U nás

V září t. r. trhy v Polici přestaly nadobro. V tu dobu zachvátil děs cholery už Vídeň a také na Moravě se ukázala. A v Čechách už ji strach leckdes viděl svýma velkýma očima; ten onen už ji také cítil. Jeden z nejprvnějších důchodní Schmidt. Za ten podzimek docela dvakrát. Po prvé, když zavedli na hranicích proti Kladsku a Slezsku kordon, když celnici daleko za Náchodem proměnili v kontumační dům, v němž se usadil doktor s dvěma služebníky, když začali také roubiti z trámů čardaky, od Náchoda k Padolí až po Machov a dál po broumovských hranicích. Každý z nich pro dvanáct mužů od pluku Palombini, kteří měli každého zastřelit, kdož by chtěl přes hranice mimo náchodský dům kontumační.

Dolejší mlynář to na faru přinesl, jak důchodní už měl ve svém strachu a domnění choleru, a co má pasů flanelových, pořád že je v pasu a v zimních punčochách. Farář se usmál, starostně však myslil na paní důchodňovou, ta že teď s mužem zkusí. Zamluvil to těmi kordony, že nebudou nic platny, že se jimi lid jenom děsí.

V ten čas už tkalcovské stavy mlčely, brda visela nehnutě. Nebylo práce, nebylo výdělku, ale dost nouze a už i hladu. Listí pršelo k zemi a studený vítr vál pod šedým nebem, plným šedých mraků, vál pustnoucími poli. Stezky však a cesty nepustly. Po svazích dolů k Padolí bylo vídati každou sobotu a pak i mimo sobotu (nouze nedbala zvyku a pořádku) houfce sešlých lidí, starců, sedřených mozourníků v záplatovaných šatech, ohnuté vrásčité stařeny v plachetkách o holi, s uzly, a všichni chodili od prahu k prahu prosit o boží almužnu.

Houfce ty rostly a rostly. Dětí v nich přibylo, větších, menších, v obuvi provázky ovázané, chladem, hladem promodralých. Pak už se družily k těm ubohým houfům přepadlé ženy s nemluvňaty, s bledými děcky opuchlých víček, i muži, kteří donedávna pilně, lopotně pracovali od rána do noci, kteří teď prosili o práci, a když té nenalézali, o kus chleba, o bandoru pro hladovějící rodinu –

V Padolí vesnické žebráky odbývali, aby si ostali doma, že mají tady svých dost. Jen na faře ne, ani stará mlynářka ani farář. Už to sám cítil, sám se někdy ocitl v úzkých. Dávali, co mohli, co bylo, peníze, brambory, chléb. Jedni odešli a již se zase ozval hlas za dveřmi na síni, nebo hlasů kolik, smutných, prosebných. Až někdy už netrpělivost stáhla obočí nebo pohnula ruku k odmítnutí. Ale jak otevřeli dveře a uviděli na síni shrbené starce nebo krčící se bledé děti (a dveřmi bylo viděti ven do sychrava, nebo do deště hustě se řinoucího), zatrnulo srdce, a ruka zase hledala, co by podala těm ubožákům.

Všecka jiná práce faráře Havlovického teď ustala. Ke knize nezasedí tak často, všecky pokusy v poli i na zahradě přestaly. Školská bibliotéka zahálela i jeho; nebylo čtenářů. Také plány přecházely. Březinu ještě nechal i drážka vedle ní, jež chtěl zdělati v pole. Teď bylo jen jedno: plašit hroznou bídu. Hledal ji též u těch, kteří se sami nehlásili, kteří se ještě styděli jíti ptaným chlebem. I na vdovu Hrubou nezapomněl. Dostala len od panímámy, otep a pak druhou, pro dříví si přijela, odnesla si trochu mouky a bramborů. Než to byly jen kapky jí a všem nuzným.

Farář viděl, že to všecko, a byla to velká oběť, jenom na chvilku, že na tu obecnou nouzi je třeba pomoci, jakou poskytovali na jiných panstvích, jak se doslechl i četl, i velké sbírky obecné. Sám začal sbírat v městečku u zámožnějších, pak se vydal do Náchoda promluvit s pány i poprosit svých známých ve městě.

Vrchního nezastal doma i zašel k justiciárovi do bytu.

Nosatý úředník naslouchal ne tuze ochotně a pak odvětil kysele, že nebylo třeba té připomínky, že už sami na to myslí, ačkoliv by si ta luza to nezasluhovala, to že mají za to, oni úřadové, že se tak o ně starají, ještě pak takové ohavné řeči o tom trávení, takové hovadské hlouposti, že tohle ta hovada mohou věřit.

Farář neměl justiciára rád, a tato řeč plná opovržení, jež čišelo také z pohledů i z pohybů rukou, ho popudila.

„Je to hloupé,“ ozval se, „pravda, ale lid za svou zanedbanost nemůže. A je to stará nedůvěra už z dávných časů.“

„K nám –“ ptal se justiciár s úšklebkem.

