U nás

Pod Slatinskou strání na pravém břehu Oupy proti Červené hoře stojí osamělý mlýn. K tomu mlýnu bral se bídnou tehda cestou ve stráni od Slatiny učitel Šolta. Bylo tou dobou, kdy P. Havlovický odešel z Boušínské fary.

Kantor sestupoval z jasna do šera. Nahoře na pláni ještě zátopa posledního světla, ve stráni, na dole všude šerý stín. Jím se probělával rozlehlý mlýn šindelových střech mezi stromy, silně prořidlých, žlutých korun. Za řekou v pozadí zdvíhala se příkrá Červená hora; černala se lesem, kterým se na dol, k řece, k mostu výš nade mlýnem, stáčela rudá cesta, místem krkolomná, nad srázem.

Slatinský kantor, v hřebíčkovém, obnošeném kabátě, úzkých rukávů a širokého límce, v placaté čepici, šel, ruce na zádech, zvolna a slídivě kolem hleděl. Když byl na dole u mlýna, stanul a vyhlížel. Na pusté zahradě se bělalo několik hus, po vyrovnaných korábech u plotu plížila se strakatá kočka. Nikde člověka. Mlýn šel, bylo jej hodně slyšet, a hlas jeho s šumotem splavu měly sólo v tichém údolí. Les vpravo, vlevo, ve stráni i na dole, kdež v jeho modravém temnu řeka se tratila, stmíval se a mlčel. Vítr tu nevál.

Učitel se i zpátky ohlédl, na cestu ve stráni, kterou přišel. Také tam nespatřil ani živé duše. Zamířil do mlýna, nedošel však. Hned na kraji nádvoří potkal zamoučeného mládka, od něhož uslyšel, že pan otec není doma, že odešel nejspíš na Červenou horu. Šolta se ihned obrátil a šel kousek proti vodě k mostu, jenž byl bedněný, pod šindelovou střechou, a vznášel se jako dřevěný tunel nad řekou čisté vody mezi olšemi a vrbami obou břehů.

Učitel se rozhlížel a ohlížel, protože kráčel cestou zapověděnou. Tenkrát navečer, když se žena vrátila z fary, nebyl ještě doma. Přišel až za chvíli ze mlýna, a jak zahlédl ženu uplakanou a na posteli na hromádce nedělní šaty, jež zapomněla včas odklidit, osopil se na ni, že byla na faře, že prosila!

„Prosila, aby nás nevyhnali.“

Slova i hlas i ustrašená ženina tvář ho přemohly. Rozhorlení zchladlo. Umlkl, ruce spustil do kapes, přihrbil se, a černě hledě pod sebe, chodil světnicí. Učitelka sháněla dětem večeři, mlčky, ani nepovzdechla. Ale sklíčenost vanula smutně tichou světnicí v mrákotách soumraku.

Děti se přihnaly jako vlčinky, sesypaly se kolem stolu, tlačily se nedočkavě a sluply pak, sezobaly, co bylo. Nejmenší nasytila matka, sama nic nepoživši. Také učitel nevečeřel. Chodil, chodil, pak usedl k oknu, hleděl ven do houstnoucího šera. Myslil na to, čím farář pohrozil. Bylo to také husté šero, bez paprsku a studené. A proč, proč farář tak najednou? Snad pro ty včely se tak dohřál, pro pouhé podezření. To jistě! Žluč se učiteli hnula a vzdorně si umiňoval, že nepoleví, že se faráři postaví.

Nevšiml si hrubě, že u stolu nějak ticho, že štěbet dětských hlasů se tlumí, pak že matka všechny poslala dřív ležet. Když vstal, seděla žena sama u kolébky nejmenšího. Seděla jako socha. Ale když přistoupil, obrátila k němu tvář, mlčky, úzkostlivě, jako by se bála promluvit. Jak ji tak zhlédl ubledlou, zkormoucenou, ustaranou, dolehlo na něj, co již zkusila, a za to vše ještě na ni padla úzkost o tu žebráckou skývu.

