U nás

To, co řekl P. Havlovický o břízách, rozneslo se jako semínka větrem. Nejznamenitějším jejich zahradníkem byl Šimůnek, krejčí z uličky. To byla voda na jeho mlýn; vždycky ho blažilo, když mohl proutkem přišvihnout a zvláště tu, když se mohl trochu na faře zchladit.

Roznášel a popichoval, jaký je farář divný kněz, když ani k oltářům nepřeje trochu mlází, to že něco čistého chce zavésti, jako bylo za císaře Josefa, jak se každý starší pamatuje na ty zákazy o strojení oltářů a procesích; tenkrát že se lid proto bouřil, a teď by měli mlčet, když to farář chce a poručí.

Leckdes přisvědčili, leckdes nechtěli ani věřit, to že není ani možná, leckdes se o to i pohádali, když někdo byl při faráři, jako mladý Krůček nebo dolejší mlynář a také Čejchan granatýr.

Farář se o tom větru, jak tak z ničeho nic pro ty břízy ostře zafoukal, dověděl až v neděli večer, když se vrátil z Náchoda, kamž si po obědě zajel, aby si odbyl návštěvu, kterou slíbil. Nejdříve se stavil dole na děkanství u přítele P. Ludvíka, jenž mu od zimy dvakráte zaslal balík nových knih, a pak zašel nahoru na zámek k důchodnímu.

Staral se na tu návštěvu. Sice byla neděle, schválně si ten den vybral, věděl, že bude důchodní doma, než přece nešel zplna jist. Proto si oddechl v duchu, když práh překročil a zahlédl u důchodních hosti: kontribučního Ševce, červeného, se zlatými, kulatými brejlemi, jemuž zase boty vrzaly, a nosatého justiciára Vinta, jenž své zasmušilé líce nutil do nakyslého úsměvu, kdykoliv paní důchodňová na něj promluvila, a jen pak na faráře upíral zkoumavě oči, když farář mluvil. Pak když stáli na okamžik spolu sami u okna, optal se, no tak co sedláci, chodí-li se dost radit. A sám hned odpověděl:

„Radit asi ne, ale aby slevili, nebo aby nic nechtěli.“

Farář Havlovický ani hned nerozuměl, až se mu pak zablesklo, to že je na řeč, kterou on, farář, promluvil loni o instalaci ke svým osadníkům.

„Musím říct, pane justiciár,“ odpověděl, „že lid je uznalý, a s tím řáděním to ovšem dosud tuze nechodí, protože důvěra dlouho klíčí; a je v tom taky asi má vina, že jsem si jí dost nedobyl.“

Justiciár žasl; bylo znáti na jeho očích. Nežli však něco pověděl, přistoupil k nim důchodní a navrhoval, aby šli dolů do zahrádky, myslil starou piccolominskou, v pokoji že je strašlivé horko (kontribuční Švec se pořád utíral šátkem), a tam že je krásný chládek, to že se bude hrát, paní že to také navrhuje.

Justiciár souhlasil, kontribuční ještě víc, a farář musil také. Usedli opodál bílé Diany stojící ve výklenku, zaplaveném temně zeleným břečtanem, ve stínu přistižených křovin, ve vzdušné besídce a hráli (při plném pořád džbánu a plných sklenkách) celé odpoledne. Farář také a s celou chutí. Držel se karet, aby nemusil od stolu. Ale jak se zahradou stíny protáhly a pak splývaly, vstal, rozloučil se a nepovolil, nezůstal, i když důchodních i jejich hosté ho zdržovali.

Odjížděl spokojen. Nic se nestalo, ani na chvíli nepřistoupilo pokušení a důchodňová přece nemohla vytýkati, že se jí stranil. Ale jak o tom cestou uvažoval, přece u ní uvázl, jak se mu kmitl její radostný pohled, když tak náhle k nim vstoupil do pokoje, její vyjasněná, svěží tvář, jak seděli v besídce, jak jí to slušelo, bez klobouku, v lehkých světlých šatech pracích, kdy po její urostlé, vábné postavě míhaly se a chvěly zlaté prosvity zelenavým příšeřím. Krásná paní, ale což naplat –

Byl rád, že jede domů, že si tu návštěvu odbyl, teď že bude od nich na čas pokoj. Doma, večer, když stál s matkou u otevřeného okna, jež hledělo do zahrady, uslyšel, jaké řeči se trousí od Božího těla. Panímáma řekla, co slyšela od staré učitelky, co Františce pověděla Krůčkova Aninka.

