U nás

Za chvíli přestal vzdychat. Vystavovatelé a někteří z města zasedli v hostinských místnostech k tabuli. Pan krajský v čele. Farář Havlovický mluvil dosud málo s Klicperou, ač po tom toužil a cestou již se na to těšil. V tom šumu a hemžení dopoledním nebylo možná na delší chvíli se k němu přitočit. Teprve u společné tabule se uvolnilo, a štěstí přálo Havlovickému. Posadili jej hradeckému dramatikovi zrovna naproti. Viděl přímo do mužné té tváře, vlídného, milého výrazu. Stín, který ráno v ní Havlovický postřehl a kterému rozuměl, zmizel. I paprslek úsměvu chvílemi vyjasnil mohutné to líce a z řeči zrovna hřálo, když zašli na „vlasteneckou roli“.

O písemnictví mluvili sami dva ne dlouho; nejbližší sousedství, namnoze kněžské, se přidávalo do hovoru, a ti, kteří seděli dál, obraceli se i nachylovali, aby slyšeli váženého spisovatele. Mluvilo se také o tom, jak vědomí vlastenecké roste; farář si vzpomněl, co četl v „Květech“, že Čelakovského „Píseň společní“, „Za dnů mladosti“ se v Praze šíří, že i z mnohé dílny ji bývá slyšet.

„Po Praze i po kraji,“ přisvědčil Klicpera. „U nás studenti ji zpívají,“ tvář se mu jasnila úsměvem, „i mezi lidem dochází obliby. To jak jdou zpěváci, harfeníci. Onehdy,“ vzpomněl si, „jsem ji slyšel v Kuklenách, já si tam někdy s kolegou Chmelou zajdu na pivo, a to ji tam hrál starý harfeník. Právě ji skončil, když my jsme vstoupili, a tu on, soudě podle kabátu, aby se zachoval, spustil Schillerovu: ‚Freude, schöner Götterfunken‘. Ale Chmela jde k němu, a že my také rádi českou píseň slyšíme. Měli jste ho vidět, s jakou ochotou kýval hlavou, jak se usmíval a hned spustil, a jakou! Novou, o Žižkovi.“

Kolem se usmívali; nikoho tím jménem nezarazil.

„Ta píseň má německou notu, jako ‚Lützows wilde Jagd‘, líbila se, celá hospoda plácala, ale pak ještě víc, když zazpíval ‚Kde domov můj‘; to je krásná píseň od Tyla, v hudbu uvedená od Škroupa.“

Havlovický pověděl, jak on ji po prvé v Praze slyšel, a vzpomněl na divadlo „u Kajetánů“, na Filípka, jak on a Tyl se snaží, aby kusy páně profesorovy, Klicperovy, častěji se hrály.

Klicpera zvážněv pokýval hlavou.

„Ano, ano, ale mám smutné zprávy o Kajetánském divadle. Letos usínalo, diváků bylo prý poskrovnu. Pravda, doba od sv. Jana do sv. Václava, kdy jsou krásné jarní dni a pak horko, není příznivá divadlu a zvlášť takovému jednoduchému.“

„A je pro Pražany přece jen tuze z ruky,“ mínil Havlovický. „Z Nového města ku př. až pod Hradčany a odtud zas v noci domů.“

„Je pravda. Proto divadlo usíná a jak píšou, letos asi zajde. A pak bude zase jen několik představení ve Stavovském od sv. Václava do sv. Jana. To je málo. Málo! A jak by nám divadlo prospívalo. Chudák Tyl –“

Rozhovořili se o něm, o jeho díle, o „Květech“, a Klicpera vypravoval, jak přišel Tyl do Hradce na gymnasium z Prahy, do poesie a jak už tenkrát básně skládal a jak uměl také – vařit.

Kolem překvapení, úsměvy, tázavé pohledy.

„Vařit, ano. Já tenkrát pozval Tyla, aby ostal u mne na prázdniny, žena odjela s dětmi do Chlumce, já chtěl v Hradci něco dokončit. A tak jsme s Tylem hospodařili a – spisovali.“

„A vařil?“ ptali se kolem.

