U nás

V plné sluneční záři svítil svou bělostí Ratibořický rámeček ze stínů a zelena parku v mírném úbočí. Širá luka tichého údolí před ním, skupiny vysokých, košatých stromů v nich, vrby, jež se stříbrně leskly v olších nad Úpou, vinoucí se pod levým svahem údolí, vše v zátopě slunečné záře. Nebe vysoké, modré, vzduch jasný; ale nesálal, netetelil se vedrem.

Zlatý přísvit chvěl se po kmenech, pod korunami starých stromů v parku; byly temně zelené, bez májové však svěžesti, bez lesku. Leckterá haluz chytala již zlatem i červení, a měkký, snivý kdys ševel zněl sušším, tesklivým šelestem.

Chladný dech první jeseně, tichý její stesk vše ovanul.

Venku jasno, zářivo, ticho. A ticho také v zámecké bibliotéce. Komnata neveliká, štukového stropu byla od slunce, světlo v ní stlumeno; a dál od okna až měkký nádech stínů, po stěnách, po jejich stojanech plných knih v ozdobných vazbách nových i starších z minulého věku. Jasněji prožehovaly v těch těsných řadách rudé vignety na hřbetech s mdlým pableskem zlacených titulů. Nad knihami na římse stojanů i v rozích probělávaly se mramorové sošky hladkého díla, plné změkčilé něhy a gracie i přisládlé koketnosti: tu Hebe, tam Amor a Psyche, dál Gracie, Endymion.

V jednom z hedvábných křesel empirových u stolu téhož slohu seděla Charlotta Elisa von der Recke, teta vévodkyně Zaháňské a paní na Náchodě a Ratibořicích, stará dáma v krajkovém čepečku na šedých, skoro bílých vlasech. Lehký šál splýval jí s ramenou volně přes prsa. Nohy měla opřeny o nízkou, sametovou podnožku, jež se skoro ztrácela ve vysokém koberci stlumených barev.

V suchých, bílých prstech držela nevelkou knihu, Tiedgovy Elegie, a čtla:

Ustala, povzdechla, ruka s knihou sklesla do klínu. Sivá hlava obrátila se k oknu a zadívala se zamyšleně do parku, mezi stromy, jejichž listí se na slunci blýskavě mihotalo, jako by proud záře lil se korunou.

Stará básnířka nebyla sličná. Z hubené tváře rušivě vynikal dost značný, dlouhý nos. Ale velké oči, jež kdysi, za mlada, v mystickém roznícení blouznivě vzhlížely ke Cagliostrovi, když vykládal, že jí přivolá z říše stínů duše drahých zemřelých, její jediné děcko i rozmilého bratra, byly dosud hluboké a mluvné.

Tichý stesk náhlé vzpomínky, kterou jí srdce zahnulo, je omžil.

Pustnoucí park, jenž nasládlým veršům její knihy dodal barev a je oživil, byl sám básní tichého smutku. A stará dáma, ze školy krajinářské lyriky plné sentimentálnosti a měkké snivosti jí rozuměla.

V komnatě i kolem po zámku hluboké ticho, a park jako vymřelý. Paní von der Recke chvíli seděla zamyšlená a nezpozorovala, že vkročila její neť, vévodkyně, u níž meškala návštěvou. Vévodkyně byla vysoká, silná paní, plné, krásně urostlé postavy. Její tvář i pleť neměly mladé svěžesti a rysy kolem rtů nabývaly už měkkosti; ale přece nevypadala na svůj věk, na pětačtyřicet let. Zdála se mladší, jak byla ještě sličná i půvabná.

Módní účes tmavých vlasů, s kadeřemi na spáncích, se skvostným hřebenem na temeni, světlé šaty krátkého života s hedvábným pasem bledě zeleným a krátkými vzdutými rukávy, vše jí slušelo.

Přistoupila až ke stolu, kde ležely dvě knihy; z těch vzala tu, která byla zrovna tak vázána jako ta, kterou měla teta v ruce.

Vévodkyně obrátila titulní list, obracela volně listy předmluvy, až zůstala u první básně:

Stará paní se obrátila.

„Tys nejela, Kitty?“ ptala se slabým hlasem, jako z vidění vytržená.

„Jeli na hon, a to se mi nechtělo.“

„Šlik také?“

„Všichni hosté. I starý kníže. A tys ještě nečetla?“ Vévodkyně ukázala na druhou knihu na stole.