„Já vím, Josefe, ty rozumíš, co máš dělat,“ nabádala mírně, šetrným i starostlivým tónem stará mlynářka, „ale dyž to tu bylo odjakživa, a pak, aby se pro tohle kazila dobrá vůle.“

„Maminko, není všechno v pořádku, co je odjakživa,“ odvětil farář shovívavě, „a kdyby chtěl mít člověk pořád dobrou vůli, musil by často jednat proti svému svědomí a přesvědčení. A ještě by to nic nepomohlo. Myslím jen dobře. Nechám je mluvit, až samu nahlídnou, a přičiním se, abych je poučil a přesvědčil.“

Panímáma již ani slova nenamítla.

A za týden, ani ne, nové řeči.

Ve čtvrtek, pozdě odpoledne zašel si farář Havlovický, jako zpravidla v ten den, do Šimkovy dřevěné hospody s podsíní na „městečku“, kdež zastal už dolejšího mlynáře a mimořádného hosta, konšela Mitysku, v plátěné plantě, v nohavicích po kolena, bosého, jenž si přišel za toho vedra na žejdlík piva. Na nebi stála mračna jako černé hrady, hrozné boudy, a rostla, kvapem rostla, a konšel pořád vykládal, že bude pršet. Stín zalehl rozlehlou světnici, nad níž se nesl dřevěný strop s ohromným trámem nadél položeným, do tmava očouzeným, na konci blíž dveří do kuchyně popsaným křídou, čárkami, kolečky a půlkoly, jež byly početní zápisy.

Sešeřilo se a v koutě, kde stál starý, dubový šenkyš s hubatkou a mdle lesklými holbami, se zrovna setmělo, že černou tabulku s křídovými čárkami nebylo skoro ani vidět.

Farář jen vstoupil a již se rozšuměl venku déšť. Mlynář i konšel stáli u okna, farář stanul vedle nich a díval se s nimi na „městečko“, jak lije. Šeré koruny jasanů nad statuí se u větru kolébaly na temném pozadí hrozné černavy, déšť se lil, bublinové kloboučky jen vyskakovaly prostranstvím, hlomozně hnala se voda se dřevěných žlabů a stříkala v obloucích na zem. Na rynku stály už kalužiny, největší v dolíkách, a s kopečku proti Langrově hospodě letěly přes netřesk a jahodoví potůčky kalné vody dolů do cesty, jež se v potok změnila.

Dolejší mlynář dutě odkašlával a směje se ukazoval na konšelovu, Mityskovu louž, že v ní vody pořád přibývá, že mu zatopí maštálku a utopí šimlu. Farář se přidal, ale bez ousměšku, že ta louž i za sucha je nepříležitá, že na ni lidé ukazují jako minule o procesí, ta že by se měla odklidit jako tamhle ten šeredný kopeček, ten že je jako na nějaké návsi, a ne v městečku.

Mityska znepokojen potahoval a hned zatáčel k tomu kopečku, to že on taky je toho mínění, tuhle, ale copak, když Černý Vacek, ten že hned, jak se před ním o tom zmínil, hned byl proti tomu, a to proto, že on, Mityska, to navrhl. Náhle umlkl. Bryčka o jednom koni začernala se před nimi v dešťové šedi, po nápravy a výš všecka blátem zastříkaná, se střechou od deště leklou. Schoulený kočí měl burnus nad uši a s klobouku cedila mu voda jako s okapu. Povoz přijel shora, od Police, a zahnuv do „rynku“ zarazil před samou hospodou. Z něho vystoupil kvapně nějaký pán v plášti a chvátal do stavení. Bryčka zajela do dvora. Farář se svými společníky odstoupil od okna a zasedl ke stolu. Vtom vkročil onen cizinec, asi padesátník, prokvetlý, s pláštěm na ruce, v černém kabátě úzkých rukávů, bílý šátek na krku, v pantalonech.

