U nás

Justyna Lewitová si žalostnou píseň o Mnislavu a Běle často zazpívala, jak jen mohla kvůli bratrovi; nebo si ji alespoň přizvukovala. Poslední dobou někdy náhle umlkla, ani nevědouc, třeba prostřed noty.

Umlkala, zamyslila se, a ne pro tu píseň jako dřív, když si ji četla v sedničce u okna pod stehlíkovou klecí. Třeba jen na Vincinu vzpomněla, co jí řekla, o přástvě, kdyby tak mohla k Frýdkom, bude-li tam učitelův Antonín. Nebo si vzpomněla na to, o čem vypravoval, uvázla při tom, jak vypravoval, kmitl se jí, viděla ho. Také jí teď nešťastná Jenovefa zatanula na mysli.

S tou seznámila se jako s Mnislavem a Bělou; v sedničce u okna pod stehlíkovou klecí, jež bývala její výmluvou a záštitou a zpod níž bylo pěkně vidět na zahrádku a dál na silnici mezi staveními a zahradami směrem k příbytku staré učitelky.

Tam pod tím oknem, arciže tajně, dala se do toho „krásného čtení o Enoefě“, jak starý Frýdek říkal té knížce na hrubém papíře švabachem tištěné, s hrubým dřevorytem na titulním listu. Bylo odpoledne, kdy bratr odešel k Lustykům, a vedle v sednici nebylo živé duše.

Plna dychtivého očekávání sedla na lavici a chvatně rozevřela knížku, na kterou se od včerejšího večera těšila. ), když tak pěkně povídal.

Ani si hned nevšimla, že se venku dalo do sněhu; padal, sypal se, hustě, tiše a rovně.

Četla, četla, schoulila se přitom na lavici, tváře se jí zažehovaly do červena, neslyšela, až pak najednou sebou škubla a schovala knížku pod zástěru, do kapsy. Vedle v sednici se bratr po ní sháněl. Ani nevěděla, že přišel. Jen vstala, již byl mezi dveřmi a spouštěl, co pořád má s tím stehlíkem, či co –

Chopila se zase punčochy, pletla, ale zůstala v té cizí zemi u Genovefy; za soumraku však si musila odskočit k Frýdkom, ulevit si, povědět, jaké je to krásné čtení, a teď teprve že by chtěla vidět ty figury, jak o nich vypravoval učitelův.

Vlastně byla ráda, že se mohla o něm zmínit, jakož vždycky ráda o něm slyšela, když Frýdek nebo Vincina o něm mluvili. Tak se dovídala, že mu jde hezky řemeslo, jak je hodný na učitelku, ta že je teď celá šťastná, a jemnostpán že ho má taky rád. To také Justyna pozorovala, poněvadž vídala, že Antonín bývá často na faře, že ho jemnostpán bral s sebou na čihadlo.

Leccos jí také Doubenus pověděl, když se u nich zastavil. Pověděl sám nebo na otázky. Nevěděl, jak na něj ta „židovinka“ opatrně jde, obchůzkou, aby povídal o faře, o čihadle.

O mladém Kalinovi ráda slýchala, ráda ho vídala. Neušel jí skoro ani jednou, když se bral do školy k bratrovi, nebo na faru, nebo z kostela, tu obyčejně s panímámou.

Justyna bývala jíž vzhůru, když do ranního, hustého šera zaléhal hlas zvonu na roráte, když se lidé trousili cestou sněhem vyšlapanou vzhůru ke kostelu. Dívala se na ně ze sedničky, pozorovala je, jak se tratí pod černými, sněhem obalenými lipami, sami jako černé stíny, v límcových pláštích, v kožichu, ve velkých šátcích, někdy s hořící lucernou, jejíž rudá zář i stíny kmitaly se plaše po sněhu.

Vždycky, když je tak viděla, šla v duchu za nimi ke kostelu, černými vrátky na zachumelený hřbitov. Slyšela od Vinciny o té ranní mši, o roráte, jak to je pěkné v kostele, jak tam svítí sloupky, a živá mysl malovala mladé židovce velkou, vysokou prostoru plnou tajemného šera, do něhož hoří a září svíčky na oltáři a řady světýlek na lavicích, a planoucí bílé sloupky s barevnými kvítky.