„Ještě ne. Mne ty novoty tak nevábí. Sáhla jsem raději po knize starého přítele.“

„Jenž tě opěvá –“ Vévodkyně pohnula rty k úsměvu.

„Opěval, milá zlatá.“ Stařičká básnířka se usmála i povzdechla. „A také tvou matku.“ Vzala knížku z klína a ukázala stránku s básní, kterou právě přečetla a která byla nadepsána:

AN DIE HERZOGIN VON CURLAND.

„Ale podívej se, jaký to letopočet! 1803! Dvacet let a více zatím uběhlo. To dojme srdce a duši hned zmohou vzpomínky. A tamhle ty břízy za tím bukem, jak žloutnou, tak mně mnoho připomenuly, když jsem přečtla. Ty měla nebožka Dorotea tak ráda.“

Myslila svou mladší sestru, matku vévodkyninu.

„Ta něžně cítěná báseň našeho přítele, ta mne tak dojala,“ opakovala stařenka s povzdechem.

Vévodkyně zatím usedla do křesla naslouchajíc ne s upřímným účastenstvím, ale ze šetrnosti pozorně hovoru staré tety, jež začínala zase zacházeti do vzpomínek.

„Ty stromy, ty břízy, Kitty, podívej se, jaká to melancholie. Pamatuju se, že nebožka tvá matka mně vypravovala, jak cestovali z Lubeku do Hamburku, a tu, jak cestou do – no – ah – ano, do Büzova, přijeli znenadání do velkého, březového lesa, jak se jí pojednou zastesklo po Kuronsku. A mne teď pojal také stesk.“

„Po Kuronsku?“

„Ne tak, ale že vše, že život zhasíná. Je to smutek po tom, co nás blažilo, a co se více nevrátí. A na Doroteu jsem vzpomínala. Ty stromy připomenuly mně Libichov, její tichou hrobku, a také domov, blažené dni dětské nevinnosti.“

Stará dáma mluvíc v rozcitlivění povzdechla; na tváři, na očích, vyjasněných teplem milých vzpomínek, bylo znáti, jak ráda je v tom svém světě, a že půjde dál a hloub do toho sadu sladkého bolu.

„Na Mittavu jsi vzpomněla,“ zeptala se vévodkyně šetrně, s resignací stěží utajenou. Věděla, že stařenka se rozhovoří.

„A na rodinnou slavnost, když jsme slavili nebožtíka otce.“

„Jeho narozeniny. Ah, slyšela jsem. Nebožka matka –“

„Ale to ti neřekla, jaká byla líbezná pastourelle! To jí bylo deset, dvanáct let, asi tak, víc ne. Naše nebožka matka složila pastýřskou hru, sama, byla rozkošná, a taneční mistr vymyslil k té slavnosti mimický tanec. Ráno jsme šli, všech nás pět, k posteli otcově, jako k dědečkovi, a večer byla vlastní slavnost.“

„Ta pastýřská hra.“

„Ano, v zahradě. Na nejvyšší terase, blíž březového hájku, když hvězdy počaly svítit.“

„A nebylo vám chladno?“

„Ach ne, takový vlažný večer. Vidím všecko tak živě, tak jasně – oltář na terase, nad oltářem oblouk z jedlových snětí, a v tom zeleném oblouku plno barevných, hořících lampiček. Napravo u oltáře jsem stála já, jako pastýřka, a bratr Fridrich jako pastýřek, na druhé straně bratr Karl a vaše matka. Všichni po pastýřsku, a jí to tak krásně slušelo! Všichni jsme klečeli.“

„To jste byli čtyři.“

„Pátý, strýc Johann, to byl takovýhle,“ stará dáma vztáhla ruku bílé, něžné dlaně nad podlahu a ukázala, jak byl nejmladší bratřík malinký.

„Ten byl za Amora, měl pozlacená křidélka, dobře se pamatuju. Házel z košíku květiny do ohně na oltáři, to, když otec, jako váš dědeček, přicházel; a vtom také zazněla za oltářem slavnostní hudba. Otec přišel s matkou, klobouk v ruce, v pudrované vlásence. A jak vykročil z toho hájku a k nám a se blížil, šli jsme mu my pastýřky a pastýřkové naproti, dle hudby, ladnými, harmonickými kroky, s poklonami, pastýřské hole v rukou, jak nás taneční mistr nacvičil. Šli jsme otci pěkně naproti, tančili jsme kolem něho a zase nazpátek, k oltáři, kde Amor mu květy sypal na cestu i na oltář, a kde hudba tak líbezně zněla. Oh, má milá, to bylo krásné! Všecko se nám tak vydařilo, ten tanec pastýřský, všechno. To byla krása, ta světla, hudba, ten večer – oh –“

Stará dáma přimhouřila na okamžik víčka. „A otec, jako dědeček, jak byl hluboce dojat, a všichni, matka i hosté! Uneseni byli, obdivovali se, nezapomenutelná rozkoš naplnila každého –“

Do toho odlesku přešlého věku padl těžký stín skutečnosti.