Dal velmi zdvořile dobrý večer a usedl u vedlejšího stolu. Farář Havlovický si povšiml, že se hospodská nějak zarazila a Mityska konšel také. Mlynář se však šibalsky usmál, a jak cizinec žádal o pivo a kousek chleba s máslem, naklonil se k Havlovickému a pošeptal mu:

„To je strouženský pastor.“

Jak si rád začtveračil a třeba i bláznů z lidí udělal, číhal a čekal, co farář, jak sebou škubne. Ale ten se jen živěji obrátil po pastorovi z českého Stroužného, jež měli v sousedství, v Prusku, ale při samých hranicích, představil se a dal se s ním do hovoru.

Na to vyvalil konšel Mityska oči, potahoval rychle, podíval se s farářů na dolejšího mlynáře, jenž se usmíval a hlavou pokyvoval.

Bylo po kartách, neboť farář Havlovický rozhovořil se s pastorem, jenž se vracel z Kostelce, kdež si odbyl nějaké řízení. Tak seděli, až se déšť utišil. Mityska konšel, pořád u žejdlíka piva, jež nemělo již ani pěnky a ne tuze studené nadobro zteplelo, uviděl pak, když se pastor měl k odchodu, že mu farář, jejich křesťanský farář, podal ruku a že se rozešli, jakoby jedné víry a jako staří známí. Maně, nevěda, kousek odsedí, když farář Havlovický přistoupil zase k jejich stolu, a zrovna sebou škubl, když mlynář řekl farářovi:

„Ten pastor, jak slyším, je, pane farář, tuze učený a hodný člověk, a k lidem,“ a farář okřáv hovorem s inteligentním člověkem chutě přisvědčil.

O tom setkání obou farářů mluvilo se po Padolí dost a dost ještě ten den; ještě více nazejtří. Toho dne hned zrána zvěděl o tom Šimůnek krejčí od staré Kejdanky, od té, od které farář Havlovický na podzim nevzal peníze na modlení. S tou novinou o farářích pospíchala rovnou k Šimůnkovi, jdouc z kostela, jak ho zahlédla před chalupou. Stál poloustrojen, bez čepice, pokuřuje z dlouhé, sádrové dýmky, a přehlížel, kdo jde z kostela.

Jak slyšel to o pastorovi, pokyvoval hlavou, věneček vousů pod bradou si pohladil a vážně, jako s velkou starostí opakoval:

„A tole je čistý kněz – á, tole – Snad už nás bude posílat do Stroužnýho.“

Pak se u Šimůnka Vondra zastavil, ten, s kterým chodíval starému Zejdlovi pod okny mečet a s kterým před třemi lety o posvícení přepadl evangelíky u Zejdlů, když konali svou pobožnost. Ti Havlovického teprve pochvalovali. Pak tu svou starost Šimůnek roznášel a rozkládal všude, co to je, co tohle bude, když sám farář s evangelíky tak jedná. Někde mu přisvědčili, někde se nad tou novinou zarazili, zamyslili a začali uvažovat, je-li to tak hrozné, to že přece není tak, jak to Šimůnek dělá, a dolejší mlynář i Čejchan granatýr, také Krůčkové, starý i mladý, a Jírovec kolář, jejich soused, řekli, čeho by se jindy neodvážili říci, a co že je na tom tak hrozného, však že proto člověk ostane, čím je, i když promluví s člověkem jiné víry, proto že nemusí být ještě nepravého smyslem. Tak je jednání farářovo povzbudilo.

Ještě nebyla zavírka těch řečí, když se vrátil Dušanek ze světa. Bylo v čas, kdy lány krásně zrály, kdy křepelky z nich hlasně volaly a kdy se lidé už těšili na žně.

S celou slávou přijel, s lehkým vozem. Náklad, který vyvážel, z beden zmizel. Dušánek v novém, módním klobouku kráčel vedle vozu a s ním Náca Trnečků, bývalý prášek. Trochu se za ten čas vytáhl, byl opálený jako cikán, ale košili měl jako křídu a oblek nový i čepici novou. V tom se na pohled změnil, ale jinak nic. Šklíbil se, bílé zuby cenil, mrkal čtverácky očima, naschvál si vykračoval jako nějaký pán, vesele se s každým vítal a dělal, jako by ten kůň i povoz světácký byli jeho.

„Světáci“ dost pospíchali; ale jak se dostali na dolejší konec Padolí, mohli jen zvolna kupředu. Všude se k nim hlásili, všude Dušánka vítali a vyptávali se, jak se měl.