Jednou si v takové ranní chvíli i vyběhla, ve střevíčkách, poloustrojená, v suknici, ve velkém vlněném šátku kolem hlavy a přes ňadra, ven pod lípy.

Koruny jejich se ztrácely v temnu nebes. Dole všechno bílo sněhem, cesta, stromy, farský plot, farská střecha, vše bílo, zalehlé šerem zimního jitra. Na faře svítili, pruh zarudlé záře ležel na sněhu pod osvětleným oknem. Na cestě prázdno, nikdo nešel. Varhany se ozvaly, pak tlumený zpěv adventní rozlehl se do mrazivého, šerého jitra.

Zadívala se ke kostelu. Nad ním, za ním temno; do toho temna zářila rudě mezi holými stromy vysoká okna. Zářila tiše, tajemně, a hlas varhan i tlumený zpěv zněly jinak nežli jindy za bílého dne. A všecko jinak vypadalo, temný hřbitov za obrubou ve sněhu, i kostel. Divný strach vanul ze všeho v tom temnu a tichu, a přece ji to vábilo podívat se tam. Teď že by se mohla podívat, že by ji tak neviděli. Kdyby jen hřbitov přeběhla, ke dveřím, těmi že by jen se podívala, po kostele a na ten kůr, tam bývá Antonín. Ohlédla se plaše, nejde-li někdo. A šel. Sníh chrupal, kdosi pospíchal ke kostelu. Uskočila víc do temna, k tělu staré lípy. Srdce se jí ozvalo. Mihlo se ji dle postavy, že to jde Antonín. Myslila, že už je dávno v kostele.

Byl to on, poznala jej pak dobře v jeho límcovém kabátě. Napadl ji strach. Utéci nechtěla, byl by ji uviděl a snad poznal. Přitiskla se víc ke kmeni starého stromu. Co by říkal, kdyby ji zahlédl nebo kdyby mu tak znenadání dala „dobrýtro“. Co by si pomyslil! Zastyděla se.

Nehýbala se; v tmavém šátku zachuchlaná, takže jen její mladistvá tvář z něho vyhlížela, upírala zrak za mladým hodinářem, až se jí ztratil v temnu na schodech u černých vrátek. Pak se náhle obrátila, nemajíc už odvahy pustit se ke kostelu. Pojednou ji roztřásla zima, které dosud necítila. Dala se do běhu a udýchaná vběhla přes dvorek do své teplé, tmavé sedničky.

Po snídaní setkala se u studny s Vincinou, která, ač přiběhla bez kacabajky a měla jen střevíce na boso, s ní hodnou chvíli postála. Smála se včerejší přástvě, co Michal Langrův vyvedl, že přišel na přástvu jakoby nic, a ona, Vincina, že začala s tetkou Klimšovou drát, a jak tak chvilku draly, že frr – a z ničeho nic peří samo vzhůru, jako když se vzejme, a lítalo jako sníh.

„Pantáta si pískl, to víš, a my koukali –“

„A co bylo?“

„Vrabec. Zrovna jsme se lekli. Lítal ti v tom peří jako v chumelenici sem tam jako divý. To si možeš myslit.“

„To ho ten Langrův pustil.“

„Michal. Přines ho, aby žádný nic nevěďal. Chyt si ho večír.“

„Večír?“

„Večír. U nich na půdě. Rozsvítil lucernu, šel na půdu, pod střechu, tam teď vrabci chodí na noc, a při světle, jak byli rozespalí, pomatení, hned si jednoho chytil.“

„Co jste udělali s vrabcem?“

„Michal si ho zas chytil a vzal si ho s sebou.“

Justyna poslouchala o přástvě, ptala se, ale nejraději byla by uslyšela nebo se zeptala, byl-li tam také Antonín. Také měla na jazyku, že ho o roráte viděla. Vincina, jakoby naschvál, dnes ani slovíčka o něm. Pořád jen, jak byli včera veselí, co se ďoučata nasmála, a povídala – měla už ruce od zimy červené i nohy – o „dlouhé noci“, jak ji budou slavit, co už mají na ni naschráněno, to že bude veselo, to že ona, Justyna, musí také přijít, a kdyby měla z domu utéct.

