U nás

Justyna Lewitová zůstala na přástvě až do konce.

Domů se vracela v hlučném průvodu skoro všech mladých, sama veselá jako všichni. Dole pod schody dala všem dobrou noc a ještě jednou pak nahoře nad nimi u dveří. Tu a dole prve měl poslední pohled její mladý hodinář.

V sednici ticho, bratrova postel neodesílána, paprsky měsíčného světla na podlaze. A sednička ho plná. Bylo tam jasno od něho i od sněhového odlesku. Stehlík spal v kleci v tmavém koutě, kam ho navečer postavila. Bylo již pozdě, ale nesvlékla se hned. Stála u okna, dívala se, jak se přástevníci a přástevnice rozcházejí. Všechno se Justyně v mysli kmitavě vracelo, jak u Frýdků seděli, a zas byla venku, u saní; stála na nich, skočila – Dlouho cítila to dotknutí a teď jak se na to vše rozpomínala, kmitl se před ní Antonín, jeho tvář, úsměv, jak na ni hleděly jeho oči, jak ji chytil.

Když pak vklouzla pod peřinu s uvolněnými vlasy, seděla ještě chvilku, hledíc do houstnoucího šera, neboť světlo měsíce zhasínalo. Bylo jí volně, pěkně, připomínala si, jak to bylo dnes pěkné, jak k ní přisedl ke kolovratu, jak pěkně zpíval novou písničku o smutném poustevníkovi v borovém na skále háji. –

A po noci, po snech divně spletených, ale příjemných, jež ji vodily sem a tam, z měsíčného večera do Frýdkovy světnice, bylo jí zase tak. Až si pozvukovala, šukajíc, svěží, zardělá, známé písně nebo sbírala, hledala notu té nové, kterou Antonín zpíval.

Když byla dnes tak volná, zběhla si dost záhy na slovíčko k Vincině. Povídaly si o včerejšku, smály se Doubenovi. Také mluvily o „dlouhé noci“, jež nastávala, to že bude teprve veselo, a Justyna chutě přisvědčila, že přijde, že jistě přijde.

Odpoledne přijel bratr, dřív nežli se nadála, a hned se začal na všechno vyptávat. Byl to výslech, o kterém Justyna mnoho zatajila. Toho večera u Frýdků nebyla, ač ji tam zrovna táhlo. Musila zůstat s bratrem. Ráno, když chodili na mši, stála zase v sedničce jakoby u stehlíkovy klece. Vlastně čekala, půjde-li Antonín do kostela. Chtěla jej vidět.

Ale bratr za ní stanul a zase huboval, co že sem pořád utíká, že je víc u toho ptáka nežli v sednici.

Než druhého dne ráno v ten čas vklouzla si zase k oknu k stehlíkovi, protože bratr vyšel ze světnice. Ale vrátil se dříve, nežli se nadála. Vkročil do sedničky celý červený, blýskaje očima, a spustil hněvivě, zrovna se mu rty třásly, že toho ptáka vyhodí, že to nebude trpět. A vztáhl ruku po kleci.

Ale Justyna se postavila před stehlíka, rovná, vzpřímená, bez bázně, na obranu nebohého zpěváčka. Jakub se zastavil, zarazil, a momtaje něco vrátil se do světnice.

Celý den pak bylo u Lewitů trapné ticho; bratr ani sestra nemluvili. Justyna nevyšla z domu ani na krok a umiňovala si, že také večer zůstane doma. Ale když se den nachýlil, když tichá jejich sednice všecka tonula v šeru, padlo na Justynu takové teskno, že byla by hned ven vyběhla, ven, k Frýdkom. Jen se tam podívat, jen se otočit. Tak si namlouvala. Myslila však jenom na Antonína; toho jen vidět toužila, pro něj jí bylo tak teskno.

I vyšla pak ven přede dveře, stála na schodech, dívala se dolů po cestě, do městečka, a zase napravo do sousedství, k Frýdkom.

Justyna čekala, kdyby snad Vincina vyšla, aby alespoň s ní slovíčko promluvila. U Frýdků svítili, zář jejich oken vábila, táhla. Justyna se ohlédla, naslouchala, pak naráz sběhla dolů po schodech, na cestu, ne po jednom, ale po dvou, po třech najednou.