„Ano; mezi nimi a vůbec mezi vzdělanými a obecným lidem je veliká rozpuklina. Je třeba si zjednat jeho důvěrnost.“

„A ještě se s nimi mazat, s těmi hřbety, ne? Takové hovadské řeči za naši všechnu starost.“

„Kdyby se dala na jednu mísu,“ vpadl farář popuzen tou „starostlivostí“, „a lid na druhou daně a přisypal své mozoly a přilil svůj pot a navrch dal kosti svých synů –“ Nedomluvil, hlas mu přeskočil a také ustrnutí justiciárovo ho zarazilo. Úředník ztuhl. Vyvalené oči utkvěly na faráři, jenž stržen zápalem mluvil tak prudce a neopatrně. Pak se zachvěl justiciárovi dlouhý nos, jak hlavou potřásal. A vtom začal zvolna, ale vzrušeně dušeným hlasem hrozivě po německu:

„Pane faráři, vy si myslíte, že je u nás revoluce jako loni v červenci v Paříži. To se mýlíte, to by vás mohlo mrzet. To jste něco prořekl z toho, co tajíte.“

Farář se zarazil, ale opanoval se.

„To si všecko zodpovím,“ řekl rozhodně, ač mírnějším tónem. „Jen bych litoval a prosím, aby proto neutrpěli ti ubožáci.“

Když vyšel ven, vytýkal si, že se dal tak strhnouti, že se měl pro dobrou věc pamatovat. Ale když ten –Ah, ten červenec, ten mu ještě vězí v kloubech!

Z nádvoří vyšel do druhého nádvoří a odtud branou ven do pusté aleje lipové, by se z toho nakvašení probral. Na lesích ležela mlha a sychravý vzduch byl kalný. Za chvíli se obrátil zpět do zámku, příznivce zas hledat. Mířil k důchodnímu, ale myslil na jeho paní. Za těch starostí ustoupila mu z mysli, ne však z duše. Už doma, jak se na cestu chystal, vzpomněl si rád, že ji uvidí.

Byla sama. Uvítala ho vážně, jako posledně, ale přec – Jak sedíc proti němu, když vstupoval, vzhlédla, jako by milé překvapení zachytil v tom pohledu a v celém pohnutí. Hned však všecko zhaslo. Opanovala se. Důchodní psal vedle v pokoji nějaké psaní a volal, že přijde hned, jen co těch pár řádků, a ví-li už pan farář, že vojenský kordon bude zrušen, teď že to zrovna oznamuje do Chvalkovic.

„Je to dobře, že vojsko odejde?“ navazovala důchodňová.

„Jemnostpaní, lituju, myslím, že je to zlé znamení. Úřady vidí, že je všecko marno, kordon, kontumací –“

Hleděla na něj, jak mluvil, a pojednou uviděl strach v jejích očích i v tváři.

„Nebojte se,“ řekl tlumeněji, šetrně.

„Ne, já ne, muž se bojí,“ odvětila trpce, jako s nechutí, „ale –“ zamlčela se, oči však plné obavy a oddanosti utkvěly na něm. Zdálo se mu, že je bledší a pojednou jako by zapomněla na všecko z posledních dob, vydechla úzkostně a z hloubi, obavou stržená:

„Ale vy jste v nebezpečenství! Prosím vás, šetřte se!“ Podal jí kvapně ruku.

„Děkuju!“ řekl vřele, a bylo mu znáti na tváři, jak ho to dojalo. Byl dojat tou oddaností a sám ji pocítil, vřelou, bez žádostivosti, čistou a s ní něžnou starost. A nevytrhl se lekavě z toho dojmu. V ten okamžik sblížení rozlilo se kolem nich jasno tiché blaženosti, a sladké zapomenutí všeho tíživého uvolnilo duši obou. Držel její ruku a ona jí nevyvinula. Klidněji, spokojeněji ustoupila, když ozval se mužův blížící se hlas. Snesla ho bez vnitřního odporu, jaký poslední dobou cítívala. Nedbala muže; duše byla plna jasu té chvilky.

Havlovický se pak už dlouho nezdržel. Na děkanství si nesl slib důchodního, že se přičiní, aby ta pomoc vrchnostenská byla a brzo, a od jeho paní značný dar pro své chudé. Když osaměv s P. Ludvíkem jemu vypravoval, co měl s justiciárem, zakroutil kaplan hlavou a řekl:

„Ten ti neodpustí.“

„Snad, ale teď jsou jiné starosti.“

Vtom vešel vikář Lukavský nesa psaníčko v ruce. Byl patrně vzrušený.

„Páni bratři,“ začal už na prahu, „vrchní mně posílá novinu –“

„Že je kordon zrušený,“ hádal farář Havlovický. „Ne, cholera!“

„V Praze?“ ptal se P. Ludvík, rychle přistoupiv. „Ne v Králíkách. A není to žádný poplach, jako tuhle s tou chalupnicí v Smiřicích. Je to, bohužel, jisté.“