U nás

S tichou nadějí šel mladý Pavel o vánocích do Padolí a hodně zamyšlen se tenkráte vrátil. Šel hned ležet, aby nemusil povídat, jak bylo v Padolí, ale ve své posteli u komína dlouho se přehazoval a rozvažoval. Všecko se mu tu míhalo, co slyšel o mámě, o tetce Bitnarce, a hlavně co mu Kubeček do duše pověděl.

A nevyspal se z toho. Ještě spíš se mu všechno rozleželo. Ale co tu dosud nikdy neudělal, učinil; dal se do zpěvu. Zanotoval si pobožnou, žalm, který znal už, když chodil s tátou ke Kubečkom. Zazpíval si hned toho rána po vánocích, protože mu „machovský farář“ u Zejdlů vytkl, že nezpívá, protože se bojí a nemá gruntu. Pavel se zastyděl a v duchu mu přiznal, že uhodil na to pravé; připamatoval si zas, jak již včera cestou, co mu Kubeček již v Machově řekl, že kdo se chce učit cestám Hospodinovým, nesmí si ze světa nic dělat.

Bornovi se sic ohlédli a divili se, že se zamlklý tovaryš dal do zpěvu (začal dost tlumeně), ale neřekli mu ani slova.

Zpíval, čím dále tím s větší chutí a čím dál bylo mu volněji. Brdo rachotilo, člunek lítal čerstvěji. Mladému tkalci se nějak čiperněji házelo. Chvíle utíkaly, a zapomínal na Víška, na máminy svatby, a to mu bylo ulehčením. Odpoledne si zazpíval zas a ráno nanovo. Tak zpíval denně, samé pobožné, které uměl, kterým se naučil u Kubečků. Ale pak mu nestačily, a zatoužil po těch, jejichž nota se mu líbila, ale jejichž slov neznal. Proto se rozběhl hned první neděli do Padolí k Zejdlom. Uvítali ho srdečně a zrovna se zapálil úžasem i radostí, když starý Zejdl tak najisto se ho zeptal:

„No, deš si pro kancionál?“

Pavel skoro celou cestu uvažoval, jak by o tu knihu řekl, a tu sotva práh překročil, mu ji starý nabídl sám! Navečer po pobožnosti svázal dost hrubou knihu v tmavých kožených deskách do šátku a pospíchal s ní radostně domů. Byla to „Cithara sanctorum aneb žalmy a písně“.

Měl nové čtení, těšil se na ně; ještě toho večera přisedl k čadivé louči u kamen a četl při jejím kmitavém plamenu písně a žalmy v písně uvedené. Četl dlouho, když ho již oči štípaly, a přestal teprve, když šli Bornovi spat.

Po vážné, přísné „Praxis“, plné rozjímání o smrti a marnivosti světské, byla mu kniha srdečných písní oddechnutím. Vroucí zbožnost, hluboká důvěra v boha zvučela z prostých těch veršů, mluvících alespoň místem vzletněji a vřeleji, ohlasem poesie žalmistovy, a jímala mysl mladého tkalce.

Tak zpíval, vstávaje, lehaje na půdě, často pak za stavem při práci, četl a také si opisoval. Ušil si z hrubého papíru, v Padolí u kupce koupeného, sešit a do toho opisoval, nejvíce v neděli, z „Cithary“ písně, které se mu zvláště líbily.

Mimo práci jenom tímto se zabýval a čtením. Nejednou mu připadalo na mysl, co mu Kubeček o vánocích řekl a co teď uznával, že čtení a zpěv potěšuje ducha. O nějaké kratochvíle se nestaral ani nedbal. Jen jednou, bylo první neděli masopustní, jej hospodář přemluvil a zrovna vytáhl, aby s ním šel do hospody k muzice. V sednici nízkého stropu bylo plno lidí, mladých, starých, plno kouře, páry a prachu, ječivé muziky a křiku. Byla to pravá dupanda při cymbálu a rozskřípaných houslích.