Sáhl jí měkce na hlavu, pohladil ji po vlasech, po čele a řekl tlumeně, konejšivě:

„Mlč, stará, neplač, všecko to spravím.“

Chytla ho za ruku, přiklonila k ní prudce hlavu, tvář a dala se do pláče –

Začal spravovat hned nazejtří. Nevyšel ani na krok a dal klasu do pořádku. Když nastala škola, zavedl děti do kostela a chodil pak pořádně hrát na varhany. Faráři se však vyhnul, kde mohl. Ale zanedlouho přišla přece obsílka, aby se dostavil k vikáři. Když se k němu vypravoval v nedělním, dost obnošeném obleku, na krku černý šátek s bělostným límečkem přes něj přehnutým, nabídla se mu žena, mírně a plaše, jako by se nemocného ptala, že by šla s ním. Chtěla mu být stálou, živou připomínkou, chtěla ho pamatovat.

Škubl sebou a zdálo se, že vyrazí prudké, hranaté slovo. Ale vzpamatoval se a řekl temně, chmuře černé obočí: „Jen ty se neboj!“

A šel. Bylo to ve čtvrtek, v den „regrací“. Když v Náchodě vcházel do děkanství, potkal na síni zámeckého kaplana, P. Havlovického. Kaplan ho znal, zastavil se s ním, promluvil vlídně několik slov a z ničeho nic dodal: „Mějte rozum a neodmlouvejte, ať se děje co děje. Poslechněte; myslím to dobře.“

Řekl to srdečně slovy i pohledem svých moudrých, pronikavých očí. A šel. Šolta stál okamžik jako sloup a díval se za vysokou, urostlou postavou mladého kněze. Ta slova jeho byla jako sladkou krůpějí do hořkosti, jež mu duší prosákla. V tajnosti srdce svého kněžím nedůvěřoval a měl je za bezcitné. A teď, když byl obžalován, když stál před prahem soudu, ten mladý kaplan s ním tak pěkně mluvil, nevyhnul se mu, nepohoršil se nad ním a ještě radil. A nedůvěřivý, vůči kněžím rád podezíravý učitel radu tu v duchu neodmítl.

Soud zle se začínal. Vikář perně domlouval, ostře mu vytýkal pití a co vyváděl, že má s jinověrci spolky a zbytečné mutace že si dělá, toho ať nechá, jeho že jest jenom škola a tam ať nenosí, co tam nepatří, ať jen učí tomu, co je předepsáno, novot že mu nebudou trpět.

Učitel stál až do těch novot jako dub; ale jak mu je začal vikář hanět, zasvítil mu úsměšek v tmavých očích, přímo na vikáře upřených, a koutky úst se mu hnuly. Za horlivost se hany nenadál. Chtěl se ozvat, chtěl se bránit, že ve škole má všechno v pořádku a trochu té dějepravy že není hřích a mlynář Kylar že je rozšafný muž. V ten okamžik i na ženu zapomněl, ač si cestou umínil, že ji bude mít pořád na mysli, aby se pamatoval. V pokoji nastalo ticho. Vikář umlkl a hleděl na učitele. Viděl, že zčervenal, že chce mluvit, že chce odpovědět. Šolta však pojednou vytáhl ze šosu modrý šátek, utřel jím čelo, pak sklonil hlavu a chmuře obočí mlčel. To zámecký kaplan udělal.

Vikář čekal, pak spokojeněji odkašlal a začal zase sám. Hlas už mu nezněl tak přísně a v slovech byla i shovívavost. Oznamoval, že za to všecko nehodné jednání zasloužil učitel trest nejpřísnější nebo alespoň aby byl dán na jinou školu, kde by tak nebujněl; ale poněvadž vinu svou uznává a jelikož se za něj i sám pan farář Boušínský přimlouval a velebný pán ze zámku a jelikož mají ohled na učitelovu rodinu, tedy že na Slatině zůstane, t. j. že by tam mohl ostat, kdyby podepsal revers, že nechá pití i těch spolků s jinověrci. Ukázal na listinu na stole již přichystanou.