„Vařil, v Praze se trochu naučil. Ale dřív musil udělat zkoušku. Před tím v gymnasiu znamenitě obstál, měl samé eminenter – pak v kuchařství.“

„Taky eminenter.“

„To zrovna ne, důstojný pane, vy byste mu jistě eminenc nedal, ale šlo to, nezkazilo mně to žaludek a spisování. A Tylovi také ne. Dopoledne vařil, já psal.“

„Co, prosím.“

„Veselohru na mostě.“

„Ah!“

„On pak odpoledne; to začal ‚Statného Benedu‘ a večer jsme si to četli.“

Všichni kolem se spokojeně usmívali, všichni rozehřátí, cítíce roztomilost vážného profesora, kterýž v ten okamžik maně si povzdechl:

„Ach, tenkrát to bylo pěkné!“

Rozuměli mu, že při milé vzpomínce zabolela rána, již nedávno utrpěl.

Tak se zabrali ve vlasteneckém hovoru, že pozapomněli i na čelo tabule, na pana krajského a jeho sousedstvo, kdež nejvíce němčina panovala, i že si dost nevšimli konce tabule kdež seděli mladší, hlavně kaplani, a kdež měl solo P. Albl.

Pánům v čele právě se ukláněl hospodský Šteidler, Němec, jenž před tím míval panskou kovárnu v sousedství a jenž svou podnikavostí zřídil tuto slavnou zájezdní hospodu. Pořád nadzdvihoval vyšívanou čepičku s třapcem, zlehka se klonil a usmíval, když pan krajský mu chválil víno i kuchyni, nadzvedoval čepičku dál, jak obcházel tabuli od hosta k hosti. V tom, když byl v polovici stolu, zdola na něj zavolal páter Albl:

„Herr Šteidler! Herr Šteidler!“

Hospodský usmívaje se začal proti němu mávat dlaní, že ví, že ne, že ví, co pan páter chce, ale on že ne. Neumlčel však veselého kaplana, který už vypravoval svému sousedstvu, jak se se Šteidlerem seznámil, jak byli spolu za tovaryše, jistě, tenkráte, když on, Albl, se dostal na Hořičky, když tam šel, per pedes, to se ví, s uzlíčkem pod paždí, jak by ne, když nic neměl, ani zouvák.

„A bylo horko!“ pokračoval, „horko, a do toho kopce! ‘ No, že ne?“ obrátil se na Šteidlera, jenž přece přišel, na dozor, aby páter moc nepřidával.

‘ ‚Was für ein Geschäft,‘ zas on, no ne, pane Šteidler? A já: ‚Schneider‘.“

Kolem se usmívali. Šteidler chtěl něco dodat na vysvětlenou či na svou omluvu, nedali mu však, a páter Albl pokračoval:

„‚Schneider‘, povídám, a on se hlásí: ‚Ich Schmidt‘ a šli jsme, dva tovaryši, on kovář a já krejčí, začali jsme si tykat, to se ví.“

Ten onen kolem prskl smíchem do vypravování.

„Na kraji Hořiček se krejčí kovářoj ztratil, to se ví, ale za čtvrt leta se sešli. ‘ Rozumí se s kolárkem na krku, pěkně v kabátu, to se ví. A tak šlapu kolem panské kovárny. A kovář venku. Jak mne shlíd’, jako když mu dá perlíkem. ‘“

Kolem se smáli a obraceli se po Šteidlerovi, jenž za posledních slov zase začal dlaní mávat, jako by se oháněl, až pojednou nadzvedl čepici s třapcem, hloub se uklonil a směje se zamířil zpátky, nahoru do čela tabule. –

Až v soumrak ztichla; s večerem začalo nové veselí. Stoly ze sálu zmizely a jiřiny na nich. Uvolněnou místností zazářil lustr i voskové svíčky v nástěnných svícnech s talířky, aby vosk nepřekapoval. V tom osvětlení probudily se a zajásaly barvy jiřin ve vázách, v guirlandách, na kamnech, kolem dveří, na kruchtě hudebníků, ve věncích i v půlvěncích na stěnách.

Sál dole začal také rozkvétat barvami. Páni ve fracích modré, černé nebo zelené barvy, v kabátech delších šosů vcházeli sami s dámami plesově vystrojenými, městské panny v bílých lehkých šatech z tylu, z květovaného batistu, mušelínu, ozdobených tu více, tam méně, tu ladně, tam s menším vkusem květy a poupaty malých dahlií, jiřinek, v šatech krátkých, vzdutých rukávů, sukní do cviklu ne dlouhých, dlouhé pletené rukavice bez prstů na rukou.

