U nás

Kostelecký myslivec, Matěj Donát „milion“, se toho podzimu náramně sháněl po Ludvíkovi Židovi, bachovském pytlákovi, ale ne v Maternici lese nebo v ostatním svém revíru, ne v šeru starého hvozdu s puškou v ruce; starostně se po něm vyptával, neviděli-li ho, zdali neslyšeli, co chlap milionská. Tady u nich po něm ani stopy, ani slechu a v Prusku ho nechytili, jak se poslední týden najisto dověděl, nechytili ho, neseděl tam v arestě.

Sic poslední zprávy vedly do Pruska, ale už loňského roku, do té doby, kdy on, „milion“ setkal se s ním v Padolí na hřbitově. To ho naposledy viděl. Tenkrát se domníval, že Žid přinese mladé vejry z hejšovinských skal, z Kalasperku, kam na ně vždycky chodíval. A nic.

Snad že ho chytila toulavá nemoc jako padolského Lindra, jenž sloužil u sedmerého vojska, sedmi potentátům, ale u žádného nevydržel, od každého utekl. Snad se Ludvíkovi také najednou zastesklo zase po světě.

Pak starého kamaráda pustil z mysli, když ho dohřála „turecká krev“, když mu jí na náchodském zámku napleskali, že od ní zčervenalo všecko jeho podání stran oprav v myslivně a přestavby vnitř, obzvláště stran poklopu na síni a stran schodů na půdu, ne, schodů ne, nýbrž jako žebříčku do kurníka a stran některých oprav. O tom všem učinil podání, celý arch, pracně po německu to sestavil, pracně napsal na celý arch, a pak mu to všecko tou „prachmilionskou tureckou krví“, červeným inkoustem totiž, postříkali. A co, stříkali, zrovna prolévali!

Podtrhovali, zatrhovali, a co čárek nadělali a zvolavníků, co slov přeškrtali a co jich připsali, přepsali a ne jen slov, ale celé řádky. A nakonec! Jak jej odbyli, a to ne už „tureckou krví“, nýbrž černě a jak černě!

Klel, hromy a „miliony“ lítaly tak, že myslivcová jinak už na ně navyklá, se až lekala té bouřky, jakou pouštěl na kancelář, na celý zámek; lekala se, kdyby ho někdo slyšel a pánům donesl! Od rána do poledne se zlobil. Po obědě si zašel vedle do světničky, která byla zároveň jeho kanceláří.

Myslivcová byla ráda, že šel dřív nežli jindy, a těšila se, že si snad sedřimne. Když vkročila na síň, chtějíc do kuchyně, vstoupil hajný. Politovala ho v duchu, ten že přišel v pravou chvíli, to že bude uvítání, zvláště nese-li něco nepříjemného. Do kuchyně už ani nešla, aby nemusila zase přeslýchat, jak tam u muže udeří. Vydala se chvatně za myslivnu na dvorek, za nímž hned se táhl les, Maternice, rozlehlý hvozd.

Jeho pokraj byl vyjasněn podzimním sluncem; mohutné kmeny jedlí a smrků mechem šedé stály v tiché záři, ve které zlatem hořely žluté již koruny buků.

Myslivcová se dívala do lesa, ale ne na jeho klidný půvab, nýbrž myslila na jeho šerou hloubi, na jeho oupady zarostlé černým houštím, neskrývají-li se tam ti – Ti tři. Jinak nemohla označit záhadných mužů, kteří se tyto dny tu tam tajemně zjevili, v polích, v ouvale, u lesa. Tři prý jsou, roznášelo se, tři docela cizí, neznámí, o nichž nikdo nevěděl, odkud je vítr přivál. Skrývali se a tajili, o tom nebylo pochybnosti, ale žádný neuhodil na jejich skrýši. Neměli asi žádné stálé a plaše jako štvaná zvěř těkali z místa na místo, přikrčovali se, tajili.

Za dne zřídka se ukázali; vídali je časně zrána, v soumrak nebo až večer. Nikomu dosud neublížili, na nikoho nevystoupili, ba sami uskočili a zmizeli, když někdo se k nim blížil. Někdy si oheň zatopili v oupadě nějakém, aby zář jeho nevábila, nebo za houštím. Zahlédli je při něm, jak se hřáli za těch chladných večerů a snad si brambory pekli. Alespoň v ty dny nalezli na polích celé řádky potrhaných natí bramborových a brambory vyhrabané.

