U nás

Mladý Kalina ve všem chválil faráře Havlovického a liboval si, jaký je spravedlivý a uznalý. Chválil ho tak s mnohými, než někdy se ho musil také zastat, když tu tam někdo pošťouchl nebo se ušklíbl, jaké má pan farář starosti o cizí lidi, co že se tak stará, jak má kdo v domácnosti, na poli; o poli že by nejraději pořád mluvil na kázání i na cvičení. To že je také divná novota, když chce, aby mu lidé nevoňovali, aby mu říkali vy, a nejvíc na chase, ve škole i na cvičeních že to žádá, to že jim slibuje, kdo mu bude říkat vy, toho že bude mít rád.

V tom ve všem se ho zastal Kalina, přece jako Pražan, jak mu Šimůnek z uličky s úštipkem říkával, a rád se ho často dost s ohněm zastal. Ale před Božím tělem se mu sám podivil. Pozdě odpoledne zašel si s Doubenusem do březiny za farou a tam porazili spolu tolik mladičkých břízek a nařezali tolik větví ze starých, že musil Doubenus pro to třikrát s trakařem, ač pokaždé vrchovatě naložil, takže ho za spoustou bílých kmenů a haluzí nebylo skoro ani vidět.

A právě když přijel s posledním nákladem, který skládal u hřbitovní obruby u schůdků, přicházel farář Havlovický pod lipami vzhůru, z městečka, v botách vysokých, lesklých holení, v lehkém, černém kabátě, s kloboukem v ruce. Bylo parno.

Zrovna se zamračil, už jak docházel a když stanul u poražených břízek, zvolal s nevolí:

„Co to děláte?!“

Doubenus se rozpačitě usmíval, Kalina faráři nerozuměl.

„Je to na zejtřek, na Boží tělo, jemnostpane,“ odpověděl.

„Tohle všecko?! A nač? Na městečku toho leží také stoh, z obecního lesa, taky jsem se divil. To toho mají ke každému oltáři.“

„To musí být eště od oltáře k oltáři, jemnostpane, tak to dycky je. A tuhle to, co jsme navozili, to je do kostela a k cestě dolů, do městečka k oltářům.“

„Dost by bylo jen břízy k oltářům. Škoda tolika mladých, zdravých stromů. Napřesrok toho tolik nesmí být.“ Řekl přísně a odešel do fary.

Doubenus se přestal usmívat; už rozuměl, ale nechápal. Žasl. Mladý kostelník však pochopil; neřekl nic, ale v duchu se mrzel, cože o trochu březoví.

Ve faře se faráři čelo zase vyjasnilo, to jak potkal panímámu a jak s ní promluvil. Připomenula mu, že svačina již bude hned, a vzpomněla, že tu měli návštěvu, že tu byli ze sousedství, starý Krůček se synem, s tím kupeckým mládencem z Prahy, co včera navečer přijel.

„Chlapíček, pán, opraudu, celý Pražan, to bys ho měl vidět. A od řeči, a celý ňáko po módě; i fousy ti má – tadykle –“ Ukázala usmívajíc se na spánky, „a s Františkou mluvil, až skoro nevěděla kudy kam.“ Panímáma se dala do smíchu.

„Kde je Františka?“

„Na zahradě pletou věnečky na zítřek.“

Havlovický se šel podívat. Pod rozložitou jabloní v příjemném chládku seděly Františka a mladá Kalinová. Kupa kvítí polního, nejvíc mateřídoušky a zelených „andělíčků“ a zahradních plných chudobiček rudých, ležela mezi nimi, vedle dvou věnečků již upletených.

Zbloudilý paprsek rozstřikl se v širé koruně a zlaté jeho skvrny prochvívaly se po hlavě mladé Kalinové i Františčině, po jejich živůtcích i bělostných rukávcích, po věnečkách, po kvítí, jehož barvy vysvítily.

Mladá Kalinová podala faráři pěkný věneček, jako jej loni přinesla nebožtíku faráři Zeidlerovi. Převzala ten úkol po své tchyni. Farář věneček vlídně přijal, pochválil, jaký je hezký a zeptal se, komu všechno ještě vijí. Uslyšel, že panu páteru, do školy, panímámě, Kalinovi, sobě –

„A Doubenusoj,“ přidala vesele Františka.

„Upleť mu, ale zasloužil by,“ řekl farář už s úsměvem, než nedořekl. A v tom ho panímáma volala, aby šel, že svačně vystydne.

Vlažná noc tiše přešla a nastal den přejasný. Slunce hořelo, nebe bylo vysoké, čistě modré, bez mráčku. A dole bujně zeleno, na polích, na zahradách, v jejichž vysoké husté trávě zapadaly kmeny ovocných stromů. Na farské zahradě pivoňky jen hořely. Cesta od lipové aleje, od kostela dále do městečka jako háj; vpravo, vlevo samé břízy a husté mlází v dolíkách zaražené.