K Frýdkom chtěla jen nahlédnout, proto zůstala také u dveří a nepustila kliku, ani když ji zvali, aby šla dál. A přece tam dost dlouho zůstala. Chtěla, chtěla pryč, než tajná tužba šeptala: kdyby přišel – ještě chvilku, chvilčičku –

Přitom mluvila, o bratru povídala (o stehlíkovi nic), a ptala se, jak holky po včerejšku. A najednou jako by jiskra ji projela, když Vincina za řeči, že ještě se žádnou nemluvila, prohodila škádlivě:

„Ale Antonín učitelův se tu stavil; ptal se na tebe, jak se ti to líbilo.“

Náhlá radost chytila Justynu. Rázem se jí uvolnilo, ten divný neklid, který ji tak těžko tížil, najednou jako chmýří sfouknuté. Teď opravdu stiskla kliku a dávala vesele dobrou noc. Chvilku však ještě ostala na tmavé síni s Vincinou, která ji tam šla vyprovodit jako obyčejně.

Vždycky tam postály a ještě šuškaly, nebo se smály, třeba ničemu, nebo se také z bujnosti strkaly. Toho večera tišeji hovořily a Justyna šířeji uslyšela, aniž se ptala, jak se stalo, že se Antonín na ni ptal, že se tu dopoledne zastavil po funuse, o kterém pomáhal zpívat. A za té řeči proklouzlo Vincině:

„Ty se mu líbíš.“

Neviděla, že Justyna se zapálila jako mák, ale jak v tom proudu Vincina byla, napověděla, co ji dost tlačilo, co tuhle Antonín u nich řekl, když jim vypravoval o těch pražských hodinách a o Enoefě, jak to Justynka také poslouchala, co řekl, když ona, Justynka, odešla.

Jak napověděla, musila dopovědět. Justyna, bodaná palčivým žahadlem zvědavosti, naléhala důtklivě, netrpělivě, žadonivě, co, co –.

„Ale ty by ses zlobila.“

„Ne, nebudu, jen pověz.“

Naléhala zas, až jí Vincina řekla, že Antonín učitelův, tenkrát, jak ona, Justyna, odešla, řek‘ a tak upřímně, škoda, že je židovka.

Justyna ztichla. Neozvala se, nepohnula se. Na tmavé síni okamžik ani hlasu. Až Vincina, již pojednou zamrzelo, že jí to řekla, se ozvala:

„Vidíš, poudala jsem ti, že se budeš zlobit.“

„Ne, ne, Vincino, ne.“ Chytla ji za paže a tiše, jako váhavě se ptala:

„Opravdu? A – nesmál se?“

„Ne, to ne!“ rozhodně zamítala Vincina. „To ne, ne, to mně věř!“

Justyna okamžik mlčela, pak dala pojednou „dobrou noc“, a nedbajíc, že Vincina za ní volá, letěla domů. Vincininých několik slov bylo jako náhlý lijavec. Zmátla ji, zarazila, zchladila, a přece v nich bylo něco osvěžujícího, radostného, co dosvědčovalo Vincinino: „Ty se mu líbíš.“ Vběhla do světnice vzrušená a nevšimla si, že se bratr na ni zkoumavě podíval. Ale lekla se, když ho spatřila, neboť v ten okamžik jí připadlo, a živě pocítila, o čem jindy neuvažovala, jak je přísný ve své víře.

Uklidila mechanicky skleničku, jež stála na stole, a nezeptala se, kdo tu byl, a bratr jí nepověděl, že Doubenus, že začal jako vždycky rozprávku a vypravoval, usmívaje se, co ta mladá chasa, co mu předevčírem vyvedli, ti kunti a ďoučata, že si ho vzali pěkně mezi sebe, a Justynka –

Tu teprve zdvihl Lewit hlavu, kterou dosud klonil, sedě v šenkyši, nad dlouhou, úzkou knihou dluhů. Zdvihl hlavu, poslouchal a také se vyptával. Sestře však ani slovem se nezmínil, když přišla.

Ta byla zamyšlená, i při večeři, i pak, když četl hebrejskou modlitbu, jíž nerozuměla. Šla si brzy lehnout, dlouho však neusnula. Nemohla. Pořád myslila na to, co u Frýdků slyšela, a také na zítřek, jak bude s „dlouhou nocí“.

Ráno dala stehlíkovi vody a semence, byl čiperný a chutě se hnal ke skleničce; dívala se na něj okamžik, nezdržela se však, kvůli bratrovi, a také pak nešla do sedničky. Až před polednem tam musila; jak vkročila, hned jí padlo do očí, že je v kleci u okna ticho, že tam neposkakuje její neposeda. Šla se podívat. Vystoupila na lavici a bezděky vykřikla.

Stehlík ležel na dně klece v písku; drápky měl křečovitě zaťaté a oči blankou zatažené.

Byl pryč, mrtvý.

Okamžik stála bez hnutí, v úžasu, pak rychle otevřela klec a vzala stehlíka do ruky. Rozčepejřeným peřím ucítila chlad mrtvého těla, jehož hlava visela bez vlády.