„A všichni jsou ti tam,“ povzdechla stará šlechtična. „Všichni, a Fridrich nejdřív odešel.“

Vévodkyně seděla ruku majíc na knize, kterou teta nečtla. Byl to svazek Chateaubrianda. Pochýlivši hlavu poslouchala jen na půl ucha.

„Co mně zbývá,“ povzdechla teta, „nežli věnčiti posvátné, drahé hroby a naděje v shledání v jasných končinách.“

Vévodkyně pozvedla náhle hlavu a upřela své oči, z nichž hořel odlesk neklidného vzruchu žádostivého srdce, na stařenu elegicky dojatou, a vpadla skoro s tichou závistí:

„A klid ti zbývá, klid duše –“

Stará básnířka přejela prsty šedé své vlasy a pohlédla překvapeně na neteř.

„Ty ještě nejsi klidna? V poledne života?!“

„Nejsem, nemám klidu, žízním –“

„Po čem ještě? Znáš lásku, máš přátelství.“

Vévodkyně zamítavě pohnula krásnou, bílou rukou.

„V tom všem je mnoho štěstí, ale více zklamání, a žádné utišení. Mnohé, co mne blažilo, je mi teď bludem a pošetilostí. O, jak jsi šťastná, teto! S tichým bolem, ale přece s uspokojením, smířená, ano s rozkoší hledíš zpět a věříš a doufáš.“

„A ty?“

„U mne bývá v duši prázdno.“

„Máš vše. Či muž –“

„Ne, dost si rozumíme, žijeme v přátelství, vyhovíme si –“

„A společnost –“ Vévodkyně se trpce usmála.

„V té je samota, opuštěnost a prázdno. A po ní melancholie. Už začíná chodit.“ Vévodkyně povzdechla. Mluvila volně, jako unaveně. Pojednou sebou živě hnula.

„Hledám útěchu. Žízním!“ vyrazila vášnivě a sáhnuvši po knize Chateaubriandově, na kterou tetě prve ukázala, nadzvedla ji. „V těch hledám cestu. Oh, toť je něco jiného nežli váš sladký, plný prázdné sentimentálnosti –“ Chtěla říci Tiedge, ale včas se zamlčela, aby se nedotkla zastaralého poety a tetina starého přítele i ctitele. Potřásajíc lehko knihou nadšeně pokračovala:

„Tady je srdce, hluboko věřící srdce, svatá vášeň. Ó, co útěchy je v jeho spisech, co inspirace! Jak horoucně hájí víru –“

„Katolictví,“ vpadla stará teta, překvapená, udivená.

„Ano. Ukazuje a přesvědčuje, co je v něm poesie, jaká síla, a jaký vliv na jednotlivce i člověčenstvo, v životě i umění. Oh, ano; a jak jsou významné jeho obřady, co tajuplného, jaká svatá tajemství –“

Oči vévodkyniny se rozhořely, jak náboženské roznícení zachvacovalo její srdce. Zato tichá zář niterného pohnutí, kterou oči i tvář staré dámy prve oživly, pohasla. Jak vévodkyně tak nadšeně katolictví povznášela, nehleděla na ni, nýbrž upírala zraky před se. Hleděly přísně a mezi šedým obočím prohloubila se vráska; vysedlá brada i ústa začaly se pohybovat, jako by při sevřených rtech tiše odpírala. Tušila, co neť prve nedořekla. A co dál pověděla, nad tím žasla. Hlas jiného světa k ní mluvil; byla z doby Rousseauovy, nemohla opustit své staré lásky v umění, poněvadž v nich byla její duše, nemohla se nadchnouti pro nový romantism blouznící o mysteriích.