Tou zelenou ulicí, po níž ulehly její stíny, kolem příbytků čistě obílených, před nimiž bylo umeteno, valil se v plné, zářivé zátopě zlatého světla toho červnového dne od kostela průvod, pestrý, barevný proud, mládež školní, chlapci, děvčata v nedělních šatech, družičky v divných rulíčkách a kadeřích s věnečky na hlavách, na rukou, s košíčky roztřepeného kvítí.

Bílá nebesa se zlatými třásněmi blýsknavými se mírně vzdouvala, jak je vysoko nesli na červených i pozlacených žerdích rychtář Lelek, starý Hejna a Mityska konšel v slavnostových kabátech, černý hedvábný šátek na krku s přeloženým přes něj límečkem košile, a dolejší mlynář v šedivém kabátě s bílým šátkem na krku. Vážně nebesa nesli, každý s čepicí neb kloboukem v ruce, nad farářem Havlovickým, jenž vysoký, jako by byl ještě vyšší. Porty na pluviálu se mu svítily a monstrance blesky metala.

Vedle kráčel kaplan za ministranty v červených suknicích a bílých komžích, a ti zvonky cinkali a jen cinkali. Lucerny na tyčích kolem nebes hořely v plném sálavém slunci jen bledými plaménky, jež se kmitaly jako oranžové tečky. A za nebesy záplava lidí, strakatý proud temných pruhů, bělostný plachetkami, rukávci, rudě prostříknutý šátky i sukněmi, skropený tu zeleně, tam žlutě, modře, tam blesky zlatých čepců, a zase bílo, bílo a rudě v různých tónech.

A nad tou směsí, kolem níž zdvíhal se prach v lehkých kotoučích, clonících břízy vpravo i vlevo jako závojem, nesly se kostelní korouhve rudé, modré, zelené a hlahol zvonů rozléhal se za ním s vysoka ve zpěv zástupů, v pronikavé hlasy ženských.

Mezi nimi šla také farářova sestra Františka ve svátečním obleku jako všechny svobodné, bez šátku, bez čepce, před ní dál mezi mužskými mladý Krůček s licousky, po pražsku vystrojený, v přiléhavém fraku tmavomodrém, na prsou hodně vystřiženém, v bílé vestě, v nohavicích úzce přiléhavých s řadou knoflíků po stranách; španihelku neměl, nemohl jí míti, ale jak kastorový klobouk někdy nadzvedl nebo šátkem utřel s čela pot, bylo viděti, jaké jemně z varhaněné kadrličky probělávají se mu z úzkých rukávů tmavého fraku.

Byl prostředně velký, dost urostlý a hezký, vykračoval si vážně, jako by dobře věděl, že musí dáti na sobě záležet, když je z Prahy a když se staří mladí po něm ohlížejí a jej prohlížejí a sobě přišeptávají, to že je Krůčků, ten že tu ostane a zavede si handl, a ňáko prý –

Pestrý proud se hrnul ulicí, břízkami, až se mu uvolnilo na „městečku“, kdež uprostřed nad statuí vznášely se koruny čtyř jasanů. Na chudém, „půlpanském“ rynku bylo jako v zahradě. Místem se vždycky prozelenával trávníkem a často probělával husami. Ty dnes zmizely. Trávníky však zůstaly.

Kde oltář, tam březový háj, z jehož zeleně probleskovaly na slunci cínové a mosazné svícny i bílé, voskové svíce. Květin všude plno na oltáři v divných starých sklenicích, pod obrazy a obrázky, jejichž živé barvy jen hořely z pozadí jemných haluzí březového hájku.

Před oltářem zelený koberec z nasypaného puškvorce; jeho silně vonný dech pronikal horký, zářící vzduch od oltáře k oltáři, mezi nimiž zelenaly se stěny z březového mlází.

Zahlaholila intráda, kotle hučivě zavířily, hmoždíře od březiny za farou zahřímaly, lid padal na kolena, jak farář bělostné tělo Páně v blýsknavé monstranci povznášel.

Šli od prvního oltáře, jenž byl hned na rohu u dřevěné Šimkovy hospody s podsíní, šli ke druhému, jenž se opíral o průčelí Samkova příbytku. Tu byla ještě cesta nejrovnější, dosti však zarostlá. A ještě více dál u potoka, jenž ze drah se až sem do toho rohu provinul a odtud pospíchal dál pod rynk mezi příbytky.

Cesta ke třetímu oltáři, jenž stál u Součkových, byla zlá; od třetího dál ještě horší pro samý hrbol, pro samý dolík. A jak přecházeli silnicí, vedoucí středem prostranství, míjeli hodný pahorek, zrovna proti Langrovské hospodě, mezi níž a jím vedla „z rynku“ hluboká cesta jako ouvozem. A vršek ten se zelenal netřeskem a jahodovými trsy, jež bíle prokvétaly.