Justyna se vrátila do světnice zamyšlená, nespokojená. Neuslyšela, o čem by ráda; ranní tajemství ji také tížilo. A ďoučata se včera nasmála; to on jistě je všechny rozveselil. Drápek žárlivosti, ani nevěděla, po prvé zaťal. A hned zas v mysli rozbírala to, co Vincina nadhodila, že by mohla o „dlouhé noci“ utéci z domu, aby bratr nevěděl.

Když se odpoledne, bylo již pozdě, setkala u Frýdků s učitelovým Antonínem, začervenala se. To pro ráno. Kdyby ji byl přece zahlédl! Hned však z řeči nabyla jistoty, že ji neviděl a také že nebyl včera u Frýdků na přástvě.

Cos radostného se v ní hnulo. Uvolnilo se jí a chutě poslouchala o přástvě po druhé, teď starého Frýdka, jak vykládal o vrabci a Michalu Langrovu a peří, o tom zmatku. Povídal, rozpomínal se na mladá léta, co oni, když byli mladí, co tenkrát vyváděli o přástvách i jindy, jak rozbírali vozy, jak kola roznosili po střechách, jak Čermáka hlídače odnesli i s boudou do řeky a jak bývalo na „dlouhou noc“, a bože, to že bylo veselo, dole ve dvoře o „dlouhé noci“ že ucpali komín, že nemohly ženské nic uvařit, a podruhé že jim vynosili z komory všecky buchty a schovali.

„Co se tenkrát provádělo, to by se teď nepřijalo, viď, Pražáku, viď?“ obracel se na Antonína.

„No nevím, strejc, co byste říkal.“ Mladý hodinář se usmíval.

„Vy toho svedete!“ Starý Frýdek začínal „pškát“ svou dýmku na lavici u pece. „A kdyby, nic bych neříkal, ale natlouk bych vám. To není jen tak, to se nesmí dát člověk chytit.“

„To my se dáme,“ bránil se učitelův posměškem.

Stmívalo se. Justyna se pojednou lekla, že je tu již dlouho, vstala a měla se k odchodu. Učitelův vstal také, že musí domů, bratrovi opisovat noty, a vyšel s Justynou, kterou to těšilo. Až na síň vyprovodila je Vincina. Pal šli kousek sami dva. Chumelilo se, kolem ticho v pustém soumraku. A přece se Antonín bezděky ohlédl, nevidí-li ho, nedívá-li se někdo, že jde s židovkou, ač vyšel s ní schválně, zúmysla.

Ptal se jí, přijde-li někdy na přástvu.

„Ráda bych přišla, ale když bratr – Leda až jestli teď odjede, chce na dva dni někam za Nové Město.“

„To pak přijďte jistě,“ zval ji vesele. Cítila, že zve opravdu upřímně, že by o to stál. To se zastavili právě pod schody u Krůčkova domu.

„To bych přišla.“ Usmála se, dala „dobrou noc“ a jako veverka vzhůru ke dveřím, v nichž zmizela. Ohlédl se, šel a nenadál se, že Justyna zůstala za dveřmi, že ještě jednou vyhlédla a že se za ním dívá do tiché chumelice, do bílých proudů zimního večera.

Nežli však bratr na zamýšlenou obchodní cestu odjel, setkala se ještě několikrát s Antonínem, arci ne o přástvě, nýbrž po každé tak zvečera u Frýdků, kdy nejspíš mohla odskočit. Také mladému Kalinovi se ta chvilka nějak dobře hodila.

Starý Frýdek sice skoro po každé zatočil řeč na daleký svět a hlavně na Prahu; ale všichni byli spokojeni. Učitelův se jí rád pochlubil a těšilo ho, že mohl před Justynou o ní vypravovat, a Justyna jej ráda poslouchala. Byla by seděla jako myška, kdyby byl třeba jen o hodinách vykládal.

Ale to je vodil do divadla, to byl jeho ráj, vykládal jim divy pražského jeviště, jak udělají hned zahradu a hned zase hřbitov, jak se zjevují duchové a hned se zase zpropadnou do země, a někdy také co se zas nasmáli, to když hráli česky v divadle u Taisingrů Klicperovy kusy.