Mladý Pavel tancovat neuměl a také nepil. Ani si nedal nalít. Stál u dveří v mačkanici, díval se do nabitého kola, na rozpálené chasníky a děvčata. Hleděl na ně bez vzrušení a touhy, ba záhy počalo se mu to nelíbit, všecko kolem: ten hřmot a křik, jak se chechtali, jak do sebe strkali v kole i mimo, jak se mačkali i jak kleli žertem i opravdu.

Až se mu hlava zatočila. Bylo mu nevolno. Váhal, váhal, ohlížel se na hospodáře, než posléze se přece rozhodl. Neřekl nic a vytratil se jako voda z koše, na síň nejprve, pak ven, a pospíchal mrazivým večerem domů. Už v hospodě i cestou zase vzpomněl na Víška, tohle že je po jeho, takové marné hřmoty a radovánky. A máma – Myslil, že ona teď také s Víškem chodí a snad u muzik tancuje, ani ne rok po tátově smrti!

Svatbu s Víškem měla druhý úterek masopustní; synovi však nevzkázala. Od cizích se o tom dověděl. Když mu to povídali, u Zejdlů to slyšel, zastyděl se a roztrpčil. Byl rád, že není doma. Viděl Víška, jak u nich poroučí a bude poroučet v jeho chalupě až do jeho právních let. A do těch dob, co se stane, jak bude hospodařit, ten tralda lenošný! Viděl ho, jak se tam u nich roztahuje, slyšel jeho řičivý smích, kmitly se mu jeho silné, nažloutlé zuby, a pocítil prudkou nenávist k němu.

Než pak mírněji o tom uvažoval. Po prvním prudkém dojmu účinkovala slova starého Kubečka, že všecko soužení je z božího dopuštění. To slyšel od něho o vánocích, když o mámě a Víškovi mluvili; v paměti však také zachoval, co tenkráte mu řekl, když ho k němu nebožtík táta po prvé přivedl, že člověk musí se světem bojovat a nejvíc trpělivostí.

Domů se podívat, na to již nepomýšlel. K tetce Bitnarce nešel také celý masopust, ani pak. Přivykl už Rokytníku, hlavně však proto se nevypravil, že se nemohl odloučit od nedělního čtení a opisování. Když se však jaro otvíralo, když se u vod, u plných struh a potoků začala tráva zelenat, zastesklo se mu tak, že o velkonocích na boží hod se ustrojil a rozběhl se v domácí stranu. Ale ne domů. K tetce Bitnarce zamířil.

Přišel k ní před polednem a zastal ji u nístěje pod komínem v kanduši, v placce z nedělního šátku, v modré zástěře a pantoflích. Vařila si oběd. Zaclonila si dlaní slábnoucí zrak, když vešed na síň pozdravil, a vykřikla jménem božím, když ho poznala.

„Inu, hochu, hochu! Kde ses tu vzal!“ A hned zavzdychala a hned ho vedla do sedničky, aby si odpočal, a hned mu přinesla ze síně z almary chleba a hrnec perného tvarohu, máslo že nemá, kdepak teď, že je nouze o mlíko, že nemá, že má kozu před kůzletem. V to zase, jak se za ten čas spravil, jak je o mnoho silnější; otázka šla za otázkou, kdy přišel a byl-li doma, u mámy.

Vzdychala zase, když jí řekl, že jde rovnou k ní, k tetce, a že domů ani nemíní.

„Inu, chudáku, já se ti nedivím. Dyby ona máma – ale když vona ho poslouchá, vona je zrouna slepá a hluchá. Tuhle, bylo to brzo po svarbách, jsem ji po ranní potkala a ptala jsem se na tebe, a vona: Cák ten paličák hlavatá. A já poudám, dyť je tvůj syn, a na to pamatuj, abys mu zachovala, co má po tátoj, aby to Víšek nerozved. A tu vona, pane, na mě hned vzhůru, šak že vona ví, co dělá, a Víšek, ten že je hodný, s tím že užije za týden víc, nežli s nebožtíkem tátou za celý věk, ten že jí nic nepřál.“ Pavel zčervenal. Stará však tetka, nevidouc, rozhorlovala se dál:

„Užije vona. První čas ji vodil k muzikám, ale teď se už toulá sám, utrácí a vona se pěkně dře. To je užití.“

„Za stavem nedělá?“

„Von, Víšek? A toto. Ale máma. To nikdá neďála, ale teď to de, musí. A von se toulá do Prajska, nebo tak jen po staveních, a kouří, to pořád má tu fajfku v hubě, a dluhy dělá. Kampak to povede, milý, zlatý. To rozumíš.“

U tetky musil zůstat na oběd. Že byl slavný den, měla po kmínové polévce jahelnou kaši. Synovci však každé sousto v ústech rostlo. Tetka ve své upřímnosti a rozhorlenosti kořenila mu jídlo podrobnostmi o tom, jak Vísek hospodaří a jak máma všecko trpí, až mu hněvem i lítostí všecko zhořklo.

Po obědě se vydal navštívit Kubečka. Tetčiny zprávy ho skličovaly; zarmoutily ho kvůli matce, ale také mu žlučí hnuly, to pro Víška. Nevěděl, co dělat, má-li k mámě jít čili nic. Tetka Bitnarka mu radila, aby šel, aby mámě domluvil. Nechtěl se však také s otčímem setkat. Měl k němu nechuť, odpor, a také se ho trochu bál. Proti jeho hrubé síle a bezohlednosti cítil se slabým.

Proto pospíchal zrovna ke starému Kubečkovi dříve, nežli by se bratři shromáždili k odpolední pobožnosti. Chtěl se s ním poradit. Důvěřoval v jeho slovo tak jako v tištěné. Co od něho dosud slyšel, všecko mělo jádro, všecko se splnilo a leccos i sám na sobě zkusil. Také byl Pavel přesvědčen, že už kvůli nebožtíkovi tátovi se ho ujme.

Kubečka zastal u stolu v brejlích u knihy, jako tenkráte, když sem po prvé vkročil. Staroch uvítal ho klidně, jako by ho vídal každý den, a jen dodal:

„Čakal jsem, že přijdeš.“

Mladého tkalce to těšilo. Vycítil, že ho Kubeček rád vidí a na něj myslil. Rozvázal uzlík, a vyňav z něho „Praxis“, vracel mu ji s poděkováním.

„Tak bys rád něco jiného?“

„Kdybyste byl tak hodný.“

„A co sám? Na Písmo eště nemáš.“ Kubeček se usmál. „Mám zlatý a dvacet krejcarů.“

„Ó to musíš eště skládat. A kancionál bys nechtěl?“

„Ten mám vypůjčený.“

Kubeček pokývl spokojeně hlavou a také z hlasu znělo spokojeně, jak se ptal:

„Tak zpíváš?“

Pavel přisvědčil a pochlubil se sešitem opsaných písní. To starého zvláště těšilo. Upřel oči na Pavla, položil mu ruku na rameno a povzbuzoval: „Jen abys vydržal, hochu, a ty, dá pánbůh, vydržíš. A když rád čteš, půjčím ti zas, až půjdeš, no sedni si.“ Pavel sedl a mlčky hleděl na podlahu, nevěda, kudy do toho, proč přichází. Kubeček, jako by tušil, začal sám: „Byls doma?“ „Ak, jen u tetky Bitnarky.“

„Slyšals, jak je u vás.“

Teď teprve pověděl mladý Pavel, že jde o radu.

„Já myslím, milý zlatý,“ vykládal Kubeček, když vyslechl, „abych praudu řek, že tuze nepochodíš.“ Pošinul kované brejle na čelo. „Ale di, s mámou promluu, ale nezapomeň, že to je tvá matka. A s tím, s Víškem – to bych ti ani neradil, ale ten dnes nebude doma, ten se jistě toulá. To je syn světa, drží jen se světem, od zvířete je malý rozdíl. Já mu dost domlouval, a jak mě odbyl! Ten nebude jinačí, až ho pán bůh stihne, a mámu taky. Tu potrestá skrze něho, ta přijde skrze něho na diuná pračata, vzpomeneš na mě. Tak zajdi k ní, snad se v ní hne svědomí, a to by byl začátek.“

Bratři a sestry začali se scházeti. Každý vítal upřímně hosta a podával mu ruku. Po pobožnosti, při které mladý Pavel horlivě zpíval (Kubeček si toho všiml), vydal se na trpkou cestu. Kráčel v nejistotě a nepospíchal; v tom neklidu však se rozhlížel po vsi, po známých staveních a místech, také upíral oči k Boru, po jehož lesích, dosud černých, kvapily plaché stíny, jak bílé oblaky pluly vysoko jasným vzduchem.

