U nás

Mladý učitel neměl do školy daleko. Minul stavení v matčině sousedství, pak bednářovo a byl na rozcestí. Nalevo silnice vedla z městečka, napravo cesta s řadou starých lip do volného návrší ke kostelu. Kousek dál mezi těmi cestami, ale víc u silnice, stálo Krůčkovo zděné, bílé stavení, kde měl mladý Lewit svůj šenk.

Učitel se dal mimo, vpravo pod lípy vzhůru; ale již za kousek cesty zahnul zase vpravo, na užší cestu k faře, za kterou dál vpravo se probělávala dřevěná škola mezi ovocnými stromy. Kmeny starých lip i část bělavé cesty pod nimi začaly tonout a tratit se v hebkém šeru. Výše však napravo nad farou a jejím okolím, zvonicí a kostelem, bylo světleji pod jasným ještě nebem, stromy tak zacloněným. V posledním jeho světle určitě se ještě obrážela mansardová, šindelová střecha farského stavení; zátopa však psího vína, tlumící skoro zplna bělost dřevěných stěn, hodně již temněla. Jen v průčelí k západu obráceném jasněji prorážely skvrny rudého listí v hynoucí zeleni kolem lesknoucích se nevelkých oken. K farským dveřím, pod erbem pana patrona, vévody Kuronského, vedly schody z červeného pískovce.

Na jednom z nich stál Padolský farář, ve vysokých botách lesklých holení, stařec vysoké postavy, dlouhých bílých vlasů, na konci mírně kadeřavých. Na hlavě měl starou domácí čapku černé barvy, na sobě podvlíkač dost obnošený, pod ním vestu po krk zapjatou a dost blýsknavou. Stál se založenýma rukama a díval se cestou dolů.

Hejna vrabců, zapadlá do korun starých lip, čiřikala, hašteřila a vadila se, až jejich hlas daleko pronikal, jako křik chlapců honících se dole pod lipami. Kluci však naráz umlkli, jak šel kolem mladý principál. Ale hned zas začali, když je minul. Než on se ani neohlédl. Na faru, na pana kmotra měl zraky upřeny. Tušil najisto, že vyhlíží Doubena.

Mladý učitel věděl o všem, co se stalo na faře s volavými, a také o poselství Doubenově. A také mu na tom záleželo, s jakou se asi stará vojna vrátí. Sám sice nebyl žádný ptáčník, jako nebožtík otec nebo bratr Antonín v Praze, jenž, dokud byl doma, vždycky pomáhal na čihadle, ale kvůli panu kmotrovi mu na tom záleželo.

Byltě jemnostpán vždycky upřímným přítelem jejich rodiny. Když před čtyřiadvaceti lety se dostal na Padolskou faru, seřídil mu učitel Kalina, děd nynějšího, slavné uvítání, a nejvíce muzikou. Tenkráte byl farář Zeidler neobyčejně překvapen. Přijelť pozdě odpoledne, již v soumrak, bylo v listopadu, a nenadál se ničeho. Chtěl docela tiše a bez hluku vjeti do fary. A hle – když dorazil na městečko, rozhlaholily se zvony a pod lipami stálo lidu natlačeno, ač bylo pozdě a vál ostrý vítr. A když dojížděl tou živou ulicí k faře, v otevřeném kočáře v límcovém plášti a v beranici, zavířily slavné intrády, zazněly bubny, trouby, klarinety, a pak ještě zahráli, deset jich bylo a kantor v jich čele, ještě několik kusů na poctu nového faráře.

A druhé, co bylo po cestě za mrazivého větru velmi příjemno, že měl farář na nové faře všecko pohodlně připraveno, pokoj mile vyhřátý, chutnou večeři uchystánu. To zas péčí učitelovy ženy.

Tak příjemně sešel se farář s kantorem, a když ho pak poznal, přál mu víc a víc. Jemu i pak jeho synu, jehož dětem kmotroval, a teď zase jeho vnuku. Na toho teď už se schodů volal:

„Honzíčku, neviděls Doubenusa?“

„Jemnostpane, neviděl.“ Učitel zašel ke schodům. Starý farář sestoupil níž.