Myslivcová věděla, že se ukázali nejprve u Padolí, teď že se potloukali kolem Zbečníka, a že se již také v Maternici mihli. Jsou nablízku a jistě ještě blíž. Bála se jich, že to nějaká nekalota, lidé nebezpeční. Tady v tom lese snadno by se ukryli, proto snad hajný přišel.

Zvědavost ji chytla; vrátila se do stavení, aby mohla na síni zastavit hajného a optat se. Do světnice vešla po špičkách, hlavu přikloňujíc, naslouchajíc. Mužův hlas! A zase prudký, rozzlobený. Ubohý hajný, ten se má! Na tom si vylévá zlost. Chtěla zase zpátky a jak obrátivši se vyhlédla maně oknem v čele jizby, k cestě hledícím, div že nevykřikla. Hajný! Pospíchá silnicí, jako by mu hlavu zapálil. To ho muž asi hnal.

Naslouchala opět. Vedle hřímalo dále. Na koho se to muž zlobí, s kým se vadí? Po špičkách přistoupila ke dveřím, tichounko pootevřela. Nikdo tam! Muž sám u stolu na židli, kouří, bání, až černo, a papír v ruce. Nečte, ale vadí se, nadává, hádá se s tím archem, potřásá jím. To ten papír ze zámku, to se vadí dál se zámeckými. Hned tiše přivřela a jako zlodějka chvátala po špičkách ze světnice.

Pozdě odpoledne, když myslivec se vydal do lesa, šel kolem myslivny zase hajný. Jak ho Donátová shlédla, zaklepala na okno, a hned ven, optat se, co bylo, co přinesl prve a že tak brzo to pořídil a že tak měl na spěch.

„Přišel jsem hlásit o těch třech.“

„Jsou tu! Viděl jste je!“

„Viďal, ale jen zdaleka, a ztratili se mně před očima.“

„Nevíte nic, kdo jsou.“

„Nic; bába Turková to ví,“ hajný se ušklíbl, „že to jsou jistě lesní mužové. Ale Kaválek zbečnický myslí, že to jsou zloději nebo něco ještě horšího, že utekli z Kartouz nebo odněkud z vězení, zlí lidé; a třeba mordíři.“

„Ježíš! A co můj –“

„Pan fořt se na mě jen obořil, že jsem babská žvejka, ať mu dám pokoj – a už jsem se otočil, sic bych byl ze dveří leťal, jak byl rozčertěný. Já nevím, co ho tak rozpálilo.“

„Jen ho nechte, však ono ho to zas přejde. Vždyť ho znáte. O těch cizích mužských neříkal nic?“

„Nic, ani muk.“

Ani když se z lesa vrátil, o nich nehlesl. Při večeři už nenadával jako při obědě, mlčel, ale strašně se mračil, takže ho myslivcová nechala, neodvažujíc se optati. –

Ráno, ještě za šera, spustil zase bouřku, až se myslivcová vytrhla ze spaní. Všecka vyděšená usedla na posteli obracejíc se po hlase k oknu, v tu stranu k lesu. Okno bylo dokořen otevřeno a na okně stál myslivec, jak z postele vyskočil, jen v košili, bos, prostovlasý, ven povychýlený levou rukou se opíraje o rám, pravou vyhrožuje ven do lesa. Vlasy a naryšavělé vousy se chvěly na větru, jakož se nadouvaly a třepetaly nezapjaté rukávy košile kolem osmahlých, pihovatých rukou.

ých, že střelí, že hned do nich střelí, prachmilion –

Myslivcová hodila na sebe sukni a k oknu. Pronikavý chlad sychravého, podzimního jitra jím fučel. Venku mžilo a les chmurný a nevlídný pod zaklopeným nebem byl neklidný. Vrcholy stromů se klátily, haluze krajních stromů jak v náhlém vzkypění se rozšuměly, zmítaly se a šlehaly do sebe i do kmenů.

Myslivcová volala na muže, co dělá – ať jde dolů, co si myslí, ať se podívá, jak vypadá. Neslyšel, jen hrozil a lál. Volala, co tam má, je-li kdo ve škodě.