V té běli, v mušelínu a batistu odrážely se nákladné úbory paniček z panských dvorů, paní správcových, důchodních, obročních, úbory z dykyty nebo levantinu. Krepové bajadery malinové, bledě zelené i bělostné barvy splývaly dámám, jejichž umělé účesy byly vyzdobeny žinilkou, přes ramena, lehounké bajadery nebo krajkové poloušky.

V té strakatině fraků a dámských šatů mihla se také uniforma pomezní stráže, zelený kabátec žlutých výložků. Dobře slušel vysokému muži, dobrému třicátníků, snědé tváře, černých vlasů i očí, v jehož rámě zavěšena líbezně se nesla urostlá mladičká paní v bílých, prostých šatech, s vlasy hladce na čele přičísnutými. Paní, ale jako panenka; rozkošné dítě.

Pestrý proud procházel se sálem pod jiřinami a sám takřka v jiřinách; všude šum, čilý hovor, v sále, v skupinách u zdí, u oken, vše v radostném vzrušení. Jako by jiskra všemi projela, když s kruchtičky zahřměla hudba. Předehra, pak polonéz, jejž vedl ratibořický správce, starý mládenec vymydlený, v modrém fraku zlacených knoflíků, v bílé, kvítkované vestě, v šedých nohavicích přiléhavých zvláště při kůtkách, galanthomme prohlášený i aranžér tanců o „noblbálech“. Za ním hned v druhém páru dlouhý, suchý P. Albl v černém šosatém kabátě, v pantalonech; nesl se jako prut, lehkým svižným krokem, obraceje se galantně po své tanečnici, silné paní nejlepších let, jíž potřásal se příval kadeří po spáncích. Rozkoš tance jej už teď rozehřívala a zářila mu z tváře i z tmavých očí.

V tu chvíli vstoupil ratibořický zahradník ze sálu do vedlejší místnosti, jejíž stoly zasedlo starší panstvo, a zamířil rovnou k oknu k faráři Havlovickému, zabranému ve vážný hovor s profesorem Klicperou.

„Pane faráři,“ oznamoval zahradník bez ohledu na ten hovor, „chtějí-li vidět Barušku – je tu; přijeli na bál.“

Havlovickému nebylo to vyrušení milo, a také nemohl hned vzpomenouti, kdo ta Baruška.

„Panklova Baruška, štolbova, jak jsem jim ráno povídal, že měla předevčírem svatby, je tu, a pan Němec, respicient, její muž, taky.“

Nebylo pomoci. Havlovický se musil jít podívat. Ale pak, když spatřil sedmnáctiletou, štíhlou paní Němcovou, nelitoval. Vzpomněl, jak ji naposledy viděl, malou holčičku s copánky, a jaký teď květ. Tančila se synem chvalkovického obročního Hocha, do jehož rodiny dána v jedenáctém roce, aby se naučila německy. Havlovický vida tanečníka, zeptal se, je-li tu také paní obroční, že jí neviděl.

„Ah, kde pak ta,“ zahradník pohodil hlavou, „ta se bojí cukluftu, pořád je nastuzená; já ji pamatuju, když byla ještě u paní vejvodkyně komornou, to už tenkráte se bála cukluftu. A teď! Celý rok je zabalená ve flanelu; ve flanelu i spí, v lajblíku, v punčochách, šátek okolo krku a na hlavě prošívaný čepec a přes něj bílý kominíček.“

„To snad přece ne!“

„No, když nevěřejí; a to teprve nebudou věřit,“ zahradník se přiklonil blíže k Havlovickému a usmívaje se, přišeptal: „že spí v kalhotách, mit Respekt zu sagen. V tom munduru, tak jak povídám, spí, a má postel zrovna vedle mužovy. A on jako mník, podívají se, tamhle stojí. To si můžou pomyslit, jak se on obrací zády; on prej čte, furt čte, dlouho do noci. Co má dělat? Podívají se na něj – jako Rus; ten by si tak rád zatancoval, ale nesmí. Kdyby se jí to doneslo – Sie ist furchtbar eifersüchtig. Ten s ní zkusí. Ale počkají!“ Chvatně vykročil a zastavil, jak páry po tanci šly sálem promenádou, mladičkou paní Němcovou s jejím tanečníkem, mladým Hochem, červeným v tváři, žlutých vlasů silně namazaných, a obrátil se při tom po Havlovickém, stojícím u samého kola tak, že musil přistoupit.