„Je to! Takovou dobu! Začali oni někde o Veroně –“

„Nebo snad nese klece a to –“

„Taky jsem už pomyslil.“ Starcovou růžovou tváří zrovna svitlo. „Kdyby tak přines! Víš, je na čase. Čihadlo už budu řídit. Letos holečku potáhnou, budou padat. Jeřabin všude jeden růženec, jalovce jako máku. To bude: ťak, ťak, ťak – žák! Drrrr! Ikavců mandele. A čakčakčakčakčak – fuch! Kvíčal na kopy.“

Farář, jenž znamenitě napodobil hlasy ptačí, usmíval se a pohlédl vzhůru k nebi, jako by již kvíčaly a jikavci táhli a padali. Ale hned opět zvážněl.

„Ale kdyby nepřines –“ pravil, „mám ti starost, hochu. Tak mně něco říká – Odpoledne jsem si sedřím a hned se ti mně zdálo o kočce, chytla jikavce – honil jsem ji, mlátil po ní pantoflem, až jsem se zpotil. Ale co nejde, čmerta starého, už by tu moh být.“

„Taky bych se ho rád dočkal.“

„A tak počkej,“ ihned a horlivě vyzýval starý farář. „Počkej.“

„Mám hraní, jemnostpane, a pak je cvičení, máme novou mši.“

„Však ono ti to neuteče. A víš-li pak, že ty mé volavé kvíčaly nemusily ani pojít. Ráno tu byl myslivec ze Záles; dali jsme se do řeči o ptácích a domluvili se, a tu, když jsem mu to řek o těch kvíčalách, jen se usmál a povídá: ‚Psí jahoda by je spravila‘.“

Ani on, ani farář nevšimli si štíhlé dívčí postavy, jež se zjevila pojednou v zášeří pod lipami jako laň, když náhle se zjeví, stane a plaše se rozhlíží. Děvče stálo nehnuté a hledělo k farským dveřím. Ale učitel ji neviděl, farář jí nedbal a vykládal horlivě dál o ptačích lécích.

„Povídal ti taky Záleský myslivec –“ Umlk, jako by uťal, naráz ukázal níž pod lípy a živě, až rozčileně zvolal: „Už jde!“ Sestupoval rychle pod schody; učitel se kvapně obrátil. V ten okamžik se mu mihlo to děvče pod lipou. Zahlédl, jak se rychle obrátila, jak se jí kmitly v týle po štíhlých zádech dlouhé pletence tmavých vlasů. Když poznal, že to je Lewitová, mladá židovka, již se po ní neohlédl a díval se dolů po cestě s panem kmotrem. Doubenus si vykračoval stejně jako ráno, nic rychleji, nic volněji, paty k sobě, špičky ven od sebe. Starý farář div že se mu nerozběhl naproti. Upřeně ho pozoroval a pojednou vykřikl:

„Nic, nenese nic!“ Znělo v tom zklamání, stesk i rozmrzelost. Doubenův raport byl stručný. Odbyl si ho hned pod farskými schody. Odtud, když oznámil, že nese psaní, musil za farářem do fary. Mladý učitel zvěděv, že Doubenus už psaní od maminky má, pospíchal domů. Pan kmotr ho nezdržoval, aniž pozval, aby šel dál. Na výklad o radách záleského myslivce také zapomněl. Bylť vzrušen tím zklamáním, ačkoliv se na ně připravoval výkladem snu, jak honil kočku, jak po ní házel pantoflem. –

Před farou ztichlo, a den již u ní, nad ní hasl. Už její průčelí ztemnělo i střecha i zahrada kolem nevalného, sešlého plotu. Pod lipami šero zhoustlo. Kde se vzal, tu se vzal opozdilý „strnad“ v zelenavém kabátci, se žlutými výložky, se žlutými „jelítky“ na ramenou a se zbraní po boku. Kráčel z městečka ke kostelu a mířil patrně dál za kostel do kopce přes farský les ke Zličku a Srbské na hranice. Chvátal a brzo zanikl nahoře u kostela v temnu lip. Pak i jeho kroky ztichly. Vtom přivanul od školy nával strunových tónů. Kolikeré housle tam spustily; hoši hráli s učitelem a jasněji, temněji ozývalo se: „Dyž seš ty sedláčku pán –“ Ve farních oknech, v pokoji farářově, pronikla zardělá zář.