V tu chvíli vykřikl někdo před jeho chalupou na jeho ženu, že se jí muž vrátil, že už jede. Vyskočila od stolu, kde spravovala malým svým holkám suknice.

„Chaso! Chaso!“ sháněla všecka jako utržená děti, „Ančko, Marjánko, táta jede!“

Stihla je na síni, popadla za ručky a vyrazila ven. Ale vtom už také zahýbal zelený vůz pod bělavou plachtou s cesty k nim, k chalupě, a v houfci lidu kolem vozu rozeznala vyšší postavu svého muže.

Dost se o tom po Padolí namluvilo a nejvíc sama Dušánková toho napovídala, jak se Dušánkovi dařilo ve světě, že prodal všecko zboží, co utržil peněz a ještě co si přivezl, ženě, dětem, jí pěkný, velký šátek a hedvábný na hlavu, holkám na šaty a co kafe a cukru, že toho ani u kramářů nemají, a také kořauku sladkou, rosolku a divných prý ještě věcí. Nejspolehlivější správy měl Čejchan granatýr, protože se u něho Dušánek hned druhý den zastavil, aby pověděl, jemu starému světákovi, jak se dařilo.

Vypravoval, kde všude byl, jak jezdil podle Čejchanovy rady a jak mu byl Nácek Trnečků tuze vhod, ten že je jako jehla, jako plamínek, jak plátna roznášel a také už sám prodával, jak se k lidem zalichotil a třeba je rozesmál, jako jednu hraběnku starou, za Plzní, to že přijeli na takový zámek o samotě ve velké zahradě, do toho zámku že se Nácek protáhl s vebou a že se dostal až k té hraběnce, když právě snídala. Nechtěla koupit, ale Nácek že ji začal hladit po ramene, no tak, aby mu dala počinek, že je chudý člověk, aby ho nenechala tak odejít. A jak ji tak začal hladit, koupila vebu a dobře zaplatila a jak! Nácek že vebu hodně procenil, ale hraběnka nic nesmlouvala.

„Z toho bude handlíř,“ pochvaloval Dušánek, „ten eště teď tadyk bude vydělávat.“

A Nácek také vydělával. Přivezl si ze světa divných věcí, nožů kolik a prstýnky, brumajzle a řetízky, malovanou dýmku, lesklé knoflíky a pěknou ocílku do kapsy a s tím kramařil mezi synky půlpanskými, zvláště v neděli odpoledne, když se sešli v hampejze koulet. Blýskal jim těmi věcmi před očima, vyměňoval je, prodával. Tak ještě vydělával.

Zatím se Dušánková blýskala z výdělku svého muže. V neděli o ranní okázala se v novém šátku, odpoledne vítala nejbližší příbuzné a kamarádky doma v čistě poklizené sednici. Pozvala si je, když buchet napekla, na pekáči i dvě velké bábovky v zeleně polévaných babníkách pěkně ryhovaných, a když kávy navařila. Ženské všechny byly jako med, obdivovaly se jejím dceruškám, jejich novým šatům, chválily buchty, chválily kávu slazenou cukrem a ne jako všude syrobem, pily, až se v teplé sednici při té kávě zapotily, při té kávě i při rosolce, které jim Dušánková také nalila.

Dušánek mužské víc pivem uctíval. Šel džbán za džbánem, až se skoro všichni rozhovořili, a zas poslouchali, když o světě vypravoval, schvalovali, jak vykládal svůj plán, že si teď koupí dvě prasata, ty že si vykrmí.

„Táta“ Holeček, švec, nejbližší soused, nevelký, šedivých vousů pod bradou, rozšafa, jenž měl malinkou ženu (seděla mezi ženskými), začínal už víc hovořit a dovádět. Šel se džbánkem, že musí dát ženě zavdat, šel, šel, ohlížel se, chodil po sednici, jako by nemohl ženu nalézt, a stejskal, to že má, že ji často nemůže nalézt, když je jako čečetka malá, to že už někdy jde mezi chasu, mezi děti ji hledat –

Smáli se a chechtali tomu jeho nápadu, i jak se Holečková, ta čečetka, durdila; přestali však, když v tom vrazil do světnice Franta Švec jako divoký.

