U nás

Koncem května, bylo ve čtvrtek záhy odpoledne, přijela do Padolí na třech kočárech společnost pánů z Náchoda, zámečtí úředníci, bez své hlavy, bez direktora Essentra, a také dva správcové z nejbližších dvorů. A jen jedna dáma byla s nimi, paní důchodního.

V ten krásný, májový den, kdy pod modrým, vysokým nebem koruny stromů bujné, svěží zeleně se vzkládaly v jasných konturách, kdy všecko údolí při Medhuji i pobočné doly a oupady i každý břeh a každá mez byly jeden květ, udělalo si panstvo „landpartii“ sem, do Padolí, koulet kuželky v dolejší hospodě při cestě, opodál mlýna, jehož mansardová, šindelová střecha povznášela se za starými olšemi na břehu a nad šumným splavem.

Paní důchodního přepadla svého muže před samým odjezdem žádostí, aby ji vzal s sebou. Divil se, co tak najednou se jí zachtělo do Padolí, když v zimě zamítla dvakrát jeho návrh, aby se tam na saních podívali, a když se vůbec teď celý čas o Padolí ani slovem nezmínila.

Nezmínila, ale myslila na ně a často, a nejvíce na podzim, jak se vrátila z padolské fary, kdež náhle a prudce stržená poslala muže pryč z pokoje a chtěla faráři říci – Když na to doma vzpomínala, co chtěla učinit, ucítila, jak se jí hrne žár do tváří. A on – farář – tušil-li – A jestliže tušil a rozuměl, tedy nechtěl rozuměti. Proč – proč – zamítá-li ji, nebo z povinnosti – Co si pomyslil, jak začala v tom zmatku o věnečku na zdi visícím –

Nechtěla se s ním setkat, nechtěla do Padolí a přece o něm zdaleka zvídala a dychtila po každém slovu o něm, a když toho májového dne v poledne přinesl muž z kanceláře novinu, že odpoledne pojedou do Padolí, chytla ji náhlá touha a bez úvahy, bez boje a dychtivě vyžádala si, že také pojede. Čím více se pak Padolí blížili, tím byla v nitru neklidnější, vzrušenější napětím, očekáváním, nadějí, touhou; a také tichy strach jí zachvíval.

Ale páni na faru nešli, jak se nadála, také tam nepustili důchodního, jenž se jim tuze netrhal, a hned se dali do hry. Pro faráře poslali, aby přišel, že na něj čekají, že jsou už v práci.

Než poslíček vrátiv se, oznámil, že pan farář není doma, že je někde na poli nebo v lese.

Páni se smáli, to že je hospodář, ale důchodňová zamlkla, až pojednou, to již kuželky klapaly a cvakaly a koule v dřevěném žlábku rachotily, oznámila muži, že co tady, že půjde na faru, podívat se na panímámu a na Františku.

„No jdi, ale nebuď dlouho,“ svoloval manžel ani se neohlédnuv, jak pozoroval, co vyvede kontribuční Švec, jemuž boty hrozně vrzaly, jak koleno ohnul a zvlášť jak se na bobku kroutil, když kouli hodil a běh její sledoval.

Stará mlynářka v placce, v tmavém životě s proramenicemi, od něhož se odrážely bělostné, krátké rukávy košile, a v pantoflích seděla na farské zahradě na lávce pod rozložitou jabloní. Přišla sem pro chládek, nebo v kuchyni i v čeledníku bylo horko a mouchy tam zlobily. Hověla si v tom příjemném stínu rozhlížela se po kvetoucích záhonech, pozorovala včelky, jak k oulům spěchají zářivým vzduchem.

Jejich bzukot zněl tu sám jediný. Všude ticho, až ospalo. Výš u zvonice, u kostela ani živá duše a také pod lipami v aleji, do níž viděla, nikdo. Až pak jí tam zrak uvázl na štíhlé, vysoké paní v slaměném klobouce, ve světlých, lehkých kvítkovaných šatech, s rudým vadrlem v ruce, v nízkých střevíčkách, od nichž přes bělostnou punčochu černaly se křížem pentle až nad kotníky. Mířila rovnou k faře. Jistě! Paní důchodnice!

„Jdu se na vás podívat a na Františku!“ volala docházejíc a kynula vlídně na pozdrav.

Stará mlynářka mile překvapena zatím už stanula u plotu.

