U nás

1824. Rok ten začal se tvrdou zimou, a že byl mráz na boží narození, držela bez proměny. Nepřetrhla se, ba ještě se sílila. Řeka zamrzla celá, od břehu do břehu; mlynáři musili vysekávat led a zle bylo s mletím.

Dne 6. ledna, jmenovitě na Tři krále, umřel starý Khom, osmdesátiletý, dlouhých, bílých vlasů, v nichž nosil, on sám už jediný, hřeben karnyoly zdobený. Stařec ten a ještě starší Kliment Jan, jenž chodil poslední s copem, nejvíc pamatovali, jak bývalo v Padolí za starodávna.

Když starý Kliment uslyšel, že Khom umřel, zakýval hlavou, až se mu copánek pohnul, a povzdechl:

„My jsme byli poslední, v nás byla ta stará památka. A už jsem sám –“

Ale dlouho sám nebyl. Ještě toho masopustu odešel za starým Khomem, a ve spaní. Po obědě přišla na něj klíbačka, položil si hlavu na ruce o stůl opřené a více jí nezdvihl. Neprobudili ho.

Staří odcházeli na věčnost, mladí se veselili. Byl masopust a často, skoro každé neděle, ozývala se do mrazivé noci z Langrova dřevěného „sálu“ veselá muzika. A kolo bývalo nabito.

Šimůnek z ulice byl na každé. Netancoval, jen u stolu seděl kouře z dlouhé dýmky, nebo sálem přecházel, pozoroval, tu a tam si někoho nějakou užírkou dobral nebo smích si ztropil. Při tom si pilně všímal učitelova hodináře, o muzikách a jindy také. Nejprve vyzvěděl, že se u Lewitů strhl nějaký křik pro stehlíka, pak vyslídil, že mladá, Justyna, nepřišla už kolik dní k Frýdkom, zato učitelův Antonín že tam dochází teď denně, jistě kvůli Lewitově sestře, že tam na ni čekal, že se jí pak dočekal. Přiběhla tam zase jednou navečer, chvíli tam pobyla, a pak zase rovnou domů; druhého dne zas a pak už skoro denně, vždycky v tu předvečerní chvíli. Ba dvakrát je Šimůnek vyčíhal, mladého hodináře a Lewitovu, že vyšli od Frýdků zároveň a že spolu šli až ke Krůčkovu domu, ke schodům.

To všechno Šimůnek rád viděl a přál jim, aby se ještě častěji vídali a scházeti se mohli, protože Šimek, starší kostelník, tou dobou ulehl.

Krejčímu z uličky neušlo o muzikách, že si Antonín učitelův ani jednou neskočil. Hrál s bratrem učitelem, ten na housle, Antonín na trumpetu a znamenitě, měl pražskou školu, ale aby někdy nástroj odložil a šel si skočit, jako tu tam některý mladší z muzikantů udělal, i sám bratr učitel, to nikdy. To nebylo samo sebou.

Hlavy si proto nelámal. Hádal, proč asi mladý muzikant do kola nejde. Jen kdyby byla mladá Lewitova přišla! Než ani jednou se na sále neukázala a také ne před Langrovou hospodou, jako o posvícení. Nemohla, nesměla, bratr ji hlídal. Dost po sále toužila, než to ji těšilo, že Antonín nejde se žádnou do kola, a to tušení, že to kvůli ní, bylo víc nežli všechna muzika a veselost.

Po celý masopust držela tuhá, tvrdá zima, a sanice byla znamenitá. Padolí i cesty po vsích ozývaly se za těch jasných, mrazivých dní skoro pořád zvonci nebo rolničkami; jezdily sáně za saněmi, těžké, nákladní, svištěly lehčí korby nebo nedělní, zelené, modré s malováním.

Ve středu, ten týden před Tučným čtvrtkem, zaslechl Doubenus hlučnou směs zvuků, jasných panských zvonců i zvonivě chřestivých drkáčů. Šel právě od fary dolů, když už bylo hodnou chvíli po mši. Jak mu ty zvuky zavadily o sluch, vyskočil a pospíchal, aby nezmeškal. Došel právě před krajní lípu opodál cesty a tu zhlédl –

Z městečka, z náměstí přijížděly sáně, celá řada jich byla, panských, pěkné podoby, se srnčinami rudě lemovanými. Vykrmení koně, bílí a hnědáci, s vlásinovými chocholy červenobílými na hlavách, se třpytnými zvučnými zvonci nade hřbety, se strakatými drkáči vlajících střapců na bocích, hnali se jako vítr lesklou, bílou drahou, jež se svítila na slunci. Hnali se v parách, až kousky ledu a zmrzlého sněhu stříkaly vpravo, vlevo.

