U nás

Syn jeho staral se, aby byl co možná nejslušněji pochován. Nic nešetřil, sehnal kde jaký groš, aby si mohl dožádati duchovního z kraje, nebo v těch horských stranách neměli žádného široko daleko. Na katolickou faru došel požádat o hrob na hřbitově, neboť nekatolíci v místě svého hřbitova neměli.

Farář Havlovický mladého Zejdla přijal vlídně, svolení hned dal a vyptával se na nebožtíka otce, že o něm slyšel, jaký byl řádný, poctivý dělník; také se otázal, přijede-li evangelický farář a který. Mladý Zejdl věděl, že dle obecných ustanovení nesměli evangelíci, pochovávali-li na katolickém hřbitově, nad hrobem ani zazpívat, ani hlasem se pomodlit; vida však farářovu vlídnost, osmělil se požádat, aby se jejich pan farář směl také na hřbitově nad otcovým hrobem pomodlit.

„Za vašeho otce?“ zkoumal farář schválně.

„Ne, my se za zemřelého nemodlíme, nýbrž modlitbu k vzývání pána Boha a pro potěšení ducha.“

Farář okamžik mlčky hleděl na tkalce chudě oděného, jak před ním stál s beraničkou v ruce, pak pokývl hlavou a řekl:

„Jen se pomodlete, ale, to víte, bez velkého hluku.“

Pamatovalť na své osadníky, aby nebylo snad mezi nimi pohoršení, že proti ustanovením jinověrci na jejich hřbitově vykonávají svou pobožnost.

Mladý Zejdl vracel se z fary až dojat. Jindy mívali skoro po každé nesnáze, když strojili pohřeb; tady nic a ještě římský farář tak laskavě jednal. I vzpomněl na nebožtíka tátu, v tomhle že se mýlil, když kroutil hlavou, jako loni on, mladý, doma vypravoval o Havlovickém, že se s ním sešel v poli a jak tenkrát nebožtík táta povídal, že by faráři nevěřil, že římští kněží byli vždycky proti nim a že když tenhle jedná tak laskavě, aby to nebyl vlk v rouše beránčím.

Dost bratří sešlo se na Zejdlův pohřeb; z městečka všichni, ze Záles, z Roketníka, nahoře od Boru, co byli v chalupách při samých hranicích mezi lesy, ze Lhoty až i z Machova. Odtud vypravil se starý Kubeček ještě s dvěma. Všichni přišli vyprovodit chudého, ale vzácného bratra, jenž pamatoval ještě časy Marie Terezie, kdy musili evangelické a bratrské knihy schovávat a jen potají v nich číst, a jenž pak, ve věku větší volnosti, rád opakoval, co jim starý táta jejich v čas takových protivenství říkával: „Uvidíte, že to zas přijde, že se bude moct každý dát, na kterou víru bude chtít, tak vy na svou starou pamatujte.“

A on, Zejdl, pamatoval, přihlásil se k ní směle, nedbaje úšklebků, potupy i smíchu. A vytrval věrně.

Po Padolí byl dost shon, když ho nesli ke hrobu. V oknech všude plno hlav. I na prahy, před stavení zvědavci vybíhali, a kdo šel městečkem, stanul, aby se podíval na nevelký průvod většinou tkalců chudých v beraničkách nebo „mezníkách“ v otřelých kabátech zapjatých, s úzkými rukávy nebo v starých, límcových pláštích, na průvod žen tkalcovských v plachetkách černých i bílých, nebo jen v šátkách na placku uvázaných a v kabátkách s varhánky vzadu, na ten nevalný, chudý průvod bez luceren a muzikantů, hlavně však na jejich „panáčka“ z kraje, jenž bez ministrantů, bez pluviálu, toliko v černé, volné sutaně vážně kráčel s knihou v ruce v čele svých věřících.

Ten onen z Padolských, jako Vondra, jenž stál na městečku, a Šimůnek z uličky nahoře pod lipami čekali, že bude něco pro smích. Ale ani se nezasmáli. Neměli čemu. Evangelický farář vypadal důstojně a „bratří“ a „sestry“ šli skromně, ani se neohlédli a jen pobožně zpívali, jak machovský Kubeček velké, šedé hlavy s hustým věnečkem vousů pod bradou předříkával z knížky, maje na nose brejle, jejichž žlutá, silná péra měl zabořena do houšti šedých vlasů na skráních –

Tím vážným, zbožným zpěvem doprovodili starého Zejdla až ke hřbitovu, a tu ztichli. Rakev, již nesli Burdych z Padolí, Hejnys a Turek, oba ze Záles, a rokytenský Křivda, postavili před černými, dřevěnými vrátky na schodech z rudého pískovce. Tu směl klášterský farář ještě promluviti, dále za vrátky, na hřbitově, musilo se všecko tiše odbýti.

