U nás

Květ pršel s třešní, spadal a pruhy se bělal pod stromy. Pampelišky zasvítily zlatou, pronikavou žlutí mladým trávníkem. Jasno bylo a teplo, osamělá cesta od lesa ke Škodově příbytku vyschla.

Po dvě neděle se mladý Pavel po ní ohlížel. Všední dny pracoval od úsvitu do noci za stavem jako vždy a sotva ven vyhlédl. Nečekal nikoho ve všední den, nemohl. Ale v neděli se nadál, že přijdou alespoň padolští, někdo od Zejdlů nebo někdo z tamějších bratří. Než i druhé neděle darmo se díval. Nejvíc se jich kvůli Škodovi nemohl dočkati. Slíbil mu návštěvu a viděl, jak Škoda tou novinou zrovna okřál a jak se těší. Na své oči to viděl, i od Marty slyšel.

Proto se pak zasmušoval, když bratří nepřicházeli. Aby Škodovi povolali církevního správce k návštěvě pro útěchu nemocného, nebylo ani pomyšlení. Farář byl tuze daleko, až v kraji, v Klášteře, a sem do těch kopců pozvati ho nemohli. Nebylo na příležitost, která by klášterského sem dovezla.

Proto Škoda tím toužebněji očekával bratří.

Třetí neděle sešel Pavel, přistrojiv se na půdě, dolů do světnice, čistě už umetené. Oba stavy stály nehnutě, kolovraty byly uklizeny. Stará Škodová seděla u kamen, obalené nohy na stoličce. Muž ležel na posteli, u okna, kterým padal zelenavý přísvit stromů.

Dnes bylo starému tkalci volněji. Měl ticho, nehlučely stavy, jejichž rachot on, nemocný člověk, musil poslouchati každý den od rána do noci.

Marta byla tou chvílí v komoře. Škoda, do žluta bledý, očí zapadlých, rtů bezbarvých, ležel tiše, bez hnutí, jako netečně. Ale jak Pavel od prahu pokročil, zavolal ho mdlým hlasem. Tovaryš k němu přistoupil a pozdraviv ptal se, chce-li něco.

Škoda, jehož dlouhé, za uši česané vlasy poslední čas silně prokvetly, obrátil po něm zapadlé oči a chvilku na něj upřeně hleděl ztěžka oddechuje.

„Václave,“ začal dunivě, „bratří dnes přijdou.“ Řekl to slabým hlasem, ale jistě, na určito.

V očích hluboko zapadlých prokmitl mu tichý zásvit, jak se těšil. Pavel byl tou určitostí překvapen, až zmaten a nevěděl ani, co na to říci. Hned však přisvědčil, když ho nemocný vybídl, že by jim, hostem, mohl jít kousek naproti.

Bylo krásné, májové, nedělní ráno. Březina se již měkce zelenala, osení pod ní temněji, meze prokvétaly i palouk, a les se projasnil jako skropený světlou zelení výhonů i omládlých korun bukových. A nade vším svátečné, slavné ticho s jásavou písní skřivaní vysoko pod zářícím, modrým nebem.

Pavel pak ještě jiný zpěv zaslechl, to jak do lesa vkročil. Dva hlasy hluboké a ne svěží, jeden slabší, druhý křapavý, nesly se k němu z lesního šera. Zpěváků neviděl. Zpívali volně, vážnou notu, kteráž, jak se blížili, jasněla, a kterouž pak Pavel poznal, že je to ta píseň, kterouž také tady u Škodů zpívali:

To jsou jistě oni! Hned si vzpomněl na Škodu, jak to mohl tak najisto říci. Šel rychleji a jak stezník se zahnul, spatřil na stezce pod šerou, zeleně promodralou klenbou vysokého lesa dva starce: padolského Zejdla v staromódním kabátě tmavohnědém, v nohavicích po kolena, v hrubých punčochách a střevících vedle zavalitého Kubečka machovského, velké, šedé hlavy s hustým věnečkem vousů pod bradou.

Na hlavě měl ještě zimní čepici beránkem lemovanou, na nohou spodky do bot nízkých holinek; kabát jeho, tmavozelený, nebyl tak dlouhý jako Zejdlův. Šel volným krokem, trochu kolébavě, šedou hlavu do týla nachýlenu, horlivě zpívaje. Zejdl, věkem už přihrbený, hleděl víc před se. A on také nejdřív umlkl jak uviděl a poznal Pavla.