Jak ten hlučný, pestrý průvod Doubenus zhlédl, postavil se zrovna, po vojansku, paty k sobě, špičky ven, a když dojížděli, smekl, usmívavě pozdravoval ty čepce a beranice a velké kožichy soukenných potahů, tmavomodré, zelené, šedé, vyhrnutých širokých límců chlupatých s červeným spodkem.

Tolik chytil, že to jsou páni z Náchoda, ze zámku, a v prvních saních kmitla se mu krevnatá, plná tvář direktora Essentra. Hned si také vzpomněl na pana pátera Havlovického, ten že jistě jede s pány. Než jak se ty kožichy kolem jen kmitaly, bylo těžko se vyznat. Jen jedna paní se trochu vychýlila a rukou k faře ukázala.

Tu se Doubenus nejsladčeji usmál, znovu smekl a pozdravoval paní v krásném čepci a v šálu, zardělou jako růže, paní „důchodnici“. Jak se za ní díval, všiml si, že skoro všichni se ohlížejí, a paní důchodňová nejvíc, po Krůčkově domě, na schody před jeho dveřmi, kde stála „židovinka“, bez šátku, bez čepce, přehlížejíc hlučný průvod pod ní se kolem v pestrém kmitu ženoucí.

Doubenus nespustil se saní očí. Ti páni se budou dnes mít; do Vížňova jedou, jistě na víno, do té hospody u lesa, na víno, a toho jídla co bude, pečeně! A v takovýchhle saních tam přijet!

Když se Doubenus obrátil, zahlédl, že jemnostpán, v čepici, v bačkorách a v teplém podvlíkači, stojí před farou na schůdkách. Hned se obrátil k faře, aby podal raport.

Farář Zeidler najisto myslil, že s těmi pány jede také P. Havlovický. Teď se stavit nemohl, nadál se však, až pojedou zpátky, že Padolskou faru nemine. Čekal jej, a když se večer ozvaly zase zvučné zvonce a drkáče, vyšel kvapně ven na schůdky. Sáně zahlédl, jak řadou jako stíny se kolem v temném šeru míhaly; žádné však nevybočily, aby zajely k faře. Zato se stavily dole u Langrů; Náchodské panstvo zdrželo se chvíli v hospodě.

Doubenus se tam namátl, ale zámeckého kaplana nezhlédl. I šel mezi kočí, řeč zapřádal, vyptával se a vrátil se pak na faru se zprávou, že velebný pán ve Vížňově nebyl, ač také měl jeti, že pan důchodní se pro něj zastavil, ale že velebný pán je trochu stonavý.

„Ten a stonavý,“ divil se v duchu starý farář. Byl, silně se v kostele nachladil a hodně kašlal. Sám důchodní, který, když se ráno chystali na tu „šlitáž“, se pro něj zastavil, uznal, že bude líp, zůstane-li doma. Nazejtří, když zámecký kaplan posnídal, zaklepal někdo na dveře.

Přišla důchodních kuchařka zeptat se, jak je velebnému pánu, a tuhle že jemnostpaní posílá nějaké pilulky, ty že jsou tuze dobré pro kašel, a tady že jemnostpaní vrací s poděkováním tu knížku. Poděkoval, ptal se, kdy páni večer přijeli, ptal se, poroučí-li jemnostpaní zas nějakou knížku.

„Ne, to nic neříkala.“

Kuchařka již chvilku odešla, a P. Havlovický stál dosud na témž místě proti dveřím. Ta starostlivost paní důchodňové ho tak překvapila. Na první okamžik mile. Zalahodila mu, ale pozbyl také klidu. Sedl k psacímu stolu, rozbaloval bledě zelený, hedvábný papír, vyňal z něho bělostnou škatulku se zlaceným proužkem a s malovaným obrázkem pastýřky na víčku. Jak ji otevřel, ovanul ho příjemný, sladký dech celtliček, zvláštní, jemné vůně.

Půvabná paní urostlé postavy, rozdělených plavých vlasů přes čelo zkadeřených, chvějících se v kučerách přes spánky, se mu mihla, pohled jejích modrých očí, jak se na něj přes karty, když je držela jako vějíř v bílé, pěkné ruce, často tak smavě, upřímně podívaly.