„Ne,“ obrátil se, „žádná bába, ale ti –“

„Kdo.“

„Ti prachmilioni, ti tři. Dva stáli už na samém kraji, plížili se jako hladoví vlci.“

„A ten třetí –“

„Toho jsem zahlíd’ za nimi, ale ne dobře. Hned pošli pro hajného, Anka ať běží –“ slézal s okna, „a hajný ať s sebou veme ňáké lidi. Bude hon.“

„Ježíši! Snad –“

„Půjdeme na ně – kde mám kalhoty, prachmil – Tak co stojíš, co se děsíš –“

„Jsou z Kartouz.“

„Třeba z Amstrdámu, a co Anka – hajný! A boty, ty vysoké. Banda milionská, už by lezli do stavení.“

Myslivcová se dál nevyptávala; netroufala si, znajíc muže, a přehodivši šátek přes ramena spěchala vykonat jeho rozkazy jenjen pršící. –

Matěj Donát ustrojiv se nacpal dýmku, ne tu dlouhou, z které kouříval večer, když šel spat, i v posteli, nýbrž krátkou dřevěnku s pěkným, žlutým poklůpcem a vyřezávaným jelenem a laní. Také si měchuřinu zčerstva nacpal, pak pušku nabil a prachu do růžku přisypal.

Při všem vážně mlčel, ale hned zase při snídaní začínal, „milion“, co že hajný nejde.

Ten přichvátal za chvíli a ne sám, nýbrž, jak mu vzkázali, přivedl s sebou dva mužské, z nichž každý opatřil se pořádným obuškem. Kromě nich přišli ještě čtyři mužští, které sehnali v chalupách přes cestu, v sousedství osamělé myslivny.

Matěj Donát stroje se na neobyčejnou leč, přikázal hajnému, aby se vydal ještě s jedním vpravo krajem lesa podél cesty vedoucí do Zbečníka vsi, on sám s ostatními že se dá lesem, že „honcům“ poví, kudy každý má jít, a všichni pak že se srazí dole u studánky, ať každý má oči na vrchu a pátrá, že ti milioni jsou jistě v Maternici, že tam uskočili, a že je musí chytit.

Nežli vykročil, odbyl ještě ženu, když ho prosila, ať si dá pozor, ať se pamatuje, že to jsou ňácí zoufalci; zostra ji odbyl, co si myslí, co on je. Před myslivnou se rozešli, jak ustanovil. Myslivcová jindy za mužem nevyhlížela, když se bral do lesa, tentokráte však vyšla na dvorek a dívala se za ním tak dlouho, až zmizel v šeru mezi stromy.

Vítr vál mírněji, ale hlubinou lesa valil se táhlý šumot mohutnou vlnou, jež pak slábnouc, rozplývala se šerem širokého hvozdu. Nepršelo, po ranním však dešti byly rudnoucí borůvčí a mech mokry.

Matěj Donát nechal si po boku jen jediného z mužů jako svého adjutanta; ostatní postupovali každý kus od sebe mezi stromy i houštím, jak se les svažoval tu prudším, tam volnějším bokem do ouvalu a dolců.

Tu tam zahořel vlhkou, tmavou jeho zelení rudý plod ptačího zobu; na volnějších místech chvělo se nad plavou, navlhlou metlicí bělounké pýří odkvetlé vrbice. Z houštin vyrazila veverka, hup, mihla se po kmeni, zmizela v husté změti haluzí – a zase ticho, leda že ten onen z leče zahoukl.

Po třech neznámých, tajemných ani stopy, ač zelenavé oči myslivcovy byly všude. Už začínal opět klít, ale zticha, až pak dole spustil zřetelně, když i ostatní přišli a každý hlásil stejnou, že nikde nic. To stáli u studánky na úpatí svahu v lese, jenž objímal opodál mokrý palouček zarostlý omšenými olšemi a křovím olšovým. Nad studánkou na stromě visel prostý obraz P. Marie, zavěšený tu v dobách úzkosti, když cholera rdousila lidi po vsi vedle a všude, když ti, kteří nedbajíce lékařského příkazu vodu pili, zvláště tuto z Maternice, ze studánky a se pozdravovali.

Také Donátovi tu svitla naděje. Chtěl už, rozmrzen postupovat dále hvozdem, vtom zahlédl na stezce u olšiny zbečnického hajného. Přicházel od kraje lesa ze vsi. Myslivec na něj zahoukl, tak co, honí-li také ty tři, že jsou tu.

„A nejsou, pane fořt.“

„Cože!“

„Tadykle u lesa potkal jsem mladého Kejzrala, a ten poudal, že ráno viďal tři mužské, to že jistě byli ti, víme, tak že je viďal, jak vyrazili tady z Maternice a ven, napříč vesnicej a pryč.“

„Kam!“

„Vzhůru k Hájku.“

„Milion! Za nimi! Honem, honem!“

Hnal se k nedalekému pokraji Maternice a z lesa ven; všichni za ním namoklou polní cestou do nedaleké vsi v dlouhé, mělké a neširoké dolině. Tou napříč, vsí napříč mezi roubenými chalupami a statky, z nichž rozléhal se rachot tkalcovských stavů a klepot cepů, a zase do svahu vzhůru, ne všichni pohromadě, nýbrž rozděleně, jak Donát nařídil, nahoru na Hájek, ne však k několika jeho osamělým chalupám, nýbrž k lesíkům kolem nich, a již ne v tom počtu, v jakém se vypravili z myslivny.