Farář nebyl tomu nerad. Rád se přihlásil k mladičké paní, aby ji pozdravil jako dobrý známý jejího otce. Vzpomněl, i jak s ní se setkal před desíti lety v Ratibořicích.

„Už tam nejste,“ dodal, „jak jsem slyšel, totiž na Starém bělidle.“

„Už ne, jemnostpane, teď jsme v zámku. Ale na Bělidle bylo to hezčí,“ dodala s nelíčenou upřímností.

„Ale teď zas to bude hezčí v Červeném Kostelci, ve vlastním hnízdečku,“ zažertoval farář. „Tam se vám nebude stýskat.“

„Snad nebude, ale proto se domů, myslím, dost často rozběhnu,“ přiznávala se s úsměvem, „zvláště když bude muž ve službě. Aspoň kdybych tam v Kostelci měla zámeckou nebo chvalkovickou bibliotéku. Pan obroční má moc knih. To jsem se načetla v tom starém zámečku, když jsem tam byla na němčině,“ žvatlala s roztomilou živostí mladá paní, jejímuž dívčímu zjevu dodával jisté roztomilé vážnosti účes vlasů přes čelo, velmi jí slušící.

Farář hleděl na ni se zalíbením i překvapen. Mladé paní tady o knihách nemluvívaly.

„Ano, v samotě čtení zvláště těší,“ řekl.

„Ale bývají z něho také divné myšlenky, a někdy člověka trochu poplete,“ obracela žertovně, „to já byla kolikrát burgfrajlí v tom starém zámečku; ráčejí znát Chvalkovice.“

„Ó dobře! To jste byla slečnou Smiřickou? Tam bývali Smiřičtí.“

„To já nevím, ale takovou rytířkou, jenže jsem měla kolikrát strach.“ Zasmála se.

„A z čeho?“

„Čeládka toho napovídala, strašlivé věci, a v zámku takové dlouhé chodby a velké pokoje s okenicemi, hlas se tam všude ozývá, a když měsíc svítil na chodby a do těch vysokých pokojů –“ malovala zvukem slova i pohledy velkých, mluvných očí, „když jsem si vzpomněla na bezhlavého – hhh –“ otřásla se lehce a hned vesele poškádlila:

„To by se tam, jemnostpane, taky báli.“

„To jistě, zvlášť kdybych byl rytířem,“ přisvědčil směje se, ale hned vážně vzpomněl a zeptal se, to že četla jen německé knihy.

„Samé německé, pan obroční jinačí nemá.“

„Česky jste nečetla nic?“

„Teď začínám. Můj muž je Čech,“ dodala s roztomilým úsměvem, „ten má české knihy.“

„A to mne, rozmilá paničko těší!“ zvolal Havlovický živě a upřímně.

V tom hudba zahrála, červený tanečník v modrém fraku řekl po německu, že pan respicient už čeká; mladá panička se živě uklonila. Havlovický hleděl za ní, až mu zmizela v pestrém víru. Vraceje se do vedlejšího pokoje ke Klicperovi myslil na ni, ta že je jiná nežli ostatní. Dlouho s Klicperou pak už nehovořil, ač ratibořický zahradník jich už nevytrhl; ale profesor sám záhy odešel do svého pokoje v hostinci.

Havlovický ještě zůstal. Noc byla pěkná, a počítal, že se zle nepojede, a veselí kolem tak živé a upřímné a jemu tak vzácné. V sále tančili s chutí, s ohněm; nejohnivěji P. Albl, jenž ani jediného kousku nevynechal, ať byla kadrilla nebo valčík, „ländler“ nebo rejdovák. Jen hořel. Ústa i lesknoucí se oči samý blažený úsměv, žertoval a bavil své tanečnice mladé i starší, z radosti poklepával v pausách „pánům bratřím“ na rameno a ptal se nečekaje odpovědi: „Fotřínku, fotřínku, co stojíš?“ Nebo „Co netancujou?“ A hnal se nebo tlačil se dál za novou tanečnicí.