„A to je hezké, to je čest!“ vítala zámeckou paní, zardělou od chůze po líci, po spáncích, s očima lesklejšíma, jež se těkavě rozhlédly po zahradě i po farských oknech, jestliže snad se zatím nevrátil. A nahlas řekla: „Pan farář není doma, slyšeli jsme.“

„Bodejť, to mu bude líto, a Františce taky. Ta taky není doma. Šla s mladou Kalinovou na Boušín, navštívit jemnostpána, vlastně hospodyni; leží prý, jak jsme zaslechli. Ale já povídám, povídám – Ráčej‘ dál jemnostpaní.“

Odtrhla se od plotu v klapavých pantoflích chvátala, jak mohla, naproti důchodňové; setkala se s ní nad schůdky u dveří. Uvedla ji hned jako vzácného hosta do synova pokoje, usedla s ní, vyposlechla, co důchodňová šveholivě živě vypravovala o „lampartii“ (tomu slovu panímáma nerozuměla), o pánech dole v hospodě, odpověděla na několik otázek o svém synu, jež důchodňová za řeči rychle připletla, pak odešla, aby hosta uctila.

Přinesla zatím, co bylo hned, chléb, máslo, smetanu i čerstvou vodu, o kterou důchodňová přede vším požádala, a zašla pak, omluvivši se, do kuchyně, kávu připravit. Důchodňová jí nezdržovala. Připadaloť jí tak vábné a milé ostat tu sama, jak tu ještě nikdá nebyla. Kolem i venku na cestě pod lipami, od nichž sem padal zelenavý přísvit, i na zahradě s druhé strany ticho.

Bylo jí, jako by meškal nedaleko, jako by mu byla blíž a sama neviděna ho pozorovala. Rozhlížela se, ne zvědavě, ale s živým účastenstvím vroucně, dychtivě a hádala, určovala si, tu že sedá, tu jídá, čte, tam píše. Všecko ho tu připomínalo. Cítila zvláštní vzrušení; i divná tesknota, ale milá, ji sevřela.

Vstala, došla k farářovu pracovnímu stolu plnému knih a papírů, podívala se na něj, pohlédla otevřenými dveřmi do druhého pokoje, kde v koutě stála postel a vedle ní u zdi klekátko pod obrazem Spasitelovým. Došla až ku prahu, dále se však neodvážila. Zůstala tu déle nežli u stolu, pak jako zapomenutá upřela zraky oknem druhého pokoje ven, do zahrady, na stromy lesknoucí se v plném jasu zářivého odpoledne, až najednou, jako by ze sna se vytrhla, obrátila se a ustoupila zpátky do prvního pokoje, jenž ve svém zelenavém přísvitu zdál se tmavším proti tam té jasnotě.

Ustoupila chvatně, jako by se bála, že by ji mohl někdo stihnouti, a zastavila se u vysokého stojanu plného knih. Přehlížela vyzlacené nápisy na jejich hřbetech, více jen maně, bez hlubšího zájmu, až pojednou začala rychleji číst a hledat.

Po jedné knize pátrala, jak si vzpomněla na pentli, na znamení, jež dala Havlovickému do Schillerových veršů, když ještě byl na zámku kaplanem, pentli bílou s vyšívanými pomněnkami a růžemi, se symboly víry, naděje, lásky. Zatoužila si zjistit, má-li ještě tu pentli.

Stará mlynářka ji vytrhla, jak se přišla omluvit, že ji tu nechává tak samotnu, aby odpustila, ale že prve poslala děvečku do mlýna a že se nevrací, tak že je ke kuchyni sama. Důchodňová jí nedala ani domluvit a horlivě jí žádala, aby se jen nedala meškat, jí že je tu v té samotě pěkně, a že přijde hned za ní, do kuchyně, jen co si tuhle ty knihy přehlédne.

A hned zas, jak panímáma práh překročila, přecházela knihy, staré, novější, tlusté s latinskými nápisy, německé, české, theologické, hospodářské, kratochvilné – A tu na konci poslední řady zastrčen –Schiller! Je to ta kniha!

Chvatně ji vytáhla, dychtivě otevřela. Znamení v ní. Obrátila je, prohlížela, jako by na něm mohla něco najít. Ale nic; čisté bylo, bílé, jenom na konci, kde z knihy vyčuhovalo, požloutlo. Dávno již asi neměl knihu v ruce. Podívá-li se, vzpomene-li?

Zadívala se, pak přikročila chvatně ke stolu, namočila péro a napsala na běl hedvábné pentle do rohu drobné, nerovné litery, na nichž bylo znáti, že vyšly z nejistého péra: U–ne. 1827.

Teprve když pustila péro, připadlo jí, že toto „Albertině“ napsala po německu, jak byla zvyklá, a on že takový Čech! Opravovati však už nebylo možná, a bála se překvapení.

Rychle zas knihu odnášela, v ten okamžik zardělá strachem, a chvatně ji stavěla na místo. Nezastrčila ji však v tom spěchu zcela těsně do řady, do rovné čáry.

Vydechla si, odstoupila od knihovny, z pokoje však nevyšla. Zapomněla, co řekla panímámě, že přijde za ní se podívat do kuchyně. Stála v tom dojmu, ve vzrušení toho, co udělala. Přijde-li na to, všimne-li si – Musí; ten letopočet – Co řekne – a v tom proskočila myšlenka, ona sama že nemá nic od něho, žádnou památku.