U nás

Projasnilo se, když zadýmala mísa na stole v záři borové louče. O štědrovečerní večeři se dostali do veselejší noty; jedli jahelnou polévku, „vařené buchty“ se sušenými houbami, a naposled přinesla Lhotáková babníčky kávy a k ní buchty na pekáči pečené, ne tuze bílé. Chutnalo všem, nejvíce však malému Hilmovi, zvláště vzácný ten nápoj a pečivo. O stromečku nebylo potuchy jako nikdež v Padolí.

Nadělení však přišlo. Lhotáková přinesla křížaly a jablka, Málek vytáhl z pytlíku ořechy. Nejdříve dal malému Hilmovi, na toho zvláště pamatoval. Když byly ořechy, našly se i karty; Lhoták je vytáhl, staré a umaštěné; pleskaly dost a ořechy chrastily. Vtom se vyjasnilo u betlema. Několik svíčiček ze zbytku sloupku, jejž Lhotáková dala hochovi, tam zaplanulo.

Červená, široká tvář Lhotákova se tam obrátila, usmívajíc se; také Málek se tam otočil od karet. Déle však nežli na betlemu uvázly mu oči na suchém, pobledlém chlapci, jenž rozžehnuv, stál před betlemem. Všiml si, jakou má radost, na očích mu byla vidět, než všiml si také, jak je „churý“ a nedobré barvy, a pomyslil si, čím to, snad že Lhotákovi mu dost nedají a tuze jej namáhají soukáním, nebo je-li to ještě po té nemoci.

Hráli do jedenácté a déle. Na jitřní se Málkovi nechtělo. Zato malý Hilma, jenž na lavici už podřimoval, vyskočil jako zajíček, když jej Lhoták budil, tak chce-li, aby se dostrojil, že je čas.

Ze stavení vyšli sami dva. Mrzlo, jen jiskřilo. Na všem čarovné, modravé šero projasněné stříbrným prosvitem měsíce. U stavení, u stromů a plotů hluboké, nehnuté stíny; mezi nimi vyzářené bělostné plochy jiskřivé, v holých stromech tajemné mlhavo měsícem protkávané. V oknech stavení skoro všude zardělá zář a v ní, za okny, v jizbách siluety tkalcovského stavu a lidí. Stavy nerachotily, lidé za nimi neseděli. Všude ticho jako v neděli, slavně. Ticho, a v něm divný ruch. Kroky se ozývaly mezi příbytky, na záspích, lidé vycházeli, čekali na sebe.

Jiní Lhotáka s hochem docházeli, přecházeli, padolští, z Poříčí, v pláštích, v květovaných ovčích kožichách, děvčata i ženy v šátkách přes hlavu; těžké boty duněly tichem na umrzlé silnici. Hluk jejich a hlasů rostl a mohutněl, jak se blížili k náměstí, „městečku“, jak docházeli nad lipovou zasněženou aleji ke kostelu, jehož okna již zářila do mrazivé noci.

Hlas zvonů se do ní rozlil se staré zvonice s dřevěným podsebitím a hlaholil na dol k zamrzlé řece pod olšemi sněhem bílými, i výše do zasněžených strání, k černým lesům.

Z „městečka“ alejí vzhůru ke kostelu proud tmavých postav; nový docházel u samého kostela zleva od Zbečníka, a druhý zprava s kopce od Zlička a Srbské, nejvíce mladá chasa, ale i starší, v tmavých burnusích, v pláštích, v květovaných kožichách, s „mezníky“ na hlavách, s holemi v palcových rukavicích. Šum, hluk i smíchy mladých tlumily se za černými vrátky na zasněženém hřbitově kolem kostela.

Zvony hlaholily nad zástupy, jež se hrnuly proudy do svatyně hlavními dveřmi i pobočnými. V lavicích ani místečka, ani mezi nimi, ani před oltářem, ani vzadu, člověk na člověku, samý burnus, plášť, samý kožich. A ještě se ode dveří tlačí, derou do té zácpy, zardělí už, a šťouchají se bez ohledu. Dusno a horko v tlačenici, ač svatyně sama čiší mrazem; dusno a horko, a puch kožichů a lidí, až var oblévá. Do toho zapadl malý Hilma. Lhoták před ním pracoval lokty, širokými svými rameny a zase bokem rozháněl, oral uličku, kterou se hoch za ním prodíral, až se dostali ke dřevěným schodům vpravo, nedaleko hlavního vchodu, vedoucích na kůr a na kruchtu.