Ten až zčervenal, jak oba starochy spatřil. Jako div se mu to zdálo a zpěv jejich, hned jak ho zaslechl, dojímal v té lesní samotě. A rád byl, že Kubeček přišel, že snad nese nějakou novinu ze Lhoty.

Pozdravili se, a když jim Pavel pověděl, jak je se Škodou, vyřizoval Kubeček:

„Tetka Bitnarka tě pozdravuje, stavoval jsem se u ní. Ráda by tě zas viďala.“

Pavel se na ni vyptával a pak, ne bez váhání, co máma, viděl-li ji Kubeček.

„Viďal a taky jsem s ní mluvil, onedá. Ta je teď churá, ty to teď nesvědčí. Bodejť, nadře se; musí dělat za stavem aušecko ve stavení, to víš, on, Víšek, ani prstem nehne, ten jen leží nebo se toulá. Ta si dala, teď ona lituje. Dyž se už na tebe ptala –“

Pavel, jenž šel vedle s hlavou sklopenou, pozvedl náhle oči.

„Ba ptala se,“ Kubeček opakoval, „a tak si povzdychla, že zkusí dost“ (že ji Víšek bije, to Kubeček zamlčel), „a že eště keušemu musíš taky ty zkoušet. Už de do sebe, už prohlíží.“

Pavla těšilo, že máma se na něj ptala, a v ten okamžik už jí odpouštěl a zapomínal, co k vůli ní a Víškovi měl. Zapomínal, nevzpomínal a ještě litoval, co ona teď –

Zatím Škoda ležel tiše, nehnutě. Žena sedíc u kamen mluvila tlumeně s Martou, jež chystala oběd a chodila opatrně, skoro po špičkách. Myslily, že táta dřímá. Ale měl jen hlavu obrácenu, ke zdi k oknu, a ležel v myšlení zabrán.

Na svůj konec, na smrt zas myslel jako často poslední dobou, a vyslyší-li ho pán Bůh, že když si nemůže zavolat duchovního pastýře pro potěchu, že přijdou bratří, že na něj nezapomenou v té samotě, opuštěnosti, v tom nedostatku služebností církevních.

Hleděl ven na zelený trávník, na bílý, široký chodník vněm k lesu, jak tudy před lety odnášel (teď v nemoci si často na to vzpomněl) své mrtvé dítě v truhličce, když nemoh‘ sehnat povoz, když je odnášel do Kláštera na hřbitov přes sedm vesnic a dvě města, přes Dobrušku a Opočen, jak mu bylo, když kráčel širým polem sám a sám s tím ubohým červíčkem –

A teď už brzo snad odnesou touhle cestou také jeho a uloží ho na klášterním krchově. A tady –

Přimhouřil oči. Lidská bída, strach smrti na něj padl, prsa sklíčil, až srdce osláblo, v uších zalehlo a pot na čele vyvstal.

Chvíli ležel bez hnutí a co kolem, jako by nebylo. Zapomněl na ženu, na dceru, nedbal jich, neslyšel jejich tlumené hlasy. Sám jako by se kamsi ztrácel zapadal, jako by v něm všecko haslo a tma padala, tma – –

Pak dorazil k němu temný hluk, hlasy, jež se pojednou ozvaly silněji. Jeden z nich projasněl a Škoda ho pojednou rozeznal. Otevřel přivřené oči, obrátil hlavu po hlase, pak tělo na bok.

„Zdař Bůh, bratře!“ pozdravoval Machovský Kubeček kloně nad nemocného šedou svou hlavu a podávaje mu mozolnou pravici.

Za ním starý Zejdl přistupoval a za tím stáli Pavel a Marta, jež dojata pozorovala otce, jeho pohnutí a radost nad příchodem bratří.

Škodová, nemohouc s místa, u kamen povzdychovala a pak zástěrou stírala slze, jež v náhlém dojmu vytryskly. Nevěděla, proč pláče, ale bylo jí líto muže i sebe, a dojímalo ji, že přišli, ó že přece přišli, a tak z daleka, obzvláště Kubeček, ten až z Machova. Strach opadl; Škoda jako by oživl. Chtěl sebrati se, usednouti, ale nemohl. Ruku však podal a vítal své hosti víc ještě vyjasněným pohledem nežli slovy mdlého hlasu.

Usedli u postele, vyřizovali pozdravení od Burdycha, Hejnyše a ostatních bratří, i od „sester“ známých a ptali se po zdraví.

