U nás

Z mariánské hradby zaduněly dělové výstřely; jejich hřímavé rány bily v pausách do zátopy kovových zvuků vlnících se za jitra nad Prahou harmonicky slavnostním hlaholem.

V ulicích hemžení, hřmot, ruch. Nejhustší, nejpestřejší proud hrnul se ze Starého města Karlovým mostem k Hradčanům: Pražané, venkovský lid, městská jízda i pěchota, granátníci v plné parádě pod prapory, s hudbou. Řadami rděly se výložky, pobleskoval kov; scházelo však slunce, v němž by svítilo zlato a stříbro helmic, šňůr i epaulet i hroty praporů, korouhví, zelených, rudých, modrých i žlutých nad cechy beroucími se za ozbrojenými sbory.

Nebe zůstalo zasmušilé a vítr vál. Medvědí čepice granátníků se čepejřily, prapory, korouhve se vzdouvaly, zmítaly.

Na ten proud měšťanského vojska a cechů dívali se Šolta s mlynářem, s farářem Havlovickým a Václavem nahoře u hradu skoro u samé kované brány, kterou hlídala vojenská stráž nikoho do hradu nepouštějíc. Slatinští si časně přivstali, ač se večer dost dlouho zdrželi „u Vořechovských“, bez faráře, který od „červeného orla“ zamířil rovnou do kláštera. Pro něj se záhy zrána stavili a on již na ně čekal.

Vyšli časně, nicméně nebylo na prostranství před hradem už volno. Než podařilo se jim proniknouti hodně blízko k bráně. Tu přehlíželi ten proud městských sborů ozbrojených a cechy, v jichž čele řinčivě se rozléhala hudba do šumu zástupů.

Děla, zvony umlkly, hudby ztichly, cechy, sbory odtáhly do druhého nádvoří utvořit špalír od královských komnat až ke kostelu sv. Víta. Vojenské stráže nepustily za nimi nikoho. Davy zůstaly před hradem a čekaly.

Zvědavost sílila jejich trpělivost i nohy a držela davy tak různých lidí. Co chvíli jako jiskra rozletěla se nějaká zpráva, jež vzpružila dychtivost a vzrušila hovor. Přiletěla kdo ví odkud, z kterého konce zezadu, od města i ze samého hradu.

Slatinští zaslechli, že nejprve přenesou královskou korunu, žezlo a jablko, plášť a štolu a pás korunovační z královských pokojů do svatováclavské kaple, že to tam ponesou nejvyšší zemští officíři, maršálek nejvyšší sudí a písař, a purkrabí – ne, ten ne, ten že nemůže, když mu zemřel bratr arcibiskup, že místo nejvyššího purkrabí bude zastávat ministr hrabě Kolovrat, sám bývalý purkrabí.

O to se vedle hádali, půjde-li hrabě Chotek nebo Kolovrat, a rokovali, kde se císař ustrojí, to jest, kde na se vezme plášť a všechno, to že ve svatováclavské kapli.

Pojednou zahřměly dělové rány, zvony se rozhlaholily. Hovory, hádky jako by uťal. Kde kdo obracel se k prvnímu nádvoří, ač v něm nebylo nic vidět; zvony a střelba hlásily, že se král ve slavném průvodu ubírá vnitřním nádvořím do kostela sv. Víta. Děla umlkla; z hradu ozvalo se troubení a hlahol kotlů. Jásavá fanfára vítala krále u prahu kostela sv. Víta, kdež král pokleknuv políbil kříž podaný mu arcibiskupem v zářícím plášti, v bleskotající mitře, kříž někdy Karla IV.

Vlny v zástupu polehly; dav stál zase klidně v pestré směsi a čekal dál. Kantor Šolta začal přešlapovat, mlynář povzdechl, ach, pane, co se ještě nastojí, a kdy asi bude konec.

„Po epištole počne se korunovací,“ vysvětloval farář Havlovický, „a jak bude mít král korunu na hlavě, zvolá purkrabí či dnes jeho zástupce: ‚Pojďme a učiňme přiznání‘ – víte, jak včera v kafírně o tom mluvili.“

„To se bude zas střílet a zvonit,“ přidal po německu nějaký pán v elegantním kabátě dlouhých šosů.

Vedle se přeli, poteče-li na hradě víno z kašen, a kde a kdy budou rozhazovat peníze; kdosi o sukně začal, že jím je pokryto celé nádvoří, kudy průvod půjde, červené a bílé sukno, to že se dá také lidem, to že si rozeberou, a peníze že se budou házet, také zlaté, ale víc, to se ví, stříbrných.

S hradeb zahřímalo, nad zástupy spustil lijavec kovových zvuků.