Za čtvrtým oltářem padl stín na průvod, když se zase vracel za hlaholu, zpěvu a cinkání, s planoucími světly, to od Mityskova jeřábu a slušné lípy, jak ty stromy stály před konšelovým stavením a kryly maštálku Mityskovy šimly do „městečka“ obrácenou a také trochu i louž, které té chvíle nebylo cítit.

Puškvorec voněl a kvítí na oltářích i před nimi rozsypané, na slunci vydechující.

Mezi roubenými příbytky, mezi březovím hrnul se průvod zpět, pod korouhvemi, pod bělostnými nebesy, za nimi, do lipové aleje, jež tlumila jeho živé tony, až zahořely zas a vysvítily na schůdkách ke hřbitovu a na něm u bělostného kostela, za nímž se sklánělo čisté, temně modré nebe.

Když bylo po slávě, když ztichly intrády, zpěv i zvony, vyšel farář Havlovický s dolejším mlynářem, jenž se vracel sakristií z čestné stolice u hlavního oltáře. Farář mu poděkoval, mlynář pak se optal, jak se jemnostpánu Boží tělo po prvé v Padolí líbilo.

„Líbilo, opravdu líbilo, nejvíc to oučastenství a že je lid tak zbožný. A jeho dobrá vůle se mně líbila a vaše, ale té je skoro až příliš.“

Mlynář dovedl s farářem nejspíš promluvit, ale teď mu nerozuměl.

„Myslím, že toho stromoví bylo až příliš, pane otče. Škoda ho; tady si stromu vůbec málo váží, zvlášť o ovocné málo se dbá. Vždyť tu u cest nemá se vrána skoro ani kam usadit.“ Farář se usmál a hned pokračoval: „Ale co pak to, to se dá všechno spravit. Budeme sázet stromy, viďte; napřesrok začnu, tady za krchovem, to jsem si už vyhlíd‘, tam bude krásná alej třešňová, nad dolečkem, víte – Ale abych už celou pravdu řek‘, ještě něco jiného mně dnes padlo do očí a hodně, až trklo. Dnes obzvlášť o takové slavnosti.“

„A čeho, jemnostpane?“

„Městečko; to má být rynk! Není to náves, ale náměstí. To se musí říct, když jsme městečko.“

„Toho jsem si už taky ušim‘, jemnostpane, to trká, to je prauda.“ Mlynář dutě zakašlal, jak se zasmál.

„To byste se měl o tom slavnému právu zmínit, takhle v radě.“

„Už jsem to jednou zkusil, ale dyž oni – jak to bylo, tak ať ostane. A nejvíc Mityska, ten s tou louží dělá vostudu.“

„No snad to půjde líp po druhé. Něco svedeme, a máte slovo mezi sousedy.“ Podal mu ruku; mlynář cítil to zašimrání, ale zalahodilo mu. Usmál se a chutě opakoval:

„No snad, no snad –“

Městečko po tom slavném šumu zmlklo v klidu velkého svátku. Ticho, horko; v městečku, v ulici, všude prázdno, placho. Pocuchané březiny stály nehnutě a vadly v horké půdě na parném slunci.

Kostel výš osaměl a ztich‘. Ani živé duše v něm; i kostelník odešel, zavřev sakristii. Ale hlavní a poboční dveře nechal otevřeny. Mírný průvan táhl mezi nimi příjemně chladnou prostorou bílé, prosté svatyně, jejíž kůr spočíval na dřevěných sloupech divných zářezů.

Tichý proud vanul a dýchal do korouhví, jak stály dvojí řadou při krajích lavic, rudé, zelené, modré. Sukno jejich se hnulo, střapce se tiše, volně kývaly, a nevelký, skelný lustr na rudé šňůře prostřed kostela pomalu se otáčel sem tam. Broušená jeho skla, jeho perly a hranoly se měnily a hrály duhovými barvami.

Ticho v tom prochladu, hluboké, milé ticho.

Ptačí hlas zahvízdl tlumeně ze hřbitova, snivý ševel stromů přivanul a na kulatém okně blíže kůru zdvíhala se venku haluz vzhůru, dolů, jako by její strom oddechoval. Zlaté stíny prošlehly po zdi, mihly se po barokním oltáři postranním, po jeho starém obraze, že z temné, zašlé jeho půdy oživla bledá tvář světice i její aureola i kytky rudých pivoněk v prostých vázách nad mensou bělostně zastřenou.

Ševel, ticho a zlaté prosvity tlumeným zášeřím, ševel, ticho, ticho –

Jen dech modlitby vanul. Zbožnost tu byla sama.