Šolta, jehož smědá tvář byla zardělá do tmava, okamžik váhal; vtom se mu zdálo, jako by se pod okny ozval hlas P. Havlovického. Zarazil se, pak přistoupil ke stolu, podepsal a chtěl odejít. Ani nepolíbil ruku, jak bylo zvykem. Musil však čekat, až vikář napsal zprávu faráři na Boušín. Učitel pak zrovna utíkal. Nechtěl se s nikým setkat, aby nemusil vykládat, proč tu je, co tu dělal, co se stalo. Ale jak se ocitl v polích, polevil v kroku. Čím blíže k domovu, tím šel volněji. Trápilo ho, že zapřel mlynáře, a bouřilo mu krev, že má jíti s tím papírem na faru. Vikář mu to však uložil, že tak musí učinit na znamení pravého oumyslu a dobré vůle.

Ale zprávu o sobě na faru nedonesl. Farář sám si skoro pro ni přišel. Potkal Šoltu u školy; hned se s ním zastavil, ptal se na pana vikáře, a co on? Učitel vytáhl psaní a řekl hlasem skoro chraptivým:

„Pan vikář píše o všem.“

„Dobře, dobře, a vy – proboha vás prosím,“ a upřel oči na učitele, „mějte rozum! Copak tohle musilo být? Máte z toho nesnáze a mně to také není milé. Tak se pamatujte a bude zas všecko dobře.“

Mělo to být napomenutí a znělo to jako omluva. Učitel se díval za ním s úsměškem a v duchu si řekl: „To se nemoh už dočkat. Hm, že mu to není milé!“ Do školy vstoupil zamlkle; ale když mu žena vešla vstříc s úzkostným, dychtivým pohledem, usmál se trpce a řekl:

„Tak už mě spravili, už se neboj!“ –

Pak bylo jako před tou cestou. Šolta bedlivě učil, nikam nechodil, ani do hospody, ani dolů do mlýna. Po škole doma opisoval noty, psal nové modlitební knihy pro jakousi nevěstu, maloval do nich květ vedle květu, veselých živých barev. Ale přicházely chvíle, kdy neměl chuti ani do psaní, ani do malování. Venku uhodil nečas, pršelo, a děti doma v nevelké jizbě na jedné hromádce. Malé plakávalo, větší se štípaly, šťouchaly; kvičelo to, pištělo, brečelo nebo se hádalo.

Mrzutost ho chytala a hnala ho ven do jiné společnosti. Přemáhal se, než doma bývalo těžko, tíž a tíž, a mrzutost přicházela zas a zas, nejvíce podvečer. Táhlo ho to dolů do mlýna pohovořit si s mlynářem čtenářem, chtělo se mu do hospody pro kratochvíli kvůli sousedům. Často jim tam vykládal, vypravoval, neboje, když přebral, potýral a z toho, onoho si ousměšek ztropil. Tu propukalo, co za střízliva nemohl dát najevo, zač je má, že je mezi nimi jako by se zmíchal do otrubů. Tu nesmlčel, že dobře ví, zač oni ho mají, kantora, jak se na něj s kruchty dívají, že musí být rád, když mu pošlou někdy výslužku, nebo když mu půjčí záhon, dva, aby si mohl nasít lnu nebo nasázet bramborů. To jemu, jenž měl jinačí vzdělání, lepší nežli sami ostatní kantoři!

Z těch se žádný nemohl pochlubit, že byl na latině jako on, jenž došel až do tercie či gramatiky. Po té cestě k vikářovi nemohl šaškově perné pravdy v hospodě tak povídat prózou nebo ve verších Patrčkovy Míchanice; ale nemohl si také vážně porozprávět. Ani pro knížku si dolů nesměl, ani poslat si pro ni. A co asi Kylar říká –

Minul týden, minuly dva, a třetího, toho dne, kdy byl P. Havlovický na Boušínské faře, vyšel si Šolta odpoledne po škole do pole. Slunce, teď tak vzácné, ho vyvábilo. Šel vesnicí, za ní, cestou na dol k řece až na kraj lesa. A pak se pustil lesem ve svahu dolů; chtěl pod něj, jen se tak rozhlédnout. Tak si namlouval, ale hloub, na dně kmitlo se tajné pomyšlení, že snad uvidí mlynáře, že by s ním mohl jen tak, na potkání, prohodit slovíčko. A nikdo nešel, nikoho nepotkal ani nahoře ani tady dole. Jistě ho nikdo neviděl. A tak šel ke mlýnu, pak dál, až zanikl na mostě, pod jeho krytem.