Vrzaly, skřípaly pod Lhotákem i pod těmi, kteří před ním točitě stoupali, pod poříčským učitelem v dlouhém, zeleném „polizonu“, pod rokytenským v nedlouhém soukenném, šedém kožichu. Oba byli ve škole se ohřát; teď se brali na pomoc při mši „panu bratru“ Černému. Ten stoupal za nimi housle v rukou, s nejstaršími dětmi svými, s Aninkou, s Adolfem. Druhý párek jeho dětí, dvojani, František s Helenkou, pětiletí, také chtěli na jitřní, ale usnuli. Za dětmi jako ochrana jejich, Nývlt „spomocník“, chránil principálovy děti v té mačkanici, chránil i dvojí housle, jež zdvíhal nad hlavu.

Nahoře si Hilma vydechl i Lhoták. Vyprostili se, uvolnilo se jim, třeba že na kůře bylo také dost plno. Přešli kolem varhan; lojové svíčky v železných svícnech zaražených do pultů planuly nad rozloženými partesy, planuly výš u varhan, i vpředu u zábradlí, kdež u partesů stály děti učitelovy, dcerka v čepečku a v bačkorkách, Kalinův nejstarší synek Jan, desetiletý, Kalinova mladší sestra, výborná zpěvačka; tam stál i Kalina, jehož zvučného basu bylo dnes tu více třeba nežli jeho služeb u oltáře. S ním přišel i jeho bratranec Michal, tenorista, syn Michala Langra, jenž zdědil čihadlo po nebožtíku faráři Zeidlerovi.

Ty malý Hilma znal i toho onoho souseda, kteří přišli pomoci na housle, i muzikanty; ale všechno bylo mu tak divné v tom mihotavém světle lojových svíček, v pološeru a v stínech plaše pokmitujících, ti muži mladí i staří, hladce oholení nebo s licousky na spáncích, ten onen ušňupaný, vesničtí kantoři šediví, v tmavých kabátech, vysokých do týla límců a úzkých rukávů, v skupinách kolem kulaté tabatěrky, nebo partesy přehlížející, s houslemi v rukou, nebo šmytec kalafunou přejíždějící. Lesní roh mezi nimi probleskl, kování fagotu. V pozadí zahlédl Doubena v svátečním kabátě stojícího se starým, ušňupaným hrobařem, jenž dnes jako jindy měl šlapat měchy.

Zmámen, klopýtnuv, vešel Hilma na kruchtu laťovím od kůru oddělenou, dostal se až dopředu k zábradlí, kde u starého kancionálu švabachem tištěného seděl bělovlasý Vít předřikavač. Hoch pohlédl nad sebe: strop šerý, tak vysoký, a dole – – Tmavá zátopa lidí, nad níž mezi tmavými postavami sedících a klečících v lavicích stoupala zardělá zář ze svíček a sloupků řadami před nimi planoucích.

A z té živé, temné spousty dorážel vzhůru příboj šumu, kašlání, smrkání, divná směs hlasův a zvuků neutuchající, v níž tonulo vedle na kůru brnkání strun a ladění houslí. Regens chori, učitel Černý, jindy vážný, byl plný neklidu; hýbalo jeho oudy, hrálo to jím. Tu si šňupl z podané tabatěrky, tu se poptal, tam pokynul, poručil, připomenul.

Hilmovy velké oči utkvěly zase na oltáři, kde druhý kostelník, malý Červíček rozžehoval voskové svíce. Zlatá hvězda nad oltářem zableskla se v jejich čistém světle. Vtom dole v tmavé zátopě prudčeji zašumělo; cos rozvlnilo dav u dřevěného sloupu pod kůrem. Strkali se tam v zmateném pohnutí.