Byl hubený, dost vysoký, osmahlý, vysedlých lícních kostí, v šosatém nedělním kabátě, v čepici se štítem vespod zeleným, jež měla divný pytlík z tmavozeleného sukna. Vrazil, jako by hořelo, a blýskaje zapadlýma očima, nad nimiž se mu ježilo černé obočí, volal, tak vědí-li už, co se stalo, slyšeli-li lidičky –

Nevěděli ještě, neslyšeli, ale pak všichni žasli, ano mnozí se i zapalovali takovou zlostí jako on, když svým brečavým hlasem vyvolal, že letos se nemá kozel se zvonice shazovat, že to farář nechce dovolit.

Někteří nechtěli ani věřit, že to nemůže být, že to není pravda.

„Tak to není prauda, tak ne, dyž mně to kostelník, von učitelů, hodinář, poudal a rounou mně to vyřizoval vod faráře, ať letos žádnýho kozla ani nesháním.“

To byla Franty Ševcova funkce, že co rok před sv. Jakubem opatřil k tomu shazování kozla a to po všem okolí nejšerednějšího, černého, hodně chundelatého. Dlouho se u Dušánků neomeškal. Jak novinu vysoptil, rozkládaje rukama, vyrazil ven, aby jinde tu hroznou novinu zrovna tak vášnivě oznámil a bouřil lidi pro tu novotu. Ještě se záspi a dál od chalupy bylo slyšeti jeho brečavý, vášnivě zesílený hlas, jak vyvolával, to že se podívá, kozla že už má, to že se na to podívá –

Na druhý den dopoledne hnal se na faru, jenže ne s takovým křikem a ne sám. Šimůnka z uličky si vzal na pomoc. Hned ho dostal, nebo krejčí zle se popudil, když od Ševce uslyšel, že farář nechce dovolit kozla se zvonice shazovat. Zrovna vyskočil, jak mu to Franta Švec už od prahu hlásil.

„A to by bylo!“ vzkřikl Šimůnek, „zas něco novýho! Pořád všecko jen kasírovat.“ Vtom chytl Frantu Ševce za rukáv a dívaje se mu nahnut do očí, zvolal:

„Víš co? Pojďme na něj!“

„Šak jsem už šel. Pojď!“

Šli. Pospíchali na faru, jeden víc nežli druhý, jako by se předháněli. Na síni se dost hartusivě ptali (Františku potkali), je-li pan farář doma. Viděla, že jsou nějak počertěni, žasla a mlčky jen ukázala na dveře. Napřed vešel Franta Švec dost zhurta, Šimůnek za ním už opatrněji.

Farář Havlovický právě četl německý hospodářský spis. Jak vkročili, jak se na ně podíval, viděl, že něco je. Co, nemusil hádat, když tu byl Franta Švec. Uvítal je vlídně, vstal, postavil se proti nim a sám začal na Ševce, mírně, že jde asi stran toho shazování kozla.

„Toť, jdeme,“ byla krátká, skoro vzpurná odpověď, „je-li to prauda, že nenechají –“

„Je to pravda, že nedovolím, abyste pro nic za nic trápili zvíře,“ odpovídal farář klidně, ale určitě. „Taky vás nesmím podporovat v nerozumné pověře o té ,jakubovské‘ krvi, která nikomu nepomůže, ani čerstvá, ani sušená, leda řezníkovi, který za ni hodně strží. Dejte si říci, sousedé, neradil bych vám přece, co by bylo na vaši škodu.“

„Ale to s tím kozlem bylo tu vodjakživa,“ bránil se Franta Švec.

„Robota je také od starodávna, a tu přece nebudete ostávat.“

„Ale je to všude,“ pomáhal Šimůnek.

„Všude přece ne, sousedé, a kdyby bylo, dejme my dobrý příklad.“

„Tak nedovolejí,“ vpadl Franta Švec, jako by farářových slov ani neslyšel.

„Milý, zlatý, nemohu, jednal bych proti svému svědomí.“

„A japak tadykle, nebožtík jemnostpán, tento moh‘ dovolit?“ vpadl do boku Šimůnek, jemuž v očích vítězně zablýsklo.

„Mluvím jenom za sebe. Za nebožtíka pana faráře nemohu. Jenom to vím, že vás měl všechny rád, ale v tomhle byl na vás příliš shovívavý. To já nemohu.“

„Celá kolátura bude vzhůru,“ hrozil Švec.

Farář se usmál.

