U nás

Malý Hilma sevřel peníz, kterýž mu farář daroval, do hubené pěsti a otevřel ji, když šli Lhotákovi hosta až na zásep vyprovodit. Díval se na ten stříbrný, prohlížel si jej. Do té chvíle ležel kolik dní jako hlína, nestoje o nic, ani o kalendář ani o papír. Dnes po prvé jej zase něco těšilo. Stříbrný peníz, vzácnost veliká, jak živ takového neměl; a blýskal se mu nadějí na lepší malování.

Zamyslil se nad ním (bolesti ustaly), obracel jej na dlani, v hubených prstech, až náhle zase sevřel pěst a ulekaně obrátil zapadlé oči ke dveřím. Vraceliť se Lhotákovi. Budou-li chtít desetník –

Lhotáková také hned o něm začala, co Honzka s ním, že by mu ho raději schovala, Lhoták však ji hned zarazil, ať mu peníz nechá, když mu ho jemnostpán dal, ať se s ním popárá. Byl by desetník sice také rád „schoval“ jako žena, ale opatrně hned rozvážil, že farář k nim jistě přijde, že se bude hocha ptát.

Tak zůstal stříbrný malému Hilmovi a byl mu pokladem. Hoch jej balil do hadříku, ukládal do rohu postele v hlavách, rozbaloval zas a zamyšloval se nad tím bílým, otřelým plíškem, při jehož hraně prordíval se záblesk mědi, obracel jej, počítal, co to je peněz, co všechno by si mohl koupit, i lepší štětec.

Jak bolesti přecházely, jak se mu volnilo tělesně, zatoužila jeho duše, jako když se náhle vzejme oheň dlouho tlumený ven, aby mohl ze světnice, ven a především do školy, aby ho pan farář viděl, aby si vzpomněl. Nezapomněl-li, jak povídal o těch lepších barvách. I nutil se, a Lhotákovi mu nebránili; vstal a chtěl jizbou k druhému oknu, než zamotal se a nohy se mu pletly, takže sama Lhotáková uznala, že je jako moucha, když vyleze z podmáslí, ať si jde raději zase lehnout. Felčar, když přišel a o tom uslyšel, se až vadil a přísně poručil, ať hoch ostane ještě v posteli, že nesmí ze stavení.

Tak očima bloudil venku. Měl postel u okna a viděl na kousek zahrady za chalupou, na její trávník zimou vymořený, na několik sliv a keř „vína“ u dřevěného plotu. Bylo v březnu, jaro se časně a rychle otvíralo; viděl to na omlazených, rudých prutech nevysoké vrby za plotem, na tom angreštovém keři, jenž začínal pučet, na proužku trávy u okapu, která se nejdřív prozelenávala, viděl to na slunci zalévajícím čirý vzduch, holé stromy, všecko jasnou září. Až k posteli, až na jeho pruhované, hubené peřiny padaly jasné prošlehy nízkým oknem prozařujíce na něm zeleň mořské cibule a muškátu a vábily, táhly žhavou touhou ven, ven na sluníčko.

V ty dny farář Havlovický nesedal už tak u knih, nýbrž meškal víc venku, na poli a v zahradě. Přecházel, prohlížel stromy, které poslední dobou zasadil u pole, za farou, u cesty i v zahradě, kdež už druhé jaro stály ouly, bez „fratera“, po nebožtíku boušínském faráři Ondráškovi, dosud ještě tiché.

Dohlížel na první práce v zahradě, k nimž vedl hlavně Mikulu Rusa. V ten čas opatřil si také nové druhy jiřin, jak je v posledním čísle „Květů“ ohlásil dašický farář Turek, „sbírku 771 soret jiřinek kařelních (cverglovitých) a pohaninových, koulokvětých a nových prostředně velkých dahlií“. Z té sbírky vybral si Havlovický „z ouplného poznamenání“, jež mu na dopis poslal z Hradce Hostivít Pospíšil, jak ta „poznamenání“ měli v knihkupectvích.

Těšil se na nové druhy, protože důvěřoval znamenitému specialistovi, „panu bratru“ dašickému a jeho ujištění, že mu ve Francii a v říši německé i jinde velmi málo sbírek povědomých jest, jenž rovně pěkných květin druhu toho pěstují.

Malého Hilmu navštívil ještě jednou. Hoch už mohl sedět na posteli, bylo mu líp, slabost se však jen zvolna tratila. Farář mu přinesl tři černé obrázky, z nichž jeden zpodoboval sv. Václava na bílém koni. Chlapec se zaradoval, jak obrázky shlédl, a pak upřel oči v radostném překvapení na tvář dárcovu, když od něho uslyšel, že si je bude moci omalovat, až dostane ty barvy.

Farář viděl radost, ale také slyšel vzdechy Lhotákové, co to je nemoc, když hoch tak dlouho leží, všecko že nemože jíst, člověk že nemá to svědomí, aby ho nějak odbyl, ještě že jemnostpán platí felčara a medicinu, to že by teprve; ale i tak, jaká starost – Lhoták hladě věneček vousů pod bradou přisvědčoval, pokyvoval. Přestal on i žena, když farář pochváliv je, vstrčil Lhotákovi na síni něco peněz „hochovi na přilepšenou“.