Té chvíle Jakub Lewit ještě nesvítil.

Chodil sám po světnici, hosta té chvíle žádného neměl, a kouřil z dlouhé dýmky. Dřevěný strop prostorné jizby již zčernal, i šenkyš v koutě. Jen od oken do cesty obrácených padal poslední zásvit na stoly nenatřených tabulí. Vypitá sklenka na jednom z nich zrovna proti oknu mdle se leskla.

Mladý žid myslil na objednávku, že si měli z Pavlovic dnes přijet pro soudek kořalky a že nepřijeli, a dnes že již nepřijedou. Maně se zastavil u okna a díval se ven přes cestu do velké zahrady a na rudý, hořící pruh nebes za jejím tmavým stromovím. Díval se na to, na kouř své dýmky, a vzpomněl na sestru. Otočil se, zašel ke dveřím vedoucím vedle do světničky, volal sestru jménem, volal mírně, skoro něžně, a když se mu neozvala, vyšel na síň a zavolal hlasem: „Justyno!“

Ale ticho. Když opět vkročil do světnice, postavil dýmku do Šenkyse, pak se zastavil a křísl do ocílky, v prapísku. Jen zakřísl a již poodstoupil. Vešla sestra, kterou právě volal. Vstoupila rychle, živě.

„Kde pořád chodíš?“ ptal se vyčítavě.

„Byla jsem vedle, u Frýdků,“ znělo vesele. Domluva se dívky, jež stála v Šeru proti bratru, netkla.

„Do teďka?“ křísl nanovo do troudu.

„Ne, šla jsem pod lípy.“

„Pořád se touláš!“

„Ale vždyť jsem dlouho nebyla,“ ozvalo se ze Šera vesele, chlácholivým tónem. Vtom zaplanula modravým světlem sirka v troudu zanícená, jež ozářila židovu tvář zasmušilého pohledu, s licousky, s kučerami nad čelem. Justyna skočila do šenkyše a hned tu zas byla s lojovou svíčkou v dřevěném svícnu. Zardělé kolo z rudého plamene zažehnuté svíčky vzplanulo mezi bratrem a sestrou, jež držela svíčku v ruce. V té záři vynořilo se mladé, sedmnáctileté děvče ze šera. Ale ne cele. Jasně jen mladá hlava bujných tmavých vlasů, stezičkou na temeni rozdělených, krásného čela, tmavého obočí, velkých modrých očí, její hrdlo, vlněný, barevný šátek přes ňadra zkřížený, nahá, pěkně kulatá ruka. Krátké rukávy modrého živůtku nesahaly ani po loket. Ostatek urostlé postavy, plné mladistvé jarosti, tratil se v šeru.

„Bylas u školy,“ vyslýchal bratr.

„Nebyla, ale chtěla jsem tam.“

„Proč tam chodíš?“

„Jdu tam, když zpívají.“ Donesla svíčku na stůl; bratr zůstal u dveří.

„Ale co zpívají, do jejich kostela!“

„A to já neposlouchám, já jen hlasy. Frolku Štrofovu, ta pěkně zpívá.“

„Ale ve škole nebylas?“ zkoumal bratr.

„Já jen venku stojím, za stromy.“

„A neříkali ti, abys vešla?“

„To ne.“

„Nechoď tam, Justyno.“ Znělo to přísně, a přece dost prosebně. „Mrzí mě to. Kdo ví, co říkají.“

„Co by říkali!“ odvětila sestra naivně, vesele. „Tady nejsou zlí lidé.“

Rty mladého žida pohnuly se úsměškem.