Ale zapomenul hned na všechno, když se před ním zabělala jejich chalupa s doškovou, zeleně omšenou střechou pod holým košem staré třešně, jejíž kmen se leskl na slunci. Srdce se mu pohnulo a ozývalo se ještě více, když kráčel po záspi. Stará jejich strakatá kočka, jež se tu vyhřívala, utekla naráz. Nevšiml si jí, ale toho, že na záspi je složeno tmavé stativo tkalcovského stavu. Poznal, že to ten starší, za kterým nebožtík táta léta letoucí od rána do večera dělal a za kterým také umřel. Teď ten stav vystěhovali, vyklidili ven. Bezděky se u něho zastavil a na okamžik se na něj zadíval.

V chalupě ticho, na síni žádný. Když vkročil do světnice, seděla Víšková u druhého okna, odkud nebylo vidět na zásep, nýbrž na trávník. Na synovo pozdravení se kvapně ohlédla, a jak poznala, kdo to, lekla se. Majíc šití na klíně a jehlu s nataženou nití v ruce, dívala se na něj. V tom pohledu bylo víc rozpaků nežli mateřského potěšení.

Syn šel k ní, podal jí ruku, a teď teprve, při plnějším světle, zdála se mu churší, přepadlejší. Nejistě ho pozvala, aby si sedl. Ptal se jí, jak se má.

„No, chvála pánbou,“ a nepodívala se mu přitom do očí.

Ve světnici bylo bez otcova stavu světleji, mladému se však zdálo, že prázdněji, jako pustěji. Také mu padlo do očí, že druhý stav je prázdný, že na něm nemají.

„Cák že jste tátů stau vyklidili?“

„Kdák by na něm ďál? Za tímhle tvým dělá –“ lhala, syn však toho nesnesl.

„Šak to děláte vy za stavem, a teď myslím taky ne. Dyť by moh dost dělat –“; „táta“ nechtěl říci a „Víšek“ také ne, kvůli matce.

„Dyť on nezahálí,“ slevovala Víšková, „má všelijaké kšefty. Ale chceš,“ zamlouvala, „počkej, upekla jsem na babníček buchet, dyž jsou ty svátky.“ Rychle vstala.

Syn si pomyslil, že za nebožtíka táty jakživi neměli o těhle svátcích buchty a nikdá, leda o posvícení. Víšková hledala klíč; hledala ho na hřebíku u dveří, na okně, ve stole, u kamen, až se vrátila plna rozpaků k synovi.

„Že von si táta vzal klíč od komory, to už vzal.“

Syn se na ni podíval.

„Mámo, tak je to prauda, že vám už ani klíče nenechává. Slyšal jsem to.“

„U tetky Bitnarky, viď, ta toho asi naklevetila.“

„Teď to vidím na svý oči. Od jarmary klíč taky nemáte. Jen aby von měl, von sám, a vy nic. Tak už jen von hospodaří. Vidíte, mámo! To jste si pomohla!“

Znělo to vyčítavě i soucitně.

„O to se ty nestarej!“ Hlas její zněl ostřeji. Popudila se, jsouc zahanbena tím klíčem a také tím, že syn jí to řekl do očí a že ji tak napomínal a litoval.

A ještě nepřestal:

„Mámo, pamatujte taky na mě, abych o ušechno nepřišel.“

„Dyť ještě o nic nepřišels!“ Odbyla ho, jak tak pojednou uhodil na její svědomí.