Chvilku tu čekal. Díval se skulinami do proudu. Na vodě, pod keři u břehů leželo šero, v korunách vysokých olší svítilo ještě bleděmodré nebe posledním světlem západu. V šero bedněného mostu zaléhal neúnavný hlas řeky, její hrčení, šumot a šplouchání. Učitel slyšel, ale nenaslouchal. Myslil na mlynáře, dočká-li se ho. Čekal, vyhlížel, nejde-li někdo od Slatiny, pak zašel na druhý konec mostu; jak vystoupil z temna do světla, zahlédl Kylara.

Mlynář v šedém kabátě, v čepici světlé barvy, v nohavicích do bot, právě docházel. Byl padesátník, ramenatý, ne tlustý, ne hubený, prostřední postavy. Kráčel velkým krokem, ale volně. Šoltu zhlédl, do kroku však nepřidal. Také obličej mlynářův, značného, ohnutého nosu a nápadně hustého obočí (bylo tmavší nežli hnědé vlasy), se nezměnil; zůstal přísně klidný.

Teprve když se u Šolty zastavil, pohnul sevřenými rty, spodní byl větší, a také v šedých, vážných očích svitlo mu úsměvem. Pokývl hlavou. To bylo pozdravením na uvítanou.

Šolta si pohladil vlasy na spáncích.

„Čekám na vás, pane otče.“

„Schováváte se.“ A zase zákmit úsměvu v mlynářově tváři. „Chcete něco?“

„Jdu se podívat, jak se na mne tuze zlobíte.“

„Měl bych, ale jeden je jeden, sám toho mnoho neporve.“

„Nebylo pomoci, pane otče. Nevěděl jsem, kudy z konopí. Kvůli familii jsem se zapsal. A teď se nemůžu z toho vykašlat. Ti umějí člověka sevřít! Víte.“ Zapadlé, tmavé oči učitelovy se zablyštěly. „Už se nesmím ani do těch votrubů zmíchat.“ Kantor se ušklíbl, palcem trhl za sebe, ke Slatině, a upřímně dodal:

„Po vás se mně stýskalo.“

Když mluvil, měl mlynář oči přivřeny. Činíval to často za řeči jiného. Za posledních slov učitelových mihl se mu záchvěv úsměvu přísnou tváří.

Prohlédl a řekl zkrátka:

„‚Zvěstovatele‘ chtěl jsem vám už poslat.“

„A to bych si hned vzal.“

„Třeba.“ Vtom, stál tváří k řece, utkvěly jeho pronikavé oči na druhém břehu, na cestě k mostu, a pak úsečně oznámil:

„Planta v kole. Černý na vás jde.“

Učitel sebou trhl a ohlédl se. V šeru bedněného mostu ozvaly se na dlahách dunivé kroky. Šolta prudce zamrkal. čekal faráře. Ale když s mostu vystoupila postava Náchodského zámeckého kaplana, bezděky si oddychl. Kylar hleděl příchozímu klidně vstříc a nazdvihl čepici, když P. Havlovický vlídně pozdravil. Zastavil se, podal oběma ruku a s úsměvem řekl:

„Sněmujete? Spravujete svět?“

„Ten spravuje svatá aliance, velebný pane,“ řekl mlynář. Přimkl oči, zas je otevřel a ne bez posměšku pokračoval:

„A to je správa, vidějí, když svatý spolek je při Turkoj proti křesťanům, a hlavně náš Metrnich.“

„Nevím, pane otče, zmůže-li co. S Řeky je teď celý svět. Všude na ně sbírají a všecko chlapíci, učení mužové. Tuhle bylo ve francouzských novinách, že znamenitý básníř anglický, Bajron jménem, do Řecka se chystá, Řekům na pomoc. A odevšad –“

„A jak se jim teď, velebný pane, daří?“ optal se učitel. „Dobře,“ vpadl mlynář. „Teď nedávno zas vyhráli. U Agrafy, píše ‚Zvěstovatel‘.“

„Ano, to je slavné vítězství, ale,“ kaplan pokýval vážně hlavou, „jejich nejpřednější hlavník a vůdce Bozzaris Marko přišel tam o život.“

Učitel maně postoupil o krok, mlynář upřel šedé své oči na kněze. Zpráva o smrti proslaveného náčelníka Suliotů, kterého si oblíbili ze čtení, zarazila oba.