Ta nadšená chvála katolicismu, ji, rozenou luteránku, bodla. Okamžik mlčela, pak se obrátila k neteři a řekla vážně, s tichou výčitkou:

„Nikdys mně o tom nepsala –“

„Nepsala, protože jsem kolísala a zápasila.“

„A již nezápasíš?“

Vévodkyně mající sklopené oči na desce knihy, vzhlédla k tetě a tišeji odvětila:

„Myslím, že se boj chýlí ke konci a že budu moci,“ mluvila rychleji, vroucněji, „říci jako Chateaubriand: ‚Plakala jsem a uvěřila‘.“

„Ale jsi přesvědčena?“

„Hlas srdce mě neklame. Z něho jde mé přesvědčení.“

„Co by řekla tvá matka, co otec! Dáváš se uchvátit proudem, jaký teď je, a snad více působili Chateaubriand, Bonald nebo tvá společnost.“

„Ne, ne, já to cítím, mé srdce po tom touží,“ bránila se vévodkyně. Chtěla dále mluviti, ale zuřivý, tenký psí štěkot ve vedlejší komnatě ji vyrušil. Zachmuřila se a pohlédla ke dveřím. Psík štěkal dál.

„Co zase Šprink má?“ ptala se stará šlechtična.

„To jistě tam je Josef.“

Byl a právě vcházel, v světlé livreji lesklých knoflíků, vychrtlý, ulízaný, v punčochách a střevících, v bílém šátku na hrdle, lokaj Josef, kterého malý Šprink nenáviděl.

Vévodkyně viníc sluhu v duchu, že Šprinka asi zase štípl, ptala se nevlídně, co je.

„Výsosti, farář z Padolí.“

Vévodkyně hnula dlaní a nevrle rozhodovala:

„Dnes ne.“

„Výsosti, ráčila jste mu dnes audienci povoliti.“

„Odkud je?“ ptala se, jako by přeslechla. „Z Padolí, tady z toho městečka za Náchodem.“

„To je –“ Nedořekla, čekajíc na doplnění. „Farář Havlovický, bývalý kaplan zámecký.“

„Ah ten! Přijel schválně?“ mluvila jasněji, vlídněji. Jak lokaj přisvědčil, rozhodla: „Má dost daleko. Ať tedy vejde.“

„Sem, Výsosti?“

Vévodkyně pohlédla tázavě na starou tetu. Ta jí nechávala na vůli.

„Chceš-li,“ řekla, kladouc Tiedgovy Elegie na stůl. Vévodkyně pokynula a při tom vzpomněla:

„A Šprinka pusťte sem.“

Lokaj odešel.

„Ten farář, bývalý kaplan v Náchodě, na zámku, ty se na něj nepamatuješ?“

„Nepamatuju, má milá.“

„Obratný, hezký muž a dost prý vzdělaný.“

Vedle se ozval štěkot, ostrý a úsečný, pak se otevřely dveře a jimi vběhl bělostný, pěkný mopslík s modrým, lehkým páskem kolem krku a ulehl hned, na rozkaz, do měkkého koberce u nohou vévodkyně.

Farář Havlovický v zánovním černém, dlouhém kabátě, ve vysokých botách lesklých holení čekal v předním pokoji, ne rozčilený, ne ostýchavostí stísněný, ale také ne zcela klidný. Napětí ho vzrušovalo, a neklid ten byl patrný, když ulízaný lokaj Josef, stanuv ve dveřích, mu kynul, že její Výsost jej očekává.

Farář rychle vstal a maně si neklidnými prsty zapínal ještě jeden knoflík svého kabátu, jenž k jeho rozložitým prsům, k jeho urostlé postavě přiléhal jako ulitý. Farář cítil vzrušení ještě v druhém pokoji, jak se bral za lokajem, a sotva si tam všiml velkého obrazu, podobizny nebožky vévodkyně Kuronské od Grossiho.

Ale jak lokaj otevřel dveře, jak farář vstoupil sám a stanul v bibliotéce vůči dámám, vrátila se mu jistota. I Šprinka štěkavce si všiml, na kteréhož si vzpomněl už cestou i jak čekal v předním pokoji, ozve-li se, až vkročí.

Malá bestie bílá také vstala, zavrčela, zkrátka, hned však, jako by poznala svůj omyl, ulehla zase na koberec. Vévodkyně si toho všimla. Ale ani toho dobrého znamení nebylo již třeba. Vstup farářův, všecko jeho pružné a přece důstojné chování, jeho vzhled a to, jak promluvil, připravily mu vlídné přijetí.

Černovlasý farář, urostlé, vysoké postavy, výrazného obličeje ji příjemně překvapil. Býval jejím kaplanem, ale poněvadž se na Náchodě málokdy zdržovala, neměla ho v jasné paměti, zvláště když jako luteránka nepřišla nikdy do zámecké kaple.

