ostal u toho malíře.

Na hrubé židli i na dlážkách u ní uviděl hrnečky různých, utřených barev a hromadu štětců a štětečků, jakých dosud nespatřil. Učedník jej oblažil, když se dal s ním do hovoru, a když mu pak i ukázal knížečku z šedého, pijavého papíru a mezi jejími stránkami tenounké lístky pozlátka. Oslnilo jej a prohlížel si je, dech taje, poněvadž mu učedník přikázal, ať na ně nedýchne, že by uletělo, že je tak tenounké, to že z jednoho dukátu se ho udělá tolik, že by jím mohl vyzlatit celého koně a člověka na něm.

Jeník zahlédl, jak mistr, jenž se na něj s lešeníčka přes brejle podíval ani nehlesnuv, nabíral na štětec toho pozlátka a jak je ukládal na sochu bíle natřenou, dělaje jí na rouchu zlatý lem. Malý Hilma přihlížel tomu jako posvátnému úkonu a zatrnul, když se mistr obrátil a hledě přes brejle se ho s úsměvem otázal, tak co, líbí-li se mu to, chtěl-li by také zlatit.

Hoch v blaživém leknutí slova nevyrazil. Jen hlavou kývl; ale hovornější odpověď leskla se v pěkných jeho tmavých očích. Zapomněl na čas, nebo bylo tu tak krásně v tom světle a tichu u oltáře, na němž voněly v starých, skleněných vázách živé květiny z farské zahrady a u něhož konalo se takové dílo.

A doma koza mečela a Lhotáková klela, kde že je ten kluk za… Přišel pozdě, ale ne pozdě jejímu hněvu. Vzňal se nanovo a bylo zase jako onehdy, a hůř. Příval nadávek, pohlavky vpravo, vlevo jako krupobití, žádná svačina a pak kozu na provaze vésti na mez, pospíchat s ní a slyšeti za sebou, ať se neopovažuje brzo přihnat, ať ji přivede napasenou, ne aby tam ostal, co by kočce namrskal, sic –

Pospíchal, utíkal s kozou, slze bolestí i hanbou; s počátku neviděl ani na kamenitou cestu vedoucí za stavením do polí. Bosé jeho nohy klopýtaly tím více, že koza křikem a spěchem poplašená dala se do běhu, až se jí vemeno prudce klátilo, a hnala se, že ji na provaze stěží udržel. Zastavili až na výšině v polích, odkudž nebylo vidět ani Lhotákova stavení, ani jeho okolí.

Usedl do stínu pod hustý trnkový keř v tupém jakémsi omráčení po těch ranách a po tom strachu. Slzy oschly, nitro se tišilo. Zapomněl na bouřku; zato se v duchu vrátil do kostela a zatoužil, kdyby mohl ještě s tím učedníkem promluvit a zeptat se ho, jak se malují obrazy, jak to dělají, a co stojí ty štětečky, ty malé, hladké.

Koza si mohla dělat, co chtěla, třeba i do škody jít. Hoch ji nechal. Ale začal se pak po nebi ohlížet, když vnitřnosti se mu hladem ozvaly. Slunce zapadlo, než netroufal si vstát, poněvadž měl tak ostře nařízeno. Tu onde vedli krávu, kozu domů s pastvy, blíž i dál zahlédl stáda skotu i koz, na cestách mezi obilím že je ženou do chléva. Ale on zůstal.

Stíny se už táhly do ohromné délky, zalehly pole, luka a jen po kopcích ještě zlatě svítilo. I tam uhasla zář. Hilma hoch přehlížel kozu, její břicho, je-li dost napasena; zdálo se mu, že hodně, ale přece zůstal, poněvadž se bál Lhotákové, že by zase křičela. Soumrak nastával, lesy a hory kobaltově modré černaly, po mezích prázdno, ani duše. Kdesi v polích, za obilím, ozval se vůz. Chvíli rachotil, klapal, až utichl.

Hoch viděl, že už je sám v polích, že pase sám jediný; pojednou se mu mihl nějaký mužský, jenž zahnul na jeho mez. Do tváře mu neviděl, ale dle přihnuté, suché postavy, a jak kráčel o holi, v čepici s beránkem, v nohavicích do nízkých holinek, hádal, že to je Málek, pašerák, ten, jenž se ho v Slaném u Hlaváčků ujal a k Lhotákom jej přivedl, jenž ho tenkráte v noci těšil, když sotva šel, když nemohl, když se na palci urazil a bolestí i tesknotou zaplakal.