„Několikerým psaním z Triestu se to dotvrzuje,“ dokládal P. Havlovický. „Umřel na rány. V tom boji prorazil až ke stanu hlavního baši, zabil jeho strejce i bašu, tomu usekl hlavu a ještě ji přines –“

„To jsou jiní lidé,“ zvolal učitel a mávl rukou.

„Jen kdyby těch pletich proti nim nebylo.“

„A co Rus!“ vyhrkl mlynář.

P. Havlovický pokrčil rameny.

„Je v alianci.“

„A co aliance, národ je hlavní věc! Však on jich Rus nedá.“

„Národ je hlavní věc,“ opakoval kaplan. „Máte pravdu, ale – hlehle, teď spravuju svět s vámi, a je už na to pozdě,“ a znenadání se obrátil s úsměvem k Šoltovi a řekl mile: „Tadyhle pan učitel by mne moh kousek vyprovodit.“

Šolta byl ochoten i překvapen; podíval se na mlynáře a ten zas na kaplana zpytavě upřel oči. Kaplan však jako by nepozoroval, prohodil k mlynáři, že se chtěl u něho stavit ve mlýně, ale že se zdržel.

„Tak přijdou po druhé, velebný pane. Snad nebudou proto opletačky.“ Toto řekl s úsměvem a obrátil se k Šoltovi. „A vám ,Zvěstovatele‘ přichystám.“ Podal kaplanovi a učiteli ruku, dal dobrou noc a vstoupil do černavého bednění krytého mostu. Pod křovím u břehů se tmělo, v korunách vysokých olší zhasl poslední svit. Pletivo jejich haluzí a snítek prve tak jasně se odrážející smotával soumrak.

Kaplan a učitel stoupali mlčky vzhůru k Červené hoře, cestou v boku jejím, vroubenou lesem, v němž na vrchu se tajil starý hrad.

Kaplan začal:

„Proč jsem vás vyvábil.“ Zastavil se. „Když jsem šel prve dolů, zahlédl jsem hrobaře, Marka.“

Neřekl, že s ním mluvil, že mu Marek řekl, kam jde.

Učitelovy oči se rozšířily.

„I ten –“ ulevil si rozhořčeně.

„Nic se na něj nemrzte. Nikdo mu to sice nenařídil, vím to jistě,“ kaplan toto řekl důrazně, „on to dělá ze zbytečné horlivosti. Neví sám, co dělá.“

„Děkuju, velebný pane,“ řekl učitel zhluboka, patrně dojat, pochopiv, proč ho kaplan vyzval na tuto cestu. „Ani nejsem dost zasloužilý. Tam v Náchodě, ta rada byla taky dobrá, a kdyby se byli, velebný pane –“

„Počkejte; vás mohu opravit. Staří Čechové nevoňovali. Opravdu, taky tak. Tak co?“

„Kdybyste, velebný pane, tenkrát se nebyl pod oknem ozval –“

„Já?! Já šel rovnou na zámek, jak jsem od vás odešel.“

Učitel žasl. Pověděl, co se mu stalo, jak bylo u vikáře.

„Měl jste mne ještě v mysli, krev byla pobouřena, a tak vás smysl oklamal. No, jen když ten klam byl dobrý. Ale co jste slíbil, stran pití, to musíte dodržet. Proč se tak zapomínáte? Co vás souží?“

„Je toho na jednoho až dost, velebný pane. Půl věku sedraného a dětí jako kavek. Co s nimi, co z nich bude? Co bych rád z nich měl, nesvedu; sotva že tak to živobytí opatřím. Tolik děvčat, a když pomyslím, že půjdou asi všechny sloužit –“ Učitel pohnul dlaní a zakroutil hlavou.