V kole tančili, v přilehlé místnosti starší páni a kněží kouřili, pili pivo, víno, dámy limonádu, „mandelmilch“. Havlovický seděl s farářem Ludvíkem, s Rojkem a s mladšími, pak vyšel zase do sálu a díval se na pestré kolo, na panny a paní, na všechen pestrý ruch. Jak se z kruchtičky nesl rejdovák na základě národní písně, jihlo mu srdce divným smutkem, jaký budívá hudební ohlas lidové duše, a vzpomínky mladých let, svobodných let studentských zavívaly do duše tichým teskným ševelem –

Zase musil mezi „pány bratry“, zase hovořili, ne již tak vážně jako ráno a v poledne, nýbrž vesele. Pili, a čas pospíchal. Havlovický užasl, když se podíval na hodinky. Do dvanácté mnoho nescházelo. I vyhledal Mikulu Rusa, o kterém se hned na pohled přesvědčil, že je dobře „na půl muže“, jak Šolta říkával, a že by bylo neopatrno nechávati jej ještě chvíli mezi ostatními kočími.

Havlovický se rozloučil s přáteli a známými. Jen ne s Alblem, poněvadž P. Albl byl v taneční kolo začarován a nemohl z něho; Havlovický chtěl dáti s Bohem i mladičké paní Němcové, než nesetkal se s ní, a když byl na odchodu, tančila právě s mužem.

Spokojen s „vystavením“, s celou slavností, rozjařen společností, i že více pil nežli jindy, vsedl do svého kočárku. Mikula Rus vyrazil od Šteidlerů jako hrom.

„Myška“ a hnědka odpočaté pospíchaly samy domů; ale když ještě Mikula nad nimi bičem točil, ač nešvihl, přidaly. Točil bičem a hovořil. Jindy také s nimi rozprávěl svou ruskou češtinou; té noci však se teprve rozhovořil. Mluvil na „myšku“, mluvil na „hnědku“ nebo na obě najednou a ne česky, ale více svou mateřštinou, rusky.

Farář, jak byl rozjařen, nechal jej jeti, jak jel. I jeli jako vítr, jeli podzimní, tichou nocí ve svitu měsíce, a vše se jen míhalo vzad, černá doubrava, pole, stromy. Jen kostelík sv. Václava na Dobeníně vpravo na výšině dlouho je provázel, dlouho se jim bělal v měsíčné záři, starý strážce někdy „zemské brány“.

Havlovický se po něm neohlížel jako ráno. Do prázdna, do šera prostříbřeného tichým svitem upíral zraky a viděl osvětlený sál, vyzdobený jiřinkami, a paní a panny tančící, všechen ten malebný rej tanečního veselí. Vzpomněl i na Albla, ten že jistě vydrží.

Vydržel; po půlnoci řídil kotillon a to kotillon s procházkou nejen sálem, ale také vedlejšími místnostmi, špalírem netančících paní a pánů ve fracích a „kerocích“, on sám v černém, šosatém kabátě voskem pokapaném, jak ze svíček na stěnách i přes misky překapovalo v tom plápolání z tance i průvanu.

Pak už v sále řidlo. Přespolní odjížděli, domácí odcházeli. Mezi vytrvalými byl P. Albl nejvytrvalejší. Tančil a tančil, kousku nevynechal, až hudba dohrála poslední. Ale P. Alblovi chtělo se ještě tančit, chtěl si dát ještě zahrát, ještě jednou, naposledy, a v kaplanské kapse už prázdno a pusto.

„Zahrajte!“ volal, stoje prostřed sálu proti kruchtičce, zardělý, hořící, navlhlých vlasů, ale nezmožený, neumdlený. „Zahrajte mně a tu máte!“ Hodil ramenem a již byl z rukávu, hodil druhým a byl z druhého, a rychle sbaliv svůj šosák hodil jej nahoru na kruchtičku volaje:

„Tu máte! Hrajte! Sousedskou!“

Kolem tleskot, a kde kdo ještě byl vedle, vyběhl do sálu a plácal, tleskal, když hudba spustila a P. Albl bez kabátu přivedl si paní „starou“ a lehounce, houpavě a svěže jakoby z večera zatáčel s ní „sousedskou“ a tančil volně, ladně, s citem, „pobožně“, jak „pan starý“ směje se, usoudil.