„Nepřišel – Nebožtík táta nedál žádný dluhy.“

„My taky žádný nemáme.“

„Ó, Víšek má, a dost, a snad ani o tom nevíte.“

„Pořád na něj sočíš!“ Náhle se zarazila a naslouchala. Venku jako by někdo zazpíval, pak se ozvaly těžké kroky. Víšková přistoupila blíže k synovi:

„Jde domů. Václave, neříkej nic,“ mluvila polekaně, skoro prosebně. Kolem okna mihl se kolísavý stín, stanul u druhého, nachýlil se do něho a díval se do sednice. Mladý Pavel uviděl otčimovu tvář. Byla od světla, ale že je červená, že její tmavé oči slídivě se dívají, že se jí ústa roztáhla k úsměvu, to dobře postřehl, i žlutavé, silné zuby; hned také uslyšel ten řičivý smích, na který si ani vzpomenout nesměl. Prve se lekl, když matka tak ve strachu vyhrkla, že táta jde, a jak se Víšek u okna ze záspi podíval.

Zpívaje chraplavým hlasem, vevrávoral do sednice s beraničkou na pravém uchu.

„A pěkně vítám, tak je to prauda,“ kanil, „nehrdlouhali mně, žes přišel, můj synáčku –“ Smál se řičivě a v tom smíchu se ptal, byl-li mezi bratry, u pana faráře.

„U našeho panáčka, víš, co spravuje pantofle a smrdí mazem. Mně taky udál pěknou kázeň – von! A ty, tys snad přisel taky kázat?“ To již stál před nevlastním synem, „ale ty – ukaž se,“ chýlil se k němu a prohlížel si ho od hlavy do paty. Oči zardělé leskly se mu mdlým svitem opilosti. „A dyť ty jseš chlapák, to tě tam krmili líp nežli táta a máma,“ smál se zas. „Ukaž, votoč se!“ Začal ho klátivě obcházet a prohlížet si. Mladý Pavel ustoupil bezděky ke zdi. Víšek však na něj křičel, aby stál, že si ho musí prohlédnout, a vztáhl po něm ruku.

Mladého už bázeň přešla; bylo mu ošklivo z opilce a popudil se, co s ním dělal.

„Muži!“ ozvala se prosebně ustrašená Víšková.

„Ty mlč, nebo ti dám přes –“ a napřáhl po ní ruku. Žena rychle ustoupila, ale jako pěna, ani nehlesla. Nechal ji a hned se zase proti synu obrátil; stál těsně proti němu, jako by ho chtěl přimáčknout ke stěně.

„Otočíš-li se, legruto!“ rozkřikl se všechen zardělý.

„Dejte mně pokoj! Vám se nebudu otáčet!“

„A budeš! Mně, mně budeš jako doktoroj v Polici. Tam se budeš otáčet a na vojně.“ Rozchechtal se nanovo.

„A vy tu budete mámu trápit!“ vzkřikl mladý, všechen už zsinalý.

„Já, já?“ ptal se pošklebně Víšek a najednou se obrátil po ženě, třesoucí se, stojící u kamen. „Tak já tě trápím? Já? Tebe? I ty! Ty sis ho pozvala, na mě!“ rozkřikl se. „Já ti dám!“ Rozpřahal se nanovo.

Pavel chytl jej za ruku a všechen od sebe zkřikl:

„Nechte ji!“

Nežli se však nadál, popadl ho Víšek za krk:

„Ty votroku votrocká, tak ty takhle na mě?“ Otčim řval a hrdlil syna. Mladý se bránil, silnějšímu však Víškovi nestačil. Ten ho držel jako v kleštích a tlačil ho ke dveřím. Víšková se dala do pláče, do křiku; volala na muže, na syna. Ten, bledý jako stěna, ztěžka dýchaje, byl u samých dveří. Tu se postavil naposledy, opřev se o práh. Náhle se mu však zajiskřilo v očích, a hned zatmělo; ucítil prudký náraz, pak druhý, až klesl.