„U Frýdků ti nic neříkají? Nevyptávají se?“

„Ale ne, ještě mě zvou, abych zas přišla. Vincka mě hned zavolá, jak mne zhlédne.“

„No tam – to bych neříkal, ale ke škole nechoď.“

„Tak tam nepůjdu, když nechceš.“ Hned a bez nesnází, ochotně a vesele povolila sestra.

Jakub pokročil ode dveří.

„To je dobře, ale – včera večer jsi se nemodlila. Nečetlas.“

„Přišlo na mě takové spaní. Čekala jsem na tebe, že budeš číst. Začala jsem, ale když jsi nešel –“

„Dnes to musíme vynahradit.“ Řekl to určitě. Odnášela právě skleničku. Ohlédla se po něm kvapně, jak to myslí, ale jeho vážný obličej, jeho zasmušilý pohled zarazil řeč. A nechtěla, aby se mrzel. Také vtom vešel host.

Hostů mívali do té doby málo. Nějak se jejich šenku vyhýbali, a pak „ode zdi ke zdi“ tenkráte ještě nepanovala. Ledaže se jí kapka vypila o obžinkách, nebo o svatbách a pohřbech, a také za „dlouhé noci“. Proto byl Doubenus, jenž vstoupil, dost vzácný host. Usedl. Lewit přinesl čtvrtku, ale mlčky, pak zašel do šenkyše; mladá sestra jeho ztratila se vedle v sedničce. A bylo ticho. Žid nepromluvil.

Doubenus tak dlouho nevydržel. Všechno, co dnes viděl, slyšel, zkusil, ho dusilo. Začal sám, bez okolků, bez úvodu.

A nepřestal, ač byl Lewit nevděčným posluchačem. Nezajímal ho patrně zápas vzácného hosta s dvorskými trhačkami o Boušínskou buchtu. Než co pak Doubenus zvláště u druhé čtvrtky vykládal, přivábilo ze sedničky mladou židovu sestru. Nejprve stanula ve dveřích a poslouchala o Boušíně, o včelách, o zlodějích. U třetí čtvrtky, kterou Lewit mlčky jako dvě první přinesl, vykládal Doubenus, v tváři už rudý a s očky se lesknoucími, o žábě v base, jakož i o živé a dřevěné koze, také o volavých, o kvíčalách a jikavcích.

To už seděla mladá židovka na židli u dveří do sedničky. Slyšela, že je pan farář náramně zarmoucený, protože Doubenus nic nepřinesl, a jak se zas osopil (pan farář) na Marjánku, tak že z toho má, všecko že již potáhne, kvíčaly, jikavci, cvrčaly, všechno že již je skoro tu, a on nic, volavé žádné, a kdože je tím vinen, a kdeže si je teď opatří, kde? Doubenovi se přitom smála tmavá očka i krevnatá, zardělá tvář; mladá židovka však naslouchala s účastenstvím.

Starý farář s těmi dlouhými, bílými vlasy se jí zalíbil hned, jak ho po prvé spatřila; když ho pozdravila, hned na první potkání, pěkně jí poděkoval, a tuhle, když šla kolem, se jí docela vlídně optal, nestýská-li se jí tu v Padolí.

Velké, modré oči zahleděly se jí přímo do prázdna. Myslila na to, kdyby tak ty volavé měla. Neslyšela ani pořádně, že Doubenus vykládá dál, teď už tíže, nějak neohebným jazykem, o ptácích v Itálii, jak tam všechno mordují, všechno, i křepelky a lašťovičky, lašťovičky! A kohoutí hřebínky že tam jedí, s polentou. Polenta že je kaše, kukuřičná kaše, a, pane králi, co se jí najedl, když menáž nestačila, a jak by stačila, copak také vydá, to že chodil ve Veroně do takové uličky, tam že prodávali polentu, takovéhle mísy (ukazoval), ukrutně, vrchovatě plné, a to že si, pane, pochutnal, do papíru, na dlaň že ji prodávali.

