U nás

Ta oživlá věštba o Francouzích roznášela se z podzima do zimy Padolskem i dál po vsích dole i na vrchách. Na cestách z kostela se rozcházela, v hospodských jizbách vábila, o přástvách tlumila píseň i smích. Ve statcích, v zapadlých chalupách mluvili za mrazivých dlouhých večerů divné a spletené věci o francouzské „leberii“ a o Francouzích, že začnou zase vojnu a přijdou. A novináři lidu, nocleháři, židé, vandrovníci, krajánci, pocestní kramáři přinášeli ještě divnější zprávy, jak je všecko ve světě pobouřeno, že se chystá zase na velikou vojnu, teď že Polsko zas je vzhůru. Hrůzy Napoleonských válek, před patnácti lety minulých, budily se v paměti a do šera nejisté budoucnosti třeslavě padal svit té tajemné věštby, že Francouz zruší robotu.

Zato farář Havlovický, jako každý pokročilý vzdělanec, kteří očekávali od červencové revoluce změnu, obrat k lepšímu, mlčel o svých nadějích. Aby se ještě lekali za svou krátkou radost, aby se báli promluvit, nebo ti, kteří se dříve strachovali těch zpráv z Francie, směle se zas rozhlíželi a pozorovali, číhali.

Rok 1831 zle se počínal. Ještě ležel sníh a již ohlášen odvod, jenž jindy býval až na jaře, a rychtáři vodili synky na zámek, odkudž je posílali do Josefova a tam jim hlavy stříhali a přísahat kázali. Náhlý strach a zmatek padl na krajinu. Nač ten časný odvod, na koho? Na Francouze, či kam je poženou? Pláč a nářek rozléhal se městečkem, po vsích; blažen byl, kdo utekl nebo se mohl vyplatit nebo včas ukrýt.

Tenkrát v Padolí Zejdl a Machovský starý Kubeček kolikrát si vzpomněli na Pavla ze Lhoty, jak měl na čase, teď že by sotva ušel. A Zejdl se také v Polici o trhu doslechl, že se Pavel pro jistotu ten čas ze své samoty v Tysu ztratil a schovával, zase v Levíně.

Lid hádal, že ty vojenské přípravy jsou na Francouze. Farář Havlovický kombinoval, že to snad pro polskou revoluci, jež od listopadu již v království bouřila. Dychtivě čekal na zprávy z těch končin, o tuhém zápasu Poláků, při nichž byl. Ale ještě bedlivěji, až úzkostlivě sledoval strašlivou nákazu, kterou lékaři a noviny jmenovali cholera morbus. Lekal se její zhouby, lekal se i o své dílo. Věděl, že nejde jen o životy, ale že to bude rána pro všechno, že kudy mor kráčí, roste bejlí pověry, že v jeho stopách jde nouze a hlad, hrůza, zdivočelost i zoufalství –

Lid však byl dosud klidný, v Padolí, v okolí, všude. Dosud jej více děsil strach z vojny, o choleru nedbal; byla mu ještě daleko, ač už přelétla Rus od asijských hranic až k Baltskému moři. Už i do Haliče vnikla, a v červnu oznamovaly noviny, že v severních Uhrách počínají na ni lidé mřít. A jaká hrozná čísla hlásily: v Haliči onemocnělo na pět a třicet tisíc lidí a zemřelo na třináct, v samotném Lvově roznemohlo se přes tři tisíce a z těch zhynula skoro polovička!

Když se farář Havlovický jednou v červnu odpoledne vracel ze Srbské ze cvičení a stanul kraj lesa ve stráni nad Padolím a rozhlédl se utěšeným údolím po lukách v květu, plných zlata i růžových pruhů, skropených bělostí svatojanského kvítí, a po veškeré krajině v mladé, panenské kráse jara, po bílých dědinách v stromoví, tak útulných a tichých v klidu nedělního odpoledne, nevyjasnily se mu oči tím milým pohledem jako jindy. Zasmušil se, jak vzpomněl, jak tady třeba bude na podzim –

Když přišel domů, zastal panímámu s Františkou a mladou Kalinovou na zahrádce v chládku pod jabloní. Před nimi stál mladý Kalina hodinář a něco jim, a dost vesele, vykládal.