Rychle zavřel škatulku, aniž si celtle vzal, postavil ji do rohu na vrch papírů a sáhl po knize, kterou mu kuchařka přinesla.

Byl to svazek Schillerových básní, o které mu onehdy paní důchodňová řekla, když se za hovoru o nich zmínil; bylo při punči, po kartách u nich, u důchodního, kam jej pozvali. Nyní chtěl knihu odnést a postavit mezi ostatní, seřaděné v otevřeném stojanu vedle dveří do druhého pokoje. Teprve teď si všiml, že z knihy čouhá bělostná, široká pentle. Té tam neměl, když knihu půjčoval. Otevřel ji. Krásně vyšívané znamení, plné pomněnek a růžových poupat, leželo ve verších německého básníka.

A pod těmi květy, hle, hnědý kříž, modrá kotva a rudé srdce s plápolem.

Ostalo tu náhodou, zúmysla? Víra, naděje, láska – Jak pobožně! Zrovna pro kněze, a přec je-li to pobožně myšleno? Co dělat? Vrátit? Zavřel knihu a nepostavil ji mezi ostatní, nýbrž položil ji na stůl vedle škatulky s celtlemi.

Tu dopoledne ještě jednou otevřel a vzal si dvě, tři celtle, aby mohl říci, jaké jsou; také se ještě jednou na znamení podíval, na pomněnky, na růže, na planoucí srdce.

Zapomněla je paní důchodní v knize nebo je to tichý dar? Zmíní-li se o něm? Ne-li, musí on tak učinit. Byl opatrnější od Padolské pouti, kdy seděl na faře vedle ní a kdy si musil všimnout její zvláštní pozornosti k němu, kdy pak i sám, ač se dost bránil, počal se jako uváben jen k ní obracet a cítil, jak se sám rozehřívá.

Za těch dlouhých večerů pak zvali ho důchodňovi na karty, na punč, a na tu partii na saních, když sjednána byla mezi zámeckými úřadníky; na tu zrovna nutkavě. Kaplan nemohl odříci, ač ho to netěšilo; a přece okamžikem se mu mihlo, jak pojedou, jak bude na saních naproti pěkné paní. Chystal se na to, a přece pak byl rád, že nemohl jeti, že měl důležitou příčinu, aby zůstal doma.

Večer přijeli a ráno již vzkázala –

Po obědě, jedl toho dne doma, přišel z města čeledín a přinesl velký balík, že velebný pán, mínil kaplana městského P. Myslimíra Ludvíka, přítele P. Havlovického, tohle posílá, že přijel forman z Prahy.

Knihy! Z Prahy knihy!

Jako na zavolanou přišly do té samoty, kdy nemohl vyjíti, toho tichého, zimního dne, jenž se po poledni začal chmuřit. P. Havlovický, dav poslovi od cesty, odnesl si balík do vedlejšího pokoje, do své pracovny a svého parádního pokojíčku zároveň, do něhož šly z chodby zvláštní dveře.

Rozřezal dychtivě provázky balíků. Hromada knih nevázaných, v šedých, zelenavých, modrých obálkách, se vysypala. Vtom také mu přišla chuť, aby si zakouřil. Včera celý den a dnes dopoledne neměl na dýmku ani pomyšlení. Teď ji nacpal, zakřesal, a jak doutnající hubku ostré vůně kladl na tabák a zabafal, podíval se ven. Nebe ráno jasné zatím se zasmušilo a sníh se opět po dlouhém čase ukázal.

Padal volně, velikými, ne hustými chumáčky a hrubě nezacloňoval bělí svou zasmušilé budovy starého zámku. Na jejich nádvořích ticho.

Chumelilo se, kamna mile vydávala, na stole balík knih, a dýmka chutnala. Bylo příjemně. P. Havlovický přehlížel došlé knihy. Četl jejich nadpisy, kladl je stranou, nahlédl do některých, četl letmo tu a tam a zase sahal po jiné. Odpoledne mile utíkalo. Až někdo zaklepal.

P. Havlovický stáhl obočí a nerad vstával otevřít. Ale jak otevřel, ihned dal dýmku z úst a nezmohl svého překvapení. Důchodní Schmidt v kožichu a za ním dáma v pěkném čepci tmavovišňové barvy s pentlemi, v dlouhém, tmavém plášti; paní jeho.