„Bratří,“ mluvil Škoda namáhavě, těžko oddychuje, „chystám se z této časnosti do věčnosti –“ Ale už ho hrůza neobešla jako prve.

„Bratře Škodo, milost boží je bez konce,“ těšil Kubeček svým hlubokým hlasem, mluvě vážně a s plným přesvědčením. „Pán Bůh nepřestává být milostivý a eště platí, víš, milý bratře: Vzývej mne v den soužení a já tě vytrhnu a ty pak mne budeš slaviti.“ A starý Zejdl padolský, maje těžké, upracované dlaně na kolenou, pokyvoval vážně svou bílou hlavou.

„Nemoh jsem se vás dočkat; do Kláštera pro dvojíctihodného poslat, to víte – kde pak – našinec,“ mluvil Škoda zvolna, mdlým hlasem, „tak jsem se chtěl s vámi potěšit, bratří – v tom soužení –“

„Slyšali jsme, že s pokornou oddaností snášíš svý utrpení,“ chválil Kubeček.

„Byli bysme rádi dřiu přišli,“ omlouval se Zejdl, „ale to víš, jak to nědy je. A tadykle, bratře,“ sáhl do náprsní kapsy a vytáhl knížku, prostě, od samouka vázanou, a položil ji, usmívaje se, na peřinu k rukám Škodovým. „Nesu ti Bunyánku.“

Nemocný ji zrovna chytl, a hned, jako by náhle síly nabyl, nadzvedl hlavu i ramena, obrátil titulní list nevzhledné, na chatrném papíře tištěné knížky a četl:

„To je ona,“ vydechl nemocný potěšen. „A kdes ji –“

„No, šak k vůli ní jsme se taky omeškali, nemohli jsme ji nide sehnat, až tuhle se syn dovědal, že Rokytenskej Křiuda ji má. Tak šel schválně k němu.“

„Pozdrav ho pán Bůh,“ děkoval slabým hlasem, nemocný v živé vděčnosti. „A půjčíte mně ji – šak – já ji –“ nedořekl, že ji dlouho mít nebude, neboť starý Zejdl mu vpadl do řeči:

„Jen si ji nech a potěš se, nech si ji nauždycky, šak my se s Křiudou srounáme.“

„Zaplať pán Bůh!“

A začal si zas prohlížet knížku proslaveného náboženského autora anglického.

Zatím Marta, potěšena příchodem hostí, dohlédla venku do nístěje, jak se oběd vaří, pak přinesla ze síně z almary chléb a kus másla. Pozvala na to hosti a stará od kamen je pobízela. Sedli, jedli, chutnalo jim po takové cestě; mluvili o ní a jak je venku na polích s osením, jak se brambory sázely.

Toho hovoru Škoda nedbal. Bunyánku prohlížel, až ho slabost přemohla; položil knihu na peřinu a hned na jinou vzpomněl, z které už dávno žádný výklad neměl, na bibli. Pošeptal Pavlovi, aby ji přinesl. Z nenatřené almárky dostala se na stůl, u něhož hosté dojídali. Byla stará, v tmavé, kožené vazbě s mosaznými rohy a zašlými, ohmatanými řeménky.

Posvátná kniha pak všecky sloučila. Nemocný zůstal na loži, žena jeho u kamen. Marta přisedla k ní, Pavel ke stolu ke starému Zejdlovi. Kubeček uvelebil se v čele sám, tak, že byl obrácen k nedaleké posteli. Nemocný mu viděl do tváře a jasně všecko slyšel, jak host začal pobožnost, aby potěšil a posilnil bratra k odchodu již již se blížícímu.

Ten ležel naznak, vyhublé, skoro voskově žluté ruce na svrchnici volně sepjaté. Dýchal těžko, prsa se zdvíhala; zapadlé, horečně lesklé oči tkvěly na Kubečkovi a neodvrátily se s něho ani na okamžik.

„Machovský farář“, vrásčitý, ale zdravě zardělé tváře, vytáhl z kapsy dřevěné pouzdro, z toho pak kulaté brejle, jež vsadil na nos. Žlutá, silná péra jejich ztratila se na spáncích v houšti vlasů, hodně šedých, jako byl věneček hustých vousů pod bradou.

Chvilku obracel v bibli, hledal, až našel místo. Tváří jeho uložil se stín přísné zanícenosti a začal říkati zvolna, vědom si, jaká to vážná chvíle.