„Pojď poslechnout,“ zvala matka, jak zahlédla faráře, „tadyhle Anton přinesl noviny.“

„Dušánek psal ze světa,“ oznamoval Kalina svůj pramen, „Dušánková byla u mne, abych jí napsal odpověď, a tak jsem čet‘.“

„Co píše Dušánek?“

„Ale o choleře taky, co je všude řeči a strachu, že jsou už moravský hranice proti Uhrám uzavřeny, a že všude je hned tolik řeči a zrouna zmatek, když nědo náhle zemře, jako tuhle ten voják od čáslavskýho regimentu umřel na transportu. Hned přijela komise; a co pak to –“ kostelník se začal usmívat, „ale v Ouvalech u Prahy onemocněl ševcovský učedník a taky umřel a hned taky doktoři ven do Ouval, a hned nato do Hlubočep, ty znám, byl jsem tam jednou z Prahy.“

„Co tam?“ ptal se farář.

„Píše Dušánek, tamže se zas ňákej sedlák najed‘ horkých buchet a pak na to pil pivo,“ kolem se usmívali i farář, „a hned krajsfysikus k němu a doktoři z Prahy.“

„A nebylo nic?“ ptala se mlynářka.

„Ale nic, to ten strach dělá, a ten je prej u ty nemoci nejhorší.“

„Buďme rádi, že na těch případech nic nebylo. Ale jinde, v Polsku, je hrůza; a v Uhrách je taky hůř. Nic nepřišlo z Náchoda?“

„I přišlo, celý balík toho. Máš to v pokojíčku.“

Farář se rychle otočil a dychtivě vešel zase do fary.

Všichni pod jabloní se odmlčeli, až stará mlynářka, hledíc za synem, řekla vážně, jako s obavou:

„Josef má z toho velkou starost. Šak taky, nedopouštěj pán Bůh, kdo by byl víc v ohni nežli on –“ Tichý, třesoucí se povzdech vyvanul jí z prsou.

Pak opět přišli na Dušánkovo psaní, na něj a ještě víc na ni; trochu si sklepli, to že teď zase bude, až se muž vrátí ze světa. Hovořili a chvíle v tom příjemném chládku, provívaném vůní ze záhonů, utekla, až pojednou před nimi farář zase stanul, v domácím kabátu, s novinami v rukou, vážnější, nežli odešel. Stará mlynářka si toho všimla a hned se ptala, tak co píšou noviny.

„Nic veselého, maminko. Cholera se šíří kvapem a kde už je, jako v našem Polsku i v ruském, netratí se.“

„A tam je eště vojna!“

„Ale cholera je silnější. Už přemohla i vítězného vojevůdce. Právě píšou noviny, že generál Děbič na ni umřel a veliký kníže Konstantin taky. V Uhrách pádů úmrtí taky přibývá. A tam jsou ještě ke všemu bouřky mezi lidem.“

„Co je, pro Boha!“ ptala se mlynářka.

„Jak bylo potřeba, daly tam ouřady všelijaká nařízení stran té nákazy, a lid se proto bouří. Už i ouřední domy obořil a musilo vojsko na něj, husaři.“

„A proč se ten lid vlastně bouří?“ ptala se Krůčková.

„Protože bohužel nepřemýšlí a věří báchorkám a všelijakým štváčům. Namluvili mu, že to s cholerou všecko páni nastrojili, že páni otravují lid, nebo že chtějí otrávit těmi prostředky, co se nařizují.“

„A to mohli uvěřit?“ divil se Kalina.

„A taky uvěřili; jak povídám, lid nepřemejšlí. Já nevím, kdyby to tak u nás trhlo –“

„To snad přece ne!“ hájil Kalina.

„Takové řeči se roznášejí, na ty není také žádný kordon, a hned se uchytí. Bude to kříž. Už tu máme taky nařízení, přišlo od ouřadu, právě teď,“ a maně ukázal rukou k faře, v stranu pokoje, kde je byl právě s novinami prohlížel. „Lid se má poučovat, i s kazatelen, takové je nařízení.“

„A co, kdo to poroučí?“ ptala se Františka.

„Ve Vídni je zvláštní zdravotní komise, taková rada je taky v Praze a teď jsou taky na venkově nařízeny. Ty mají všecko proti choleře na starosti.“

„Bože, Bože, to už začíná být zle,“ povzdechla stará mlynářka, hledíc na syna. „Prve jsem povídala, ty že budeš v tom nejhůř.“

„Jen se, maminko, napřed nelekejte. Ještě je dost daleko a pak, když se udělá všecko, co možného –“

Černý mrak válečný ještě se nerozptýlil, a nový strach zadul mrazivě do duše lidu. Co bylo mu dosud jen jalovým slovem, čeho si nemohl představiti, cholera, jejíž vznik a vzrůst neviděli a jíž nic podobného neznali, začala pojednou lekati. Ještě tu nebyla, jen se přiblížila, a již jí bylo všude plno. Řeci o ní se roznášely a rostly. Přijeli světáci, Dušánek, Kanda Hanuš a jiní, každý dříve nežli jindy, a to k vůli choleře, jíž se báli. Z Pešti psal Luňáků, jenž tam dělal za tovaryše, jaká je hrůza s tou nemocí, že odtud uteče, jen kdyby ho domů přes hranice pustili, to že má strach, že tu na choleru zemřel taky z Červeného Kostelce ňáký Linhart, s tím že stejně přišel do Pešti.