„Chlapce nemáte?“

„Jednoho.“

„Je vtipný?“

„Vtipu dost,“ Šolta se trpce usmál. „Ale to je zas ta písnička. Jak to v té Míchanici stojí:

„Na učitelství ho nechcete?“ Kaplan ani nedomluvil. Šolta mávl rukou a vpadl mu prudce do řeči:

„Ne, to ne. Učitel mučitel, ale ještě větší trpitel. Zač stojí, u pánů, u sprostých! Každý podruh se má líp. Každý ornát – račte odpustit – myslí kdovíco, když zaplatí sobotales, jako by almužnu dal, nebo když dá záhon bramborů.“

„To všechno uznávám a také na to stýskám. Je potřeba nových oprav. A co se vás týče, stran dětí, no, to se už tak do budoucnosti nesužujte. Bůh dal děti, bůh dá i na ně. A chlapce snad nějak do škol dostaneme.“ Šolta prudce zvedl sklopenou hlavu.

„Bože, velebný pane! Kdyby tohle –“

„To je možné. Ale vy se musíte držet.“

„Budu, budu.“

„Myslím také, abyste s lidem ve vsi jinak zacházel, abyste si z nich nedělal oušklebky. Vy víte víc, o to jste bohatší, ale bohatý se nemá chudému smát pro jeho chudobu. A oni jsou chudí duchem. Musíme je poučovat. Hlavní, aby se naučili číst, aby si oblíbili čtení. Vy jste čtenář a na tom si snad trochu zakládáte. Ale to není ještě dost být čtenářem. Veďte také své lidi ke čtení a především mladé, a budou si vzdělaného člověka víc vážit.“

„Když je tak málo knih,“ vytáčel se kantor překvapen tím, jak ho kněz rozbíral. „A taky lid o to nestojí.“

„Někdo snad, ale budou číst. Knih není nazbyt, pravda, ale něco přece.“ A vzpomenuv si, optal se, zná-li „Přítele mládeže“, co začal teď vycházet, a doložil: „To by bylo pro vás.“

„Slyšel jsem o té knize, ale – kdo by rád, nemůže.“

„Stavte se u mne, až přijdete zas do Náchoda, já vám ho půjčím a seženu ještě něco na půjčování.“

„To budu, velebný pane, tentokrát hodně do Náchoda pospíchat,“ a významně se usmál.

„Tak jen přijďte. A pak si také promluvíme o vašem chlapci.“

Mladý kněz způsobil velké pohnutí v učitelově duši. Radost, a také trochu zmatku. Šolta slyšel nejedno perné, pravdivé slovo, ale neznělo tvrdě. Teplo soucitu vše mírnilo. Kaplan nejen že pěkně mluvil, nýbrž hned se také ke skutkům, k pomoci nabídl. Šolta vzrušen, hladil si vlasy na spáncích, pak chytl kaplanovu ruku, vřele děkoval, a také řekl:

„Takhle se mnou ještě žádný nemluvil.“

Stál a nehnul se, dokavad nezanikla vysoká postava kaplanova mezi stromy, v temnu. Dolů pak stoupal bystřejším krokem. Šlo se mu lehko, volněji a hlavy jako prve neklonil. U řeky, u mostu bylo již tma. Mezi černými olšemi prokmitovala za vodou rudá zář. Ve mlýně svítili. Učitele napadlo, aby se stavil, Marek že už jistě odešel. Hned se však rozhodl, že nepůjde. P. Havlovický ho sice nezrazoval, ale vzpomněl na ženu, že čeká a že už je pozdě.

Prošel dřevěným tunelem nad řekou. Hned za mostem, u Piccolominské malé kapličky u samé paty Slatinského svahu, zastavil ho mlynářův synek, kterého v šeru nezhlédl a již ho minul.

„Pane učitel,“ volal chlapec za ním. „Tadyhle pantáta posílá –“

Šolta chutě sáhl po balíčku. Rozvázav šátek vybral jakousi knihu a nějaké tištěné archy. Tušil, že to je „Vlastenecký zvěstovatel“.

„A to mám radost! Že pantátovi pěkně děkuju a že ho pozdravuju.“

Knihu strčil do kapsy, ale cestou pořád ji tiskl. V druhé držel „Zvěstovatele“; tak pospíchal cestou vzhůru, ne již s myslí zkyselenou, ale těše se.