„Nebude, ne. Mnozí se budou horšit jako vy, to snad. Ale kdo to uváží, a těch je tady dost, ti mé jednání schválí; a později také všichni ostatní. I vy, milí sousedé, to doufám. Jen si rozmyslete, jaké je to mučení.“

„A bodejť, cák vo kozla!“ Švec mávl rukou a Šimůnek se jen ušklíbl.

„Tak ne, jemnostpane –“ začínal Švec tlumeněji, jako by chtěl do prosa. Než farář mu nedal ani domluvit.

„Ne, sousede, nepovolím,“ znělo to ostřeji, rozhodně, „to si ani nemyslete; dokud já tu budu farářem, surový ten zvyk se tu nebude nikdá odbývat.“

Franta Švec pohodil hlavou, Šimůnkovou tváři bleskl úsměšek. Otočili se. Švec odcházel zamračeně, krejčí zelenější tichou, ale hlubokou zlostí. Šli mlčky až pod faru do lipové aleje. Tu se oba naráz zastavili.

„To jsme toho pořídili!“ vyhrkl zlostně Švec.

„Pořídili.“ Šimůnek plivl skrze zuby. „Aspoň víme, na čem jsme. Proto –“

„Co –“

„No, proto kozla shodit můžeme.“

„Ták!“ vyrazil Franta Švec a vyvalil zapadlé černé oči, v nichž mu blýsklo, zpod ježatého černého obočí na svého společníka.

Za týden, odpoledne před svátkem sv. Jakuba, zeptal se farář Havlovický Kaliny kostelníka, je-li pokoj, nechystá-li se něco. Vědělť od svých doma, také od učitele i od kostelníkův i od dolejšího mlynáře, jakou bouřku ztropili Franta Švec a Šimůnek krejčí pro toho kozla a jak jsou po městečku zlí pro tu zápověď.

„Nic jsem neslyšel, jemnostpane, ale přede mnou oni nic nepovědí, obzvláště Šimůnek, to jsou tuze opatrni.“

„Ale stran muziky byste musel vědět, kdyby něco chtěli.“

„Ne, to nic nevím, žádný mně nic neříkal, a strejcoj Langroj taky ne.“

Na druhý den však, o sv. Jakubě, muziku uslyšel, a ne cizí, nýbrž svou bandu. Pravda, ne celou. Hrálo jich jen několik, ti, kteří nechtěli upustit od shazování kozla, od muziky a pití při té „slavnosti“, a které tajně získal Šimůnek krejčí.

Farář je také uslyšel. Dříve se však podivil, jaký to shon dole. Viděl ze zahrady proud lidí, jak se hrnuli dole cestou kolem Jírovcových a Krůčkových nahoru. Pro stavení dál neviděl. Pojednou pak uslyšel hluk, jásot, křik, muziku. Hned se otočil a do fary. Vtom tam Kalina přiběhl oznámit, že v hořejším mlýně budou shazovat kozla, že ho Franta Švec přece sehnal a všecko se Šimůnkem tak tajně přichystal, aby žádný nic nevěděl.

„A což ta muzika!“ zeptal se farář neobyčejně zostra, až se mladý hodinář zarazil. Lekl se, že jemnostpán ho má snad v důmnění.

„Je jich jen pár, ti šli sami, o své vůli, já o tom opravdu nic nevěděl.“

„Ať mně přijdou!“ pohrozil farář, bera na sebe chvatně jiný kabát a klobouk. Byl hněvem červený a oči mu zahořely. Jen se oblékl, už vykročil z pokoje. Na síni ho potkala stará mlynářka.

„Už víš –“ ptala se nejistě a starostně.

„Vím a jdu tam na ně.“

„Pro boha nechoď, ať se ti něco nestane, jsou zrovna rozblázněni!“

„Co by se mně stalo, s pánem Bohem.“

Vyšel ze síně a se schodů dolů, nedbaje, že panímáma hledí za ním plná starostí.

„Toníčku, jděte za ním, prosím vás,“ posílala Kalinu; ten už byl na prahu a měl také takový úmysl. Rychle se vydal za farářem, jenž přešel velkým krokem napříč lipovou alejí a dal se od zvonice volným svahem dolů mezi Frýdkovými a Krůčkovým domem. Hluk a šum doléhaly od hořejšího, nedalekého mlýna hlasněji, prudčeji jako hukot vody; v to zavířila intráda, pak vyrazil divoký křik.