Lítost ji pojala. Okamžik klonila nad mrtvým tvář, pak jej položila na okno, seskočila s lavice a kvapila do světnice. Bratr seděl v senkyši a kouřil. Stanula před ním všechna vzrušená a vyrazila:

„Stehlík –“

„Nu co?“ ptal se Lewit zkrátka, lhostejně a sotva se po ní ohlédl.

„Tys mu něco dal!“

„Já?“ A kouřil dál.

„Ty! Tobě překážel!“

„Překážel kvůli tobě. Ale copak nemůže takový pták chcípnout?“

„Před chvílí mu ještě nic nebylo,“ rozhorleně vytýkala a prudce vyrazila: „Ty mně nic nepřeješ!“ Hlas se jí chvěl a v očích se zablýskly slze.

„A dej pokoj, pro ptáka takové křiky! Aspoň tam nebudeš pořád lítat.“ A křivil úsměšně rty.

Ten úsměv sestru popudil.

„O to ti šlo! Ale proto budu!“ Otočila se a rovnou do světničky.

Lewit se za ní podíval a mlčel. Ale když za sebou prudce přirazila dveře, zardělo se mu náhle čelo. Vstal kvapně a jak byl, ve vyšívaných střevících, bez kabátu, dlouhými, rychlými kroky za sestrou. Zůstal však ve dveřích; dále nepřekročil a nekouřil. Dlouhou dýmku držel v levici, upíraje oči hněvem zažehnuté na Justynu, jež odnášela klec do kouta.

„Poslouchej, nech zlosti!“ hrozil temným, hněvivým hlasem. „Ty mně děláš všechno naschvál, nic po vůli.

Ti lidé jsou ti milejší nežli já. Už jsem ti říkal. A zas, zas – Hrdlouhalas. Bylas na přástvě!“

„Kdo ti to řek?“

„Kdo mně to řek – kdo s tebou jezdil včera na saních.“ Lekla se. První pomyšlení bylo na Antonína, že bratr ví – Proto se lekla a mlčela. Lewit tím mlčením jako pobídnut kázal hněvivě dál:

„Na takové děvče se to nesluší. A s těma! Co řeknou, beztoho se ti smějou a chtějí, abys přinášela.“

„To není pravda!“

„Ani dnes ne, na dlouhou noc?“ ptal se Lewit jizlivě. Lekla se o „dlouhou noc“, že nebude smět; a bratr ihned ostře poroučel: „Ani si nemysli. Nikam nepůjdeš, to by tak bylo!“ Otočil se a vrátil se do světnice.

Mechanicky postavila klec do kouta; na stehlíka zapomněla. Bratrova hrozba těžko uhodila. Tak se těšila! A co tam řeknou? Vincina si snad pomyslí, že to je proto, co jí včera na síni pověděla o Antonínovi. A kdyby se dověděli u Frýdků, že ji bratr nechce k nim nechat, bude je to mrzet. Byla velmi znepokojena.

Když za chvíli vešla do světnice, psal bratr nějaké psaní. Po ní se ani neohlédl. Postřehla však, že hlídá každý její krok. Když zanesla stehlíka do zahrádky a tam ho zahrabala do sněhu pod angreštový keř u plotu, stál bratr u okna. Nemohla odběhnout ani na okamžik. Jak se den nachyloval, neměla stání. Stála v sedničce u okna nyní tichého, bez klece, vyhlížela, zase šla do světnice nebo na síň, kdyby snad Vincina šla kolem pro vodu. Než nestihla ji. Jak se setmělo a zahlédla kolem jít dvě děvčata s kolovraty, vstala s lavice a chtěla k bratrovi, aby ji nechal alespoň na chvilku. Neřekla však. Nemohla. Byl tak zamračený a to, co udělal stehlíkovi, o tom byla přesvědčena, že mu něco dal, zůstalo v ní. To ji odpuzovalo.

Zato se jí tím častěji vtíralo, co jí onehdy Vincina jen tak poradila, a co v ní prve, když bratr jí zakázal, zrovna vyšlehlo: aby utekla. Šlo by to; ze sedničky oknem a pak zadem k Frýdkom. Uvažovala o tom, pak se zase zarážela, co by tomu řekli, kdyby tak pozdě – a mohlo by to být jenom pozdě – sama přiběhla. A bratr kdyby se dověděl –

Po večeři šla hned do sedničky. Neodstrojila se však. Maně, už po druhé, šla k postrannímu oknu, bylo při zemi, nevysoko, pak zase k oknu do čela, odkud bylo vidět přes zahrádku na cestu. Bratr vedle přecházel, kouřil, plil, bylo v tom smutném tichu každé hnutí slyšet, pak usedl a seděl dlouho u starých novin, které mu Lustykův Herman navečer přinesl.