Po světnici ticho, ani hlasu. Venku plné, jarní slunce, vzduch čistý, zářivý. Slunečné paprsky padaly nízkým oknem přes mořskou cibuli a muškát, zasazený v starém hrnečku, padaly stativem tmavých stavů a světlé stíny chvěly se na podlaze z hrubých prken. Ptačí švehol se ozval z osamělých třešní u stavení, ale nikdo ho neposlouchal.

Svaté písmo mluvilo, Kubeček četl hlubokým, trochu křaplavým hlasem, z Izaiáše proroka:

„V těch dnech roznemohl se Ezechiáš až k smrti. I přišel k němu Izaiáš, syn Amosův, prorok, a řekl jemu: Toto praví Hospodin: Zřiď dům svůj, neboť umřeš a nebudeš živ.“

Dlouhé, černé řasy Martiných víček se zamíhaly, její matce hnula se níž hlava už ponachýlená. Kubeček však viděl jen verše své kapitoly a četl je u vážném, přísném klidu dále:

„I obrátil Ezechiáš tvář svou k stěně a modlil se Hospodinu a řekl: Prosím, o Hospodine! rozpomeň se nyní, že jsem stále chodil před tebou v pravdě a v srdci upřímném a že jsem to činil, což dobrého jest před očima tvýma. I plakal Ezechiáš pláčem velikým.

Tedy stalo se slovo Hospodinovo k Izaiáši řkoucí: Jdi a rci Ezechiášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, otce tvého: Slyšelť jsem modlitbu tvou, viděl jsem slzy tvé; aj, já přidám ke dnům tvým patnácte let a z ruky krále assyrského vysvobodím tě i město toto a chrániti budu města tohoto.“

Marta neutajila hlubokého, třesoucího povzdechu. Škodová pozorovala nemocného muže, jenž ležel, jako by se mu uvolnilo. Tvář jeho byla jasnější, ne tak bolestná. Slovo boží účinkovalo; pil je zrovna, lokal jako žíznivý i pak, kdy Kubeček přečetl kapitolu a počal svým prostým, ale přirozeně výmluvným způsobem výklad.

Připomenul milost boží tomu judskému králi učiněnou, a že při tomto Ezechiáši milost boží se nevyprázdnila, že Bůh milostivým býti nepřestává. Však ale jestliže v tom vůle boží, aby člověk odešel z této časnosti, tedy že se toho pravý křesťan neleká, nýbrž že se odevzdá důvěrně na smilování a rady pána Nejvyššího. A není potřeba se strachovat, že by bez návštěvy církevního správce nebylo snad ani možná, odcházejícímu z tohoto světa jistotu spásy očekávat. „Když je nesnadno nebo nemožná,“ důtklivěji a vroucněji potěšoval staroch, „nezoufejme si proto, ale držme se toho hesla: Věř a jedl jsi! A rozvažujme si slova pána Ježíše, mluvená v Kafarnau: Já jsem chléb života.“

Slzy vytryskly nemocnému za pobožného výkladu a kanuly po vyhublé, žlutavé tváři. Škodová upozornila dceru pohledem. Jak Marta, jež seděla všecka výkladu zbožně odevzdaná s rukama na klíně sepjatýma, shlédla otcovy slze, rychle vstala a chtěla mu je zástěrou utřít.

„Nech, Marto, nech,“ žádal nemocný, „je mně líp, pán Bůh mě posilnil. Bratří,“ mluvil k hostem hlasem slabým, přece však zvučnějším nežli prve: „Byl jsem si těžkej, jako z klady, ale teď je mně hezky. ‘“ Začal zpěvně, hlas mu však nestačil a tak ostatní slova jen vyšeptal. Kubeček vyplnil Škodovo přání. Maje ruce na rozevřené bibli sepjaty, zanotoval hlubokým hlasem:

a starý Zejdl spustil s ním:

pak v duo starců vpadl vysoký hlas staré Škodové i svěží Martin chvějného zvuku; také Pavel, jenž seděl nehnutě v upřímné pobožnosti i dojat Škodou, jeho zbožností, odevzdáním i patrnou potěchou, zpíval s nimi: –

Zamodralé, suché rty nemocného Škody tiše se pohybovaly, jak, když nemohl hlasem zpívati, písničku s nimi říkal zároveň. Úleva a vroucí doufání stlumily bolestný rys utrpení v choré, přepadlé tváři a vyjasnily ji svitem vnitřního upokojení.