Od těch časů se Málek u Lhotáků třikrát zastavil. Jednou za dne, po druhé na večer, po třetí pozdě v noci. To zrovna přichvátal, skoro bez dechu, s uzlem, jejž hodil Lhotákovi a zase hned dále, pryč do tmy. Zboží pašované Lhoták dobře ukryl, ale Málek, jenž té noci šťastně strnadům zas ušel, si pro ně nepřišel, nýbrž poslal. Za první a druhé návštěvy s Hilmou hochem hodně si pohovořil; přišelť vlastně k vůli němu, podívat se na něj a jak mu je u Lhotáků. Po prvé mu přinesl kus perníku, po druhé několik chudých, černých obrázků, vystřižených z obálek pašovaného zboží.

Teď přinesl zas a hned na mezi je dal, když se hocha vyptal, jak se má, proč nežene do chlíva, že má koza břich jako buben. Hoch se ostýchal povědět pravdu; také pro obrázky zapomněl, po nichž, v papíru zabalených, dychtivě sáhl. Málek sám se po druhé již neptal, nýbrž hocha přímo pobídl, ať žene domů, že se koza už ani nepase.

„Chtěl jsem k vám,“ povídal, kráčeje vedle Hilmy kozu vedoucího. „Ale když jsem tě viďal, pudu zas dál, musím ještě dnes do Radechovy. Řekni Lhotákoj, že ho pozdravuju a že se u Hlaváčků po něm ptali, co nejde.“

Hochovi, jak tak spolu kráčeli, se uvolnilo; dosvědčilť mu Málek, že je koza napasena, a měl obrázky. Ani dočkati se již nemohl, až si je prohlédne.

Toto setkání bylo jako vlažička na pučící příchylnost chlapcovu k Málkovi.

Hoch cítil ze všeho teplo upřímného účastenství, jakého od smrti jeho rodičů nikdo s ním neměl. Mladé srdce otvíralo se důvěrou i neuvědomělou vděčností. Málka rád viděl a té chvíle jda vedle něho, obracel se po jeho osmahlé tváři, hleděl mu do zapadlých, odhodlaných oči, odpovídaje s důvěrou a upřímností.

Starého podloudníka, jenž neměl nikoho ani tu ani ve svém rodišti u Jaroměře, jenž se celé dny a noci potloukal a zdržoval jen pod cizími střechami, s cizími, u cizích, po lesích, po osamělých stezkách pašerských a skrýších, příjemně hřálo v ustydlém nitru z té chlapcovy příchylnosti. Šel s ním o kus dále nežli hodlal a pak, když musil odbočit, zastavil se, školu mu připomenul a taticky nabádal, ať chodí, ať se hodně učí, aby z něho něco bylo, aby snad neostal u dobytka navždycky. Napomínaje vytáhl váček, vyhrabal z něho v tom šeru skoro u samých očí tři krejcary a dal je hochovi.

„Tu máš, kup si něco.“

V radostném úžasu hleděl pasáček za Málkem tratícím se mezi obilím; pojednou však trhl provazem a pospíchal. A jak nadšeně!

Koza napasena, obrázky v kapse a tři krejcary v hrsti. Papír si koupí, arch papíru za troník a za ostatek dostane kolik barviček; třeba ne v škatulce, ale vybere si, počítal, kolik jich bude, pinzlíček že si udělá z vlasů a z brku, a bude malovat! Koza mečela, co ji tak žene, nechtělo se jí napasené, s těžkým vemenem do klusu.

Doma, u Lhotáků, sic opět zahřímalo, co kluk paličatá nežene domů, to že naschvál tak pozdě, jí, Lhotákové naschvál, že teď musí při louči dojit. Než ta bouřka záhy zašla a dohučela v kozím chlévku. Zatím hoch vyřídil Lhotákovi Málkův vzkaz a při louči mu obrázky ukazoval, jež dostal od Málka. O penězích však mlčel. Bál se, že by je musil vydat, že by si nemohl koupit ani papír ani barvy, a on se v nitru jásavě těšil, i když Lhotákovi obrázky ukazoval i když pak polykal vystydlé brambory s tvarohem, těšil se, že bude malovat, že bude malovat.