Několik zvědavců vyběhlo ze stavení, když zahlédli kosteleckého myslivce a jeho lidi takovým honem se ženoucí. Jak zaslechli, oč běží, přidal se ten onen ze zvědavosti i z dychtivosti chytit ty záhadné neznámé, kteří ves a nejbližší okolí rozčilovali a kterých se většina bála.

Výprava postupovala obnovenou lečí rychle a tiše, jak myslivec poručil, vzhůru do travnatého svahu, jenž tu tam byl prohnut v oupady neb v dolce. Trnkové houští v nich rostlo, osamělý dub nebo javor se nad nimi chýlil svým rozlehlým košem jako šumným přístřeším. Nahoře, na samém vrchu toho příkrého svahu černal se háj lehkou mlhou zkalený.

Pod ním u jednoho takového oupadu strhl se pokřik. Matěj Donát, jenž postupoval ve středu pásma honců, hned se tam otočil a rozběhl, když na něj křičeli a kývali, že je už mají, že jsou tu.

Neměl tam daleko. Zardělý, zpocen, s očima rozzářenýma prorazil polokruh svých honců, před nimiž stál hajný s puškou v ruce proti třem cizím mužům pod hájem v nevelkém oupadě, trnkovým houštím jako zahrazeném. Tlačili se k sobě, jeden prostředně velký, dva velcí, ne staří, ani ne třiceti let, všichni s hustým strniskem ve tvářích, vyhublí, vychrtlí, dlouho patrně nestříhaní, ten menší v čapce, druzí dva v sešlých širácích, všichni v divných hnědých halenách z hrubého sukna, v širokých nohavicích. Jeden z těch velkých měl na nohou opánky, řemeny kolem lýtek; druhové jeho byli v chatrných botách.

Na všech bylo znáti, že již dlouho takto se potloukají, že dlouho bytují a vyspávají pod širým nebem a že se jim hrubě nevede. Osmahlé, vyhublé tváře, zašlý oblek a všechen zjev to vysvědčovaly.

„Spali,“ hlásil hajný, „jako zabití spali. Dva byli nataženi na zemi, tenhle,“ ukázal na jednoho z těch velkých, „seděl při kraji, ale spal taky. Ten usnul asi na vartě; no, bodejť by nebyl zmořený, když tak běželi a jistě celou noc se potloukali – no, ale – vylít’ jako zajíc, když zaslech’ šramot, a všichni skokem vzhůru a jen pryč. Ale já je přimrazil. Namířím –“

Matěj Donát přerušiv raport postoupil k cizincům, kteří ne zpurně, ne vzdorně, nýbrž malomyslně upřeli na něj zapadlé, plaché oči.

„Kdo jste, vy milioni!“ zahromoval myslivec. „Jste z Kartouz, viďte, prach –“

Ten v čapce smekl, pokřižoval se, hluboko se poklonil, druhové také a ten největší, nízkého čela začal něco mluvit nejasným, zastřeným hlasem. A v tom byl suk. Žádný mu nerozuměl.

Spustil ten v čapce, rychle, úzkostně, ale nerozuměli zas, ač se myslivci zdálo, že se v tom proudu cizích slov připletlo sem tam některé známější, a kolikráte jako „Rus“.

Cizinec mluvil, rozkládal, ukazoval, že jsou zdaleka, že jsou vojáci, prosil o něco a zas ukazoval, ať je zabijí, ale zpátky, odkud přišli, že ne, zpátky ne; ukazoval, že budou orat, kopat, ale že nechtějí zpátky, odkud přišli, že se bojí –

Mluvil s čapkou v ruce, ukláněl se; řeč jeho zněla tak prosebně, oči, celá tvář prosily a ti dva za ním stáli tak zkroušeně!

„Raubíři nejsou,“ prohodil znalecky a pojednou kurážně hubený tkadlec v košili, v plátěnkách bez čepice a bos, jak vyběhl od stavu.

„To ne, ne –“ přisvědčil druhý, a zbečnický hajný přidal:

„Z Kartouz nejsou.“

„Co s nimi,“ ptal se druhý hajný.

„Co s nimi! Do Náchoda, na zámek. Hajdy!“ poroučel Donát.