Koncem dubna přišel malý Hilma do školy bleďoučký, hubený; tím více dojímaly jeho tmavé, velké oči upřímného pohledu. Když farář vkročil do školy na náboženství a shlédl Hilmu, v duchu se pokáral, že zapomněl, a proto hned, jak přistoupil k lavici, pohladil Hilmu po hlavě a znovu přislíbil:

„No mlč, ty barvy dostaneš.“

Prchavý, slabý ruměnec prochvěl chlapcovu tvář, zahořel mu však za týden prudčeji, když mu po škole učitel oznámil, že se má stavit na faře u jemnostpána.

Ostýchavě, boje se, stoupal po červených pískovcových schodech, a srdce se mu ozvalo, když vstoupil na síň. Děvečka mu ukázala dveře, kam má vstoupit, když oznámil, co pan učitel mu pověděl.

Vkročil do pokoje, v jakém ještě jakživ nebyl. Žádný stav, žádný sloup prostřed, plný koňského řemení, šatstva a kožichů, jak vídal u Sedlických, žádný černý, povalový strop, žádná nizounká okna malých táflí, olovem, loučkami a papírem spravovaných. Volno, vzdušno, bílo, krásně bílo, na oknech květiny a všecko plno slunečné záře; v ní hnědý nábytek, na stole květovaný ubrus, v otevřeném stojaně řady knih; pozlátko jejich hřbetů se na slunci blýskalo, rudé cedulky hořely, zelené ostře zjasněly.

Tolik knih také ještě nikdy neviděl; omámil se na ně, na obrazy nad nimi na zdi, na litografie a ocelorytiny, podobizny nějakých pánů. Tenkou čítanku se složeným archem papíru a čepici v rukou, v kapse kulatý pírník, tak v úžasu přehlížel knihy, obrazy, až zavrzaly na síni boty, ozval se známý hlas.

Hoch sebou škubl. Vstoupil farář, ne v černém kabátě dlouhých šosů, v botách vysokých, blýsknavých holení, jak jej vždycky vídal ve škole, nýbrž v hřebíčkovém kabátku domácím, v nohavicích, v čepici na hlavě.

„Á, to jseš ty, Honzíčku,“ vítal vesele hocha. „No, co myslíš, proč jsem tě zavolal, co –“

Okamžik čekal usmívaje se.

„Tak abys věděl, poslal jsem do Náchoda, vzkázal jsem, že chceš být malířem – chtěl bys být, viď?“

Hoch se usmál a bez rozmýšlení, hned přikývl živě hlavou.

„Tak jsem to dobře vzkázal. Ale malíř musí mít barvy.“ Viděl jak chlapce chytilo blahostné vzrušení.

„Poslali je,“ pokračoval, „poslali.“ Hmátl na stůl mezi papíry a knihy. „Tu jsou, Honzko.“ Z papíru vybalil škatulku na barvy, s barevným víčkem. Hochovi se zdála neobyčejně velikou. Dech se mu zatajil.

Víčko vrzlo, zmizelo a řádky dost velkých barev se zapestřily; světle zelená, bílá, rumělková první píchly do očí, a jiné a jiné, a v přihrádce dva štětečky a bílá, porculánová mistička. Hilma nevěděl, kam dřív pohledět. Miska, štětce – a barvy, barvy; ty zvláště vábily užaslý zrak.

„Líbí se ti?“

Rozzářené chlapcovy oči vznesly se od barev k vlídné, usmívavé tváři farářově.

„Tak si je nech –“ a podával je chlapci. Ten stál, rukou nepohnul a oči ještě tkvěly na dárci.

Mladý Hilma byl jako v Jiříkově vidění. Co se dále dělo, jasně pak nevěděl; pamatoval, že mu farář dal ruku na rameno a že řekl, tak aby něco pěkného namaloval, pak že zavolal ven, na síň, že přišla stará panímáma, ta že se ho, Hilmy, něco vyptávala, že ho zavedla do kuchyně, kdež mu dala kus pečeně a pak že mu strčila buchtu do kapsy.

Pak uháněl domů, dolů na dolejší konec, až se mu kabátek rozletěl a v dřevěném pírníku olůvko rachotilo. Chvátal, aby už mohl škatulku zas otevřít, barvy zkusit a je okázat. Než do té nadšené radosti studeně zafučelo, to jak Lhotákovi lhostejně se na barvy podívali, jak Lhotáková se hned odvrátila řkouc, to že teď teprve se mu nebude chtít soukat.

A Lhoták pravil:

„Kdyby ti byl radši dal pár bot.“

Farář mluvil zas o Hilmovi při obědě; vypravoval panímámě o jeho radosti, takové že u dítěte neviděl. Mlynářka zas litovala, jaký že chudák vyschlý, takový střízlík.

„A má takové schopnosti k malbě. Ten by se měl učit malířství.“

„A kde. V Náchodě?“

„To ne, čemu by se tam naučil. To v Praze; kdyby tak moh’ na malířskou školu.“

„Ale to by stálo peněz!“

„To stálo.“ Farář přisvědčil a víc už o tom nemluvil. Ale po obědě, když zapáliv si dýmku chodil zahradou, myslil zase na hocha, že by se muselo dříve zjistit, je-li opravdu tak schopný. A kdyby i měl jistotu, tak co – Zas tu byl suk: velky náklad, peníze, a kde je vzít.