Důchodní, po včerejšku nevyspalý, unavený jako obyčejně, pozdravil; paní stála tiše, usmívavě hledíc na kaplana, jenž si všiml, že se jí čelem kmitl ruměnec, jak vkročila do pokoje. „Jdeme se na vás podívat, jak vám je,“ ohlašoval důchodní po německu. „A vy už kouříte. No, to už nebude zle.“

Kaplan je vítal a paní se omlouval, že musí do toho kouře. Nebylo ho tuze vidět ve vysokém pokoji, k jehož stropu nesl se modravým oblakem.

„Já jsem zvyklá, velebný pane. Ale vytrhujeme. Mužíček si vzpomněl, že jich navštíví, vzal mne s sebou.“

„Přivěsila se,“ zaškádlil manžel. „Ráda by věděla, jak to tu máte.“

„Všeho se na mne dovědí!“ zvolala po česku. Zasmála se a pohled její zatěkal po pokoji.

Tu již sedali u stolu na židle, které kaplan podal. „Wissens was, Hochwürden – mají tu teplo –“ a důchodní svlékal kožich. P. Havlovický přistoupil k paní, nesdělá-li plášť.

„Vždyť zas půjdeme.“

Ale vstala, aby sňala čepec i plášť. Kaplan jí pomohl.

Ptali se ho na zdraví. Děkoval za laskavost a paní důchodní za celtle.

„Jen jestli přišly vhod,“ a upřela na něj usmívajíc se i zkoumavě oči.

„Jsou velmi chutné,“ pravil kaplan prostě. Čekal, zmíní-li se také o básních. Ale ani slovem nezavadila. Důchodní se díval na hromadu nových knih.

„Co to mají? Tolik knih. To všecko kupujou? A – Was! Lauter böhmische?“

„Právě jsem je dostal z Prahy.“

„Ach, tolik čtení!“ žasla paní důchodňová. Vstala a jala se je zběžně prohlížet.

„A jakého!“ odvětil kaplan s úsměvem. „Jako tuhle.“ Vzav jednu z knih, ukazoval ji a četl nahlas: „Hospodář rozumný aneb učení o rolnictví a chování dobytka s třemi přídavky o vyměřování polí. Sepsal Norbert Vaněk.“

Nechtěla věřit, vzala knihu do ruky, pak ji podala muži, a ten slyše, že to hospodářský spis, ptal se, nač tu knihu má.

„Pro sebe a pro jiné.“

„Snad se už chystají na faru, až budou mít pole,“ žertoval důchodní.

„To si slavný patronát ještě rozmyslí.“ Kaplan se zasmál.

„Nu, nu –“ tajemně pokrucoval důchodní hlavou, a jak začal Vaňkovu knihu přehlížet, opakoval: „Schaumr, schaumr.“ Naposled hlasitěji, to když vzadu našel ryté tabulky k návodu o vyměřování polí. Také paní jeho prohlížela knihy. Chýlíc se nad stolem dostala se až na jeho konec, skoro až k oknu. Zlaté kadeře se jí svezly se spánků přes svěží tváře.

P. Havlovický, postupuje za ní, četl jí tituly některých knih: „Isidor, sedlák Lhotský, ušlechtilý příběh pro lid venkovský.“

„Poučné a kratochvilné historie o strašidlech.“

Jak se paní důchodního víc vpřed, nad stůl nachýlila, musil si povšimnout půvabných kontur její urostlé, svěží postavy. Na okamžik ustal, hned však začal čísti: „Přítel mládeže –“

„Ah!“ zvolala náhle a živě paní, a sáhla po nevelké knize. „Taky Gedichte!“ Vzpřímila se. „Však jsem si myslila,“ a úsměvně káravý pohled ho stihl.

„Ganz hübsch, ganz hübsch,“ broukal důchodní nad měřickými tabulkami.

„Ty básně jsou od Chmelenského, jemnostpaní.“

„Ach, já ráda čtu básně, ale české, já nevím, těm bych snad nerozuměla.“ A náhle, živě dodala:

„Ale zkusím to. Půjčili by mně je?“

„S radostí, jemnostpaní.“

„Ty Schillerovy se mně líbily. Odvedla je holka?“ a bleskla po něm pátravě očima. „Děkuju pěkně.“

„Ráčila jste v knize zapomenout –“

„Chtějí to vrátit?“ vpadla rychle, červenajíc se, tlumeněji, s výčitkou, a převracela neklidně listy v knize Chmelenského. Uklonil se mlčky a jen pohnul dlaní pravé ruky.