„Teď to je, teď! Už ho korunují. Teď je korunovace.“

„Šlechta přisahá.“

Mlynář upřel oči na faráře a ten jako by porozuměl, přisvědčil mu:

„Teď purkrabí volá po česku.“

Vtom se shýbl kantor Šolta k mlynáři a pošeptal mu:

„A co Metternich, že to dovolil.“

„Teď při ‚Credo‘ povýší král,“ pokračoval Havlovický, „několik šlechticů na rytíře svatováclavské.“ Přestal, nebo opodál vzkypělo, zašumělo zase nějakým sporem. Volali tam, to že není pravda; ostrý hlas však bránil:

„A když je, povídám, když to tak je. Císař půjde při ‚agnus‘ ku přijímání a bude přijímat pod obojí, hostii a z kalicha.“

Sypali se na toho, jenž to tvrdil, že ne, to že ne, a kdosi zvolal, co si myslí, že to je snad jako za Husitů.

Odzadu přivalila se vlna, zprudka udeřila, shluk se zakolísal, vrazil do předních, vlna šla dál a s ní šum, pokřiky, až u kované brány pod Platzrovými obry zabijáky se dovlnilo.

Ale pak začala už netrpělivost a jako když vítr vodu rozčeří. Kantor Šolta šňupal víc a častěji dával šňupat; ohlížel se po nebi, on i mlynář jako jiní oblohu pozorovali, vydrží-li to, nespadne-li dešť. A bože, jak večer, vzdychali všude, kdyby takhle bylo nebo hůř, co by iluminace.

Šolta napjal sluch, když vedle kdosi vykládal, že je císař dobrák, tuze velký dobrák, že už jako princ byl takový, to že se často přimlouval za toho onoho víme, když ministr, a to že kolikrát za to dostal „hausarest“.

„Kdo, ministr?“ zeptal se hlas.

Dali se do smíchu.

„Ne, princ, jako nynější –“

Dělový výstřel, druhý, třetí, a zase hlahol zvonů. V zástupech před hradem náhlé zavíření. Brány se otevřely; stavidlo pryč, a proud se hrnul, valil šumě a hluče prvním nádvořím do druhého, kdež jej zarazily špalíry granátníků a městské pěchoty.

Tím proudem rozrazila se farářova společnost. „Pan otec“ zpod Červené Hůry se ztratil nejdříve a hned za ním mladý Šolta, jenž ho volal. Starý držel se faráře a jen po něm se ohlížel. Kam jej ta velká voda žene, nedbal a neohlížel se. Neslo je takřka, chvílemi strkalo; že prve stáli před branou, dostali se nejdál a na dobré místo u kostela za sochou sv. Jiří a tu zůstali jako zaklínovaní. Teprve když stanuli sraženi v nesčíslném zástupu, uviděli, kde jsou a mohli se rozhlédnout.

Před nimi níže v nádvoří řada městských jezdců v lesklých helmicích na koních, řada kosmatých medvědích čepic granátnických a proti těm zase řada granátníků i střelců v kloboucích s tmavozeleným kovově lesklým peřím. Kantor Šolta se ohlížel po synovi a „panu otci“, ale nechal toho, vida, že je marné a pak, když nastala taková podívaná.

Skvělý korunovační průvod vracel se z kostela a bral se tím špalírem městského vojska, dvorští furyrové, pážata, stavové v červených fracích zlatem vyšívaných, v bílých nohavicích se třpytnými portami, tajní radové, nejvyšší hofmistr, herolt českého království v birytu s pštrosími pery, v středověké sukni zdobené českým lvem.

Šolta vykřikl, když herolta uviděl, volal faráře a všech se ptal volaje:

„Lidičky, kdo to je, ten s tím znakem!“

Hned však zapomenul, nač se ptal. Herolt přešel; za ním jiný třpyt, nové panstvo. Kantor stavěl se na špičky, krk natahoval, když farář pojednou zvolal:

„Ten, co nese obnažený meč, ten v tom červeném fraku to je nejvyšší maršálek. Nese meč sv. Václava.“

Za maršálkem vyhoupla se nad špalírem granátníků nádherná nebesa višňové barvy. Dav se zakolísal, jak se každý tlačil a dral dopředu, aby uviděl nebesa na krále a královnu.

Kráčel pod korunou v bílém fraku, v červených nohavicích, nádherný plášť s hermelínem přes ramena a vedle královna v podobném plášti, jehož vlečku nesla dvorní dáma.

To Šolta i farář zahlédli a pak za nebesy dvorní dámy v bělostných šatech, krátkých vydutých rukávů a v dlouhých rukavicích; závoje splývaly dámám jako bílá mlha s hlav umělých účesů zlatých, tmavých vlasů. A zase třpyt uniforem.

S vysoka, na svatovítské věži bilo srdce „Zikmunda“ mohutnými, slavnými údery zhluboka pronikajíc hlahol všech zvonů hradských; z hradeb dunivě zaléhaly dělové výstřely, fanfáry břeskně spustily. Král vstupoval k Vladislavskému sálu.