Justyna neodvracela očí od cesty, v šeru se tratící. Už nikdo nešel. Už jistě všichni sedí u Frýdků, pomýšlela, už to začalo, veselá přástva, zpěvy a hody „dlouhé noci“. Vincina se starou Klimšovou pekla celý den buchty a koláče, teď ona smaží droby a kafe bude vařit, všecko z peněz, které si přástevnice (také s pomocí Justyninou) ukládaly. A hoši také něco přinesou.

Náhle se lekla. Někdo šel kolem zahrádky od školy a těsně kolem plotu. Antonín! Šel zvolna, ohlížel se do oken. Ucítila srdce. V tom leknutí vstala; nežli se však vzpamatovala, zapadl v šero.

Leknutí bylo radostné. Přišel schválně, pod lipami, od Frýdků již, přišel kvůli ní. Byla by hned ven vyběhla. Stála, váhala, a vtom šel opět kolem, zpátky, jakoby ke škole. Přestala uvažovat a váhat. Vyšla ze sedničky, bez šátku na hlavě, bez jupky. Tušila, že se Antonín vrátí, že půjde zpátky cestou kolem schodů u domovních dveří. Těšilo ji to tolik.

„Kam jdeš?“ ptal se zkrátka bratr, ohlédnuv se po ní od novin, když šla světnicí.

„Dům zavřít.“

Neříkal nic i vyšla ven. Hned však nezavřela. Stanula ve dveřích nad schůdky a rozhlížela se. Od zahrady někdo volně přicházel, ale jak ji zhlédl, rychle vykročil. Nemýlila se. Antonín učitelův stanul pod schody. Dal dobrý večer.

Srdce jí bilo. Zaradovala se i strach měla. Strach z bratra.

„Justynko, čekáme na vás.“

„Dnes nemůžu,“ řekla tlumeně, neklidně.

„Já vás hledám. Snad se na mě zlobíte?“

„Proč?“

„Víte, Vincina –“ napověděl, nechtělo se mu však doříci, že mu Vincina, když Justyna nešla, prve pověděla, že se snad zlobí pro to, co jí včera prozradila.

„Nezlobíte se?“ ptal se tišeji.

„Ne, nezlobím.“ Řekla to rychle.

„Tak pojďte!“

„Bratr je doma.“ Postoupila bezděky dále až ke schodům. Antonín stál už na nich, něco níže. Viděla mu do tváře, jak na ni upírá oči. Ještě více však ji dojímal jeho hlas, jak žadonil, aby šla nebo alespoň pak.

„Ráda bych, ale bratr –“

„Justyno!“ ozvalo se síní.

„Slyšíte, musím jít.“ Chvěla se, byla by hned sběhla se schodů a šla s ním.

„To je škoda!“ povzdechl mladý hodinář. „To mě to nebude tak těšit. Dobrou noc!“ Podával jí ruku. Naklonila se, podala mu pravici a šeptem vyrazila:

„Dobrou noc!“ Otočila se a jako pták do dveří. Ohlédla se ještě; kmitl se jí, že stojí na schůdkách a že se za ní dívá. Bratrovo volání ozvalo se vtom po druhé; již docházel ke dveřím. Přirazila je, otočila klíč a do světnice. Ze světnice pak do sedničky.

Stanula prostřed, majíc oči zširoka otevřené, obrácené k oknu do šera. Vyznívalo v ní mocné vzrušení, v něž se hrnuly vlny nových citů. Na bratra zapomněla, nedbala ho a neviděla, že pootevřev tise dveře, za ní se podíval a zase odešel.

Antonína viděla, a znělo jí, jak řekl: „Já vás hledal. To mě to nebude tak těšit –“

Kdyby s ním mohla! Zatoužila žhavěji nežli za dne. A zase jí znělo: „Já vás hledal.“

Ozvuk těch slov ji dojímal radostně, než také divné teskno se z něho rozlilo. Teskno, smutno, jak si připomněla, co řekl, proč se omlouval. Nikdy tak nepocítila rozdílu víry jako v ten okamžik. Žalné tušení na ni dopadlo, že to bude neštěstí, že jsou každý jiné víry.

Mladá ňadra se zdvihla vnitřním pohnutím, hlava se pochýlila, slze vytryskly. Rozplakala se; seděla, nevědouc, na kraji svého lože. Plakala tichou radostí i žalem a divným, nevýslovným steskem –