U nás

V sednici u Hlaváčků bylo skoro zrovna tak, jak se to mladému Hilmovi zarylo hluboko do mysli onoho večera, když ho sem Pašťalka zavedl. Pašeráci tu již seděli, třeba že jich nebylo tolik jako tenkráte. Zardělé světlo čadivé louče třáslo se po nich a házelo jejich dlouhé, pitvorné stíny po zdi až do tmavého, povalového stropu.

Hoch, jak vkročil, postřehl nejdříve, že starý Málek mezi nimi nesedí a že schází také slepý klarinetista. Také nehráli „kolomaznou“ jako onoho večera. V krámku u Hlaváčka už „nafasovali“, neboť plné pytle a uzle v bílých plachetkách stály připraveny na lavici nebo u stavu, v tu chvíli tichého. Nebyl však ještě čas na „přecházku“.

Čekali na noc, seděli u stolu, breptavý Hubka, Vichroň, malý, kolozubý Dvořáček a Kozák, jenž jako voják se dostal až do Padovy a modlil se v kostele sv. Antonína paduánského, všech pašerů patrona. Skoro všichni hulili a mrak tabákového dýmu prozářený světlem louče vznášel se jim nad hlavami.

Malý Hilma jménem jich neznal, než po tváři si je pamatoval, zvláště kolozubého Dvořáčka a breptavého Hubku. Jen jeden mu nebyl ani dost málo povědomý.

Ten seděl sám na lavici u stěny, mužík ne velký a hubený, asi čtyřicátník, kaštanových vlasů s licousky na spáncích, v botách po kolena, nepatrný, v obnošeném kabátě a ve vestě až po krk. Nad ním na stěně visely dva bílé pláště, jak je pašerové v zimě nosívali, aby se tak tuze neodráželi od bělosti sněhu, zvláště v noci, když měsíc svítil. Jeden z těch plášťů, zrovna nad tím mužem, nebyl dlouhý, zato druhý vedle něho přesahoval jej o znamenitý kus a byl patrně na velikého člověka.

V teple se hezky sedělo a povídalo i poslouchalo s dýmkou v ústech, zvláště když vzpomínal a vypravoval Matěj Prouza, ten pod bílými plášti, slavný „doktor“, jenž měl velký herbář a dělal masti, jenž rozuměl snům a uměl sestavovati numera do loterie, o kterém si onoho večera tolik povídali, také jak padl s rancem na zádech o honu pánům do leče a jak tenkráte dobře prodal, jaké měl štěstí, on prohlášený pašer, jejž „mařenkáři“ tolikrát honili a skoro nikdá nedostali, jednou po sedm let ani jednou. Zrovna povídal, když padolský Lhoták s hochem přišel, o rozmanitých dobrodružstvích; Lhoták mu to nezkazil. Jen se s ním a ostatními pozdravil, už přisedl, pokynuv Honzíčkovi za stůl u okna.

Hoch tam vlezl, do koutka se přikrčil, unaven chůzí, mrazem a sněhem. Bylo tu příjemně, jen Málek scházel. Na toho se nadarmo těšil; ale pak na něj zapomněl, protože rád poslouchal, a Matěj Prouza vypravoval takové divné věci.

I ostatní mu naslouchali jako panu páteru o kázání. Pokuřovali tiše, sotva že se hnuli; nejspíš kolozubý Dvořáček, jenž utíral s planoucí louče černý, kroutící se uhel.

Venku zahlomozily okenice, jak vítr začínal být zlostnější a jimi zatřásal. Že byl mráz a sníh padal, rozpomínal se Prouza na výpravy za zimních nocí, jak bylo kolikrát zle, když padla hustá mlha a oni v ní bloudili, kolikrát celé noci že chodili, nikde nebylo slyšet ani psa zaštěkat ani kohouta zakokrhat, že chodili okolo vesnice a trefit do ní ne a ne.

„To vám jednou,“ vytáhl dřevěnku a začal „pškat“ z měchuřiny, „jsme vyšli odtud ze Slanýho v zejmě večír o devátý a šli jsme na kopce k Březový a k Dobrošovu; ale tu jsme zabloudili –“ Vstal a přešed naproti k louči zapálil dýmku, až mrak dýmu se tam vznesl; pak bafaje už volněji, vrátil se zase na své místo pod bílé pláště a pokračoval:

„Bloudili,“ navazoval, „a jak! To byla vám taková mlha, krájet ji člověk moh’, ruku před očima nebylo vidět, a tak jsme chodili od jedenácti v noci do šesti okolo Jizbice kolem dokola a trefit ne za živý svět. Ticho bylo, ani vlas se nehnul, až nás starý Borna z toho přece vyved’. Jak jsme se dostali na Jizbici, tak to už šlo. Za půl hodiny jsme byli na Rozkoši a dolů k Starýmu městu. To už nebyla taková mlha a svítalo. Ale tu vám shlídnem’ ‚strnada‘, šel od Vysokova, byli by jsme mu přišli do rány –“

Ustal, přitlačil v dýmce palcem tabák, bafal rychleji, aby udržel oheň.