Posluchačů měl více, nežli s ním přišlo „bratří“ a „sester“ za rakví. Shlukloť se hodně zvědavých, kteří chtěli poslechnout, jak a co bude kázati. Někteří, jako Šimůnek, začali schválně pokašlávat a šuškat, jeden po druhém však umlkal, jak vedle stojící, jejich vlastní souvěrci, je nabádali pohledem, znamením, aby mlčeli a jak si sám řečník vymohl ticho svou vážnou řečí, kterou o zesnulém bratru jadrným hlasem, výmluvně a dojemně přednášel.

Za hlubokého již ticha dokončil svou řeč pohřební, a v tichosti pak zvedli „bratří“ rakev a mlčky ji odnesli na hřbitov, za kostel, více do zákoutí. Ohlas modlitby odtud, od hrobu, nezavanul až před vrátka, na schody, pod lípy, kde zvědavci se rozcházeli.

A nic netupili, ba mnozí si i libovali, že pastor pěkně a rozumně mluvil, a Jírovec, kolář, jenž také přišel poslechnout, tak jak byl v kožené zástěře, když se vracel se sousedem bednářem, pochvaloval, to že je obzvláště hodné, když je všemu rozumět, celé pobožnosti, že to jde víc k srdci než to latinské modlení a zpívání.

Ještě víc pak byli „bratří“ a „sestry“ překvapeni, když uložili starého Zejdla do hrobu, vraceli se dolů pod lipami do městečka a vážnější z nich kolem klášterského faráře, jemuž nejblíže kráčel Machovský Kubeček. Jak docházeli k faře, objevil se na prahu nad schůdky farář Havlovický v klobouku, v tmavém kabátě a ve vysokých, lesklých botách, s holí v ruce, jak chodíval na procházku.

Evangelíci se nadáli, že jak je shlédne, ustoupí, nebo že nebude schválně viděti. Než farář se neschoval, nýbrž sestoupil se schodů a rovnou k jejich faráři.

Strejci a tetky z těch zastrčených zákoutí, zvyklí víc na pohrdání a nevšímavost, údivem až umlkli, když viděli, že římský farář s jejich se zastavil, že na něj promluvil, ruku mu podal, že se cestují a spolu hovoří vlídně jakoby staří známí.

Cítili tu čest, jakou měl Havlovický pro jejich faráře, cítili a uznávali, jak jedná neobyčejně a pěkně. Pak když po nedlouhém hovoru podal jejich faráři ruku a bral se dál, nahoru pod lipami kolem kostela ku březině ve svahu, vděčně se za ním ohlíželi.

Svého pak doprovodili do Zejdlova příbytku, aby s ním ještě pohovořili a jej vyslechli, aby se ve svém rozplašení, jak byli roztroušeni jako po kapkách mezi jinými po vsích a samotách, kolem něho shlukli jako stádce kolem pastýře, aby se potěšili a posílili. Byloť jim kněžské slovo tak vzácné!

Když pak ho doprovodili k povozu, když jim s Bohem dal a odjížděl, povzdechl starý Hejnyš ze Záles:

„Dyby tak moh‘ ostat mezi náma!“

Řekl jistě za všechny to přání vřele cítěné, ale bez naděje, že by se mohlo splniti, alespoň na ten čas. Pak se všickni, podavše upřímně ruce mladému Zejdlovi i vespolek, rozcházeli.

Po nebožtíku starém Zejdlovi, po kopečku čerstvé hlíny, jenž ho kryl, ohlédl se ještě jednou Kubeček, když vraceje se s dvěma machovskými, kráčel kolem kostela za hřbitov svahem nahoru ke Zličku a Srbské, kudy ho vedla cesta do Machova.

Stanul na kamenité cestě nad březinou ještě holou (krajina teprve začínala jarně mládnout) a zadíval se na hřbitov, jenž ležel pod nimi v obrubě z červeného pískovce, chudý, dost pustý, a nahlas pověděl, co soucitně pomyslil:

„Tak už odpočíváš s pokojem, starý mozourníku!“

A k průvodčím řekl:

„Zasloužil si opravdu, aby uviděl slávu Vykupitele.“

Pak šli dále do stráně a žádný ani nehlesl. Kamení chrupalo pod jejich těžkými botami, oblázky hrnuly se harašivě dolů tvrdým stezníkem. Teprve, když dokročili na rovné, na planinku, pod Kocournicí lesem, optal se jeden ze sousedů Kubečka:

„A že mně tak napadlo. Paulova jsem tam nevídal. Cák, že nepřišel.“

„Bodejť, taky jsem siušim‘,“ přisvědčil druhý. „Je eště v Levíně?“

„Je,“ odpovídal Kubeček, „pořád tam je skovanej. A že nepřišel, nemoh‘ on nebo nevědal.“

„Nebo z opatrnosti.“

„Taky možná.“

Bylo již pozdě odpoledne, když sestoupili dolů do úzkého, dlouhého údolí, v němž se Machov táhne. Na kraji se rozloučili. Kubeček šel sám ke své pěkně obílené chalupě za potokem pod olšemi ještě zčernalými, nad něž štíhlý jasan vysoko rozkládal svou holou korunu. Již na záspi zaslechl ostrý, ženský hlas a hned ho poznal, že to Bitnarka, sestřenice nebožtíka Pavla, tetka Václava Pavla v Levíně se skrývajícího.