Vlídně přijala jeho díky za rozhodnutí, kterým dosáhl nynějšího svého místa. Ptala se na ně, jak se mu tam líbí (pokynula, aby usedl), jak je tam spokojen.

Pochválil si krajinu.

„Kolátura je velká –“

„Kromě městečka devět vesnic.“

„U vás už je kopcovitá krajina.“

„Kopcovitá, Výsosti, a má malebné partie; na ty je dost bohatá, ale jinak chudá,“ zatáčel z úmyslu, „neboť půda není výnosná a tkalcovství –“

„Je tam mnoho tkalců?“

„Na náchodském panství Vaší Výsosti je jich na půldruhého tisíce a z těch je značná část v mé farnosti.“

„Odtud jde mnoho pláten do světa.“

„Ano, ale tkadlec sám a přástevník,“ farář se držel pevně toho předmětu, když se mu tak hodil, „nezbohatl u nás ještě žádný. A jak také, když dva lidé musí na prostřední kopě pracovati celý týden od časného rána dlouho do noci a tu vydělají oba nejvýše pět zlatých, nepočítaje ovšem přípravy a pomocnou práci. A výdělky budou ještě teď menší, obchod plátny počíná váznout.“

Stará šlechtična, která, jak se zdálo, více si parku všímala, ohlédla se po faráři, jenž pobádán horlivou snahou, aby na těchto místech o stavu lidu něco zvěděli, pokračoval:

„Plátna odtud jsou dobrá, ale kdyby zdejší tkalci uměli hotoviti jemnější zboží, kdyby dovedly zdejší prádelny přísti batistovou přízi nad vlas tenčí, jako ji dělají v Belgii – ale to by bylo nutno na to přádelných škol.“ Odmlčel se. Čekal, že vévodkyně, která, jak se zdálo, naslouchala dost pozorně, na to snad něco řekne, že bude možná dále navázat o té věci. Nestalo se však. Vévodkyně se jen optala, a to nějak roztržité, je-li tu lid také přičinlivý.

„Je, Výsosti, a v té své nouzi často obdivuhodný a ještě víc, politováníhodný.“

„To máte krásný úkol utěšovati ho svatým náboženstvím.“ Vpadla vévodkyně živě, nějak vzpruženěji.

„Činím tak, Výsosti, ale –“ chtěl říci, že útěcha bez pomoci tolik nevydá, vévodkyně však přerušila emfaticky jeho řeč:

„Ó, mne hluboko dojímá pomyšlení, jakou útěchou je náboženství chudým a trpícím! A vůbec ve víře je nejčistší útěcha a útočiště, jak krásně o tom píše Chateaubriand.“

Schválně to jméno jmenovala, aby osvědčila, kterou víru myslí, i aby se o faráři přesvědčila.

„Znáte jeho spisy, pane faráři?“

„Málo, Výsosti. Originál tu nedostanu. Znám jenom Atalu v českém překladu.“

„Ah, je-li možná!“ zvolala vévodkyně. Šedivá hlava u okna se zase obrátila po faráři.

„Vždyť je to jenom řeč sedláků, bylo by možná –“ divila se vévodkyně dál. „A stačí český jazyk na brillantní stil Chateaubriandův, na krásu jeho řeči? To není možná!“

„Překlad je od znalce českého jazyka, profesora Jungmanna v Praze; je zdařilý a čte se lahodně.“

„Jste velký čtenář, slyšela jsem –“

Farář se uklonil.

„Teď je méně pokdy, ale čtu dle možnosti, abych nezůstal pozadu, a teď hlavně abych se vzdělal v hospodářství.“

„Chcete býti sedlákem?!“ ptala se vévodkyně s úsměvem a ne bez úštipku.

„Chtěl bych být, Výsosti, vzorným hospodářem,“ řekl farář přímě, „je to nutno i pro lid.“

„Tak,“ vpadla vévodkyně. „No, to přeju, aby se vám v hospodářství dobře dařilo.“ Uklonila zlehka hlavu. Bylo po audienci.

Farář Havlovický uklonil se dámám. Šprink se ani nehnul, ani nezaštěkl.

Dámy okamžik mlčely, když farář odešel, až paní von der Recke promluvila:

„Hezký muž, a stará se, jak se podobá, o svůj lid.“

„Ale sám při tom sedlačí. Příliš praktický, samý obchod a hospodářství. Tak jsem si ho nemyslila. Mluvil by jen o tkalcích a sedlácích.“