Tkalci přicházeli z Police z trhu a naříkali, jaký byl slabý, z pruských kupců že už žádný nepřijel, že pro tu „kordu“ všechen obchod se zaráží, ve Slezsku a dál, v Prusku že zavírají fabriky, nic že nejde, fabrikanti že propouštějí dělníky, s těmi že je nejhůř, půjde-li to takhle, že i tady přestane dílo, když kupci nebudou na trh dojíždět a pak – Co pak! Nouze, hlad, hlad! A pak ta nemoc!

S kazatelny o ní slyšeli, kaplan o ní kázal i farář, ten obzvláště. Poučoval o tom moru, varoval, radil, žádal, aby měli jen důvěru v rady dobře míněné, v léky, jež, jak písmo svaté dí, stvořil Nejvyšší ze země a muž opatrný že jich sobě nezoškliví, aby nevěřili hned všem poplachům a přemrštěným novinám, aby se raději přišli zeptat, poradit, k němu ať přijdou, kdokoliv, kdykoliv –

S kazatelny o moru slyšeli, ve škole i na cvičeních, a pak i ze zámku ozval se hlas. Prouzáček přišel a přinesl padolskému rychtáři obsílku na zvláštní amtsták a roznesl ji rychtářům všem, že pan vrchní poroučí. Poslechli, přišli na kancelář, a tam jim vrchní půl německy, půl bídně česky přísně ukládal, ať taky to, co nařízeno a vytištěno, ať každý vyhlásí a stará se, aby se tak stalo, jak nařizuje slavná Landes-Sanitäts-Commission, a co bude provádět slavná Local-Sanitäts-Commision, ať si to přečtou, stran těch louží etc, ať nejsou lidé jako prasata.

Rychtáři vyslechli to tiše, rybnický svobodník s hlavou pochýlenou, zamračeně, ale venku se všichni ozvali. Nejeden si uplivl, nejeden zaklel, takhle že se s lidmi jedná? A čert aby na vrchního poslal tu korelu. Rychtáři hubovali na zámku a lid klel, nadával, když četli nebo slyšeli, co ouřadové nařizují, ať každý doma hodně zametá a v sednici, kde mají postele, tam ať nemají brambory, řepu, a v sednicích ne housata, nebo kvočnu s kuřaty, nebo selátka, ať se v sednicích nepere prádlo, ať se tam nesuší, a okna denně otvírat že se musí, ať se louže odklidí a zavezou, mrchy ať nenechávají nezahrabané jako chcíplé kočky, psy atd. Lid sám ať se kořalky střeží, neboť ty nápoje že škodí, a cholera že nejvíce pijáky hubí.

„Vidíš,“ volal Černý Vacek na Mitysku, „ty jseš právo a máš taky kvočnu v sednici, a snad kuťata, a maštal do městečka! Dybysme ti tu louži nezavezli, teď bys už seděl, víš, už by tě Macek chňap‘, a marš do díry, jakos mě strkal, víš?“

Mityska rychle, zlostně potáhl, vymetl jazykem koutky a utrhl se na svého pokušitele:

„Jen ty dej pokoj. Víš, víš, to si pamatuj, víš, koho korela nejvíc požírá? Šak ty se přestaneš vyšklebovat!“

Všude svorně soudili o těch nařízeních, všude přísně a zle. U Čejchanů jednomyslně hubovali; i Fidél Hanuš s Čejchanem byli v tom za jedno. Ulický Šimek měl obzvláště nabroušeno; tu i jinde, kam přišel, louznil dost, pánům že se to poroučí, když má každý tolik pokojů, to že musí být čistota. A ta komise, ta že toho pořídí – Mluvil o ní bez úcty, ano s opovržením ale zrovna od stolu, od šití vyletěl, když Švec, jeho kamarád, křikl dveřmi, že přijeli páni z Náchoda, ta komise, že jsou teď u rychtáře.

Šimůnek chytl čepici a jak byl, beze všeho, jen ve vestě a v pantoflích, pospíchal ven. Bylo po žních, odpoledne koncem srpna.