Když se vzpamatoval, viděl, že je za záspí, před stavením. Vstával bledý, s košilí u krku roztrženou; nohy, ruce se mu třásly, celý se třásl. Ze světnice vyrážel pustý křik, hrubý smích a ostřejší hlas Víškové. Její syn motal se jako opilý po záspi; ani se již neohlédl, ale sklopil hlavu, když zahlédl, že sousedé stojí venku, naslouchají a pozorují, co se děje. Nutil se do kroku, a když na něj volali, ani se neozval. Bylo mu hanba.

Udýchán, bez sebe, vrátil se k tetce Bitnarce a tam, jak sedl u stolu na lavici a uřvaně oznamoval, co se stalo, dal se do pláče. Opřel hlavu do dlaní a vzlykavě ze sebe vyrážel:

„Takhle! Takhle!“

Tetka Bitnarka se rozzlobila. Nadávala Víškovi a mámě, té ještě víc, a teď že on ji Víšek pere; ale ať ji bije, patří jí to, však ona jí to říkala, ať ji pánbůh tresce. „Ale ty – ty chudáku!“ zalkala nad synovcem.

Nehnul se od ní, až když nastal večer. Tu teprve zašel ke starému Kubečkovi. Ten seděl právě se ženou u večeře; hned však nechal jídla, když mladý Pavel, jako by neslyšel pozvání, aby si vzal s nimi, začal si stěžovat, znovu se rozčiluje, co ho stihlo. Když opakoval o té vojně, když popuzen vypravoval, jak si ho Víšek chtěl otáčet a mluvil o odvodu, položil mu Kubeček ruku na rameno. „Milý hochu, to je jeho špekulace. Já mu tuhle domlouval, a zostra, jak je živ, a taky sem mu předložil, jak to može takle dlouho trvat, že jen do tvých právních let, pak že ty ujmeš chalupu. A on se dal do smíchu, že ne, tebe že odvedou. Mně to bylo hned diuno – a teď v opilostí tohle mluví! To má ňákou špekulaci. Podplatí on třáňákého písaře a bůhví co na ouřadě namluví, víš, stran víry, třeba sám byl evandělík, partyka je náramný, a ty, milý hochu – ty seš sirotek a chudý člověk, a takové, to víš, berou na vojnu, jen dyž sou trochu k světu. A lidské spiknutí je horší nežli boží dopuštění.“

Nadto vyvstalo před mladým Pavlem strašidlo odvodu čtrnáctileté službě vojenské. Sic už v Rokytníku bývalo mu nevolno, když zaslechl hovor o vojně a odvodu; než tu sám sebe utěšoval, že je slabý. Nyní, když tak Kubeček vyložil, popadl ho strach. Ten nadarmo nemluvil, nelekal; a neřekl, že je slabý, a tetka Bitnarka se divila, jak se spravil. V tom leknutí si na to vzpomněl, a jako by měl už jistotu, že ho vezmou, že Víšek má takovou moc a splete to, aby ho odvedli, z vojny měl hrůzu, jako každý. A pomoc nikde. Jak leknutím umlkl, upřel úzkostný a prosebný pohled na Machovského „pastora“ starého. –

Tetka Bitnarka se nemohla synovce dlouho dočkat. Přišel až po desáté a přinesl si nějakou knížku; nerada ji viděla, protože byla, jak si najisto myslila, helvitská. Pověděla mu, co zatím (sobě se zadostučiněním) zvěděla, že když on, Václav, odešel, Víšek mámě natloukl.

„To není naposledy, ba není,“ hrozila věštecky, ale nějak radostně. Synovec neříkal nic, jen zavzdychal. Dlouho nezůstal vzhůru. Žádal, že by si šel lehnout, že chce časně ráno odejít. Nezdržovala ho. Co taky tu, co tu má? Leda zlost a lítost a ostudu. Když ráno vstal, ještě za tmy, byla už taky vzhůru a nepustila, až mu polévku uvařila. Když odcházel, strčila mu skrojek chleba do uzlíku, kde měl Kubečkovu knihu, pak začala si oči cípem zástěry utírat a vyprovodila synovce až před chalupu.