„Tak co –“ ptal se nedočkavě breptavý Hubka, „viďal vás?“

„Ne, my jsme uskočili na krchov, bylo to zrouna u krchova. Napřed Macáků Jozka, to byl ještě kluk, ten utíká a vtom bác, do vykopanýho hrobu. To vám začal křičet, bál se, inu brečal jako když ho na nože bere, ale Houser na něj, ať mlčí, a popadne ho, vyhodí, to víte, Houser.“

Hubka s Vichroněm se zachechtali.

„Vyhodí ho a pryč, jako srnci splašení běžíme. Jo ale, kluk ztratil čepici a paklík švajckejch cikár, v hrobě to nechal, to tam ostalo a dopoledne měl do toho hrobu funus jeden ‚strnad‘ z ‚omtu‘. To bylo divení, když hrobař vytáh z hrobu ten paš; strnadi měli zlost, že prej to ňáký votrok pašerák naschvál tam hodil.“

To už dobře neslyšeli, protože se všichni smáli; jenom malý Hilma ne, jenž měl před očima jako ztrnulýma zasněžený hřbitov za jitřního šera, otevřený hrob a v něm pašeráckého hocha.

Pašeři bafali, zavdali si v bezděčné přestávce, až Matěj Prouza znovu začal se rozpomínat a ostatní s ním o strastech a nebezpečenstvích, o tom, že je mlha zlá na přecházkách, ale jinak že člověk také dost zkusí, obzvláště zimního času, když musí přes řeku, když jen z krajů zamrzne a prostředkem voda proudí, kudy pak jít, když na mostech jako na Jiráskově v Poříčí a dole na hlavním, císařském v Bělovsi stojí „strnadi“ a postranní lávky bývají uklizeny, aby je z jara voda nevzala, jak se to mnohokrát stalo, a tu že pak musili rovnou přes vodu, kde byla mělká, z krajů led urazit a přebrodit se, ale to že pak ostala „špůra“, kudy v noci přetáhli, a tak tudy jinou noc už nesměli.

Šli zase na hlubáně a kdo měli lehko, musili z lesa přitáhnout vrch i dva, ty hodili přes proud nebo přes slabý led a tak se soukali na druhý břeh, ale při tom že se kolikrát ten onen zmáchal.

„A jednou jsme se zmáchali všichni,“ vzpomněl si Matěj Prouza, „já taky; to jsme sleťali do vody, zmáchali se až po krk a zboží taky, to bylo to nejhorší. A pak tak jít kolik hodin cesty v noci, v tom mrazu. Všechno na nás zmrzlo, byli jsme plni rampouchů. A tak se šlo; kdo pak by taky oteuřel v noci, v zejmě, když každý spal, a peněz jsme neměli. Tak jsme se mordovali v tom mrazu a sněhu, sami v ledu, až jsme se dostali k Turkom v Homolce. Tam jsme zaklepali u zadního okna a Turek už věďal co, oteuřel, my vlezli na pec, Turková zatopila a uvařila poliuku. Ale cák to –“ Nová vzpomínka v proudu se vyhoupla, „ale když jsem jednou – to se vdávala volešenského rychtáře Volhejna dcera a tak chtěli mít leccos na svatby, koření, kafe a tak – Já to nes’, v noci, bylo tak k jaru, a co čert nechtěl, vypadli na mě, honili mě, já musel přes řeku a v ty spěšnosti, jak jsem skočil do vody, vlezu do voka uchystanýho na vydru.“

„Tak!“ Vichroň, jenž to ještě nikdá neslyšel, se divil, ostatní se smáli. Prouza prudčeji zabafal a pokračoval:

„Strnadi lítali kolem jako ohaři, do křoví, pod olše, slyšal jsem, jak klejou a nadávaj’, ale mě na štěstí neviďali a odtáhli.“

„A co ty –“ ptal se Vichroň nedočkavě.

„Co já, to dá rozum, že mně pěkně nebylo. Musel jsem v tom voku ostat tak dlouho, až přišel padolský rybář, on Splauský.“

„Ten on měl radost!“

„Bodejť, to byla chlapák vydra!“ řehonil se červený Lhoták tiskna dlaň k věnečku svých vousů pod bradou.