Děla přestala nejdříve, pak zvony; fanfáry se ozvaly ještě jednou, stlumeně již, uvnitř. V tu chvíli nastalo utišení, ač kolem v zástupech šumělo jako v přívalu vod; Šolta povzdechl, kde on „pan otec“ a Václav, zdali něco viděli a jak oni se odtud dostanou.

Ohlížel se on i farář, ale kam pohlédli, všude vpravo, vlevo, i pod nimi, kolem kostela a od kostela k hradním budovám po všech prostranstvích lidem zalito; všude plno a v jaké strakatině!

„Všecko to stojí, nikdo se nehýbá,“ povzdechl Šolta již zardělý od té mačkanice.

„Ještě něco bude.“

Kolem také tak uvažovali a kdosi vysvětlil, teď že je všechen dvůr a všechno ve Vladislavském sále, teď že bude tabule. Jiný přidal, že, až se císař po prvé napije, že budou zase na šancích střílet.

„Ó bože!“ zavzdychal učitel, „to se načekáme!“

„Táhne už na poledne,“ ohlašoval farář.

Čekali dlouho, hodně dlouho a hnouti se nemohli. Kolem mluvili o průvodě, kdo byl ten a ten, a Šolta se vyptával na ty, kteří mu padli do oka. Pojednou hřímavá rána, druhá, třetí, div že se okna kolem netřásla.

Král připíjí.

Než trvalo zase dlouho, hodně dlouho, co davy čekaly, až pak pojednou níže ve špalíru povely se rozkřikly, hudba zahrála. Prapory se skláněly proti balkonu, na nějž pod baldachyn vystoupil král Ferdinand s korunou na hlavě, v plášti, s žezlem v ruce i s říšským jablkem. Vystoupil s královou v průvodu dvorského panstva a královského českého herolta.

Zástupy do té chvíle uctivě mlčící rázem chytly nadšením. Příval jásotu zabouřil starým, královským hradem, jeho dvory, kolem dokola, z prostranství i zákoutí.

Teprve když král odešel, hnuly se davy dosud jako v hradby sražené. Farář Havlovický se Šoltou dostali se pozdě ven. Oba si stírali s čela i hlavy pot, Šolta se ohmatával, že je celý polámaný, že se musí dát doma namazat, to že bude bába Čejková mít práci, aby mu kosti a chrustačky zase narovnala.

„Ale přec jenomejc budu do smrti rád,“ pochvaloval si, „že jsem viděl českýho krále a korunovanýho. Jak on pan otec –“

Našli jej u statue sv. Filipa u zámeckých schodů, na stanovišti hned ráno smluveném. Stál tam s juristou, kterého prve proud sice na chvíli od něho odtrhl, který se však přece k mlynáři dodral. Domluvili se, že tak dobře neviděli jako farář a učitel; než přece dost, a také nejvyššího maršálka se svatováclavským mečem i krále pod baldachynem.

„Jen Metternicha jsem neviďal,“ přidal mlynář polo žertem, polo kousavě, „a toho, pane, budu do smrti litovat.“

Vraceli se Ostruhovou ulicí. Učitel pořád pozoroval faráře, začne-li co stran toho tajného spolku, promluví-li s Václavem, to jest vezme-li si ho stranou. Ale nic, a jemu, Šoltovi, se také ani nezmínil, ani ráno, když se ubírali na hrad. Když byli na mostě, dostal se Václav farářovi po bok, toho si učitel všiml, a farář s ním také hovořil. Než jen chvilečku, že mu nemohl nic říci, a hned se zase po nich, po učiteli a mlynáři obrátil, dotazuje se, kde budou večer.

„Inu, na iluminaci se podíváme –“ odvětil učitel.

„Bude-li,“ dodal syn. Dešť byl na spadnutí a vítr vál ostřeji.

U křižovníků se rozcházeli.

„Na odpoledne se rozloučíme,“ řekl farář, podávaje Slatinským ruku, „mám pochůzky, rád bych do kanceláře hospodářské společnosti a taky jednoho malíře hledám. Ostatek vám ještě vzkážu. Dobré chutnáni, a vy, pane Václave, nezapomeňte.“

Usmál se na něj a pak i na starého pohlédl.

Ten se v duchu zaradoval tušením, že něco je, že farář nezapomněl. Tušení stalo se jistotou, když syn veda oba zase k Valšům na oběd prohodil:

„Pan farář mně říkal, abych se pro něj po šesté stavil v klášteře.“

„My taky?“ zeptal se mlynář.

„Ne, povídal mně, abych přišel sám. Kdo ví co – Mohli jsme se hned všichni pro něj stavit.“

Šolta ani nehlesl; jen se usmál a s větší chutí bral se k „Valšům“.