Odcházel s těžkou, tíže nežli po prvé. Tenkrát měl jen lítost, teď šel také s hanbou, jako vyhnaný, a zdálo se mu, že je prodaný, zrazený. Nevracel se do Rokytníka, nýbrž mířil do kopců nad Náchodem a Novým Městem. Šel neúnavně, rovnou podél hranic, přes ně, kladskou půdou a zase na české, jak si napřímil. Před polednem, právě když šli z hrubé, vylezl do pohorského Hrádku, jehož náměstí vroubily kostel v lipách a příbytky většinou dřevěné.

U pekaře si koupil dvě podbělky, tetčin skrojek už cestou snědl, trochu si odpočinul, pak se vyptal na cestu do Tysu, porůznu roztroušené vesničky, kde bydlel také bratr Škoda, ten, jenž byl u Zejdlů v Padolí na posvícení, tenkráte o té bouřce, jak ji hlavně Šimůnek ztropil.

Mladý Pavel šel sem na Kubečkovo slovo. Radil staroch, aby Pavel v Rokytníku nezůstával, že by byl tuze blízko domova, aby si raději vyhledal jiné místo, a tajně, aby ho tak snadno nenašli před odvodem, a odkud by, kdyby bylo zle, mohl třeba uskočit přes hranice. I pověděl mu o bratru Škodovi, kterého mladý Pavel také znal, ovšem jen z vypravování u Zejdlů, ten že se ho ujme sám anebo že ho jináč opatří.

Tak šel z Hrádku do nedalekého Tysu. Pod městem v lese trochu bloudil, až se dostal k Olešnici potoku, jenž se jarně šumný hrnul mezi stráněmi, pod olšemi dosud holými, uzounkým údolím. Jen les kolem, voda a palouk ze zimních mrákot se na slunci probírající.

Šumné hrčení potoka ozývaly se první ptačí hlasy. Mladý Pavel minul dřevěný mlýn patrový, pěkně obílený, jenž stál s pilou zcela osamělý. A zase lesní samota mezi stráněmi a svahy vpravo, vlevo potoka, kdež tu tam zabělal se pod olšemi trs sasanek. A ticho, ticho.

Mladý tkadlec cítil tu uvolnění. Modlil se, a samota také účinkovala. Zdálo se mu, že je tu zcela od světa, tady že žádný o něm nezví, kdyby tu zůstal. Tak se ubíral při potoku, proti vodě, až stanul před osamělým stavením, před roubenou chalupou čistě obílenou pod došky a šindelem. Stála u bídné cesty samojediná v tom uzounkém údolí, jež modré, zářivé nebe přepínalo, na úpatí stráně; tam nad chudým polem svítily se na slunci bělostné kmeny dost rozlehlé březiny. Druhá stráň, hned za potokem, zelenala se tmavým lesem.

Před chalupou seděl na stoličce a vyhříval se na slunci nevelký muž, silně nezdravé barvy, zamodralých rtů, dlouhých vlasů, za uši sčesaných, bratr Škoda. Oddychoval těžko, s namaháním. Klidně, skoro netečně hleděl na mladého Pavla, když pozdraviv k němu přistoupil. Hned vsak oživl, jak uslyšel, kdo je, odkud přichází a jaká pozdravení vyřizuje. Pavel musil si vedle něho sednout, a když bratru Škodovi všecko nepokrytě vylíčil, i to, co radil Kubeček, sepjal Škoda ruce a pohleděl k nebi.

„Pane bože, ty všechno řídíš!“ Jako v modlitbě upřímně proslovil a hned se k Pavlovi obrátil: „Vidíš, zrouna tě pánbů posílá. Není mně dobře, už dost dlouho, včera jsem omdlel za stavem. Ostaň tu, ostaň!“

Pavel se zaradoval a chutě oznámil, že do týdne přijde. Až do pozdního odpoledne pobyl u bratra Škody, jenž byl sám doma se ženou, neboť děti jeho, syn a dcera, odešli k příbuzným. Pozdě v noci, utrmácen, že nohou necítil, vrátil se pod tajemný Turov a spal pak na svém loži u komína jako zabitý. Hned ráno, ač jinak nerad, dal výpověď z práce, že musí domů; tak zalhal.