„Na, das werden die Bauern nicht verstehen,“ zvolal důchodní, dosud nad knihou nahrbený; sklapl knihu a odstrčil ji.

„Ich will auch böhmisch lesen, schau, podívej se, mužíčku,“ zašveholila paní a kvapně k němu přistoupila, ukazujíc mu Chmelenského básně. Důchodní se útrpně usmál.

„Na, ty budeš rozumět hochböhmisch und Gedichte dazu. Ich lese überhaupt keine Gedichte, Hochwürden, und böhmische!“ A zase ten úšklebek.

„Nesměj se, mužíčku, velebný pán je vlastenec jako pan páter Ludvík,“ varovala paní, ale více žertem. Zarazila se však hned, když kaplanova tvář náhle zvážněla.

„To je svatá povinnost každého Čecha i každé Češky, jemnostpaní. Bohužel, že vlastenek je nejmíň.“

Byla v tom výtka, poslouchala však pozorně, ráda, ne pro ta slova, ale že mu to slušelo, když tak horlivě z pevného přesvědčení mluvil. Důchodní poslouchal netečně, přitiskl prsty k nosu, aby stisknul zívnutí, a ptal se beze všeho přechodu a ohledu, tak co, přijde-li velebný pán zítra večer na karty, dnes že nebude nic, že půjdou brzy spat.

Kaplan neslíbil, vymlouval se, že neví, jak mu zítra bude, a jen dodal, že se bude nutit; to když paní důchodňová ho také laskavě zvala.

Mluvili o včerejší sanici, jak se ve Vížňově měli, důchodní vykládal o víně, paní si vzpomněla, že viděla Padolského pana faráře, že stál venku, a také tu hezkou židovku mladou zahlédla, všichni že se po ní ohlíželi a páni pak že o ní mluvili, jak se jim líbila.

Sníh venku hustěji poletoval, světla počalo ubývat. Důchodní vstal, že tu jsou dlouho, že už musí. P. Havlovický jim děkoval za účastenství, podal paní čepec a plášť. Sama se hlásila o knížku, o ty básně, aby je tu nezapomněla. Když ji přijímala, řekla polo žertem, polo vážně:

„Na nás ženské nesmějí být tak přísný stran toho vlastenectví. My za to nemůžem.“

Páter Havlovický se na ni překvapeně podíval, pak rychle uznal:

„To račte mít, jemnostpaní, vlastně pravdu. Ale dobrá vůle mnoho zmůže.“

„No, komm, Tynynko, komm!“ Švitorný hlas paní důchodňové ozýval se ještě se schodů. Kaplan mu naslouchal, a když už zanikl, pořád jako by tu ještě byla, neviděna, v pokoji pořád ještě to jiné ovzduší, které s ní přivanulo, dráždivě, s dechem jemné vůně.

V neobvyklém vzrušení začal přecházet pokojem. Přemýšlel o jejích posledních slovech, že řekla bezděky pravdu, že nemůže za svou neuvědomělost, ani ona, ani jiné. Získat ji vlastenecké věci – To by ji musel vyhledávat a ne se jí stranit. Ale šířit tu myšlenku také v těchto kruzích, získávat příznivce –

Mihla se mu, jak se chýlí nad stůl, jak se na něj podívala, když řekla, chce-li to znamení vrátit. To znamení – Čeho znamení? Její přízně, a z té přízně – Co řekl Bolzano, k čemu je nabádal, když měl výklad o čistém srdci, že kdo jednou čistotu srdce poruší, dalšímu porušení se neubrání, že je nutno všeho se vystříhat, co by mohlo vzbudit horoucí přání a tužby, jichž vyplnit je nemožno nebo nedovoleno; kdo sebe přemůže, ten že bude silný. A on tu musí být silný, nezávislý.

Hleděl na pusté nádvoří zámecké, kolem něhož se starobylé budovy tratily v šeru a chumelenici. Rozvaha přicházela, a jak vzrušení se tišilo, vzpomněl na pražskou zásilku. Rozsvítil svíci a zapálil fidibusem dýmku, sedl chutě ke knihám. Pocítil uvolnění. Jasný klid práce dechl mu do duše.