To mladinká židovka zaslechla necelé. Bratr ji ze šenkyše po německu vyzval, aby již šla, aby knížku uchystala. Poslechla ho jako tatíka. Za chvíli, to se již hvězdy na nebi mihotaly, jasné hvězdy srpnového nebe, vešel žid za sestrou do sedničky a usedl k ní za stůl. Vzal hebrejské knížky a jal se při svíčce nahlas říkat modlitby. –

Doubenus šel té chvíle domů, ne však cestou dolů do náměstí, nýbrž stezníkem, „okolo vody“, na pravém břehu řeky. Městečko za vodou skoro již spalo, ač nebylo pozdě; jen tu a tam rdělo se světlo z hustého šera za stromy, z oken. Jírova hora vpravo za polem temně se zvedala s lesem ve stráni. Řeka nalevo pod chodníkem šuměla ve tmavých olších a vrbách.

Doubenus šel volně jako vždy. Pro hastrmana, v nějž věřil, do kroku nepřidal, protože na něj nevzpomněl. Šel co noha nohu mine, ale s hlavou více vzhůru. Měl ji trochu rozpálenou od té čertoviny. Všechno se v ní divně honilo a rojilo, vše, od Boušína až po dvorské lniště, nemluvný žid – to si uplivoval – i jeho mladičká sestra, jak se srdečně smála, když povídal o kantorově koze, jak se vyptávala na volavé a na jemnostpána. To děvče, židovinka jí v duchu říkal, se mu líbilo a spokojeně mručel, když se mu hlavou mihla. I nahlas začal myslit:

„Jako Taliánka – opravdu, podobné ďouče, tuze podobné. Taliánka – oh to byly, to byly –“

Tu monolog se ve zpěv měnil. Pod olšemi nad řekou ozval se Doubenův neškolený, ne však nepříjemný hlas:

Stanul, okamžik mlčel, pak začal od repetice:

A tu zas uvázl.

To již ke „dvoru“ docházel. Starý, dřevěný statek, skoro celý v okruhu slehlého valu tonul v hustém stínu obrovské, rozložité vrby i olšin u řeky i pod zčernalými korunami košatých hruší v nádvoří. Nad ně vysoko trčel za branou, již odtud nebylo vidět, štíhlý topol jako černý monolit. Silueta jeho spočívala na jasném nebi tiše, bez hnutí, ale kolem i nad ním mihotaly se a třepetaly jasné hvězdy.

Vpravo ode dvora, na vnějším svahu nízkého valu, kde spadal do pole v rovince, táhnoucí se k Jírově hoře v pozadí, a splýval v tom šeru, pásli se tiše tři ze dvorských koní. Byli jako stíny v černu tkvící. Čtvrtý, obrovský stín, jejich hajka, trčel nad nimi. Němý Franta to byl. Šla o něm řeč, že ho sem před lety tajně zavezli a tu nechali. Kdo, proč, o tom nebylo žádné jistoty. On sám povědět nemohl a také nevěděl. Toulal se krajinou, leckdes přitom vypomohl v práci, nejčastěji tu, ve „dvoře“.

Na nocleh chodíval obyčejně také sem. Nechali ho tu, kdykoliv přišel, jako každého, jako ty stálé nebo časté nocleháře: Verunku modlivou i Markouše Němce s volatou ženou i s kolika dětmi, jenž chodil světem s kolovrátkem, tak jako nechávali šedivého žida náchodského, když tudy jel se svým křesťanským trakařníkem po peří, i Stacha, kadidláka od Šumavy, starého kanonýra, když sakruje a kulhaje (u Lipska mu dělo nohu přejelo) do „dvora“ vjel s vozíkem psy taženým a s ním dvě dcery jeho v divném kroji, v červených punčochách. Jindy by se byl Doubenus u němého obra zastavil, nebo alespoň na něj zavolal, cože tak stojí a nejde k večeři, nebo je-li už po ní. Ale té chvíle, zabrán italskou notou, kráčel rovně před se ke dvoru. Násep až k řece samé nesahal. Tu byl už dávno uklizen pro cestu, vedoucí dolů mezi roztroušená staveni Malé strany. Do té cesty hledělo také podélnou stranou dvorské obytné stavení s výstupkem a s pavláčkou nade dveřmi, napravo od výstupku. Do té cesty byla také obrácena roubená stěna mocných trámů dlouhé, nevysoké kolny, spojující stavení se stodolou rudohnědé podezdívky.