„Je pozdě,“ pomyslil si farář. Bylo. Jak došel na roh Frýdkova příbytku, uviděl, že všechen ten mrak lidí, jenž obklopoval zděný, patrový mlýn vysokého štítu a vysoké střechy s dvěma pilíři k řece, tlačí se divě k podélní straně.

Farář pohlédl ihned na střechu, k vikýři, jenž se nesl se střechy nade dveřmi. Byl otevřen a prkno z něho trčelo. Bylo po všem. S toho prkna už nebohé zvíře srazili, teď se ženou po jeho krvi. Viděl hroznou mačkanici, jak se všecko divě tlačí a prodírá, aby se dostali k padlému zvířeti, aby si opatřili trochu jeho krve.

Farář dále nešel. V tu chvíli uznal, že by každé slovo bylo marno, že by se musel navrátit pokořen jejich neposlušností, ano vzdorem. Zasmušile hleděl na ten výjev. Nevěděl ani, že za ním stojí Kalina kostelník s mladým Krůčkem. Výrostka však, jenž se prosmýkal a protlačil z davu, shlédl hned i jeho hrnek, jak s ním, drže ho dosud nad hlavou, domů pospíchal. Synek byl bez kabátu, bez čepice. Ruka i rukáv košile rděly se mu rozšplíchanou krví.

S tou svou kořistí chvátal těsně vedle faráře. Ani si ho nevšiml ve svém rozjaření a jen vítězně pokřikoval nesa hrnek s krví vysoko nad hlavou. Rázem však ztichl, zarazil, když ho farář Havlovický chytl za ruku.

„Co to máš?“ ptal se velitelsky.

„Jakubovskou kreu,“ odpovídal synek zmateně a oči vyvaluje.

„Co s ní budeš dělat?“

„Máma ji usuší na meducinu, rozemele ji –“ Synek spustil ruku s hrncem, v němž se pěnila čerstvá, kozlí krev.

„Ta nic nepomůže,“ kvapně, až podrážděně uhodil farář, „to je pověra!“ V tom vytrhl výrostkovi, který se nenadál, hrnek a uhodil jím o zem, takže se střepy rozlítly a krev se rozstříkla a potůčky ssákla do prachu. Synek stál jako zmámený.

„Cos za to dal?“ Farář ukázal na rozlitou krev.

„Groš.“

„Tu máš dva, dej je mámě a pamatuj si, co jsem ti řekl.“

Chtěl se otočit a odejít. Hned se však zastavil, jak mu připadlo, že by to vypadalo jako útěk. V ten okamžik už také chumel lidí u mlýna se počal rozplývat. Většinou otočili do městečka a rozjaření, veselí, plní smíchu vykročili za muzikou, za několika hudebníky padolské bandy, kteří právě zase spustili.

Nejpřednější zahlédli v prachu rozbitý hrnek, rozlitou krev, a teď teprve také faráře, jenž stál o něco výše u Frýdkových. Hned jim vysvitlo. Všichni se po něm obraceli, ti přední i ti, kteří se za nimi hrnuli. Všechen ten houf naráz nápadně tichl a zarážel se. Žádný v něm neměl odvahy vykřiknouti, co to farář udělal.

Jeho vztyčená postava, jeho vážný pohled přísně na nich tkvící zdusily bujnost a braly odvahu.

I hudebníci přestávali; klarinet poslední kvikl. Tu již farář kráčel odhodlaně k houfu, do něho, přímo proti Ševcovi a Šimůnkovi. Šli vedle černého Vacka, jenž v bílé zástěře, krví zkropené, s ocílkou u pasu si vykračoval, drže v pravici dosud ostrý nůž černou mašlí ozdobený.

Farář je zastavil.

„Sousedé, vyvedli jste schválnost,“ začal přísně, hledě jim do tváří pronikavým, silným svým pohledem. „Je to schválnost a ukrutnost. A hloupost zároveň. Ale to vám povídám, že to bylo letos naposledy!“

Jako by před nimi uhodilo. Toho se nenadáli a nikdo z nich neodvážil se ani hlesnout. Hlas farářův, jenž se chvěl spravedlivým hněvem a jímž také zahořely jeho tmavé oči, je přemohly. Neozvali se ani, když je tak zčesal a zamířil nazpátek k faře.