„Někdo omdlel,“ slyšel Hilma Lhotáka vedle, a bělovlasý Vít zpěvák řekl klidně:

„Už ho vynášejí. Začneme.“

Zanotoval vysokým hlasem: ‚Nesem vám noviny‘, Lhoták mečivě vpadl; dole chytil notu pronikavý ženský hlas, druhý, třetí, pak ostatní ženské, muži, všechen kostel zpíval. Hilma však mlčel; zapomněl na zpěv i na zimu a jen se díval, díval na hvězdu z temna nad oltářem pobleskující kovovým leskem, dolů na lidi, vedle na kůr, kde pan učitel zkoumal ještě housle souseda Štrofa, jsou-li dobře naladěny, kde každý už stál na svém místě.

Sloka dozpívána; vtom dole u sakristie zacinkal ostře zvonec. Regens chori sebou škubl, otočil se, kmitl se po stupínkách k varhanám. Usedl za nimi, vyvýšen nade všemi, nad zpěváky, nad hudebníky, vpravo vlevo; ohlédl se ještě jednou po nich vzrušen, pokynul hlavou, mávl pravicí jako generál kordem svému šiku, pak ve hřbetě se vzpřímiv, vztáhl ruce do kláves.

Předehra mše nešťastného Jakuba Jana Ryby, pastorální lahodné allegretto mírně veselé nálady vzezvučelo šerou prostorou prosté svatyně chudě osvětlené, a všechen jiný hlas utichl.

Farář Havlovický u oltáře dychtivě naslouchal výborné hře učitele Černého, na niž se těšil. On a všichni, a všichni dychtivě čekali, co dál, dál, až se pastýři ozvou. A již tu byli.

budil pastýř (znali ho, Michala Langrova), příjemným tenorem, a kostelem provanulo hnutí milého, očekávaného překvapení.

V odpověď zazvučel zhluboka hlas rozespalého starého pastuchy, svěžím však basem a pěkně, nebo byl pražského cvičení:

Mladý kostelník hodinář, v němž byla divadelní krev, jenž slýchal v Praze opery, bral to bezděky dramaticky živě, že bylo radost poslouchat.

Mladý pastýř znova důtklivě pobízel:

A varhany a housle, flétna a fagot malovaly ten „moldánkový, jemný hluk“; pastorální, měkká, lahodná hudba provázela zpěv.

Vpadly svěží hlasy učitelova synka i Kalinova Jeníka, při „Gloria“ připojila se Kalinova sestra pěkným zpěvem, když všichni zajásali:

A zase pak hnutí dole v lidu, když starý pastucha poroučel:

Na to, na ta jména mnozí čekali. Jak s kůru zavzněla, dole se známí na se ohlíželi, usmívali, nahoru se obraceli.

Čisté, zbožné pohnutí povzneslo mysl Havlovického, když svěží, vysoké hlasy i jadrné mužské, v průvodu procítěné hudby tlumočily prostou modlitbu pastýřů v Betlemě:

Mladý Hilma naslouchal jako u vidění. Díval se na kůr na zpěváky, na učitele a hudebníky u pultů, zahlédl i Doubena v pozadí, jak stojí vysoký, ruce, v nichž držel čepici, sepjaty až u brady, vroucně se modle; znovu k oltáři se zahleděl, kdež stál vysoký, vážný farář v lesklém ornátu, kdež klečeli čtyři ministranti v bělostných komžích a červených sukničkách, a kdež za šera nad oltářem tajemně probleskovala zlatá hvězda vlasatá.

Všecko tak nevídané a divné v tom příšeří a v mihotavé, zardělé záři, za hudby a zpěvu, jemuž bylo rozumět.

Zpěv za zpěvem se nesl, až plným sborem za plné hudby zahlaholilo:

Regens chori spokojen, záře, že všecko šlo tak dokonale, vytáhl všecky rejstříky; s varhanami spustily ostatní nástroje fortissimo, i hlasy, jež pěly:

Na kůru si jen vydechli, regens chori jen sestoupil od varhan, už napravo na kruchtě zanotoval bělovlasý Vít s Lhotákem:

Veselá vánoční píseň zajásala celým kostelem, od oltáře ke dveřím, pod kůrem, na kruchtách, všude pronikala ven a nesla se přes zasněžené hroby dále k zaváté stráni v jasném klidu mrazivé, posvátné noci.