Na té cestě, u dvorského výstupku, se Doubenus zastavil a naslouchal. Z nádvoří zvučela směs hlasů, nejvíce ženských. Trhačky šly od večeře. Doubenus, jak byl rozpařený, přece na to připadl, a proto zaklel nahlas, a jak v té Itálii byl, po italsku. Nevydržel však, nevyčkal hrdinsky. Šel dál, momtaje a bruče něco o buchtě, o ženských, až zanikl v dřevěné chalupě dál za dvorem, kde byl v podruží.

Také ve dvoře ztichly hlasy. Zatím měsíc vyšel. Za řekou probleskoval bledým svým zlatem do olší, jejich temenem, až na černý proud pod nimi. Blýskal se na něm jiskřivými zákmity, chomáči jisker, jež z černa se rojily a do černa proudily, a v něm, pod svislým houštím, hasly.

Také „dvůr“ prosvital, jeho bílený výstupek, celé stavení i tmavá pavlač nade dveřmi. Stíny jejích sloupků padaly na obílenou, prozářenou zeď. Vedle nich mihl se pojednou stín staré Jírovcové, výměnice dvorské, stařenky ohnuté, osmdesátileté. Vstoupila nenatřenými nízkými dveřmi ve tmavé placce, zpod níž se nad čelem probělávaly dva proužky bílých vlasů.

Ve zvadlé, třesoucí se pravici nesla hliněný talířek.

To byla Sibyla starého dvoru někdy zemanského, živá kniha dávných proroctví, zvyků i pověr, jejíž komora páchla a voněla svazky a snopečky léčivých bylin a květů, kteráž pečlivě hleděla v koutku na zahrádce pramáteř všeho koření, přemocný černobýl. Ta ještě v mnohé věřila, nač mladí zapomínali; ona ještě, v celém Padolí snad samojediná, nikdy ve čtvrtek nepředla, podle pradávné pověry, že by ve stavení strašilo. A teď, jako každý čtvrtek, přinášela na hliněné misce od večeře trochu mléka s nadrobeným chlebem skřítkovi hospodáříčkovi. Věřila svatosvatě, že odpočívá pod prahem domovým jako had, ale že se také proměňuje v šedého kocoura, a že kdysi seděl i jako chlapeček s drápky na vršku na staré hrušce v nádvoří, jak ho tam nebožtík otec její na své oči viděl v noci při měsíčku.

Okamžik stála, hleděla k řece, k temné hradbě jejích stromů a křovin, slitých šerem v měkké obrysy, pohlédla k měsíci, jenž jejich vršky zářil. Řeka tiše proudila, stromy sotva zašoumaly. Ze stínu za dvorem zalehlo do ticha zařehtání pasoucího se koně.

Zvolna, jako úkradkem, přistoupila stará výměnice k bednění pavlače a postavila tam u sloupku hliněnou misku. Plaše se ohlédla, pokřižovala, pak ustoupila zase do nízkých dveří. Zanikla, ale hned za prahem zanotovala pobožnou, svou večerní, a zpívala, jak zvolna lezla od hořejších komor dolů po dřevěných schodech, a ven vyznívalo:

Vtom stařecký, třeslavý hlas zapadl, zanikl ve stavení. Měsíc stoupal výš a svítil jasněji na „dvůr“ ve stromech, na temnou jeho pavlač, na bílou stěnu za ní a na oběť u sloupku domovému bůžkovi, skřítku, „starému hospodáři“.