Starý Frýdek si nejednou pískl úžasem, a naslouchal a nutil, aby jen Anton povídal; Justyna byla starému sousedu v duchu za to povděčna.

Když šla domů, zdvihl se teď skoro po každé také Antonín a šel s ní, maje s ní na kousek společnou cestu. Nevyprovázel ji, také se již neohlížel, jako když s ní šel po prvé; ale když ho potkal krejčí Šimůnek, z ulice, ten s vousy pod bradou a s dlouhou dýmkou v ústech, jenž rád lidi podrbal, a když se na něj zostra, jako v úžasu podíval, ba ještě se za ním ohlížel, zarazil se.

Posledně pak od Frýdků zrovna vyběhl, za děvčaty, za Vincinou a za Justynou. Právě když byli v nejlepším, když u Frýdků vypravoval o mechanickém betlemu, který viděl v Praze „U města Vídně“, a vykládal, jak se na něm všecko hýbe, jakoby živé, figurky, lidé, zvířata, že pastýř práská bičem a poustevník zvoní, jak jdou do Betlema s dary a že anděl v povětří se vznáší a sem tam se houpe, jako by lítal, rozlítly se dveře a nějaká splašená kamarádka volala ze šera na Vincinu, aby se šla vozit.

Ta vyskočila jako zajíc a zvala Justynu, aby šla také. A ven; šátek jen popadla a teprve venku si ho uvazovala. Justyna vyběhla za ní, ač ne tak chutě. Pak už starý Frýdek Antonína neudržel.

Nahoře u zvonice černal se v soumraku chumel mladých lidí u dvojích samotížek. Hlučeli jako kavky, chechtali se, a když Vincina dobíhala, křičeli na ní, ať běží, že pojedou. Na Antonína také, Justynu tak nevolali, ale přec. Zůstala opodál a usedla teprve, když pro ni Vincina přišla a Antonín ji vybídl, že bude rejdovat.

Usedla za Vincinu, chytla se jí kolem pasu. Byla na sáňkách poslední a Antonína vpředu neviděla. Jen dosedla, jen sukně upravila, zkřikl někdo: „Už!“ a první samotížky se spustily. Za nimi druhé. Jely, jen letěly hladkou bělostnou drahou od kostela svahem dolů pod lipami, až jedoucím kolem uší fičelo.

Hoši, děvčata se smáli, tu tam některá povykřikla, a nežli se nadáli, byli dole. Děvčata seskočila se saní a zase zpátky do kopečku, hlučně, se smíchem.

Když Justyna po prvé vsedala, vzpomněla si na bratra, ale neváhala. Snadno se rozhodla a lehko, zkrátka si pomyslila: „A co!“ a již sedala. Líbilo se jí to, jízda, veselí, smích a žert. Ke zvonici zpátky doběhla jedna z prvních; k sáňkám se již sama hnala a tlačila se s ostatními a měla radost, když se na ně dostala a že byly zrovna ty, na kterých opět učitelův rejdoval.

Držela se zase Vinciny, ale teď už vychylovala hlavu stranou, aby líp viděla dopředu. Jeli, jeli, sáně jen fičely. Jejich svist, smích kolem, prudký let, napětí, jak kolem v šeru zákmitem vše mizelo, a nejvíce společnost sama rozehrály jí mladou, vřelou krev.

Tváře jí hořely a cítila, jak jí žár stoupá do očí. Jela ještě jednou, po třetí; vtom přišli jiní a obsadili sáňky. Frýdkova Vincina se na ně ještě dostala, a učitelův také, na druhé. Nahoru, ke zvonici, kde Justyna čekala, se však už nevrátil.

Vincina jí vyřídila, že bratr, učitel, dole u javora na něj čekal, Antonín že musil do školy a že jí, Justyně, vzkazuje dobrou noc.

Jela ještě jednou, ale pak už dost. Pojednou se jí nechtělo, a když Vincina musila domů, sběhla také, ve střevících od sněhu bílých, se sukní urousanou, ale zardělá, rozjařená zábavou a potěšená, že jí Antonín vzkázal „dobrou noc“.