Babka v tmavé placce, v pantoflích, s plátěným kapsářem, jejž dobře bylo viděti, jak měla modrou zástěru přehozenou přes obnažené, vyschlé paže, opálené, škvrklé kože, vykládala ostře něco Kubečkové; jak shlédla jejího muže, nechala jí a jej hned vítala:

„Tu je! Poslouchejte Kubečku, pro Boha vás prosím, přišla jsem k vám, dyž jste byl dycky tak s Paulovejma –“

„Co je! A poďte dál, Bitnarko, snad byste nestála na síni,“ ptal se a zval klidně Kubeček. Otevřel dveře a vkročil napřed do světnice, kdež smekl a svlékal nedělní, soukenný kabát.

Bitnarka, jak na síni začala, ani na okamžik neulevila. Přes práh do světnice, ve světnici proudem rozčileně rozkládala:

„Inu, věřte, lidičky, je to prauda, je to trápení! O Víškoj jsem, Kubečku, poudala, o Víškoj, o tom traldoj, ten se natrápí –“

„Cák zas vyved‘?“ ptal se Kubeček klidně.

„Co vyved‘! Hovadství, co pořád dělá. Přišel ožralej domů.“

„A pral Pavlovou.“

„Dyby ji jen pral, šak si zasloužila, vdávačka, ale vona už není ani životem jistá.“

„Mluvila jste s ní?“

„Dyť je u mne! Utekla, plná modřin vám je, Kubečková, jako umučení,“ a zas ke Kubečkovi se obracela, „a pro živýho Boha, že nepůjde domů. Teď mě zná, teď jo, ale dřiu, když jsem jí radila, co si pro Boha pomejšlí s tím vdáváním, to mě odbyla – no – ale, kámen by se teď nad ní ustrnul. A jak je churá, kost a kůže, a co se nadře. A hocha, Václava, odbyla, vlastní dítě! Nevídal jste ho, nemluvil jste s ním?“

„Ne, nevídal, ale co Pavlova u vás –“

„Jak jsem poudala; že nepůjde domů. Tak jsem přišla cem, k vám, abyste tomu halamoj domluvil, abyste na něj šel, vás von se ještě trochu bojí, a Pavlovou abyste vzal s sebou, cák s ní u mne, ostat tu nemože.“

„Kdy se to stalo?“ ptal se Kubeček klidně, ale již čelo chmuře.

„Ale teď, před chvílej přiběhla.“

Kubeček vzal čepici na hlavu a oblékal si podvlíkač.

„Ty půjdeš?“ ptala se jeho žena udiveně a jako by zrazovala. Šel však. Nejdřív se zastavil u Bitnarky. V sedničce u kamen seděla Pavlova matka, Víšková, přihrbeně, přepadlá, s modrou podlitinou pod levým okem, bez šátku, dost rozcuchaná, majíc oči jako strnulé, tupě do země upjaté.

Jindy byla statná, plná; za ta čtyři léta, co žila s Víškem, tak sešla. Brala si ho ani ne čtyřicetiletá, teď vypadala staře, celá uvadlá.

Když Kubeček znenadání vstoupil, zarazila se, zastyděla, a dala se do pláče, když se jí zeptal, co zas je. Ukázala na modřiny, ukázala na prostovlasou hlavu.

„Šátek mně strh‘, a roztrhal ho na samé pentličky, a těch ran nepočítaných co jsem dostala, a uhodil se mnou až se zem ozvala. Co mu štremplíř zlomil to motovidlo, je čemu říkajíc v jednom kuse opilý a pořád jako divý, to že mu událi naschvál tu vostudu, šak že von jim dá, konšeloj, rychtářoj, von že se nikoho nebojí.“

„A na vás zatím si tu zlost vylejvá. To už není jen povětrník, to je zoufalec, na pána Boha zapomněl!“ Kubeček mluvil káravě, přísně. „Chce potrkat svět a potrká se sám. Však ale to s ním ještě zkusíme. Pojďte.“

Ale Víšková nechtěla a prosila, aby Kubeček šel sám napřed.

„I tak to zkusím. Ale vy půjdete za mnou, dyžby bylo potřeba, zavolám vás.“

Vykročil, Víšková za ním s Bitnarkou, jež jí půjčila na hlavu šátek. Bylo v čas prvního soumraku.